Reporty

Natsucon 2013

26. srpna 2013 v 17:21 | Dyamirity
Rozhodla jsem se rozšířit se obzory a zamířila jsem na Natsucon. Moje konečné rozhodnutí padlo zhruba dva dny před samotným conem a já narychlo sháněla lidi, kteří by jeli se mnou, popřípadě kteří by mě vzali pod ochranná křídla. Nakonec se ke mně přidala Envy a měl dorazit i Ilja. S touhle myšlenkou jsem dorazila do Prahy.
natsucon logo
Pátek
Do Prahy jsem dorazila brzy, k Envy s rezervou a do KC Zahrady včas a ještě jsem cestou stihla přečíst polovinu Řbitova zviřátek.
Strachovala jsem se, že u Zahrady budou fronty, na které jsem zvyklá z AF, naštěstí mě nic takového nečekalo. Odbaveny jsme byly brzo a po krátkém rozhlédnutí (během něhož jsme našli Ilju a jeho bandičku) (přičemž mi Ilja asi naštípl žebro) (a pokud ne žebro, alespoň kostici podprsenky) jsme zamířily na první přednášku, to jest Lidé na conech od D-toxe. Ve Velkém sále jsme rovnou zůstaly a to kvůli přednášce od Yuffie, která mě na Natsucon navnadila jako první. O pokémonech, digimonech a vykrádání nápadů v herní brandži byla přednáška, jak má být. Byla zábavná, mé obzory byly rozšířeny a vůbec, byla jsem spokojená.
Poté následovala přednáška od dvojice Blizzy a Mešitky, které obecenstvu předkládaly různé mangy s nejklasičtějšími zápletkami. Většinu jsem znala (a milovala, pět hvězdiček za výběr mang), ale připomněly mi spoustu mang, na které jsem málem zapomněla a některé poklady, o kterých jsem neměla ani tušení (což napravím).
Tam naše páteční dobrodružství končilo. Sice jsem chtěla vidět přednáčku od Akiko o slashi v Transformers, ale Envy zahlásila, že je unavená, tak jsme zamířily dom.

Sobota
V sobotu jsme k mému zklamání dorazily až na třetí hodinu, respektive na další přednášku od Blizzy a Mešitky, tentokrát na téma Samou láskou přizabít, kde se řešily Relationship charty, nejznámější shipy a jak si utřídit všechny svoje shipy. Opět: zabavné, skvělé, pět hvězdiček z pěti. Poté jsme si vyslechly přednášku o One Piecu od Marka14, kde mě trochu iritoval jeden cosplayer Ace, který byl agresivnější, než se na diváka slušelo. Následovala přednáška Česká a slovenská scéna, kde nastalo šťastné shledání s Dasty. Samotná přednáška byla ale hlubokým, přehlubokým zklamáním. Amater měla zmatek v pojmech (protože slash má úplně jinou definici, než jakou nám naservírovala) a přednáška celá byla suchá, navíc se zaměřovala hlavně na HP slash. Nehledě na to, že spoustu stránek s hodně kvalitním slashem a povídkami vůbec nezmínila, kvůli čemuž ode mě dostává palec dolů.
Pak jsme přeběhly do kinosálu, kde se konala přednáčka s názvem Homosexualita v západních komiksech, vedená Kalisto, od níž už jsem nějaké ty přednášky o komiksech navštívila. Tenhle část programu mě nadchl a znovu jsem dostala pomyslný kopanec k tomu, abych se už sakra pustila i do západní tvorby. V sále jsem zůstala sedět jako přikovaná, protože se chystala přednáška od hintzua, jejíž přítomnost mě potěšila. Jeho přednášky jsem viděla na AF 2011 i 2012, ale letos se mi tam protlačit nepodařilo, takže jsem si dala záležet, abych na téhle místo urvala. Urvala a přednáška x+1 důvod, proč se (nejen na přednáškách) navážet do yaoistek splnila má očekávání. Dost mě vyděsilo, když jsem zjistila, že poblíž nás sedí jakési yaoinazis, které vypadaly rozhodnuté hintzua za každé křivé slovo o yaoi zlynčovat, ukamenovat, ukřižovat halvou dolů a bůh ví, co ještě. Některé ze slečen by se nad sebou měly zamyslet, protože něco skutečně překračuje hranice. Každopádně, po přednášce jsme se rozloučily s Dasty a utíkaly na další z přednášek naší yaoi šňůry, opět od Mešitky a Blizzy, tentokrát na téma queerbaitingu, která ve mě rozbouřila vztek na Moffata a chuť na devátou sérii Supernatural. Poté už jsme zase zamířily domů. V metru se nás jakási ruska ptala na cestu, což jak brzy zjistila, nebyl dobrý nápad, protože já rusky umím maximálně poděkovat a říct prázdniny.

Neděle
Nástup na Yuffino nostalgické okénko jsme nestihly. Prostě jsme se válely moc dlouho a pak přišly o deset minut později, což jsem divže neobrečela. A skutečně, ten kus přednášky, který jsem viděla ve mě vyvolal surovou nostalgii. Kazety, pogy, Lunetici (od kterých máme pořád někde dvě nebo tři kazety), všechno to byly malé návraty do devadesátých let.
A protože jsem byla už na dost přednáškách o Marvelu, DC a komiksech, zatáhla jsem Envy na Marvel v anime od Vergila, kde jsem si rozšířila znalosti o anime na náměty Marvelu, jehož základy jsem získala na letošním Animefestu od Kalisto. Během dvouhodinové pauzy, která nám vznikla jsme si skočily pro baštu do blízkého Alberta (i když na něm blízkého moc nebylo, to u nás v Žatci to máte k nejbližší sámošce nebo něčemu podobnému, kde byste si mohli koupit gáblík, nejvýš pět minut, a tady jsme se musely táhnout skoro až zpátky k metru). Vrátily jsme se právě včas na přednáčku Otaku generace od Zenyho, která... byla opět zklamáním. Úsměvné postřehy se sice našly, ale vesměs jsem se z přednášky dozvěděla, že Zeny má slabost pro slečny mladšího data výroby. Alespoň, že závěr byl zase o poznání lepší. Ano, hádáte správně, jedná se opět o Mešitku a Blizzy s druhým dílem Manga meníčka a zbytkem doporučení. Sladký yaoi konec. Zamířily jsme zpátky na metro, kde se mě na cestu ptala pro změnu angličanka. Na Zličíně jsem deštěm proběhla do obchoďáku pro oříšky v jogurtu na cestu a pak na samotné nástupiště. Naštěstí autobus jel za pár minut, takže jsem ani moc nezmokla.
A tak jsem se bezpečně dostala domů, unavená, ale nabitá chutí na nějaké to anime.

Shrnutí
Natsucon mě příjemně překvapil. Protože se jednalo o první ročník, byl to con téměř komorní (což ale znamenalo, že tam bylo málo mých drahých známých), na většinu programu, kam jsme chtěly, jsme se dostaly. Počasí až na poslední den ušlo, jen v neděli holt pršelo, co se dá dělat. Potkala jsem pár Whovianů, pár Hunterů (a boží cosplayerku Impaly/Castiely)... a jsem spokojená. Ano, Natsucon příští rok zhrnu do svých letních plánů a nebudu toho litovat.

Nějakým způsobem jsem se véceméně upsala k přednášení na příštím Natsuconu, protože o přednášení jako takovém už nějakou dobu přemýšlím. Možná, že se zaučím ještě na letočním Akiconu, to zatím ale jen plánuju. Kdybyste měl někdo nápad na nějakou přednášku, jen pište.

Pár fotek na závěr:
-Kdo nepoznává, jedná se cosplayerku Impaly ze SPN (trošku jsem si zafangirlila, ano, přiznávám)-
-Ilja, drtič žeber, poslušně zapózoval-
-Otaku skupinky, počkat, není to náhodou skupinka od Sakury Minamito?!-
-Jedna z fotek, kterou si vyžádala Envy-
-A tentokráte cosplayerka, na jejíž jméno jsem se nezeptala, ale na tumblr ano, jako Castiela-
-Cosplay kohosi z Touhou, zase Envyino přání-
-A na závěr dav otaku na Zenyho přednášce-

Doufám, že jsem tímhle reportem nikoho neurazila. Ehehe.
Dyamirity

Návrat z očistce

9. srpna 2013 v 15:30 | Dyamirity
Jsem zpátky už skoro týden, ale až teď jsem dala dohromady dostatečné množství chuti ponořit se do ještě čerstvých vzpomínek a shrnout letošní Ranč.
-Mé drahé dětičky společně se mnou (úplně vlevo) a Harrym (to křenící se stvoření v zelené košili uprostřed)-

Oddíl a spoluvedoucí
Po loňské zkušenosti jsem razantně odmítala první nebo druhý oddíl, protože to jednou stačilo a na matku šestnácti dětí jsem se znovu necítila. Naštěstí, hvězdy při mě stály a já dostala na starost oddíl s číslem tři, společně s Harrym (čtěte s a, ne s e), který byl pln začátečnické naivity (protože dělal vedoucího popré) a který, stejně jako já, jaksi patří do inventáře Ranče. Jako dítě jsem ho moc nemusela, ale hlavě protože jsme byli v rozdílých oddílech, teď jsem ho ale uvítala jako komplice, který těm dětem bránil, aby mě zničili.
Co se týče dětí: měli jsme celý sortiment. Magory (Kuře), zlobiče na zabití (Ondra), malé génie (Pája), tiché typy, které měly úžasný vkus na knížky (Kája), ňuňáky, které nejde nemilovat (Cipísek a Včelka) a ten zbytek, který splýval. Problémy byly, samozřejmě. Jeden den jsem například seděla v devět hodin ráno na fiňáku a už jsem měla za sebou dvě nahlášené krádeže a jedno zvracení u snídaně. To byly dny, kdy jsem myslela, že se půjdu utopit do řeky. Vesměs se ale vše dalo vyřešit násilím (tzv. Frankieho dřepy), slibovaným násilím ("Udělej co říkám, jinak budeš v řece klikovat tak dlouho, až se pozvracíš a pak budeš klikovat dál!") nebo domluvou.
Zbytek vedoucích mě mile překvapil, protože se z nás stala asi nejlepší vedoucovská parta, jakou pamatuji.

