Moje výšplechty

Rychlost blesku

29. listopadu 2012 v 16:28 | Dyamirity
To připojenííííííííííííííííííí~ ♥


Dneska jsem se velice elegantně ulila ze školy, protože jsme s Quatropleskem hráli nazahájení nějaké akce na zemědělce. Hotovo jsem měla v půl desátý a v omluvence jsem neměla vyplněnou kolonku času, takže jsem se trochu ulila.
Sotva jsem přišla dům, za dveřmi stály dva páry bot. Jakožto otaku a vůbec podivínovi mi hlavou proletělo tisíce nápadů, počínaje mafií, končící inspektory z Bradavic, kteří se přišli omluvit, že nedoručili můj dopis včas.
Ale nakonec jsem sebrala odvahu a hádejte, kdo to byl?
Hodní pánové od našeho zrpostředkovatele televize a internetu.
Nedávno jsme je totiž změnili a měli nám vyměnit setobox (nebo jak se ta krávovinská krabička jmenuje) a zrychlit internet. Hálelůůjáá...
Takže teď máme tu výbornou věc, kterou jsem vždycky žrala ve filmech a seriálech, kdy si můžete televizi stopnout, přetočit, nebo se podívat na film, který dávali před sedmi hodinami.
Blbla jsem s tím celé odpoledne a už jsem asi přišla na to, jak to všechno funguje. navíc nám televize nezrní, nebzučí a když zapneme troubu, nebude obraz poskakovat jako kdyby byl na trampolíně.
A co se týče internetu... obyčejně když něco stahuje, rychlost se vyšplhá maximálně na 60 kb a to se ještě modlím, aby si nikdo v okolní nekýchl a ona se nelekla a nespadla zase na 13. Nebo když jsem na tumblru, vypadá to tam jako v čerstvě otevřené stránce Wordu: úplně bílá a nic se tam dobrou půlhodinu neděje. A když už se mi načtou obrázky, trvá třeba pět minut než zjistím, že se vlastně jedná o gify.
Ale tomu už je konec.
Mám pod stolem takovou malou krabičku a ten úžasný kousek techniky dokázal to, o čem jsem jen slyšela.
Stáhla jsem film za deset minut. A tumblr se mi načte okamžitě.
Jestli ej tohle sen, nechci se nikdy probudit!
Konečně budu vést důstojný internetový život, kde se mi jedno video nebude načítat šest až osm hodin.

Třikrát sláva technice ♥

Dya

Taneční výšpecht

17. října 2012 v 22:10 | Dyamirity
Prodloužená a taneční vůbec.


Nuž, po dlouhé době jsem opět tady a tentokrát se moje stesky budou točit okolo jediné věci.

TANEČNÍ!

Dalo by se to shrnout několika málo slovy: Bolest, stud, tanec.
Vezmu to popořadě.
Bolest.
Nikdy jsem nenosila podpatky. Pokud nepočítám to blbnutí devítileté holčičky, která po bytě pochodovala v prastarých lodičkách a cítila se jako největší frajerka. Proč bych je taky měla nosit? Jsem sportovní typ. Moje obuv jsou tenisky, brusle, maximálně v zimě kozačky s miniaturním klínkem a v létě gladiátorky. Ale ne lodičky. Měřím metr sedmdesát čtyři, proboha! Nemám potřebu si nasazovat boty, které nejenže deformují nohy, ale ještě přidávají dalších deset cenťáků.
Takže. Nikdy jsem je nenosila. A najednou BUM, taneční!
Máma, ségra a taneční mistr mleli to samé, to jest: potřebuješ podpatky.
A tak jsem skončila takhle. Už mám za sebou čtyři hodiny a prodlouženou. A moje nožičky by úpěly bolestí, kdyby měly pusinku. Ale jelikož nemají, kvílím za ně já, ale o to vehementněji. Nekdo šel po prodloužené ještě zapařit. Já se doploužila domu, zalezla pod postel a pomalu brečela bolestí.

Stud.
Viz. první utrpení. Protože nejde nestydět se, když jdete na botách, jejichž povrch se téměř nedotýká země a snažíte se nevypadat, že každou chvíli hodíte epický držkopád. A všichni se vás ptají: Co se děje? Proč chodíš tak divně?
A já se jen musím skromně usmát a odpovědět: Ááále, jen se pokouším nezabít se, hehehe.
Navíc, stejně jako jsem nikdy nenosila podpatky, nenosila jsem ani šaty a sukně. To jest další utrpení navíc. Sukně. Kdo to vymyslel? Tipla bych si, že stejně jako lodičky, nějaký chlap.
Šaty. Člověk si pořád musí kontrolovat, jestli je nemá vyhrnuté, jestli mu nelezou prsa nebo jiná část anatomie, která by na denním světle neměla co dělat.
Sečteno podtrženo: Když balancujete na lodičkách a ještě si musíte kontrolovat sukni, nejde se nestydět.

