Téma Týdne

Bílá věž a černá studna

4. června 2011 v 13:27 | Dyamirity
Tuto jsem kdysi psala do nějaké soutěže, ale nic z toho nakonec nebylo. Limit na pohádku byl dvě stránky A4 a to opravdu nic napsat nešlo, takže jsem sesmolila jakousi napůl psychologickou rádoby pohádku. Pojmenovala jsem to Bílá věž a černá studna. Původně to bylo delší, ale abych se vešla do limitu, spostu věcí jsem musela vyškrtnout. Takže bych řekla, že tohle je takového ostrouhané torzo. Doufám, že i tak se to bude líbit.
Dodatek: Už tři dny jsem v Paříži!

Uprostřed hustého lesa stála bílá věž. Trčela nad vrcholky stromů a rýsovala se proti temné obloze. Lidé se té věže báli, a proto se jí širokým obloukem vyhýbali. I ti nejstatečnější muži si raději zašli pěkný kousek cesty, než aby se k věži přiblížili. Říkalo se, že tam straší.
Nestrašilo tam. Teď už alespoň ne. Jediný obyvatel věže byl tovaryš Matěj. Matěj však ve věži nežil z vlastní vůle. Před několika lety se k věži vydal i přes výslovný zákaz rodičů. Chtěl všem dokázat, že strašidla nejsou. To se však pletl.
V bílé věži žila čarodějnice. Byla již stará a moc líná na to, aby chodila škodit lidem do měst a vesnic. Když jí však chlapec přišel tak dobrovolně pod dlouhé kostnaté prsty, neodolala a přece jen na něj uvalila pro vlastní potěchu kletbu.

Mé městečko plné komínů

15. května 2011 v 21:14 | Dyamirity
~Nadpis jsem si nevymyslela. Mému městu se vážně říká Město komínů stejně jako Praze se říká Město věží~

Na začátek dejme trochu historie. Žatec, německy Saaz, je město známé především díky svému chmelu a tím pádem i pivu. První zmíňky pochází z roku 1004 a během husitských válek patřilo mezi nejdůležitější města Čech. Ve své době bylo i druhé největší královské město hned po Praze. Jelikož Žatec leží v Sudetech, během 2. sv. války jsme byli tak trochu obleženi Němci, ale kdo by si stěžoval, že?
To by na úvod stačilo a víc si toho stejně nepamatuju. Tyhle střípky jsem pochytila ze všech těch nástěnek, co nám na gymplu visí. Ale co Žatec dnes? Kam se poděla věčná sláva královského města?

Po kolena v krvi (Kresba)

1. května 2011 v 21:27 | Dyamirity
~Krev, krev, kreeev... Tak to zní, že se ze mě stává upír... Odstup, Edvarde Kalene!~
Tentokráte nehodlám psát nějaký ftipný článek, zaprvé protože nemám čas a zadruhé, protože nevím, co bych ke krvi psala vtipného. "Je to červená tekutina, které když je moc mimo vaše tělo, je to moc blbé..."
Takže přidám jen obrázek, který jsem vytvořila v rámci Snáře, který robíme v naší škole. Obrázek, konečná verze, je dělaný barevnými uhly.
Je dělaný podle mého snu. Ne, nejsem mentálně narušená. Jen se mi zdá o vraždách. Občas. Nejsou ani moc děsivé, když jsem vrah já.
Ale nebudu to protahovat: Tady to je.
Krvavý článek!
Dyamirity~
P.S.: Lidé se mě občas ptají, čí je to hlava. Nevím. Pokud je podobná někomu, koho nemáte rádi, je to on.
P.P.S.: Máma si tento obrázek pověsila v práci na nástěnku. Její šéf se jí zeptal, jestli by si se mnou nechtěla promluvit, že jí tím možná chci něco sdělit... =D No jistě, chci jí sdělit, že jsem vrah! =D