Jídlo a spánek
Řeknu to takhle:
Buď je nedostatek jednoho, nebo druhého. V lepším případě obého. V nejlepším případě z nedostatku jednoho zapomínáte, že to druhé vůbec existuje.
Ne, že by se na Ranči vařilo zle. Ale dobře se tam nevaří. Ty časy už minuly. Když jste dvanáctileté dítě, které vstává v osm a chodí spát v deset, navíc má s sebou kapesné od rodičů na mlsky z kiosku, nemůžete si stěžovat. Když jste starší šestnácti, vstáváte v půl osmé po noci strávené na stanu, který jste si postavili z kopce (o tom až později), chodíte spát mezi jednou a třetí ranní a den trávíte neustálým přepočítáváním hemžícího se hejna dětí, potom vás tamější kuchyně skutečně nezasytí. Proto to dopadá tak, jak to dopadá, totiž že v půl jedné koluje po klubovně rychlovarná konvice s horkou vodou a všichni, kdo mají zájem, si mohou připravit instatní polévku dle vlastní chuti.
Potom se nám divte, že se tak těšíme na výlet do Mariánek, kde už máme vyhlédnutou zapadlou pizzerii. Vloni jsme tam rozbili popelník, letos jsme jen zmátli servírku tak, že si nás do příštího roku určitě bude pamatovat.
Ohledně spánku se toho nedá říct o moc víc, protože ho o moc víc nebylo. Jak už jsem řekla, denně jsme spali s trochou štěstí asi šest hodin a to ve stanech, protože jsme měli plnou kapacitu a nezbyly na nás chatky. Takže jedna s prvních věcí, které jsme po příjezdu museli udělat, bylo stavění stanu. Byl to Heraklův úkol, ale nakonec se nám to s Lenčou (dobře, Lenče, já dělala jen takové ty serepetičky okolo jako zatloukala kolíky a podávala podpěrné tyče) povedlo. Ve stanu pro šest jsme spali čtyři a řeknu vám, kdyby se tam pokusili nacpat další dva lidé, asi by to nepřežili.
Po první noci jsem se navíc poučila, že ve čtyři ráno je skutečně zima a nevyplácí se spát jen v kraťasech a tričku. Což mě přivádí k...

Počasí
Bylo vedro a sucho.
Pak dva dny propršelo.
Pak byla mrazivá rána, která se okolo desáté proměnila zase ve vedro.
Ano, tak bych shrnula počasí letoního tábora. Vedro a sucho bylo vážně neuvěřitelné. Bylo tak sucho, že když jsme někam šli po polní cestě, prášilo se za námi jako kdyby tudy někdo hnal stádo krav. Což možná nezní tak hrozně, ale když nevidíte na dva kroky před sebe a dusíte se, najednou jde všechna sranda stranou. Navíc vedro a sluníčko je zábava jen po určitou dobu. Naštěstí po více jak týdnu přišel déšť. Respektive bouřka. Pája od nás z oddílu dostala málem hysterický záchvat, že se nám ve stanech něco stane a trvala na tom, že s Harrym budeme spát u nich v chatce. Uklidňovali jsme ji přes půl hodiny a přišli kvůli tomu pozdě na poradu. Nakonec pršelo až druhý den, což si podle všeho moc užíval šestý oddíl, protože po táboře běhali v plavkách a postupem času i bez plavek (ano, tři kluci ze šestky si vyběhli jen tak, jak je bůh stvořil, načež jeden z nich uklouzl na blátě a ukázal se půl táboru).
Po dešti se teploty trochu uklidnily. Po ránu byla vždycky šílená zima a zhruba po dvou hodinách jsem se musela jít převléct, protože se zase udělalo teplo.
Zkrátka, počasí se nedalo odhadnout a brzo jsme z toho byli dost unavení.
Navíc pro vás mám ponaučení: Pokud je víc jak třicet stupňů a vy na sobě máte jen kraťasy a vršek od plavek, vyvarujte se spánku na kožené sedačce. Nejenže se nevyspíte, ještě se přilepíte a odtrhávání zpocené holé kůže z koženky je jedna z nejnepříjemnějších zkušeností, kterých se vám může v životě dostat.

Hygiena
V zákoně je psáno, že na táboře, se musí děti sprchovat teplou vodou alespoň jednou týdně, pokud mi tedy někdo bezostyšně nelhal. Nevím, jak na tom byli děti, protože tam musíte připočítat i každodenní návštěvy bazénu, já jsem se zvládala sprchovat zhruba jednou za dva, tři dny. Což zní šíleně, ale jinak to nešlo. Do velkých sprch jsem chodit nechtěla (navíc na to nebyl skoro vůbec čas), na zdrávce netekla teplá voda, takže jsem se sprchovala vesměs na budově, kde bydleli nejmenší děti a kde měli vlastní sprchu. Vždycky jsem Harrymu oznámila, že se jdu vysprchovat, ať se o ty naše poklady na chvíli postará a šla jsem, protože pokud to neoznámíte, nikdo vám rozkaz nedá.
Ono ale stejně bylo jedno, jak často se sprchujete. Ulepenost je všudypřítomná a vlasy si taky můžete mít obden a stejně je po probuzení ve stanu budete mít jako kdyby vás oblízla kráva.
Víte, co je nejhorší na tom, když je vedro a sucho? Že brzo máte crocsy plné prachu a ven ho nedostanete ani kdybyste se zbláznili.


Pořád to ještě čtete? Pokud ano, obdivuju vaší vytrvalost.


Komunikace a technologie
Možná už jsem zmiňovala, že v Ranči není signál pro Vodafone, což znamená, že pokud si s tímto operátorem chcete zavolat, musíte vylézt na cestu nad tábor a tam sedět na místě a modlit se, aby vás ta vymodlená čárka signálu neopustila. Tak jsem to alespoň dělala já. Buď o chviličku volna (kterých moc nebylo) nebo když jsme někde byli s dětmi, na chvíli jsem odběhla, abych si postěžovala mamince a jednou dokonce Hatey, protože už to šlo do extrémů a já potřebovala politovat.
Jinak se za komunikaci dá považovat i korespondence nebo ty vzkazy ve vzkazníku na stránkách Ranče, ale ty jsme dostávaly jednou za tři dny (a pak je asi hodinu třídili). Ale i to člověku pomáhá udržet si zbytky příčetnosti. V mém případě to byly pohledy od maminky, vzkazy od Hatey a čupr dupr dlouhý slohový dopis od Kariky, což mi připomíná haha, Kariko, vážně jsi myslela, že tu část v obálce nenajdu, za koho mě máš, detektivky jsou vedle vzduchu a Eisschoka jedna z věcí, které mě drží při životě. Ale každopádně díky, četla jsem to celou poradu a celé to bylo hrozně ťuťu.
Ještě jsem se v této sekci chtěla zmínit o technologiích jako takových. Na Ranči jsme měli rozbitý mikrofon, takže všechno, co jsme chtěli vysílat jsme museli pouštět do reproduktorů přes počítač, takže i hlášení na léky, jsme museli nahrát. Z toho notebooku jsme pouštěli i písničky, čehož jsem zneužila během japonského dne a celý den je krmila japonskými písničkami, které se překvapivě líbily.

-Finální dražba. Někdo chtěl vidět moje kimono. Já říkala, že v něm budu vypadat jako mandarinka. To, co držím v ruce je kus hřívy jednoho z koní, který se dražil. Vedle mě je Lucinka, která představovala Anglii.-

Program
Naše téma bylo Cesta kolem světa, proto jsme každý den měli jiný stát, podle kterého jsme měli namotivované jednotlivé hry. Domluva trvala dlouho, ale nakonec jsme měli dny podle Skotska, Anglie, Zambie, Indie, Holandska, Španělska, Mexika, Texasu, Japonska (hádejte, kdo měl asi Japonsko?), Německa, Havaje, Ruska a Egypta. Neptejte se mě, jak je možné, že jsme se dostali z Indie do Španělska lodí a z Havaje transibiřskou magistrálou do Ruska a pak do Holandska, zeměpis nám nikomu moc nešel a byli jsme rádi, že jsme rádi. Co to ale znamenalo? Že každý den byl budíček nějaká písnička znázorňující onu zemi a program byl formován tak, aby se děti cítili, že jsou vážně v zahraničí (například v Japonsku jsme měli k večeři k dispozici hůlky, v Indii museli všichni přijít v turbanu, ve Skotsku byla jako celotáborovka lovení lochnessek (moc, moc moc bolestivá a agresivní hra, jen fyi)). Navíc jsme ke každé hře měli nějakou pěknou motivační scénku, takže jsem mimo jiné hrála otroka pracujícího na indických plantážích s kořením, později téhož dne indického otrokáře, českého turistu v mnoha provedeních, žirafu, kámen ze Stonehenge, rám Guernicy, po tulipánech toužící nakupovací fanatičku, japonského lesního bůžka, japonského starousedlíka, Lochnessku a ještě mnoho dalších.
Musím vám říct, že letošní program vypadal propracovaně, i když jsme se nad ním hádali, popřípadě brečeli, do druhé hodiny ranní. Ale výsledek byl nad očekávání dobrý, takže nás vedoucí musím pochválit.
A jasně, málem jsem zapomněla na kolíčky! Kolíčky! To byla taková hra mezi námi vedoucími, kdy jsme si předávali kolíček (později dokonce dva), tak, aby si toho ten druhý nevšiml. Původně to měla být hra na jeden den a nakonec nám to vydrželo celý tábor a čím déle to trvalo, tím jsme byli paranoidnější. Stačilo, aby se na nás nějaký další vedoucí jen dlouze zadíval a hned nastala rutina kontrolování kolíčku, která vypadala tak, že jsme si dlaněmi přejeli po všech místech, kde bychom kolíček eventuelně mohli mít, což bylo obzvlášť zábavné, když nás to dělalo třeba pět najednou. Nejčastěji bývaly zasažené ostávající kapsy, lemy triček, culíky a drdoly, tašky, šňůrky od plavek a krempy klobouků.
Ještě upozornění: Na podobných akcích nikdy neukazujte, že máte na něco talent, protože já osobně jsem strávila až moc času kreslením plakátů, triček a různých cedulí.