Tanec.
Ehm... tak.
Jak jsem se zmiňovala o tom paření... hm? Spousta lidí v mém věku paří. A to hodně. Přelom šestnáctek a sedmnáctek je pařící věk. No, ale já nepařím. (Tak mě napadá... tenhle článek je v podstatě výčet věcí, které já nedělám, ale zbytek světa dělá.) A víte, co to znamená? Ano, že neumím tancovat.
Neumím tancovat. Víceméně. A tak jsem se bála, že to bude jen trapas navíc. Naštěstí nejsem zdaleka nejhorší. Alespoň mám hudební sluch. A dokážu napočítat do čtyř, abych si spočítala kroky. To spousta mojich spolužaček neumí.
A je to hrůza sledovat. Jak se tam kymácí jako... kachny na bruslích.
Ale nakonec to docela ušlo. Nejsem zase takový dřevo.

Ale co to znamená?
Že se nemůžu dočkat až taneční skončí.
Je to zabitý víkend. A pokud počítám prodloužený a věneček...
Božé... to jsou taneční samozřejmost jen u nás?
Celej Žatec učil jedinej mistr. Lerche. Kdo neměl Lercheho, neměl taneční.

Dyamirity

Tanyny, tanyny

20. září 2012 v 21:32 | Dyamirity
-Ano, je to tak, zítra mě čeká první hodina tanečních-

(Člověk většinu svých emoce vyjadřujících gifů ocení až ve chvílích jako je tahle)
Zatímco většina mých vrstevnic se nemůže dočkat, já, jakožto rozený nerd, se té akce dosti děsím. Už jsem byla donucena koupit si boty na nechutně vysokém kramfleku, v nichž se potácím po bytě a zakopávám o všechny prahy, takže se nechci vidět někde na ulici. Také k mým jediným (proklatě krátkým) šatům přibyly dvoje další, jedny vypůjčené od Fuchs a druhé od tetičky. No, tak celkově jsem z toho nadšená.
Naštěstí mám alespoň tanečníka a to ubohého kamaráda z alternativní třídy, tj. z druháku, kterého jsem rekrutovala ještě vloni v panickém strachu, že na mě nikdo nevyzbyde. Je to jeden z mála kluků, kteří jsou o dost vyšší i když budu mít ty zatracené podpatky. Jen doufám, že mi nepodupe nožičky.
Ještě hůř než já to snáší Hatey, která je z tanečních dost zoufalá.
Už zvažovala, že si zlomí nohu a poslední dobou se upnula na možnost, že ji sami vyhodí, když ji načapou jak chlastá. To já ovšem nemůžu dovolit, protože jinak bych tam na kyselé ksichty a zdeptané poznámky byla sama a to bych vážně nechtěla. (A jen tak mimochodem, Hatey, máš u mě pořád vroubek. No řekněte mi, kdo jiný si jede kupovat šaty a přiveze si z Práglu i naprosto boží conversky? Navíc doktorovsky běžové.) (I když mi alespoň ušetřila dilema až si je budu kupovat já. Váhala jsem mezi Doktorovo béžovými a Aiirovo žlutými.)
Ale to jsem trochu odbočila.
Zpátky k tanečním.
Víte, já bydlím na jednom konci města a sál, kde se lekce budou konat jsou skoro na druhém konci, takže budu muset vždycky prosit rodiče, aby mě tam vozili a nebo se vtírat do auta kamarádkám. Navíc ten sál se jmenuje Moskva. Chápete to? Člověk by řekl, že po pádu režimu to přejmenují, ale ne, my máme pořád kulturák se jménem Moskva. Už vážně chybí jen rudá hvězda nad vchodem. Navíc je to sál na zblití. Bohužel je to jediné místo, kde se v Žatci dají pořádat maturáky a takové podobné záležitosti. Takže mám dva roky, abych mohla Moskvu podpálit a my si mohli maturák zorganizovat někde jinde.
Už budu pro dnešek končit.
Právě jsem skončila několikahodinový referát o Husovi a jsem z něj krapet vyšťavená. Letos jsem se totiž na učení vrhla s překvapivým enthusiasmem a dokonce si i dělám úkoly.
Zastřelte mě prosím někdo.
Hned.