Lidská omalovánka

17. dubna 2011 v 21:24 | Dyamirity
~Trocha filozofování taky neuškodí...~

Lidé jsou jako omalovánky.
Zkuste dát deseti dětem jednu -stejnou- omalovánku a dvacet -stejných- pastelek. Nemusím se dívat na výsledek, vím, že každé dítě bude mít omrázek úplně jiný.
A takhle je to i s lidmi.
Jedna forma. Stejné barvy. Ale každý jsme jiný.
...
Každá věc, která nás v životě potká, každá událost, dobrá i špatná, každý člověk, do kterého třeba vrazíme na ulici, každá taková maličkost je jako jeden tah barevné tužky, která pomalu vykresluje naší povahu.
Nevím, jestli bych chtěla změnit jen jedinou barvu svého života. Ohlížím se na to špatné až v okamžiku, kdy to pomine a to je už pozdě to řešit.
Každá špatná věc, která se mi kdy stala se vepsala svojí barvou a pomáhala tak utvořit celek finální omalovánky, která každým dnem roste a pruhlubuje se. A každá špatná věc se snad jednou vrátí lepší.
Neměnila bych...
Je to hrozné, ale všechna ta prožitá příkoří, ty týdny, kdy jsem viděla jen černou, ponížení a bolest, věřím, že všechna ta černá, protože jinou barvu bych k těmhle pocitům nepřiřadila, mi pomohla.
Každá bolest přebolí a jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.
Mám pocit, jako kdybych byla živým důkazem.
Důkazem, že když vás něco srazí k zemi, nemáte nejen nastavit druhou tvář, ale připravit si do rukou lopatu, abyste to praštili po hlavě, jestli si to zkusí po druhé.
Ale jak se z černé stane dejme tomu oranžová?
Jednoduše. Musí se míchat se světlými barvami.
Ano, já jakožto umělec vím, že ať černou mícháte s čímkoliv, žlutou z ní neuděláte, ale v životě jako takovém to neplatí!
...
Barva kterou bych se popsala zní... žlutá. A oranžová. Taková ta milá, na pohled příjemná barva, která zahřeje u srdce. Taková jsem barva. I přes ta kvanta špíny, která mi život navezl do cesty, pořád se vidím jako optimistickou barvu, která si nenechá nic líbit a bude bojovat až do úplného konce.
Každý má svou barvu a je jen na něm, jestli se smíří s jejím odstínem, nebo bude hledat jiné lidské omalovánky, aby si s ní barvy popůjčoval.
Lidé jsou jako omalovánky.
A jaká barva jste vy?

Dyamirity~

Smyslný život... chci říct smysl života....

10. února 2011 v 18:17 | Dyamirity
~Má to tu vůbec nějaký smysl? Existuje nějaké vyšší poslání? Anebo jsme jen shody náhod na bázi uhlíku, které se po zemi plazí jen tak pro srandu osudu?~

očičko
Tuhle otázku si lidé pokládají už od nepaměti. Nejeden člověk díky tomuhle tématu nahrabal peníze, protože vydal knížku plnou filozofování, které vždycky končilo stejně:
Myslím, tuším, ale nemám ponětí.
Netvrdím, že já na tohle téma můžu mluvit. Netvrdím, že tomu rozumím. Sice plánuju jít na filozofickou fakultu (haha, já opimista, ještě čtyři roky si počká, jestli vůbec odmaturuju...), ale nejsem si jista, jestli se od té otázky hnu.
Už několikrát jsem se pokoušela tuhle tému nějak rozvést. Většinou v dusné třídě našeho gymplu, kde jsem se pokoušela sesmolit pololetní sloh. Tehdy jsme dostali téma Proč tu jsem? A to, co jsem napsala hodlám napsat i sem.
Neztratili jste odvahu? Vážně ne? Tak pokračujte...

Noční obloha je krásná. Zvláš't v noci...

1. února 2011 v 19:28 | Dyamirity
~Včera jsem se chtěla podívat na noční oblohu. Škoda, že přes smog nebylo nic vidět...~

fullmoon
Řeknu to na férovku. Možná jsem si minule stěžovala na depresivní témata. To ovšem neznamená, že chci témata poetická a vhodná na úvahy o dvou tisících slovech.
Upřímně, co se dá napsat na Noční oblohu?
Básničky nepíšu, červenou knihovnu nepíšu, zamilovaná nejsem, abych mohla vrkat na hvězdičkatým nebem... Co mi zbývá? Ne, neodpovídejte, prosím.

A stejně jsem se rozhodla to napsat. A co to tedy bude? Přemýšlela jsem a přemýšlela (Nevyjadřujte se!) a poslouchala co nejdepresivnější písničky, abych se dostala do nálady na popisování měsíčku na obloze. Stejně jsem zase skončila u písniček od Nico Nico Douga, tentokrát u strašného slaďáku How are you. Ale vymyslela jsem to.
Alespoň částečně.