Závěr
Zní to jako hromada stěžování, protestů a celkové nespokojenosti, ale musím vás ujistit, že tomu tak nebylo. Letošní tábor jsem si užila, protože lidi byli super a program byl super a všechno bylo super a já zase chytila plzeňácké manýry jako je ukazovací zájmeno tuto a jiné neřesti. Jsem s letošním rokem spokojená, i když jsem se vrátila špinavá, unavená a prodělala jsem si tam nějakou virózu, kvůli které jsem posledních pět dní skoro nejedla a jeden den, kdy všichni ostatní šli do lomu, jsem strávila v táboře, protože mi bylo na umření. Dvakrát jsem tam spadla z koně (ale nebojte, nebyl to vyloženě pád, spíš jsem z toho koně sklouzla, protože jsme jeden den jezdili s madly a já měla klouzavé kalhoty, takže jsem se na té dečce prostě neudržela, když jsem dělala mlýnek), na čtyřkolkách jsem vytruosila mobil, který naštěstí přežil, musela jsem řešit krádeže, zvracející děti, peroucí se děti, děti, které odmítaly cokoliv dělat, veoudíc, kteří odmítali cokoliv dělat a vůbec. Přes všechna negativa se mi to letos líbilo asi zatím nejvíc a příští rok se chystám znovu, i když nám asi prořídnou řady vedoucích a budu tam jedna ze služebně nejstarších.
Nuž nic, tenhle článek mi trvá celou věčnost a já si nejsem jistá, jestli ho někdo vůbec dočte. Takže vám sem dám poslední fotku a oficiální sdělení: Jsem zpátky!


Dyamirity

Zážitky z AF 2013

28. června 2013 v 10:45 | Dyamirity
Ale no tak, přece jste nečekali, že vás o tohle ochudím, no ne? Dlouho jsem to odkládala, ale včera jsem narazila na report od Yuffie a řekla jsem si, že bych to teda taky mohla dát dohromady.
Pokusím se vám své zážitky shrnou tak, abyste je dokázali strávit. Letošní ročník se mi zdál chudší, co se týče programu (možná je to tím, že na některé věci, na které jsem chtěla jsem se nedostala) (ano, dívám se na tebe, přednáško od Nagat, která ses kryla s křestem Vějíře), ale všechno to vynahradili lidi. Protože letos se mi konečně podařilo to, o čem jsem dřív spíš jen slýchávala, a to, že jsem se konečně začala BAVIT s lidmi. Já. Sociálně awkward člověk. Našla jsem si kamarády, jáááj! <- Dobře, tohle vyznělo jako z dětské knížky, ale co se dá dělat. Vážně jsem si to letos užila.

Den 1.
Po trochu náročné cestě do Brna (to mluvím o mém boji s krosnou a kloboukem v metru, poté hledání mojí skupinky na nádraží, mačkání ve vlaku (kde jsme s Envy poznaly Bell, Richieho a Neka) a dalším boji s krosnou) jsme na výstaviště dorazily poměrně brzo, i tak nás ale neminula fronta. V té jsme utvořily malinkou skupinku ještě s Ichi a Iljou, kteří jsou teď moji ňuníci a budu po nich vyžadovat spoluúčast na nějakém dalším conu. Dala jsem do éteru svůj foťák, takže o polovině fotek, které na něm jsou nemám ani tucha, kde se vzaly a áchala a óchala nad různými cosplayi.
Když jsme se konečně protlačily ke vstupu, nastaly trochu zmatky s mým vstupným ("No, já jsem kreslila do Vějíře..." "Do čehože?" "No, do Vějíře, my máme mít vstup zadarmo..." "O tom já nic nevím." "Cože?"), načež jsem si šla frontu vystát znovu, tentokrát s Pajdou, který překvapivě dorazil pozdě.
Co se týče programu, který jsme prošli první den: Začali jsme Zahájením a křestem Vějíře, kde se první číslo vydražilo za víc jak tisícovku, což znamená, že jsme tam jak trubky stály skoro čtvrt hodiny, přičemž jsem tam sloužila jako stojan na mikrofon a udělala ze sebe blbečka, když jsem vysvětlovala význam názvu Kalvária. Potom jsme se přesunuli na autogramiádu, kde jsem ke svému podpisu začala přikreslovat kuřátka v cilindru, vynadala autorovi druhého komiksu, který měl v sobě kostlivce a samozřejmě našla jsem svůj nový art crush, ano, je to tak, Yuffie, nad jejímž Kurotsuem jsem dostala skoro záchvat, protože tak byl Doktor. Zabředly jsme do menší fandomové debaty a vůbec, asi určitě získala nového stalkera.
Dál jsem měla čest s přednáškami Fandikce: jak na ně? v níž jsem se nedozvěděla nic nového, jen to, co je na každé fanfikční přednášce (Navíc mi tam autorka narušila jeden z mých oblíbených párů a to se co? To se nedělá!) a Anime tvorba inspirovaná Západem, která naopak přinesla nového spoustu a ještě zahrnovala Supernatural anime, které je tak hrozné, až je vtipné.
Nakonec jsme zamířili zpátky do tělocvičny (já kus cesty absolvovala jako pravý kovboj na Iljových zádech) (čímž se mu omlouvám za svých pětašedesát kilo živé váhy) (a to křičení Hijééé a mávání kovbojským kloboukem), kde nás čekala noc plná chrápání jakéhosi neznámého otaku a hlaisté projevy Iljových snah sbalit Richieho). Upřímně? Moc jsem se nevyspala, nehledě na to, že jsem se bála, že se na mě z jedné strany převalí Neko a z druhé Envy. Jááj!

Den 2.
Jež jsem absolvovala v cosplayi Winry.
Během dne jsem potkala pillow mate, spoustu dalších úžasných cosplayerů, čtenářky a věčně ztrácela a zase nacházela svoji partičku. Většinu dne jsem strávila s Ichi, kterou jsem vytáhla na anime Z Nového světa, které jsme neviděly od začátku, takže jsme ho nechápaly, potom na Eureku 7 Ao, s které mám pořád pocit, že už jsem ji viděla, i když na mecha normálně nekoukám (a pořád nechňápu toho lenochoda), načež jsme se horkotěžko procpaly (doslova procpaly) na Prvky klasických rozprávok v anime a mange, kde jsem se dozvěděla, že Karkulka nejenomže si šmákla na babičce, ale ještě byla v některých verzích znásilněna, že Vlk nebyl tak úplně Vlk, že žabák se nechtěl v pronceznině posteli jen vyspat a mnoho jiných dalších informací, které naprosto zruinovaly mé dětství a většinu mých milovaných pohádek.
Poté jsme odkvačily na první díl Berserka, okolo kterého bylo velké haló, protože na AF byla premiéra třetího dílu. Já Berserk nikdy neviděla, takže to byla i jakási moje osobní permiéra.
Kdo tvrdí, že to nebyl teplý až hanba, je lhář. Protože bylo. Bylo to teplý. Hrozně. Prostě teplý. Jako ústřední topení ve svetru. Tak moc teplý. Unf.
Po Berserkovi jsem znovunašla Asano a její bandu kamarádek (které jsou horzně fajn, kde si můžu pořídit taky takové), s kterými jsme chvíli fangirlily, načež pokračovaly na Vlčí děti. Ty nám po deseti minutách vypnuly, protože asi metr ode mě se začalo tvořit elegantní, přírodní jezírko z prasklé ventilace, která protékala stropem. Naštěstí jsme se brzo mohli vrátit a konečně si zabrečet jak želvy protože OMG, TO BYLO TAK SMUTNÝ! TAKOVÝ FEELS PO PRVNÍCH PĚTI MINUTÁCH! KDO U TOHO NEBREČEL, NEMÁ SRDCE! Já si fňukala do nového polštáře Supernatural a tvářila se, že se mi srdce neláme na tisíc a jeden kousíček.
Poté následovala přednáška Kuriózní proměny japonských historických hrdinů v anime. Vtipná a poučná. Palec nahoru. Goku nebo Superman byla další přednáška, kde se opět řešily komiksy, které, jak se ukázalo, byly na letošním AF hitem. Pokusily jsme se strávit i Základy biologie pro otaku, ale to se skutečně nedalo, protože biologii mám ve škole a náš profesor to samé umí podat zajímavěji (i když je pravda, že po půl hodině dumání jsem se odhodlala zetat a ano, v řadě přede mnou seděla Dasty Harst), takže jsme přeběhli o dům dál na Kyoto Animation a pak hurá na kutě. Pršelo, takže cesta v sandálích nebyla zrovna pohodlná, ale aspoň v noci jsem se vyspinkala, protože jsem se mohla mazlit se svým novým polštářkem.