Dyamirity

Solve crimes, travel in time...

26. srpna 2012 v 10:54 | Dyamirity
-Zase nějaký ten nesmyslný výšplechtový článek.-


Jak jste si mohli povšimnout, mám tu nové záhlaví.
Tentokrát nakombinované od Doctora, Sherlocka a trošku Frankieho.
To staré už mě nějak přestalo bavit, bylo takové... neslané nemastné, takže jsem sesmolila toto.
Nuž, ale tak všeobecně: S nervy napnutými na maximum dokoukávám čtvrtou sérii Doctora Who. Už jenom díl mě dělí od konce éry s Davidem. Fňuky fňuk. Ne že bych Matta neměla ráda, ale prostě to není David.
Poslední dobou mi na blogu nefnguje počítadlo, takže má úvodní stránka vypadá trochu smutně když si vezmu, že se mi tam pořád zobrazuje jen: Počet návštěvníků: 0. Poslední komentář před sedmi dny,
To už sem nechodíte a nebo jste jen líní a nekomentujete? Hm, hm?
Vím, že to tady poslední dobou docela flákám, ale docela bych ocenila nějakou tu motivaci =D
Dokonce i na anime-manze lidi míň komentují.
Dasty (kolegyně pisatelka) dokonce přestala psát s tím, že když nemá ohlasy od čtenářů, nevidí jediný důvod, proč by měla psát. Na jednu stranu jí docela chápu. Docela zamrzí, když se s něčím, s čímkoliv, ať už s obrázkem, povídkou nebo jen obyčejným článkem, matláte bůhví jak dlouho a nikomu to nestojí ani za komentář.
Neříkám, že já přestanu psát, ale jen bych chtěla, abyste to věděli. Protože to, že třeba Dasty už nebude psát, to mě dost mrzí. Kdysi jsme spolu plánovaly collab. A teď z toho nic nebude.
Musím zjistit, jak si opravit to počítadlo.
Dost mě to totiž štve, abych pravdu řekla.
Nuž, ale teď už si jdu zase po své práci, takže čauky mňauky, brzo sem zase něco přidám.

Dya

Jak Dyamirity kuchtila

18. srpna 2012 v 21:17 | Dyamirity
-Připravte se na obdobu pohádky Jak pejsek s kočičkou pekli dort-

Navzdory tomu, že miluju, když lidi (a obzvlášť pěkní mužové) vaří, já osobně jsem... nevím, nemůžu říct levá, protože jsem v podstatě nikdy pořádně nevařila. Já vím, v sedmnácti je to skoro hanba, ale jaksi nemám do kuchyně řádný přístup. Rodina sice pořád remcá, jak neumím uvařit ani čaj (což není parvda, čaj umím výborný), ale že by mě do kuchyně pustili, to néé...
Víte, člověk yb to rád jen tak zkusil, ale víte, když jste sami, můžete svůj výtvor bez mrknutí oka spláchnout do záchoda. Ale když vám za zády stojí rodina, určitě se vám vysměje.
Nuž, ale tento víkend se mi naskytla příležitost. Naši si odjeli na pár dní na Šumavu, Fuchs je na chmelích a já tu zůstala na pospas sama sobě. A tenhle víkend jsem se rozhodla, že neskončím na kebabu a polívce z pytlíku.
Moje kuchařské umění se zatím zmohlo na tři fáze.
1) Obídek.
Fuchs mi v mrazáku nechala porci kuřecího a bylo mi řečeno, ať si z toho něco vytvořím.
Po procházení kuchařek jsem se rozhodla pro trochu... jednoduchý, asi třířádkový recept, který se skládal jen z kari koření, sójovky, worchestrovky a kuřete. Nějak jsem to pomatlala dohromady, osmahla a k tomu si uvařila pytlíček rýže.
Jíst se to dalo a oběd jsem měla za sebou.
2) Snídaně na zítřek.
Perník už jsem dělala. A řeknu vám, že předtím se mi povedl líp. Nevím, čím to je. Možná jsem tam dala moc medu (babička má včely, takže medu máme vždycky dost), prostě mi nějak nevyběhl a skončil trošku... placatý.
3) Večeře.
Tu jsem si udělala před chviličkou. Rozpečené houstičky s máslem. Překvapivé zjištění. Když na hicující housky namažete máslo, rozpustí se. A housky pak budou plavat NA něm. Horké housky. Plovoucí na másle. Bože, jestli existuje nebe, tohle tam podávají každý den k večeři.
Zítra mě čekají další dva chody, tak mi držte palce.
Dneska jsem v kuchyni strávila víc času než kdy předtím. Týý jo. Do trouby jsem koukala dýl než na televizi. A to je u mě co říct. Ale strašlivě mě to bavilo.