POHLED VZHŮRU
Malé zamyšlení

Sledoval nebe. K jeho velikému překvapení na něm jasně zářil měsíc. Nebyl ani v úplňku, ani v dramatickém srpku. Byl to... no... tvarem to trochu připomínalo úhledně rozdrcený meloun, ale ruku do ohně by za to nedal.
Prostě to byla fáze měsíce, kterou by si žádný fantasy kreslíř nevybral jako pozadí na svůj obraz. Ale měsíc tam přesto byl. Jasně zářil i přes slabý světelný smog, který halil jeho město. Obyčejně byl smog tak hustý, že by se dal krájet, ale dnes byla noční obloha vážně vidět.
Měsíc. Hvězdičky. Nechápal, co se na tom zdá lidem tak romantického. Měsíc byl přece jen obrovský kámen, který se země držel jen z toho důvodu, že kdyby se od ní odpoutal, pravděpodobně by se srazil s nějakým vesmírným tělesem, a ani kámen není od přírody sebevrah. Navíc ani nesvítil. Prostě... odrážel světlo slunce.
Když už jsme u slunce, to byly v podstatě i hvězdy. Malá, rádoby romantická světýlka, která jsou ve skutečnosti ohnivé koule, jež by Zemi, pokud by se k nim přiblížila až moc blízko, proměnila v galaktickou verzi popkornu. Ale to se snad nestane, protože jak už bylo zmíněno, ani kameny nejsou sebevrazi.
Tohle všechno mu běželo hlavou, ale stejně to nebe nepřestával pozovat. Měsíc v šedooranžové mlze. Hvězda byla vidět jenom jedna, ale jak potom zjistil, bylo to jen níko letící letadlo.
Tou dobou mu bylo šestnáct.
...
O pět let později seděl na lavičce. Bylo to na odpočívadle hned vedle dálnice, ale jelikož bylo něco okolo druhé hodiny ranní a tenhle úsek nebyl moc frekventovaný ani přes den, skoro nic ho nerušilo.
Seděl pohodlně opřený, hlavu zvrácenou dozadu a znovu se díval na nebe. Ignoroval, že sedí po kolena v odpadcích a jeho jediný majetek v téhle chvíli byla kytara a telefonní číslo jedné hezké servírky.
Pozoroval oblohu.
Byla vidět, to byl jeden z hlavních důvodů, proč ho tak fascinovala. Další věc bylo to, že ta obloha nebyla černá, jak si vždycky myslel. Měla temně inkostovou barvu, která budila dojem nekonečné hloubky. Černá barva byla oproti ní fádní placatá barva. Tohle byla živá barva vesmíru.
Dále tu byly hvězdy. Vždycky je považoval za pouhé tečky, bílé mravence, které zamrzli na černé desce. Ale musel uznat, že některé věci vypadají naživo líp, než na fotkách. Zvlášť noční obloha je na fotkách téměř nezachytitelná.
Hvězdy byly... nevěděl, jak to popsat. Bylo to bílé, jiskřivé a nehmotné.
Když o tom tak přemýšlel, bylo to poprvé, co vidí nebe takhle. Nedávno opustil to duši dusící město a od té doby se toulal, ale do téhle chvíle neměl čas se zastavit a zaklonit hlavu.
Kousek od něj zatroubilo právě přijíždějící auto.
Zvedl se z lavičky, hlavu stále zakloněnou.
Sklonil jí až v okamžiku, kdy auto zatroubilo znovu. Potom se usmál.
"Měli pravdu. Stojí za to někdy zvednout hlavu i když to může znamenat, že zakopneš a rozbiješ si hubu..."

Dyamirity~
Nesuďte mě, fakt jsem si navodila náladu a když mám náladu, píšu pytloviny.
Hláška v názvu článku je pod Tabithy ren Moore. Jen tak mimochodem.

Harakiri, suicide a jiné ptákovinky

25. ledna 2011 v 18:06 | Dyamirity
~Chjo... Posmrtný život, Bolest na duši, Sebevražda... a co takhle nějaké POZITIVNÍ Téma Týdne?~

DEATH


~ZÁKAZ VSTUPU EMO, MOMENTÁLNĚ PSYCHICKY INDISPONOVANÝM NEBO NA SMRT VÁŽNĚ NAHLÍŽEJÍCÍM OSOBÁM! NEHODLÁM SI TU BRÁT SERVÍTKY A JESTLI SE JEN ODVÁŽÍTE POMYSLET NA NĚJAKÝ OBHROUBLÝ, CHYBAMI A DVOJITÝMI V PŘETÉKAJÍCÍ KOMENTÁŘ, VLASTNORUČNĚ VÁS NAJDE A SKOPU DO KULIČKY O VELIKOSTI MALÉHO POMERANČE! Pro případné zájemce existuje i varianta s kuličkou velikosti angreštu.~

Vy ostatní vstupte, ale jen na vlastní nebezpečí.