Den 3.
A finále. Poslední den jsem se těšila už jen na přednášku od Yuffie, kam jsme to stihli jen tak tak, protože jsme se zdržely na hromadném focení všech Shizuů a Izayů. Je zajímavé, že dva roky zpátky, když jsem Duraru příšerně žrala, tak tam nebyl ani jeden, ale teď jich tam bylo tak patnáct. Ne, že bych si stěžovala. Pořád Duraru zbožňuju. A to, že se tam pořádaly hony na Izayi, různé yaoi akce a rozebírání konstrukcí, aby se dalo čím mlátit navzájem, jen pomohlo. Ale přednášku od Yuffie jsme nakonec stihli (alespoň jedna přednáška s yaoi tématikou). Byl tam na mě upečen nekalý trik, kdy jsem byla z fezu nucena vytáhnout další téma. Vytáhla jsem Pokémon a div, že jsem nebyla zlynčovaná. Well played, Yuffie, well played.
A pak už jsme pádily domů. Nějakým způsobem se stalo, že jsem najednou organizovala desetičlenou výpravu zpátky do Prahy (Já!!) a musím říct, že jsem zapomněla jen jednoho člověka. Promiň, Iljo. On je to delší příběh, ale stresu jsem tam měla dost, huf. Ale nebojte, Ilja se domů dostal.
No a toť vše. V Praze jsem jen tak tak stíhala autobus do Žatce, ale v okamžiku, kdy už jsem v něm seděla jsem měla splněno. A mohla jsem v klidu umřít.
Ještě vám sem dám pár fotek, abyste mohli tiše závidět:

-Roztomilá Juvia, kterou jsme si odchytili ještě při čekání ve frontě-

-Mishapokalypsa zasáhla dokonce i AF-

-Pajda s Tumblrem-

-Mephisto a Amaimon-

-S., my pillow mate. Potkaly jsme se u jednoho ze stánků, asi deset minut jsme fangirlily nad Supernatural, načež jsme se společně rozhodly koupit si Supernatural polštář, což jsme skoro obrečely. Jedna z mých tumblr crashů.-

-Já a Ichi uprostřed katanového souboje-

-Super kchůl Kurotsuchi-

-A zde je první ukázka hrozně ťuťu tvroby od Asano-

-Druhá ukázka. Prostě yummy.-

-Yammík von Ukestein jako Gundam. Potkali jsme se s ním ve frontě, kde nám o tomhle cosplayi vyprávěl, takže fotka byla v posstatě povinnost.-

-Ilja jako Big Boss.-

-Trošku toho Shizayi.-

-Envy a Neko, se kterým jsme se seznámily ve vlaku a hned začal creepovat. Ne, že by nám to samozřejmě vadilo.-

-Homestuck crew. Pořád netuším, co to Homestuck je...-

-A na závěr samotnou Asano. Netvař se, že jsi to nečekala. Mimochodem, zmiňovala jsem, že ti asi brzo zčuřím to kimono?-

Achjo, hned bych jela znova.

Paříž-Londýn (Část druhá)

11. prosince 2012 v 20:41 | Dyamirity
-Čááást druháááá-


Po půl roce mě přepadla jakási britská nostalgie a po té, co jsme s Hatey probrečely oběd kvůli tomu, že alespoň dalšího půl roku se do naší pomyslné domoviny plné sexy kerců nepodíváme, jsem se rozhodla, že sem dám druhou várku našich troll videí. Pokud si nepamatujete, kde jsme skončili minule, osvěžím vám to:
Už jsme dokončili naši cestu do Francie a prošli jsme půl Paříže. Meztiím nám trošku šibalo z nedostatku spánku a přebytku sledování BBC Sherlocka. ještě štěstí, že tou dobou jsem ještě nesledovala Merlina a Doctora Who, protože jinak bych to tam asi nepřežila.


Pomalu jsme se blížili k Louvru. Na začátku videa můžete vidět mého angličtináře, do všeho zapáleného, který celý ten zájezd organizoval.
My malí hříbečci jsme se tam klepali zimou, promoklí a promrzlí. Nejlepší náladu jsem měla asi já a Lee, zatímco Hatey a Gira (a Anička, ta která se ptá na jídlo a která mě pak pošle někam) skřípaly zuby. My s lee jsme tam tak nějak... sršeli optimismem, i když vážně nevím, jak to bylo možné.
V tomhle videu mě konečně vidíte. Zmoklou, nevyspalou a tak dál... až teď jsem si uvědomila, jak hrozně zní můj hlas. takhel přece nemůžu znít i normálně. Prostě nemůžu. Ale vzhledem k tomu, že ostatní zní normálně, tak asi takhle vážně zním. Zastřelte mě někdo.
Moje palačinkové šílenství se pomalu stupňuje.


A tady už to máte. Krmení dravé zvěře. Tak hrozně jsem se na tu palačinku těšila, takže se nedivte, že se tak cpu.


Konečně jsme dorazili pod Eiffelovku a protože je to tam rovinka, šíleně tam foukalo. To jen na vysvětlení, proč tam každou chvíli tak ječím. Pokoušelo se mi to totiž odnést klobouk a tak jsem se snažila jednou rukou držet kameru, točit a přitom jsem si druhou rukou držela klobouk na hlavě, což nebylo nic lehkého.
Co se týče začátku: Pokoušela jsem se natočit celou výčku Eiffelovky, ale protože jsme stály skoro úplně pod ní, musela jsem se zaklonit divže ne do pravého úhlu.
Všimněte si, jaké číslo použila Lee pro tenhle záznam. Kdo to pochopí, gratuluji.
Trochu mě mrzí, že z pokoje jsem žádný záznam neudělala, ale na jednu stranu... možná to bylo dobře, protože jsme si tam v obchoďáku koupily všechno možné, včetně Greenbooku, legendárního sešitu, do kterého s Hatey píšeme Johnlock a Merthur RPčka a octových brambůrek a želé. A kdopak to jedl dohromady? No, kdopak? Lee-splácám-všechno-jídlo-dohromady-a-uvedu-své-kamarádky-na-pokraj-zvracení.


A na trajektu. Abych se přiznala, na něčem takovém jsem byla prvně a tak jsme to tam prolézaly jen s Lee, protože Hatey má mořskou nemoc a vodu jako takovou moc nemusí a Giru jsme zase někde potratily. Takže jsme to tam prošmejdily a měly záchvaty smíchu pokaždé se ta loď zhoupla. Nakonec jsme vylezly na vrchní palubu. Mladší ročníky tam samy ani nesměly, protože by je to tam asi odneslo, nebo by se ve své mladistvé rozmařilosti shodily navzájem do vln. Jak můžete slyšet ze záznamu, fučelo tam příšerně. Během pár minut jsme byly céle modré od mořské vody, ale zase jsme měly sluníčko, takže jsme se mohly pěkné rozhlížet.
V tomhle videu si můžete všimnout, že mám pozornost jako kočka: "...blablablabla-HELE, RACEK!"


A ukázka mé šikovnosti, kdy jsem si zapomněla sundat kryt kamery. Kochejte se mým hlasem a fukotem větru.


A ještě jednu z trajektu. Tentokrát bílé útesy Británie. To okouzlující BLÚÉH jsem vydala poté, co jsem dostala dávku slané vody do obličeje. Řeknu vám, že chvílemi to tam byla chuťárna.


Fakt zním jako naprostej debil. Já takhle nechci znít. Takhle afektovanej hlas nemůžu mííít! Buhůů...
Ale k videu: Konečně jsme dorazili do Anglie a tím pádem jsme začali fangirlit... prakticky nad vším. Stromy, tráva, nebe, nic nezůstalo ušetřeno.
Jak jsem se tam zmínila, o anglickém počasí se nežertuje. Během prvních deseti minut, co jsme tam strávili se čtyřikrát vystřídalo sluníčko, zataženo a déšť. Jak řekla Lee: It was sooooo changeable!
Hehe. Ale tak jako tak, byli jsme tam. V Londýně!

A pokračování zase příště. Asi se na to vrhnu až se vrátíme z hor, na které se chystáme tenhle víkend.
Takže se mějte a moc mě podle těch videí nesuďte.

Část první-> ZDE

Dyamirity

Taneční 2012

29. listopadu 2012 v 17:38 | Dyamirity
Poprvé po dvou měsících budu mít zítra volný pátek. A proč?
Protože mi konečně skončili taneční. A abych vás trošku zasvětila do svého utrpení, mám tu pro vás malinký článek.

-Stužky na Prodlouženou, ručně děláno. Všichni na povel udělají Áááách, nad tím, jak jsem šikovná-

Měla jsem štěstí, že hned od začátku jsem měla stálého tanečníka, spolužáka z druháku, kterého jsem předtím ani pořádně neznala a kterého jsem se zeptala ze zoufalství, abych neskončila na tanečních sama. Naštěstí Martin to tam protrpěl se mnou a celou dobu sdílel moje pocity, co se tanečních týče: že pátky by se dali využít mnohem lépe.
Abych byla upřímná, šaty a boty na podpatcích nejsou můj šálek čaje. Vlastně na podpatcích mě holky museli učit a stejně jsem po každé hodině umírala. Navíc se člověk musel začít připravovat už ve čtyři, aby v šest stál celý ready na Moskvě a čekal na nástup. <- Moskva se jmenuje náš žatecký kultuák. A jak napovídá jeho jméno, jedná se o klasickou komunistickou budobu, jen ta rudá hvězda a podobizna Lenina nad vchodem chybí.
Hodinu od hodiny jsem se samozřetelně začínala připravovat později a později a jednoho krásného pátku jsem se probudila ze zaslouženého šlofíka ve čtvrt na šest.

Paříž-Londýn (Část první)