Dyamirity

Working and working

14. srpna 2012 v 13:53 | Dyamirity
-Enjoy your latte-


Tak, před chvílí jsem objevila pravidla k Vějíři 2013, takže jsem si hned začala plánovat, co bych mohla nakreslit.
Víte, abych pravdu řekla, Kuřátko a já byl trošku výbuch. Ne, vážně, nepovedlo se mi to. Bylo to dělané na poslední chvíli a vůbec... dneska jsem si hledala recenze na čtvrtý Vějíř a jedna byla trochu ledová sprcha:

Kuřátko a já vypráví příběh o mladém Japonci, kterého jednoho dne navštíví kuřátko a z neznámého důvodu se rozhodne u něj zůstat. A pípat. I přes pokusy kluka se kuřete zbavit ("Ještě jedno pípnutí a pojedeš na hodně vyčerpávající exkurzi do KFC.") se kolem něj kuře motá dál a dokonce klukovi zachrání život. Kresba není nic moc, je velmi jednoduchá a na nějaké detaily rovnou zapomeňte, ani příběh samotný i přes slibný začátek nijak neuchvátil a závěrečná pointa je příliš slabá na to, aby příspěvek posunula alespoň do šedého průměru.

Tak, tam KaJ skončilo. Pod šedým průměrem. Je pravda, že kdo nezná SHI-team, poita jako taková mu asi nedojde, ale stejně mě to zamrzelo. Takže jsem rozhodnutá to vylepšit a tentokrát nakreslit vážně slušný komiks.
Zápletku ještě nemám úplně vymyšlenou, ale hrubý náčrt už mám.
Na dnešek se mi zase jednou zdál sen o animefestu... a už se na něj zase strašlivě těším. Což je dost smůla, když si vezmu, že byl před třemi měsíci. Ale celkově: je to bezva akce a chci se do ní zapojit, i kdyby to byl zase jenom příspěvek do Vějíře.
Nuž, kdybyste měli nějaké nábrhy na komix, napište =D

Dyami-chan

Jsem zpátky ♥

7. srpna 2012 v 9:11 | Dyamirity

Tak, jsem zpáááátky.
Sice už od soboty, ale až dneska jsem se dostala k tomu sem napsat, protože jsem jaksi dospávala deficit a tak vůbec. Možná časem napíšu nějaké shrnutí, až to sama trochu vstřebám. Teď jsem ráda, že jsem ráda.
Ale vůbec: Děkuju všem, kdo mi na Ranč napsali. Dost mě překvapilo, že jsem dostala celkem dost dopisů.
Obzvlášť mě dostal dopis od Asano, který byl tlustý skoro tři cenťáky a byl napěchovaný návrhy na mangu Sparklesse. Objevila jsem ho, když jsem probírala obří bednu dopisů a najednou: Sakra, co to je za obálku, je poslaná doporučeně....
...ksakru vždyť to je pro mě!
...a proč je na té obálce nakreslené koťátko?
Pak sem kdyžtak dám skeny, já nad tím uslintávala celý den.
Nuž to by jako úvod zpět do reality stačilo. Čekejte do dalšího článku.

Dyamirity

Na dva týdny na Ranč

20. července 2012 v 22:38 | Dyamirity
Tak zítra v devět hodin vyrážím směrem Svojšín, kde budu na dva týdny tajtrlíkovat s bandičkou malý dětí.


Řekla jsem: Nechci malé děti? A koho jsem dostala na povel? Malé děti. Malé děti! Ano, malé děti. První oddíl. Šest až sedm let. Ale vzhledem k tomu, že mám s sebou spoustu rychlých cukrů a celé balení picwick čajíčku.
Ale co jsem chtěla říct:
Napište mi. Prosím. Napište mi. Nějaké milé slovo, povzbuzení. Můžete buď do Vzkazníku na www.taboriste.cz a nebo na adresu:

Ranč v údolí 1
349 01 Svojšín, okr.Tachov

Jméno je Lenka Štěpánková, pokud nevíte. ♥
Vážně bych to moc ocenila apotěšilo by mě to. Ale žádný nátlak. Jestli budete mít chuť, jen do toho.
Nuž... tak za dva týdny.

