Moje výšplechty

Inspirační pustina

7. října 2010 v 19:13 | Dyamirity
    
Nepojmenovaný 2
     Čauky, mňauky, tady je Dyami-dono a s ní i další várka pubertálních šprechtů.
Ale teď vážně. Doufám, že se vám SHI-team líbí a chtěla jsem navrhnout, že bych sem dávala i nějaký nový. Zbrusu nový, který bude jen pro vás, čtenáře online SHI-teamu =D
     Jediný problém je, že moje inspirace se momentálně zasekla jenom na SHI-teamu a nemám vůbec nápad na něco nového.
A tak jsem se chtěla zeptat, co byste chtěli. Jaký styl, jaký žánr, nebo nějakou zajímavou zápletku? Beru jakékoli návrhy. Spíš než doslova popsaný děj (grrr!) bych brala spíš něco typu: CHCI SCHOOL COMEDY! Nebo třeba Něco romantického.
     Nehodlám přestávat s SHI-teamem, to vůbec (po tom, co jsem se dostala k 10. volume?!?!). Jen to tu trochu oživím. Díky za jakékoliv zprávy a komentáře.

Dyamirity ♥

Všechno nejlepší, Hate!

25. září 2010 v 12:54 | Dyamirity
Hate, tvůrkyně designu tohoto blogu a věrná čtenářka má dneska narozeniny! Tak jí alespoň popřeju, když nic jiného.  

Cruel Nekomi
Dárek pro Hate je ještě v nedohlednu a doufám, že jí ho budu moct dát dřív, než jí bude šestnáct.  Tak sem dám prozatím alespoň přání, které jsem jí psala na Facebooku:

Všechno nejlepší, i když je to k těm proklínaným patnáctinám, že =D Tak hodně štěstí, zdraví, metalu, Eddieho a Alexiho, Childrenů a jiných mě neznámých kapel, úspěchu v psaní písniček atd. atd. apod.

Tvoje Dyamirity.

P.S. : Eddie je Hateina nová kytara, kterou dostala ve čtvrtek.
Alexi je zase její milovaný zpěvák z CoB.

Přežila jsem Zitka

23. září 2010 v 12:35 | Dyamirity

aneb jak je příjemné, když si konečně veřejně zanadáváte na třídního profesora ♥


           Asi každý ví, jak je nepříjemné, dkyž vám někdo dlouho leží v žaludku. Náš třídní mi tam leží už od primy a pěkně si tam hoví. Tohle je scéna, která se mi stala dneska při češtině. A na kterou jsem dost, ale vážně DOST pyšná!

     Píšu. A myslím, že píšu dobře. Taky kreslím komixy (čehož je svědkem tahle stránka). A právě Komixy je našemu třídnímu trnem v patě. Viz. devátá kapitola Fall, kde jsem se rozepsala o zabaveném sešitě. Ale on mě pořád nutí něco psát. Prý za odměnu. Nebo spíš za trest.

     Včera jsem nedávala pozor při hodině. Komukoliv jinému by jenom vynadal. Mně dal za úkol si přečíst Markétu Lazaretskou (nebo jak se to jmenuje) a udělat o ní referát.

     Zuřila jsem. A když jsem přišla ze školy, respektive z výtvarky, hned jsem si postěžovala mamince (která má pro mé problémy s naším třídním veliké pochopení). Začala jsem jí vykládat, jak mě to všechno štve, že nechci být bita vlastní holí (NETUŠÍM, jak mě tohle slovní spojení napadlo) atd. apod... a ona se mě naprosto vážně zeptala:
     "A řeklas mu to?"

     Zmlkla jsem. Samozřejmě, že NEŘEKLA. Ne, že bych na to neměla odvahu. Jen nebyla příležitost a neměla jsem nikdy vůli, čas nebo snad chuť dávat dohromady souvislý text a ne jen několikavětné výkřiky zlosti.

     Druhý den, cestou do školy, jsem o tom přemýšlela. Mám hroznou vlastnost, všechno si idealizovat a vždycky věřit v nejlepší možné řešení. V tomhle případě se mi to samozřejmě stalo taky. A tak jsem si řekla: PROČ NE? A rozhodla se, že na něj vybalím všechny ty hořkosti, co jsem si v sobě tak dlouho nosila. (Představivost a optimismus = 250%. Pud sebezáchovy = 0%)

     Minulý týden jsme dostali za úkol připravit si tříminutovou přednášku, proslov, nebo něco takového. Samozřejmě jsem se na to úplně vyflákla. Ale teď mi tenhle úkol skýtal možnost mluvit bez přerušování a před celou třídou (protože nejeden člověk tam se mnou souhlasil).