31. května 2012 v 21:40 | Dyamirity
A máme slibovaný report z našeho výletu Anglie-Francie.
~~~

Jak už asi víte, všechno tam bylo na poslední chvíli a já osobně jsem si zařizovala vše včetně pojištění tři hodiny předem. Ale vyvedlo se to, to musím uznat. Neměla jsem foťák, ale od babičky jsem si půjčila kameru a tak jsem většinu cesty zpracovala do takového videodeníčku. Mám dohromady šestadvacet použitelných videí, takže vám je sem dám v několika částech, jak je postupně nahrávám na youtubko. Moc okecávání okolo nebude, jen si užijte naše úžasné trollení.
Předem musím podotknout, že spoustu věcí tam asi nepochopíte a pokud neznáte BBC Sherlocka, tak tam toho nepochopíte asi většinu. Protože právě Sherlocka a jeho hlášky jsme tam omýlaly, hotové z toho, že jedem do Anglie =D

A cast? Tmavovláska s brýlemi je LeeLee, bledule s dlouhýma hnědýma vlasama Hate a růžovovlasá cácora je Gira. Já se vyskytuju až později asi ve třech videích a tak vác provází jen můj upištěný komentář.
Doufám, že takhle ve skutečnosti nezním. Pokud ano, zastřelte mě.

Záznam první.
Hned při odjezdu. Gira dorazila o víc jak půl hodinu později a byla načuřená. To jen pro vysvětlení toho prostředníčku, který jste od ní obdrželi. Na začátku jsem byla trochu překvapená, že jsem tu kameru zprovoznila. Nechtěla totiž vůbec fungovat a já tam půl hodiny studovala návod.
Jen tak mimochodem, přiznejte si, kdo si Hate představoval takhle? Z těch mých popisů ani nevím, co byste tak mohli čekat =D

Druhý záznam.
Pořád v buse, jak je zmíněno, o pět hodin později, myslím. Když na ta videa koukám teď, úplně se mi to vrací. Úplně bych tam jela znova. Chjo... no budu si muset počkat. No, nějaké vysvětlivky. Co se týče auta: LeeLee je milovnice formulí (toť i vysvětlivka s mumlání slova Lewis ze spaní) a aut vůbec. Co se týče slov Janne a tak dál, to je zase finský metal. Tam se trochu nechytám.
Po pěti hodinách už nám tam dost šibe.

Záznam třetí.
Zastávka v Německu. Všichni byli hotoví z německých záchodů na benzině. Víte, jak se tam samy čistí a točí a tak vůbec. Já jezdím každou zimu do itálie, takže to znám, ale některé slečny vycházely z kabinky s očima navrch hlavy a měly z toho Vánoce. U tohohle videa jsem požádala Hate, aby ho nějak uvedla, ale Gira jí do toho trollí.
Kulturní vložku s mlékem a IOU radši přeskočím. Abych vysvětlila ten konec: Okřikla mě tam zničehonic se objevuvší obsluha. Německy. Málem jsem při tom proskočila výlohou ven =D

Tohle je výstup k Sak...Sacré...ehm Sacré Ceur...jak se to krucinál píše? No to je jedno. Prostě nahoře nad Montmartrem. Strašlivě dlouhý schody. Funím tam do toho jako medvěd a navíc tam fouká vítr. Ale pořád jsem na tom byla líp, než ty tři. Ten začátek jsem zvládla v pohodě.

Další Sacreiluztfhdjkghér, který nevím, jak se píše. Spíš kochání se památkami než co jiného.

Měly jsme tam trochu pršavo. Trochu víc. Bylo by mě to otrávilo, kdybych se tak netěšila do Londýna. Už jsem v Paříži jednou byla a tehdy jsme tam měli pařák a blankytně modrou oblohu. A tentokrát... LeeLee to shrnula naprosto přesně. Myslím, že tohle už bylo v době, kdy jsem začala otravovat s palačinkou.
Víte, vloni, když jsem ve Francii byla s Fcuhs, dávaly jsme si tam francouzskou palačinku, Crépes. A já jí za každou cenu chtěla znova. Takže jsem celou dobu v Paříži už od rána otravovala s palačinkou. Musela jsem všem jít šíleně na nervy, ale já chtěla SVOJÍ PALAČINKU!!
A jestli jsem jí dostala se dozvíte v další várce videí.

Dyamirity

U tety Gréty - Lyžák 2012

3. února 2012 v 20:07 | Dyamirity
-Tak a je tu slibovaný report z lyžáku-

-Pokud hledáte Dyami-chan, jsem ta napůl schovaná lady v růžové mikině-

Tak. Odkud bych začala? No... asi si to rozdělím zase na části, ono se to píše líp.

Cesta
Jeli jsme autobusem, přirozeně. Bohudík to nebyl nějaký danko bus, který má tendenci trousit součástky, ale vcelku kvalitní dálkový bus, který měl dokonce na zadní části sedadla přimontované takové ty malé plastikové stolečky jako jsou v letadle. Ne tedy, že by ty štolečky byla nějaká výhra. Upřímně řečeno, dosti mě iritovaly, protože pořád padaly a mám od nich kolena samou modřinu.
V buse jsme měli sedět starší vzadu, mladší vepředu. Nějak se to nepovedlo, takže za uchem mi tam celou cestu štěbetaly nějaké sekundánky, které jsem měla chuť už po hodině prohodit oknem. Protože nás byl lichý počet, seděla jsem taky se sekundánkou, ale byla fajn a tak mi to ani nevadilo. Cesta proběhla v duchu očekávání, potichu hraných filmů a nedostatku zastávek na záchod. Zastavili jsme totiž jednou v Čechách a bylo nám řečeno, že za půl hodiny nám bude zastaveno ještě jednou. Překvapení ovšem bylo, že se žádná další zastávka po půl hodině nekonala. Ani po hodině a dokonce ani po hodině a půl. Prý, že si mysleli, že jsme všichni byli na té první (jakože nebyli) a že další není potřeba. Nakonec jsme si tu zastávku vydupali a když jsem začala být dokonce trochu hysterická (to jste mě totiž ještě neviděli, když potřebuju na záchod!!) tak to najednou šlo. Pak nám zastavili ještě jednou, ale řekněte mi... není to přece jen málo na desetihodinovou cestu?


Příjezd, penzion tety Gréty a ZVD (závady všeho druhu)
Když autobus konečně zastavil, první věc, která mě napadla bylo: Prosím, ať tady stavíme jenom na záchod. Víte proč?
Protože i když z té chaty bylo ve tmě podvečera houbeles vidět, okno kuchyně svítilo do tmy a řeknu vám, že kdyby TAM zavolali Pohlreicha, tak by se zebl*l hned ve dveřích. Náš výraz při pohledu na rposvícené okno byl zhruba:
O______________________________________o
No ale, co se dalo dělat, popadli jsme svoje zavazadla a nacpali jsme se do malinkaté haly. Smrdělo to tam jako v kabinetu našeho profesora bižule (takový ten pach zatuchlého kouře a nikdy nevětrané kuřárny) a hned u vchodu se zelenalo akvárko jehož šupinaté obyvatelky div neklepaly ploutvičkami na sklo a nevolaly o pomoc. No a tak jsme čekali... a čekali... a zase čekali... profesoři řešili pokoje a nějaké jiné pitomosti s majitelkou a my... čekali.
Nakonec jsme se dočkali sdělení, že všechny holky z kvinty (to jest my) jsme v jednom pokoje s VIP číslem 1. Vyvlekly jsme svoje kufry do prvního patra a vstoupily do našeho království.
Oprava: NAMAČKALY jsme se do našeho království.
Byl to pokoj 4x6 a mrňavounkou předsíní a ještě menší koupelničkou se záchodem. Že se vám to nezdá tak hrozné? No dobře, když jsou tam tři lůidé, tak v pohodě. Ale nás tam bylo sedm!! SEDM a KUFRY!
Nebylo tam k hnutí a tak jsme hned po příchodu přestěhvaly stůl a jednu postel tak, aby se tam alespoň dalo procházet. Dobře, rpocházet se tam pořád nedalo a to kvůli mému kufru, který stál v uličce, protože jinam se nevešel, ale pořád se tam dalo pohybovat líp než předtím. Nehledě na to, že jsme se zbavily jednoho nočního stolku a to jest tím způsobem, že jsme ho postavily na skříň.
Nějak jsme se rozložily na jednotlivé postele. Vybalovat jsme ani nezkoušely, protože tam nebylo místo.
Mě osobně dost znervózňovala má postel. Jsem zvyklá spát na palandě, prosím, ale na palandě, která:
1)nevrže při sebemenším pohybu, včetně mrkání
2)nemá péra, která vám znásilňují záda a jiné anatomie celou noc
3)je sešroubovaná ze dvou válend a tím pádem:
4)NEMÁ PO OBOU DVOU STRANÁCH DVA METRY VOLNÉHO PÁDU!
Ano, každou noc jsem usínala se smrtelnou hrůzou, že se převalím na stranu a propadnu buď na svůj kufr, tj. směrem do místnosti nebo do mezery mezi postelí a zdí, která měla kvůli výklenku s oknem šířku asi půl metru.
No, ale každopádně, to nebylo to nejhorší.
Závady se začaly řadit do fronty jako na Matějské pouti.
Záchod splachoval jednou za hodinu.
Dvířka od skříňky v koupelně zůstávala v ruce. Doslova a do písmene.
Netopilo se. <- Což je na horách dost problém.
Kikina měla v posteli vypadlá dvě prkna, ale za to si mohla sama, protože kdo by zkoušel, jak se skáče na posteli na které hodlá ještě někdy spát? No?
Naštěstí tam byli i lidé, kteří na tom byli hůř. Přesněji řečeno kluci z prváku. Těm se pokoj doslova rozpadal. Kompletní výčet by zněl asi takto: Postele vrzající při sebemenším pohybu (ještě menším pohybu než u nás), navíc čtyři postele spojené dohromady. To jest, když se pohne jeden ze čtyř, ostatní se nevyspí. Proto museli kluci z horních pater spát na zemi. Dále jim tam chyběly kličky u oken, protékala jim sprcha, záchod jim při každém spláchnutí stříkal do všech stran a aby to klukům nebylo líto, třetí den jim pro jistotu upadlo splachovadlo. Dále díry ve dveřích, pokud si pamatuju tak nějaké trable se skříní a zlatý hřeb: Třetího dne se jim uprostřed noci utrhla garniž (to jest ta věc, co drží záclonu) a spadla na hlavu jednoho toho chudáka spícího na zemi.