Dya~

Prázdniny, prázdniny přicházejí

1. července 2012 v 19:27 | Dyamirity
-Zážitky ze dvou prvních prázdninových dní-
Tak, prázdniny máme dva dny a já už mám zážitky, o kterých můžu blogovat.
Dnešek snad radši ani nebudu komentovat, protože naše rodinka měla jet na rodinkový výlet. Ovšem naše auto nás pěkně vytrollilo, když se nám zaseklo stažené okýnko u řidiče a táta musel jet do dílny a opravit to.
Navíc je tu takové žedro, že se nám rozpouští chodníky a mně se kroutí vlasy, že mám vlasy kudrnatý jako Benny v Sherlockovi. Řekla bych vám, kolik je stupňů, ale vzhledem k tomu, že nám předevčírem prasknul teploměr, lituji.
Nuž, ale k tomu zážitku...jak už jsem se zmiňovala, Fuchs se vrátila ze Zlína a tudíž i ke mně do pokoje. Vzhledem k tomu, že už si stihla najít brigádu (mrcha jedna, já si můžu hledat jak chci a nic!), vrací se až v noci, když já spím spánkem zaslouženým.
Normálně není problém s ní sdílet pokoj. Já mám svojí palandu chráněnou armádou plyšáků, zabarikádovanou hromadou dek a ona dolní válendu, kterou já během roku, kdy ona je ve Zlíně, využívám jako gauč. Ale poslední dobou začala nějak pochrupovat.
A pochrupování včera v noci narostlo až na úroveň ten-chrčivý-zvuk-který-v-amerických-válečných-filmech-vydávají-vojáci-když-je-postřelí-do-plíce. Byla jsem probuzena asi ve dvě hodiny ráno zvukem, který zněl jako kdyby mi někdo v pokoji porážel podsvinče. Trvalo mi asi pět minut, než mi došlo, že ten zvuk vydává moje starší sestra.
Pokoušela jsem se to vydržet asi pět minut, než jsem došla k závěru, že tohle asi jen tak nepřejde. Zkoušela jsem pomlaskávat, pokašlávat, vrzat postelí, vrhat po ní plyšáky, ale já outlocitná duše jsem jí nechtěla vzbudit.
Tak jsem slezla z postele, opustila pokoj, chvíli se procházela po bytě, než jsem se vrátila ke dveřím. ona chrčela tak nahlas, že to bylo slyšet i skrz dveře.
Tak jsem to vzdala, vlezla zpátky do pokoje, čapla deku a polštář a šla si rozestlat gauč v obýváku. Na tom gauči spává maximálně babička, když k nám přijede. Upozorňuji, že to bylo ve dvě ráno. Musela jsem odstěhovat konferenční stolek a s vypětím všech sil ten gauč roztáhnout. Byla jsem zpocená jako myš, protože... přece jen, ten večer nám prasknul teploměr, ne? =D
Abych byla upřímná, nepatřím k nejstatečnějším lidem, proto se v posteli zabedňuji tunou dek a plyšáků, proto mi nebylo nejpříjemnější čučet na stín přímo naproti mě, který vypadal jako obrys postavy. Ale nakonec jsem nějak usnula. Ráno přišla máma s očima navrch hlavy, proč prý spím tam.
Jak to tak vidím, bude to asi nejakčnější událost mých prázdnin.
Nuž nic. Máte nějaké podobné zkušenosti? Nebo jsem zase originální? =D

Dya

Vysvědčení (opět po roce)