     Vážně jsem se na to upnula. Udělala jsem si poznámky, co na něj vychrlím, domluvila jsem se se třídou, aby byli během toho výkladu ticho (Protože kdyby začali pokřikovat, třídní by zase vyletěl z kůže vzteky). A pomaloučku, polehoučku na mě začala lézt tetička tréma.

     Měla jsem pocit, jako bych stála v zákulisí divadla. Motýli v břiše. Zima a teplo. Pocit, že se každou chvíli pozvracím. Chtěla jsem mu to říct, ale zároveň jsem se bála, že se naštve a půjde to z kopce. Menší paradox.

     Konečně přišla ta hodina. Hodina H. Klepala jsem se jako ratlík, měla jsem pocit, že nazvracím kamarádce sedící přede mnou do kapuci a poznámky jsem si sežmoulala do kuličky velikosti hrášku.

     Jo, byla jsem připravena!
    
     Ostatní ze třídy byli skvělí. Kam jsem se podívala, někdo se na mě usmíval nebo ukazoval, že mi drží palce. Nemluvila jsem totiž jen za sebe, ale i za . A tak jsem se konečně přihlásila, že svůj tříminutový referát řeknu jako první. Nikdo jiný ho taky neměl... jen tak mimochodem.
  
      V okamžiku, kdy jsem začala mluvit všechna nervozita opadla. Mluvila jsem k třídě, ne k třídnímu. Prokládala jsem vážná témata vtipnými poznámkami (Teda.... myslím, že byli vtipné. Ostatní se smáli...). Pořádně jsem se rozjela a samu mě překvapovalo, jak snadno a srozumitelně skládám dohromady věty. Někdy mám totiž problém, že se na nějakém slově zaseknu a teprv mi do mozku dojde, co pusa už řekla... a pak mám několika vteřinový zásek.

     Jela jsem. Vyplivala jsem na něj všechno, co mi připadlo na mysl. Jak mě štve, že zneužívá talent cizích lidí, jak nás mezi sebou ponižuje.

     Reakce třídy byla úžasná. Vážně byli zticha, jen občas se zasmáli nebo mi poradili, když jsem přestávala nit myšlenky.

     A tříďas? Ten dostal hned ze začátku záchvat chichotání a vydržel mu až do konce. V jednu chvíli se chytil za hlavu, a to jsem se normálně musela zastavit a zeptat, jestli se směje nebo brečí. Smál se.

     Když jsem skončila, místo po třech minutách asi po čtvrt hodině, sklidila jsem solidní aplaus. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, i když mě to strašně bavilo. Převádět problémy naší třídy do lehce sarkastické formy veřejného projevu =D

     Třídní to vzal dobře. Líp než jsem myslela. A já jsem spokojená. Dnešní den hodnotím 9/10, to protože ještě neskončil.

Díky za pozornost,
Dyamirity

P.S. : Tak tohle je ukázka, co si představuju pod pojmem Můj výšplecht =D

(EDIT: (30.10.2010) O týden později. Zitko svůj přístup nejenomže nezměnil, ale podle mě se natruc chová ještě víc zabitíhodně. A dneska mi zároveň zabavil první dvě stránky desátého volume (Juchů!). To naštěstí vrátil. Ale stejně to nemělo asi žádný smysl, ten můj sáhodlouhý, strhující projev =D Uvidím, jak se to časem vyvine...)

Myšlenkové panoptikum Dyami-chán!

16. září 2010 v 19:13 | Dyamirity

Bláznění čtvrtečního večera pod vlivem nutely

        Dnes... vlastně už dřív, ale pro vás dnes, jsem se rozhodla, že shi-t nebude jen domovskou stránkou SHI-teamu. Víte, byl to pěkný nápad, blog jen pro S-T, ale chtěla bych mít i blog, jako BLOG. Vlastní názory, výšplechty a popřípadě recenze na knížky a mangy, stížnosti na svět. Ale já nikdy nemám dost vůle, abych ten blog udržovala. Ale shi-t.... ten jo!
     Takže možná budu prokládat kapitoly a SHI-teamovské věci i obyčejnými články. Chci aby tenhle blog byl víc jako blog natalie-sadness =D Ne tak, tohle byl VTIP! (Popravdě nechápu, co všichni na tý blonďatý frajerce maj... '-_- ) Spíš bych chtěla, aby se to trochu přiblížilo úrovni Taylor-dono. Té říkám správná blogerka!
     Doufám, že vám to nebude vadit...

Děkujú, Dyamirity
    
 
 

Reklama