No nejeli byste tam hned na dovču?


Jídlo
Ano, jídlo si prostě zaslouží vlastní podrubriku. Protože jak vidíte na obrázku nahoře, je opravdu o čem psát.
Tak zaprvé: Jídelna.
Byly dvě jídelny. V jedné seděli prcci s profesory a v druhé my, starší. S naší jídelnou byla propojena i recepce, kde Gréta, majitelka hotelu, hulila jako tovární komín a ani se neobtěžovala zavřít si dveře. Stejně tak pokuřoval i kuchař, v jedný ruce vařečku v druhý cigáro. Nuž, každopádně, jaká kvalita jídla bude, jsme se dozvěděli hned první večer. Nevalná. Pokud bych měla porovnat všechna jídla, nejlepší byla asi šunka s bramborovou kaší, ale popravdě, co se na tom dá zkazit? Jinak bych to všechno shrnula tak, že Gréta kdysi koupila pytel nějakého koření a to používá do všech jídel. Já, jakožto dcera svého otce, už jsem si za svých šestnáct let na pálivé jídlo zvykla, ale to co vařili u Gréty, to se prostě nedalo. Navíc všechno pro efekt posypávali pažitkou.
Ale teď je na řadě Historka. Historka s velkým H.
Hned první den se nás dosti dotkla jedna věc: v naší jídelně byly lahve vody. Fajn, fajn, něco pít musíme. To jsme si myslely do okamžiku, kdy se Saša (pořizovatelka ilustračních fotek) vrátila z vedlejší jídelny s očima navrch hlavy, že ti malí fakani mají kolu, sprite a ledový čaj.
Pochopte, mě voda nevadí. Já vodu ráda. Ale fakt, že ti hajzlíci mají něco extra, jenom protože Gréta leze do zadku profesorům... no to tedy ne. Dvě lahve byly zkonfiskovány a rozlity v naší jídelně.
No, ale to nenjí to hlavní. To hlavní přišlo o dva dny později u večeře. Byla nám přinesena polévka. Polévka byla vesměs snězena (já jsem ji raději vynechala, protožebyla nějaká borkolicová nebo květáková, teď už nevím jistě) a čekalo se na druhý chod. Řekli nám, že vedle ještě nedojedli polívku, takže musíme počkat. Tak jsme (zase) čekali. A čeho jsme se dočkali? PO HODINĚ už nám to bylo divné a tak jsme zašli do vedlejší jídelny a heleme se! Oni už si papají. Přinesli jim později polévku, ale sotva dojedli, dali jim druhé jídlo a my jsme zatím hladověli vedle. A oni už dojedli, když nám to teprve přinesli. Profesorka prý, ať jdeme na denní rozkaz. Tak jsme jí vyřídili, že jestli nechce, abychom to tam jedli na kolenou, počká si pro změnu ona.
Jinak co se týče jídla: Jíst se daly snídaně a to proto, že jsme každý dostal dvě housky-na víc jsme neměly nárok- a nějaký ten sýr, máslo, marmeláda, nugeta, šunka a kakao nebo čaj.
Mimochodem, věděli jste, že kakao se dá spálit?

-Osazenstvo našeho pokoje + Máňa z vedlejšího čeká na jídlo. Saša chybí, jelikož fotí, Kikina chybí, protože se v té hdoinové pauze rozhodla vysprchovat.-

Lyžování
Tahle část bude nejkratší, protože si nebylo na co stěžovat. Počasí super až na drhý den, kdy trochu sněžilo, ale zima, že namrzalo všechno nezabalené aespoň do dvou svetrů. Byla jsem v nejlepší skupině lyžařů, protože už pár let jezdím s tátou a Fuchs do Itálie. Jediné extra události byli když jsem o jednoho spolužáka ohnula hůlku a jinému pomáhala hledat lyži v několik metrech hlubokého sněhu, což byla docela síla. Jinak jsem přejedená hranolek a párků, protože na sjezdovce se nic jiného jíst nedalo. V Itálii si člověk může dát alespoň Panini nebo pizzu. Ale tady ne, tady jen Bratwurst mit Pommes, pokud nechtěl v restauraci nechat dvacet éček.

-Teta Gréta-

A ten zbytek...
Nuž, co víc dodat. Cestu zpátky jsme přežili. Když to vezmu kolem a kol, ani jsme nepařili, jak jsme měli v plánu. Jen jednu noc trochu a to vlastně zapařil jen jeden spolužák, který pak trochu zvracel... trochu...
Profesoři na nás měli keci, jako kdybychom tam dělali bůhvíco, ale řekla bych, že nic tak příšerného jsme neprovedli. Jasně, trochu jsme si stěřovali, ale jsme puberťáci, proboha...
Myslím, že to by stačilo. Asi jste si udělali obrázek, jaké to tam bylo, ne?
Možná ještě jednu věc a to k tetě Grétě: Gréta, majitelka hotelu, se ve skutečnosti jmenovala Betii, ale my jsme si ji hned první den přejmenovali na Grétu, Gertu, Gertrudu nebo Truddi, každý měl to svoje... protože ona se na ta jména tak HODILA! Babice jedna. Hned první večer něco spálili a začal jim pípat požární hlásič, tak ho pro jistotu vypnuli... to není to od nich milé? Hned jsem se tam cítila bezpečněji.

No a na závěr dvě hláčky lyžáku:
Jsme čarovní.
Achtung, achtung, ich bin terorist!!

Dyamirity

Kudy kam na Kudykama

21. listopadu 2011 v 20:19 | Dyamirity
♪♫ - Tante cose da vedeeeer - ♫♪

(Cover cédéčka z Kudykama)

Tzto sobotu jsem byla podruhé v životě v Brně. Když to vezmu kolem a kolem, z Brna mám samé dobré zážitky. Nejdřív animefest (strávila jsem asi pět minut na místě, kde jsem čekala na tu bandu s velice sentimetálním výrazem na tváři) a teď Kudykam. Co je vlastně Kudykam?
Kudykam je lyrikál (muzikál psaný ve verších) od Hapka a Horáčka o hledání smaa sebe. Zní to trochu nudně a filozoficky, ale... bylo to absolutně úžasné.
...
Jely jsme s mamčou, tetou a Fuchs. Fuchs jela ze Zlína zatímco my tři ze Žatce. Vtsávaly jsme s šest (ugh!), autem dojely do Prahy, tak jsme metrem (kde jsme potkaly partičku otaku) přejely na hlavní nádraží a odtamtud vlakem do Brna. Lístek stál litr a ve vlaku jsme strávily... hm, mám pocit, že přinejmenším dva dny.
Vylezly jsme z vlaku na hlaváku, kde jsme kdysi čekala na Pajdu a Liang Siu, našly jsme Fuchs a vyrazily do Janáčkova divadla. Předtím jsme si skočily na oběd (kde jsem chtěla držet basu s Moraváky a dát moravského ptáčka... neměly, takže jsem se spustila s italskými tortelinami) a konečně... jsme do razily do divadla.
Koupily jsme si program a cédéčko (které máme podepsané od pana Horáčka) a šupky dupky si sednout. Měly jsme božská místa. Sedmá řada uprostřed.
No a pak to začalo. Kudykam v podání Vojty Dyka ♥

-Hlavní písnička-

Kostýmy, hudba, herci, všechno to bylo naprosto dokonalé. Za poslední měsíc jsem byla v divadle třikrát (Marie Stuartovna, Bílá nemoc a Kudykam) a Kudykam rozhodně vede. Tleskalo se ve stoje, protože to bylo poslední představení s Vojtou. Hned bych se na to podívala znova. Vůbec mě nemrzí, že jsme kvůli tomu jely až do Brna a domů se vrátily až o půlnoci.
Původně jsem chtěla napsat delší článek, ale musím se jít učit němčinu. Jen jsem se chtěla pochlubit!

Dyamirity

Vzpomínka na AF 2011

17. listopadu 2011 v 13:39 | Dyamirity
~Další sentimentální vzpomínání na animefest~
Tentokráte je vyvolané jedním videem od Liang Siu, kde byla směs fotek a tanečních videí.
Celou dobu jsem nad tím dělala ááách a jééé a Já bych se tam tak vrátila. A to myslím vážně. Už se nemůžu dočkat na ročník 2012, který má být na Výstavišti. Což netuším, kde je, ale je to malý detail. Od čeho jsou mapy.cz =D


Akorát to vyšlo, že na úvodním obrázku, než si video pustíte jsem já (se zaječími oušky) a Pedobear =D Strašlivě se mi líbí fotka na 3:09, Liang mi jí musí poslat! Je to jedna z mála fotek, na níž nevypadám jako naprostý idiot =3
No tak, s kým se uvidím na příštím festu? Kromě sestřiček z Kroměříže, Pajdy, Lianginy party a nějaké té čtenářky?
Kňáá, už se nemůžu dočkat. Hodlám si koupit dalšího plyšáka, aby Ken-chan nebyl sám =D
Jen mě štve jedna věc. Máma mi vyhodila program, ztratila jsem přívěsek s Konem (grrr!), když jsme stěhovali pokoj, někam se mi zatoulal fusak na mobila s Uraharou... příští rok si toho musím nakoupit víc, abych měla co ztrácet! =D

Dyamirity

REPORT AF 2011 (2/3)

3. srpna 2011 v 17:35 | Dyamirity
~Nečekali jste to, co? Nečekali jste, že sem kdy přidám další díl reportu! Haha! Ale jak už řekla má drahá sestra, jsem hrozná aktivka a když něco slíbím, dodržím to. Takže i když o dva měsíce později, ale přeci jen! Druhý díl!~


DEN 2.

Ráno

Rána jsou hrozná kdekoliv, ale na animefestu obzvlášť. Fakt, že jsem neměla polštář a spala jsem na své do kostičky složené mikině mi ještě znepříjemňoval nějaký malý Sasuke, který po mně v noci ustavičně šlapal. (Já tě najdu, ty malej Uchiho! A pak pochopíš, že nevyspalá Dyami-chan je horší než Itachi a Orochimaru dohromady!)
Horší však bylo, že Liang Siu se udělalo nedobře (to zní dobře) a tak i se svou imouto vyrazili domů. Já a Asami jsme je se schlíplíma ouškama šli doprovodit na nádraží, kde došlo k *smutná slzička* loučení. Ale stejně odjely. A my s Asami jsme se rozhodly jít do Scaly, abychom našli Pajdu. Ten se nám totiž kamsi ztratil. Tvrdil, že bude celou noc vzhůru, ale doteď mu to nevěřím.

Sépijka