29. června 2012 v 9:45 | Dyamirity
-Článek, který dnes bude asi na všech teenagerských blozích-
Já jsem letos nasraná naštvaná, že to ani nejsem schopná popsat. A, teď mě budou čtyřkaři nenávidět, kvůli dvojce z češtiny. Řeknete si: Bože, dvojka, ta toho nadělá... ale pro mě je to: Bože, dvojka!
Většinu svého života poté, co jsem se naučila psát, jsem strávila čtením nebo posléze též psaním. Čehokoliv. Mám plné soubory povídek, načteno mám knížek, že i menší knihovna by na mě byla pyšná a celkově: Čeština mi jde!
A náš super třídní mě dokonce nazval nejlepší četinářkou na škole (v souvislosti s tím, že končí jako náš třídní a samozřejmě nás pomlouval u naší nové třídní od které toho dost očekávám). Což si dost pokazil tou dvojkou, kterou mi oznámil dvě vteřiny poté. Nějaké spolužačky měly totiž řeči keci, že mi akorát nahání ego. <- Jako kdybych to já potřebovala, haha.
Takže jsem skončila se stejnou známkou jako slečny, které neví, kdo napsal Fausta, o čem je Zkrocení zlé ženy a netuší, že Od kolika se píše zvlášť a tamější jen mě a ne mně. A jemu se to zdá fér? Mně teda ne! Navíc Hatey má tu dvojku taky. Chudák mě tam uklidňovala, jako kdybych byla Hulk a hrozilo, že zezelenám a začnu rozbíjet věci o zeď.
Jinak to dopadlo podle očekávání, dvě trojky. Pak mě trochu mrzí dvojka z angličtiny, protože v té jsem se poslední dobou od té doby, co s Hate píšeme RPčka v angličtině a obsesím nad Sherlockem zlepšila. No, ale co nadělám.
Prvák dopadl dobře a můžu přejít do druháku s čistým svědomím.
Dost mě doráží, jak někteří mí drazí spolužáci měli několik čtyřek, nebo dokonce kouli a jejich zoufalí rodiče se už pokoušeli vydírat, popřípadě škemrat o jisté zlepšení větami typu: "Když nebudeš mít žádnou pětku, budeš si o prázdninách moct dělat, co chceš." "Když nebudeš mít čtyřku, dostaneš notebook." A tak podobně. Moji rodiče mi rovnou řekli, že oni tohle nemají zapotřebí.
S Hatey jsme došli k závěru, že jsem svou inteligenci ukázali moc brzo a moc nápadně, takže nějaké dobré výsledky u nás očekávají. U ní snad ještě víc než u mně...
A co vy, drahoušci? Jak dopadlo vysvědčení u vás? Doufám, že vám nezakážou chodit na počítač, to jest i na můj blog =D Jinak přeji hezký začátek prázdnin a občas sem skočte. Až na dva týdnny budu celé prázdniny doma, takže možná i budu přidávat nové kapitoly lecčeho.

Dyamirity

VitaCitové prozření

22. června 2012 v 16:44 | Dyamirity
-Zamyšlení do života-
Zrovna jsem se vrátila z... znáte takové ty klasické malé zapadlé sámošky. Takové, jaké jsou na vesnicích, nebo v částech větších měst, kde už se na ně zapomnělo. Bylo jsem předtím v knihovně, abych si nastudovala nějaké hry na ten tábor. No a pak zašla právě do zmíněné sámošky pro mé milované slané, které je sice dost drahé, ale tak moc... MŇAM. No a jak jsem to tam procházela, v jednom regálu mě něco zaujalo.
VITACIT! VITACIT!!
Netušila jsem, že ho ještě vůbec vyrábějí! (Kdo ho nezná, doplňte si vzdělání!)
A tak mě napadlo: Moje děti nebudou znát Vitacit. Nebudou tušit, co to je! Jak to chutná!
Protože ani ti dnešní spratci to neví. Samej mekáč, cola a vitacit? Dědeček dnešního Tangu zůstane zapomenut. Tak mi došlo, že spousta věcí, kterou jsem já milovala, tak za pár let zmizí. Klasické večerníčky, dřevěné hračky a tak podobně.
Není vám to trochu líto, když se nad tím zamyslíte?
Chjo... je mi vedro. Taky je u vás takový vedro? To je fakt šílený.
Ani dlouhé filozofické články mi v tom vedru nejdou psát... to je fakt smutný.

Radost slasherku za kámošku míti

12. června 2012 v 21:30 | Dyamirity
-Hatey se pomalu mění na slasherku. Dobře, není to ani moc pomalu...-


Víte, každá yaoistka má problém, pokud nemá nějakou spřízněnou duši s kterou můžetrollit, fangirlit, shipovat vše, co se hýbe a tak podobně. Prostě vše, co správná yaoistka dělat musí a mimo internet je to na veřejnosti dost neproveditelné.
Ano, byla tu Gira, ale Gira je... Gira. Zrovna dneska před naší školou vyřvávala... ehm... částí mužského těla, tak nahlas, že to určitě slyšel i náš třídní, který má kabinet v druhém patře. my s Hate jsme se pokoušely tvářit, že tu divnou růžovovlasou osobu vůbec neznáme a vůbec, že kromě sdílení stejné planety s ní nemáme nic společného.
Nuž, ale naštěstí, přišel Sherlock.
BBC Sherlock.
A náš OTP (Only true pairing, pokud vám tato zkratka stále unikala), Johnlock. A Hatey začala shipovat jako o život... atak se pomalu ale jistě stala slasherkou.
A můžu vám říct, že pokud vaše nejlepší kámoška není slasherka, tak nevíte, co je život.
To k úvodu. Jakožto čerstvý přírůstek do tohoto úžasného světa jí stále občas něco šokuje. Například pairing Ježíš/Hitler. <- Netuším, kde to vyhrabala, prý někde na ff.net.
Nebo (snad jí nebude vadit, když to tu zveřejním, ale když už jsem v tom) sen o tom, že objevila zombie m-preg. <- Tohle FAKT existuje! Ze zvědavosti jsem to hodila do googlu. A fakt to něco našlo. Neotvírala jsem to. Pokud máte zájem, dohledejte. Ale pak si nestěžujte, zlatíčka, já vás do toho nenutila.
Ale tak mě to nakoplo, že opět začínám přemýšlet, že se možná vrhnu na přednášku na animefestu. <- Proč mám pocit, že to už nějak přeháním. Pořád do něčeho fušuju a za chvíli z toho padnu. Až umřu, rozeberte si můj majetek, jak chcete. Hatey, ty si vezmi můj soubor s Johnlock fluffem. Bude se ti hodit až přijde nějaký pořádný absťák.
A o čem by ta přednáška byla? tak nějak celkově o tom, jaké to je být yaoistkou. Jak se k tomu může ta ubohá slečna dostat, jak se projevuje yaoičnost, základní pojmy, druhy yaoistek, jak yaoi ovlivňuje pohled yaoistky etc.
Nuž, uvidím.
Kdyžtak pište, jestli by se vám to líbilo =D