Puťa puťa, bishíci, tetička Dyami chce vidět yaoi!

28. prosince 2010 v 17:41 | Dyamirity
~"A co bys chtěla k Vánocům ty, Dyamirity?"
"Mně postačí dva überbishové a pak si budu hrát až do Tří králů"~

yaoi
TENTO ČLÁNEK MŮŽE OBSAHOVAT MATERIÁL ZPŮSOBUJÍCÍ ZÁCHVATY KRVÁCENÍ Z RŮZNÝCH TĚLNÍCH OTVORŮ, ZÁCHVATY JINÉHODRUHU, ČÁSTEČNOU SLEPOTU, NUTKÁNÍ PŘIVODIT SI KÓMA OPAKOVANÝMI ÚDERY HLAVOU O STŮL (Známe svoje lidi!) ATD. ATD. VŠAK TO ZNÁTE.
Pokud nebudete s něčím v mém článku nesouhlasit, klidně si ten svůj pravopisných chyb a sprostých výrazů plný komentář napište, ale počítejte s tím, že se budu bránit. Strašně ráda se hádám, víte...
~^3^~
Za tohle téma týdne jsem bojovala, hlasovala a obhajovala ho před těmi fujky fujky anti-yaoisty a nakonec bych si ho ani nevšimla, nebýt otho, že mě na něj Alcielle upozornila.
Nebudu se tu zabývat obhajováním yaoi před úzkoprsými názory těch anti-yaoistů, kteří neví, o co tady jde, na tom mám moc málo trpělivosti (Protože při prvním psaní tohohle článku mi blog napsal, že sezení již není platné a já si to samozřetelně neuložila.) Tohle bude článek o tom, jak může yaoi změnit jednomu život. Protože yaoi není ani úchylárna, ani žádná náhražka za reálný svět. Yaoi je životní styl.

Milý Ježíšku, pokud překonáš ostnatý drát na našem parapetě, pak si přeju...

17. prosince 2010 v 17:31 | Dyamirity
~To s tím ostnatým srátem byla legrace. I když vůbec ne špatný nápad~

hoshi
Už od mala jsem se pečlivě vykreslovala se seznamem, co chci k Vánocům, většinou značně ovlivněná tím odporným komerčním světem reklamy. Loni jsem to ovšem zkrouhla na obyčejný email a letos se z toho vyvrbil papírek 7x7 cm s jakýmsi neurčitým seznamem.
Mám pocit, že všichni okolo mě to mají jednoduché, jako kdyby přesně věděli, co chtějí. Třeba Hate to má jasné, Fuchs (moje "milovaná" starší sestra) taky, kámošky ze školy... a já... nic.
Můj seznámek se nakonec vyvrbil v sedm položek:

Klobouk
Žirafí deka
Mikina
Prstýnek
4tet - 3rd (CD)
Knížka Jak se kreslí zvířata
Knížka Stráže! Stráže!

Knížku od Pratchetta a klobouk bych nekomentovala. Pěstuji si na tyhle dvě věci velmi silnou úchylku. Žirafí deka (respektive deka se vzorem žirafích fleků) půjde do mé sbírky žirafích věcí. Další úchylka. 4tet je moje asi jediná oblíbená česká skupina. První dvě CD mám, tak chci to třetí, no...
Každopádně jsem letos měla problém něco sesmolit. Jako kdybych všechno, co chci, už měla. Ne, že bychom byli super super bohatý, jen nejsem zrovna náročná (a navíc strašně skromná).
Nesnáším, když se někoho zeptám, co chce k Vánocům a on mi odpoví: Nevím. Ale letos jsem to dělala úplně VŠEM, kdo se mě zeptali. Gira, Hate, Fuchs, máma, teta (ta drží rekord, trvalo mi měsíc a půl, než jsem jí napsala, co chci)....