Pajdu jsme sice nenašly, ale zato jsme se usídlily v Bakale a podívaly se na Sépijku, jedno z animat, které jsme původně neplánovaly. Ale nakonec se ukázalo, že je to... blbost, ale sranda. Původně jsem se bála, že to bude jedno z těch kousků, které poučuje lidi, jak mají být ohledupní k životnímu prostředí. Nakonec se z toho vyvinula epizodní komedie o Sépijce, jisté holčičce z moře, která se rozhodla podrobit si lidstvo, za to, co provedlo moři. Skončí však dřív, než začne. Dorazí totiž jen do restaurace na pobřeží, kde zjišťuje, že to podrobení nebude tak snadné, jak vypadá.
Každá epizoda se skládá ze tří krátkých příběhů. Je to oddechové anime, které mám v úmyslu někdy zkouknout celé.

Město světel - REPORT

8. června 2011 v 20:31 | Dyamirity
~Dyamirity je zpět a už dokonce vyspala tu autobusovou ztrátu spánku, takže je schopná něco dělat. Takže se Dyamirity rozhodla napsat report a přidat fotky. A Dyamirity musí zabít Alcielle, protože od ní chytila používání třetí osoby...~
- Ano, tohle je Eiffelovka... -

Na výlet, který jsme s Fuchs dostaly k patnáctinám (já) a dvacetinám (Fuchs) jsme odjížděli přesně v den Fuchsiných jedenadvacátých narozenin. Naši nás odvezli až do Prahy, kde jsme trochu nestíhali, ale nakonec nám díkybohu neujeli. I když to bylo o fous. To byla středa. Nešla jsem do školy, protože jsem se psychicky připravovala na tu patnáctihodinovou (zopakuji číslem: 15!!) cestu do Paříže.
Cesta proběhla.... všeljak. Asi vymyslím pohodlný autobus a budu milionář. Protože tohle vůbec nešlo. Sedadla byla tak blízko u sebe, že jsem si málem vyrazila zuby o kolena, z okénka jsem viděla svůj výhled 70x80 cm, protože sedadla byla nízko a... no, stručně a jasně, to, čím jsem jeli rozhodně nebyl dopravní prostředek, kterým byste se vydali na cestu kolem světa. Navíc ti kdo mají sestru, pokud možno starší, mě chápou, když poznamenám, že patnáct hodin na stejné sedačce vážně vyvolává ponorkovou nemoc a někdy okolo třetí hodiny ranní už máte vážně chuť roztřískat okno a utéct s jekotem pryč.
Ale... dojeli jsme. Očička jak angoráci a náladu pod psa, ale dojeli. Paříž!
- Rozhled z Eiffelovky -

Když žatecký smog nestačí...

25. května 2011 v 21:11 | Dyamirity
~Aneb jak se Kvarta vydala do Prahy. Obě přežili i když Praha je v kritickém stavu!~

Včera jsme se třídou byli na školním výletě. Pokud se tomu dá říkat výlet. Ale jelikož jsme opustili hranice Žatce a přilehlého okolí patnácti kilometrů, tak asi ano.
Nebudu se tady moc rozepisovat, ale sepíšu to v bodech, protože jak se ukázalo, je to rychlejší, přehlednější a tolik to nezatěžuje mozek.
  1. Odjezd => Byl v osm hodin. To, co přijelo na parkoviště bylo obludné tmavě tyrkysové prdítko, které vypadalo, že nedojede ani do Holedeče (cca 4 km od Žatce), natož do Prahy.
  2. Cesta => Naše prdítko nejenomže jelo rychlostí důchodce poránu, ale ještě navíc bylo tak malinské, že jsem celou cestu strávila se zuby zaraženými do kolen. Cestou do Prahy jsme chytili nádhernou zácpu. A samozřejmě nesmím opomenout ten úžasný kiks při němž jsme se málem museli zvednout a jít tu rachotinu roztlačit.
  3. Loreta => Klenoty a kostel. Klenoty pěkné, jen ty kamínky vyloupat a nacpat do kapes, jak jsem se hlasitě vyjádřila před jedním členem ochranky. V kostele jsem byla okřiknuta dozorujícím profesorem, ať sundám klobouk. O deset minut později mi třídní řekl, že jako holka klobouk sundavat nemusím. Bezva...
  4. Procházka, most a Vénův hrad => Zjistili jsme několik zajímavých věcí. Například, že je strašná zábava nahlas komentovat vzhled kolemjdoucích kluků a jedno, jestli vám rozumí, nebo ne. Ukázalo se, že Praha je PLNÁ pěkných kluků. Ale jinak... už kdysi jsme s třídním byli na jakési pofiderní exkurzi Prahou... a najednou jsme zjistili, že jí jdeme znovu, jenom opačným směrem. Byli jsme u Vény, cestou přes karlák a na náměstí. Na karláku hrál jeden super klarinetista. Jednou bych taky chtěla umět takhle hrát.
  5. Mumie => Také jsme byli v Náprstkově muzeu na mumiích. Řeknu vám: MUMIE JSOU HNUS. Tohle totiž nebyli ty načančané mumie vypadající jako zabalené do hajzl papíru. Černé uschlé maso, propadlé tváře, odporné vytlemené zuby. Br.... Ale suvenýry tam měli pěkné, s Girou jsme u nich strávily asi půl hodiny.
  6. Rozchod => Byl řečen na hodinu a čtvrt. Už vím, co koupím té naší černovlasé Kravce s mozkem blonďatým jako Barbie. Hodinky. Kravka a Dumbo (dvě spolužačky, jejichž jména nebudu zmiňovat) se rozeběhly do mekáče v okamžiku, kdy zaznělo slovo rozchod. My s Lůcou, Kiki a Týnou jsme zamířili do toho druhého, který byl asi o čtyřicet metrů dál, protože tam byla šance, že na nás něco zbyde. Normálně ty blafy tam nežeru, ale kolektiv mě udolal a nechtělo se mi žít jen na čokoládových tyčinkách (viz. foto dole). Pak jsme zašli do Gateu, tedy Kristýny zašli, my s Luckou jsme stepovaly před ním, pak do Newyorkeru, kde jsem si koupila božskej bílej klobouk s černou stuhou. Pak šli na sraz. A samozřetelně Kravka a Dumbo dorazily o půl hodiny pozděj s tím, že stály frontu v Newyorkeru (Všímáte si souvislostí?)
  7. Procházka numero zwei => A tato procházka byla opravdu o život. Třídní totiž hnal vepředu a třída.... třída tak nějak kličkovala mezi tramvajemi a auty a pokoušela se zůstat naživu. Šli jsme strašlivě dlouho a daleko. Navíc bylo vedro k padnutí, takže jsme se po několika minutách už jen vlekli. Dorazili jsme před Národní galerii a tam... padli. Doslova.
  8. Národní galerie => Už to vezmu rychle. Před galerií se strhla menší hádka: "Ale já do nějaký trapný galerie nechci, dem už na autobus!" "Mlč, Aneto, když už jsme tady, tak tam pudem, ne?!" "Hm, bezva, tak já si tam dojdu na záchod a pak si pudu sednout do cukrárny!" Ale nakonec kdo chtěl, ten šel. Takže já, Lůca a jedna Kiki jsme šly. Nejvíc mě v Galerii zaujala asi Psyche, kterou nám doporučila paní hlídačka.
  9. Cesta domů => Z té už si toho moc nepamatuju. Myslím, že nám pouštěli Hele vole, kde mám káru, ale mám pocit, že jsem si trochu schrupla =D Každopádně, domů jsme dorazili domů asi ve čtvrt na šest a já prošvihla koncert s Quatropleskem.
  10. Fotkýýýý:

Zde se nějak peru s výše zmíněnými tyčinkami. A strašně se na ně mračím. Na popruhu tašky můžete vidět mou sbírku odznaků z Festu, na pravačce Paroubky a náramky přátelství také z festu.

Jak kdosi podotkl, vidláci ve velkoměstě. Pokud mě nevidíte, válím se po té dívce v tmavě modrém, u nohou tašku s Puccou.

Jsem strašně nefotogenická, proto tyhle fotky většinou odmítám. Zde jsem byla donucena (vidíte, jak mě Kiki svírá svými ocelovými spáry?). V pozadí můžete vidět našeho profesora informatiky. Na Kikinině hlavě můj nový klobouk, který je hezčí než ten, v kterém jsem do Prahy přijela.
Když to tak vezmu, jsou tohle asi první fotky, kde je mi vidět do obličeje! Moje identita je odhalena!
Dyamirity

REPORT AF 2011 (1/3)

10. května 2011 v 21:12 | Dyamirity
~Animefest 2011... mohli jste zde kromě Pedobeara ♥, Kyoraka, spousta Ludwigů, Gilberta, Van Hellsinga a jiné smetánky anime světa potkat poprvé i mně... a kde je Dyami-dono a Ken-chan, odtamtud přijde i pořádný report!~

DEN 1.

Cesta

I když jsem letos byla poprvé, rozhodla jsem se prožít si to všechno a začít od zahájení a skončit, překvapivě, u zakončení. Takže jsem v pátek musela oželet školu (Jaká to škoda...), abych se dostala do Brna ještě ten den. Víte, ono se to nezdá, ale Žatec a Brno nejsou zrovna sousední vesničky. Takže jsme v devět hodin ráno zaveleli na odjezd a já, Ken-chan a mé dva báglíky vyrazili na dlooouhou cestu do Brna.
Nejdřív jsme museli doarzit na Zličín, odkud jsme dorazili až na Florenc, odkud mi jel autobus. Měla jsem z toho hrůzu, protože jak se znám, očekávala jsem, že usnu a pojedu až na konečnou- čili do Vídně.
Naštěstí jsem všechno stihla a přežila jsem celou cestu, sedíc na sedadle 13. Pouštěli nám Sherlocka Holmese, takže jsem si okamžitě vzpomněla na svou obsesi, kterou před nějakou dobou opět probudila k životu Nime svým článkem o páru Sherlock/Watson.
Tou dobou jsem si říkala, že když mě dokáže odrovnat nevinný (čtěte sexy) Sherlock Holmes, co pak se mnou ta moje banda bude dělat například na přednášce o slashi =D
Naštěstí šlo vše podle plánu a dorazila jsem v půl jedné do Brna... kde neznám ani živáčka. Vylezla jsem z busu, našla svůj bágl... a pak jsem stála na nádraží a nevěděla, co teď. Nakonec jsem zvolila variantu: Líná huba-holé neštěstí a šla se zeptat do blízké trafiky, kudy se dostanu na vlakáč. Pani se na mě divně dívala a pak mi nejistě odpověděla, že když vylezu ven, tak ta vééélkááá šedá budova hned támhle s nápisem VLAKOVÉ NÁDRAŽÍ nad vchodem. Já samozřetelně neměla brejle a nápis neviděla. Brno-Dyamirity, 1:0.