Dyami-chan

Dya v roli praktikantky

8. června 2012 v 21:22 | Dyamirity
-Haalelujáááá-

Už jsem se tu asi zmiňovala, že minulou sobotu jsem byla na školení na vedoucí na svůj milovaný Ranč, tábor všech táborů. Ano, dostávám se k tomu až teď, co se dá dělat.
S Lenčou jsme tam dorazily v pořádku, cestu vlakem i kus pěší tůry jsme zvládly. I školení probíhalo v klidu, bylo to takové to kecání... o ničem, dalo by se říct. Bylo to docela rozpačité sedět v místnosti, po které jsem se rozhlédla a mohla si říct: Jo, tak ten, ten, ta, ten, ta, ta, ta a ten, ti všichni byli někdy v minulosti moji vedoucí nebo praktikanti.
Byla jsem tam ze všech nejmladší, se svými pouhopouhými šestnácti jsem tam byla doslova kuře, jak mě kdysi nazval jistý vedoucí, když jsem říkala, že chci být praktikantka.
Nuž, ale zvládly jsme to. Jen v noci byla v chatce, kde jsme spaly, pekelná zima. Spala jsem ve spacáku stočená do klubíčka, ve své matryočší mikině a drkotala zuby. Braly mě křeče do nohou a navíc nám k ránu pod oknem bečely ovce.
Druhou noc už jsme tam naštěstí trávit nemusely, protože tam byla na školním výletě Prima z našeho gymplu (a s nimi i moje profesorky na děják a ještě jedné profesroky, která učí češtinu) (neznám lepší pocit, než vejít do tábora, kde jsem dva roky nebyla a prvního, koho potkám je moje profesorka na děják) a tak nás vzaly busem zpátky do Žatce.
Nuž, ale přejdu rovnou k výsledku.
Když se mě ptali v jakém oddíle bych chtěla být, řekla jsem, že je mi to vcelku jedno, jen bych moc nechtěla být u nejmladších dětí, protože s malými dětmi to moc neumím.
A kde jsem skončila? No? Ano, hádáte správně.
V prvním.
Pomocná praktikantka prvního oddílu, to jest dětí šestiletých a sedmiletých.
Amen.
Takže jsem zvědavá, jak to dopadne. Musím si sehnat nějaké hry, naučit ser nějakou tu pohádku a naučit se pít kafe, abych těch čtrnáct dní přežila. Budu potřebovat podporu, takže až nastanou osudné dva týdny, hodím sem adresu vzkazníku, kam mi eventuelně můžete napsat.
Chjo... těším se abojím zároveň.
To je fakt super pocit, to vám řeknu.
Ale zase to bude zážitek do života, pokud se nervově nezhroutím jako nějací vedoucí přede mnou.
Ano, Ranč je tvrdý tábor.

Dyamirity

Titulek momentálně nedostupný

31. května 2012 v 20:53 | Dyamirity
Zřejmě to začnu dělat jako Scratch a místo titulků budu psát jen čísla. Ono to má svoje kouzlo.

O čem budu mluvit dneska? Mám asi tři miliardy věcí, o které bych se ráda podělila, ale zaprvé některé nejdou vyjádřit slovy (když něco vyprávím, strašlivě u toho gestikuluju a dělám ksichty a u jiných byste usnuly, protože to, co je super vzrůšo pro mě, pro vás by nebylo ani náhodou. Ale dneska je hlavní téma:
TÁBOR!