Víte, co mě strašně mrzelo? Když jsem zjistila, že Ježíšek neexistuje. Byla to taková zrada! Ale když se to provalilo, už jsem měla rok a půl podezření. V naší rodině je VŽDYCKY někdo, kdo na Ježucha věří (Máme totiž takzvanou pěti letou tradici. Teta, Fuchs, já, bratranec a sestřenice jsme všichni o pět let od sebe, tak nám to tak hezky vyhází), takže se vždycky musíme tvářit, jak jsme ze všeho překvapeni... ta blažená dětská nevědomost, hned bych to zase brala.  

Tenhle článek mi moc nejde. Chtěla jsem napsat nějaké hlubokomyslné pojednání, jako světový mír atd, ale to bych jen kopírovala Hatin článek (který si můžete přečíst ZDE).
Pořád mě totiž točí, že téma týdne nevyhrálo yaoi. Vrr... tohle je fakt téma na prd.

Mimochodem, na Vánoce sem asi (pravděpodobně) přidám, nebo začnu dávat, nějaké povídky, takový Vánoční bonus. Původně jsem chtěla nakreslit speciál SHI-teamu, ale na to jaksi nemám čas. Tak alespoň něco.

Dyamirity...




Můj vzor.... no uvidíme, v co se to zvrtne...

8. prosince 2010 v 20:40 | Dyamirity
~Můj vzor... no kdo ty témata týdne vymýšlí?~

chidori


Zjistila jsem, že psát na téma týdne mě docela baví. Respektive prolézat cizí blogy, pročítat jejich články a pak sesmolit něco u sebe, aby se neřeklo.

Pokud máte blog na blogu.cz, určitě jste si všimli věty Prosím, neoznačujte takto vaše běžné články. Musím říct, že mě vůbec nepřekvapilo, když jsem otevřela článek, který měl obsahovat Mojí oblíbenou knihu a vybafl na mě nadpis RHůůůžoWoušKééé OBlááázky!

Ale když jsem otevřela článek na téma Můj vzor a objevila jsem jakýsi povzdech čtrnáctileté slečny, že chce být jako Majlí Sajrus (ale že není žádná šílená fanynka...), rozhold ajsem se, že tohle téma splním, i kdybych u toho měla vypustit duši. Což asi udělám.

Když se nás na tohle jednou zeptal třídní, jako jediná ze třídy jsem neřekla nějakou žijící "celebritu", ale z dějin jsem vydolovala Wericha. Ale když to vezmu kolem a kolem, neměl být jmenován jako jediný.
Hrozně obdivuju takové osobnosti jako třeba Karel Čapek. Pašoval do Česka německé spisovatele, psal hry o kterých věděl, že si jimi pomalu kope hrob. 

To máme Wericha, Čapka... pokud bych chtěla vylovit svůj další vzor, sáhnu asi zase mezi buřičské spisovatele. Tentokrát to bude duo Svěrák a Smoljak. Za Cimrmana je budu asi navždy milovat. Ale stejně mě mrzí, že ho asi nikdy neuvidím naživo.

Koukám, že tu tahám samé klasiky. Žádná perlička, kterou by znal jenom znalec. Si můžete říct: "Ááá, rádoby milovnice české literatury, která si hraje na strašnou znalkyni," Ale já mám fakt nejradši tyhle. A jednou bych chtěla umět psát jako oni. Nebo se alespoň přiblížit.

A nějaký vzor mezi ještě žijícími? Fakt nevím. Když ti lidé umřou, mluví se o nich většinou dobře a člověk může ignorovat ty záporné stránky. Ale u živých o nich pořád poslouchá nějaké kecy. Přiznávám, Svěrák sice žije, ale to se nepočítá.

Ale jo, nějaké vzory by se našli. Ale už také menší. Třeba Ivona Březinová, která mě navedla na opravdové psaní, Jaska z CoB, protože i s kyčlí (???, Hate jaká část těla to byla?) na maděru dokáže švihat taký bicí sóla a ještě u toho chlastat, že člověk jenom čumí s bradou po stolem, ti čtyři týpci z youtubka, co neuvěřitelně paří Americu na klarinety (my to s Quatrem hrajem taky, ale zatím to... trochu pokulhává), Bender z Futuramy (počítají se i kreslený vzory), Kubotite (autor Bleache)... a... no to bychom tu byli jetě hodně dlouho.
Zatím to nechme takhle.
Sečteno, podtrženo: Mám hodně vzorů. Všechny mé koníčky i zájmy mají nějakého leadera, ke kterému směřuju.