Banda

Jelikož mi všechen doprovod postupně odpadal, musela jsem na poslední chvíli shánět jiné blázny, kteří by si mě pověsili na krk. Naštěstí se mi ozvala Liang Siu, že k nich bych se nafařit mohla, že by to nevadilo. Takže jsem se domluvili a já v očekávání úchyla vyrazila na vlakáč. Tam jsem zalarmovala hodiny a zjistila, že je jedna, tedy čas, kdy by měla přijet. Ovšem, poté, co jsem jí napsala mi přišla SMSka ve znění: "Kámošce ujel vlak. Dorazíme později." Po otázce v kolik zhruba došla ještě jedna. "Zhruba ve 4, ale ještě by si tě tam měl dohledat jeden kluk, který se k nám taky přidá."
V tu chvíli už se mi začalo zatmívat před očima a viděla jsem všechny ty reportáže o překupnících bílého masa atd. apod.
Naštěstí, po hodině dalšího čekání se kluk objevil a překupník to nebyl.
Pajda, kterého jsem si na Pajdu okamžitě překřtila, dorazil o hůlčičce, takže mohl cosplaxovat maximálně Dr. House, s tím, že jede taky poprvé a že Liang Siu taky vlastně nezná. Po další hodině, kdy jsme se navzájem ubezpečili, že jsme oba úchylové...
Pajda: "...nebo je taky hrozný, jak se poslední dobou všude cpe BL..."
Já: "...e...to..."
Pajda: "Co je?"
Já: "Poslušně hlásím, že jsem tak trochu yaoistka..."
...dorazil i zbytek bandy- Liang Siu, její mladší sestra, jejíž jméno si nejsem schopna vybavit, omlouvám se T_T a Asami.

Začátek

Na registraci jsme se rozhodli jít do Bakaly, kde nebyla taková fronta jako ve Scale. Taková nebyla, ale přesto byla. V kavárně, jíž se procházelo do prostor Animefestu bylo vedro k zalknutí a fronta byla dlouhá. Když jsme konečně přišli na řadu a nahlásili svá jména (protože všechny kromě Pajdy jsme to měly zapalcené předem), hned jsem narazila u svého jména. Vytáhla jsem občnku se svým rodným a organizátor si chtěl ověřit i přezdívku. Když jí našel, chvíli na ní bezradně koukal, než se opatrně zeptal "Dyamirity?"
Proč se všichni tváří stejně, když čtou mé jméno?
Takže jsme se protlačili davem cosplayerů k šatně, kde jsme si nechali batůžky (Haha!). Hned vedle šatny byly první stánky. Dračí křídlo. U nich mě zaujali především placky... s Durarou. Takže se mi podařilo hned na začátku urvat poslední placku s Shizuem a Izayou, kde se Izaya tak hezky familiárně sápe po Shizu-chanovi a ještě jednu, kde jsou kromě těchhle dvou ještě navíc Shinra a Dotachin.

(Zdroj: draci-kridlo.cz)
Nalezli jsme do jednoho sálu, kde se zrovna promítal nějaký film Nějaký-někoho vnuk. Z toho jsme viděli jen kousek, ale Pajda si stejně stihnul rýpnout, že když si tam hlavní hrdina a jeho kémo navzájem připíjeli saké, trošku jsem je nabádala, aby se nedělali a šli do toho trochu tvrděj... No a co, jsem yaoistka!!
Poté jsme šli do obchodu s japonskými věcičkami (a prošvihli tak zahájení) kde jsem si koupila své první Pocky. Kdo nezná, je to taková tenká sušenka máčená v čokoládě, kterou pořád dlabou v nějakých anime a mangách. A já se jim nedivím! Je to totiž super mňamka!

DDR epizoda
Takovou věc jako DDR jsme samozřetelně nemohli vynechat. Kromě obyčejných tanečních koberečků jsme ale vyzkoušeli ještě jednu věc. Tam tančite celí a né jen nohy.... no, ale video snad napoví:

Liang Siu a její mladší sestra. Ke konci můžete vidět, jak se v levém dolním rohu mihne Pajdova hůlka =D Liang natáčela taky a to když jsme "tancovali" my s Pajdou, takže sem možná ještě jedno video dodám.

Tělocvična

A jsme u ubytování. Všichni jsme měli spinkat v tělocvičně, tedy až na pajdu, který vytasil energeťák s tím, že celé tři dny probdí. Přesto jsme po DDRku, kdy se pomalu začínalo stmívat vyrazili k tělocvičně. Byla strašně daleko. Teda alespoň se mi to zdálo, protože jsem zase vláčela ten dvacetikilovej baťoh. Šli jsme a šli, přičemž nás málem přijelo skoro každé auto, které jsme potkali. Liang Siu totiž měla tendence stále skákat pod kolem projíždějící auta. Já zase pořád vbíhala do silnice pod kola tramvají (zlé to jsou mašinky), protože ze Žatce nejsem zvyklá na semafory na přechodech =D
Každopádně k tělocvičně jsme dorazili celí. Ale první tělocvična byla plná, takže jsme se museli uchýlit do té menší. V podstatě jsme lehli doprostřed tělocvičny a utíkali zase zpátky. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Já, Pajda a Asami jsme vyrazili na Loups=Garous, film, na který jsem se z celého srdce těšila a Liang Siu se svojí sestřičkou šli hledat nějakého organizátora. Potom chtěly jít spát, zato já slíbila Asami, že když ona se mnou vydrží na Loups=Garous, já s ní nějak přežiju přednášku o upírech, i když je nějak zvlášť nemusím. A Pajda se rozhodl jít s námi, že tam pak rovnou zůstane.

Loups=Garous
Film, který jsem stalkovala už půl roku před festem, který jsem chtěla vidět, po kterém jsem toužila, kvůli tomu, že v něm je Scandal, moje nejoblíbenější kapela... byl naprostá kravina. Ano, upřímně, Loups=Garous byl blbost. Navíc jsme ho neviděli od začátku, protože jsme nejdřív šli do špatného kina a dorazili do správného sálu až po dvaceti minutách. Nebylo si kam sednout, tak jsme se tam někam kecli na zem. Naštěstí se po chvíli uvolnili čtyři místa, takže jsme se po chvíli i usadili.
Samotný fílm nemůžu celkově hodnotit, protože jsem ho neviděla celý, ale dost mě tam zaráželi okolnosti, které by se v jiném anime řešili tři celé epizody. V Loups=Garous ani nemrkli okem. Například si vezměme hlavního záporáka. Myslíte, že měl dlouhou řeč a pak přišel nervydrásající souboj? Houby. Jedna z hrdinek mu bez hnutí brvou vrazila nůž do krku BĚHEM té dlouhé řeči! Musím ale uznat, že soundtrack měl film pěkný.

Postava na plátně pojídá jakési maso.
Vedle sedící otaku: Kanibal...
Já: To snad ne, ne?
...
Já: (na celé kino) PROBOHA, ON JE TO FAKT KANIBAL!!

Po čem ženy touží, aneb srovnání západních a japonských upírů

Tak od téhle přednášky jsem moc nečekala. Byla od půl dvanáctý, já značně vyflusaná a jak už jsem se zmínila, upíry po Twilightu moc nemusím. Ale přece jen... animefest je jednou za rok a slíbila jsem to Asami. A dobře, že jsem to udělala. Hintzu vážně umí přednášet. Válela jsem se smíchy po zemi. Tedy obrazně. Seděla jsem s Asami a Pajdou hned vedle pódia na jakémsi stupínku a všechno jsme viděli, všechno jsme slyšeli.
Hintzu to vzal od podlahy, probral upíry v bibli, zatáhl do toho Nosferatu i Drákulu, v japosku jsme zabloudili až k jakýmsi vodníkům, kteří atakovali koně ze zadní strany, aby jim ze... z análu vysáli jakousi kuličku životní energii.
Nejvíc mě ovšem dostal okamžik, kdy se na obrazovce objevil Edward...
Sál ztichl...
...a v příštím okamžiku se ozvalo sborové "FUUUJ!"
Twilight je podle všeho čistá komerce. Díkybohu. Takže tuhle přednášku můžu jen pochválit.

Spánek
Ha-ha-ha... tak to asi ne. Spala jsem asi tři hodiny, protože tam pořád někdo coural. Vlastně za celej víkend jsem naspala tak šest hodin. Ještě teď vypadám jako kdybych vylezla z hrobu.

A pár fotek na závěr prvního dne.
Ulovila jsem Pedobeara! Vylezli jsme z Bakaly a najednou... Pedobear! A mám fotky! Jak mě atakuje! A jak otlapává Lianginu sestřičku. A ještě jak to Pajda Pedobearovi hezky vrací =D



Ano, tady mám králičí ouška od Asumi. Jinak jsem tam chodila v tom klobouku. Mé dva odznaky jsou zakryty jmenovkou. Ale myslím, že tohle je jedna z prvních fotek mě tady na shi-tu =D Ano, takhle vypadám. Další díl Reportu přijde brzy =D

Dyamirity

Alpy~ Fotky~

30. ledna 2011 v 14:05 | Dyamirity
Jak jsem (kdysi) slíbila, ještě jednou se tu zmíním o svém týdením... výletu... v Alpách. S otcem, Fuchs a tátovým kamarádem jsem jela do Bormia v Itálii.

Byla to dlouhá cesta. Deset hodin. V autě. Člověk má už po čtyřech hodinách pocit, že neví, jak se používají nohy. A navíc byla pěkná nuda. Jedno z obveselení během cesty byly záplavy z tajícícho sněhu v Německu.

Fuchs: A co to jako bylo? To byl rybník, nebo jezero?
Táta: To bylo pole.

Ale nakonec jsme dorazili. Unavení, rozlámaní, někteří bez ušních bubínků (), protože celou cestu poslouchali písničky. Byli jsme ubytovaní v... no... byla to dloooouhá silnice a najednou pár baráčků. Takové město duchů. Naše ubytování bylo... no posuďte sami:

bormio2

Zvenčí to vypadá hezky, ale uvnitř nic moc. Mrňavounký.
Ale zase jsme měli z balkónu nádherný výhled do údolí.

bormio
Večerní pohled z okna. Je tam prdlajs vidět, ale bylo to fakt krásný.
Ale jak jsme zjistili, kompenzuje to lyžování. Hned první den jsme měli krásně. A sjezdovky byly úžasný. Ale znáte to. Po roce opět na lyžích, to člověk potřebuje chvíli, než si zase zvykne.
 
 

Reklama