...nesnáším témata týdne...
Dyamirity

Knihy mého srdce♥

4. prosince 2010 v 15:35 | Dyamirity
~První článek na téma týdne. Jde to se mnou z kopce...~

shira2
Ale jelikož jsem prošvihla taková témata jako Anime, Homosexualita, alespoň tohle si utéct nenechám. Vstup do tohohle článku na vlastní nebezpečí. Ani já totiž nevím, na jaké liteární paskvily si vzpomenu. Enjoy.

Dyamirity a knížky~

Literaturu zbožňuju od okamžiku, co umím číst. Jakožto člověk se starší sestrou jsem si jako malá strašně hrála na školu. Problém byl, když mě sestra při takovýchto sobotních hrách naučila číst. Máma nám to zakazovala, že se pak budu ve škole nudit, ale stejně jsem to už uměla. Takže ve škole, když ostatní děti na Čtení louskali první řádky, já měla dovoleno číst si Harryho Pottera =D
Spoustu let jsem četla takzvaný brak. Neměla jsem vkus, ale četla jsem to, co se mi dostalo pod ruku v knihovně (kterou jsem přečetla skoro celou). 
První mojí mánií byla Jacqueline Wilsonová, od které jsem přečetla naprosto všechno, co v Česku vyšlo. Jacky se mě držela dost dlouho a každou její knížku jsem přečetla minimálně dvakrát. Ale dodnes si ráda nějakou tu knížku od ní občas přečtu. Od Wilsonky jsem si nejvíc oblíbila Tracy Bakerovou, Slavnou hvězdu, Dvojčata v průšvihu... vlastně mám radši spíš její starší kousky.
Potom přišla Ivona Březinová. To už nebyla taková mánie, ale stejně jsem jí dost dlouho pořádně žrala.
Od osmi do dvanácti jsem žila na dívčích, fantasy a dobrodružných knížkách. 
Postupně jsem se s rostoucím věkem točila od dívčích románků a spěla ke klasičtějším kouskům. Za to může částečně i moje o pět let starší sestra, co mi nutila číst určité knížky a které já z principu odmítala. (Nejhorší na tom je, že spousta z těch knížek byla fakt dobrá, ale já nebyla s to jí to přiznat) Ale obrat o 180 stupňů začal docela nedávno. Vloni touhle dobou se mi do rukou dostal svazek povídek od E.A.Poa. Zabavila jsem ho sestře cestou na hory. A okamžitě se do toho zamilovala.
Poe byl takový mezník. Tehdy jsem prakticky skončila s románky a jejich uličku v knihovně už nenavštěvuju. Taky jsem dost zanevřela na všechny ty fantasy, které vypadají jako  psané přes kopírák.
A co jsou tedy moje oblíbené knížky?
V podstatě všechny knížky od Eoina ColferaDana Browna, většinu věcí se Sherlockem Holmesem, Hobit, Saturnin (MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ!), Děti z Bullerbynu (srdeční záležitost), zmiňovaný Poe, My děti ze stanice zoo, Kroniky Prydainu, Děsivé dějiny, Harry Potterové...a spoustu dalších. Doma jsem musela vyklidit další skříň, abych měla kam dávat knížky. 
Ale některé knížky mě nikdy neoslovili. Například vlna upírských románků z posledního roku. Pro mě jediným skutečným upírem zůstává jenom Drákula! Tvajlajt jsem přečetla vloni na táboře za tři dny, když mi moje vlastní čtivo došlo a byla jsem áda, že to mám za sebou. To to šílenství ještě naplno nepropuklo. Mě to prostě nebavilo! Pořád se tam řešilo to samé a oba hlavní hrdinové byli takoví placatí a bez nějakých hlubších částí duše. Ano, HLUBOCE se milovali, ale to to museli řešit na každé druhé straně. (Btw. správný upír na slunci shoří a nesparkluje!)
Taky mě nějak neoslovili ty románky (ano, já románky četla, ale TAKOVÉHLE!), kde ona ho miluje, on ji ne, ona se odstěhuje, on ji začne milovat a všechno končí happy happy endem. To fakt ne. Z těchhle knížek (a hlavně hrdinek) jsme si s Hate vždycky dělaly srandu. 
Už to asi utnu. Byla bych tu schopná o knížkách žvanit ještě pár let =D
Možná někdy jindy.
Dyamirity~  
 
 

Reklama