Říkáte si Ale no tak, na táboře byl každý... ano, já tam byla. Desetkrát. A to nezaokrouhluju, aby to znělo hustě. Vážně na tábor svého srdce Ranč v Údolí poblíž Ošelína jsem jela během svého života desetkrát. Na oficiální léto. Moje teta totiž chodila s majitelem, takže jsem tam byla pečená vařená. Ale i když se rozešli, pořád jsem zůstala Ranči věrná.
A byla jsem rozhodnutá jednoho dne jet i jako praktikantka. A hlavně se mě na to každý , kdo mě znal, včetně kuchařky, která je majitelova maminka, strašně milá paní, která mě zná asi od šesti, ptal. A letos... here I am.
Zítra jedu na školení. Yeaaaah!
Byla s tím spousta problémů, protože nám přišel mail a já jako největší borka ho smazala, protože jsem myslela, že je to spam. Naštěstí Lenča, kámoška s kterou tam jedu, mi dala vědět. Potom tam psala maila, kde se ptala na takové vcelku důlěžité informace. A odpověď nikde. Čekáme týden, dva... až včera jsme začaly trošku nervóznět. Já už téměř panikařit. Naštěstí hlavní vedoucí jí dneska napsala a my si mohly oddechnout.
Víceméně.
Ještě nás zítra čeká několikahodinová cesta vlakem a pak pár kiláků od nádraží až do tábora. Ale vážně se tam těším. Nebyla jsem tam teď dva roky a strašně mi to tam chybí.
Navíc, i když jsou vedoucí úplně zničený (jeden vedoucí k nám jednou přišel o polední klid do chatky a bez pardonu nám tam usnul), vždycky tam maj strašnou srandu =D Tak uvidíme.
Navíc potřebuju inspiraci do další série povídky Disturbing dreams. Vlastně tam jedu i kvůli vám!
Nuž, uvidíme, jak to dopadne. Kdyžtak v létě na dva týdny zmizím a vy mi povinně budete psát do vzkazníku, abych si tam měla co číst =D

Dyamirity

Not good enough

30. května 2012 v 14:01 | Dyamirity
Explain me. Now.


Oficiálně vzdávám snahu dostat se do Autorskýho klubu. Držela jsem ho takhle dva roky! Dva roky! A moje přihláška do klubu byla zamítnutá. Nevím proč, řekla bych, že podmínky splňuju, ale co já do toho mám co mluvit. Zřejmě nejsem dost autorská. Takže co já se tady budu stresovat, jestli tady mám jen své věci a jestli u cizích věcí mám zdroj a pokud možno stoslovné poděkování autora za půjčení díla.
Ne, vážně, ale vážně jsem se snažila, abych měla všechno autorské. Na přijetí mi dost záleželo a když už se dlouho nic nedělo, poslala jsem mail, co tedy bude. Bylo mi odpovězeno, že mojí přihlášku zamítli už dáááávno.
To tedy děkuju pěkně.
Já vím, stěžuju si tu v podstatě na nic, ale stejně mi to vadí.
Ale což... přihlášku znovu podávat nebudu, protože by stejně trvalo tak tři až šest let, než by se na mě dostala řada. Smůla. Co se dá dělat.
Budu se stím muset smířit.

Dyami-chán

Žiju

16. května 2012 v 17:52 | Dyamirity
Ano je to tak, i když se tak poslední dobou netvářím.

Ehm.
Takže. Jak začít...
Pro začátek se omluvím za svou nepřítomnost.
Poslední dobou se mi dělo tolik věcí, že se musím zase srovnat s normálním během života. Nuže.
Byla jsem v Anglii, na animefestu a bůhví kde ještě. A o všem dostanete report. Jen co natahám fotky z af do počítače (a vytahám nějaké z ostatních, co tam fotili) a videa z Anglie se mi vrátí (i s kamerou v níž sou) od tety.
Dále sem budu muset přidat nový SHI-team, nový Sparkless a jsem rozhodnutá udělat nějaké nové recenze. Nějak mi to tady tleje... a kdo za to může? Sherlock. Protože poslední dobou pořád sedím na tumblru a sjíždím tam... všechno možné. Nebudeme rozebírat di podrobností, stejně to nechcete vědět. Věřte mi.
No ale každopádně, pokud sem ještě někdo chodíte, vydržte, prosím. Já to tu vážně vzkřísím.
Zrovna dneska jsem se před spolužákem zmínila, že mám blog.
Po jeho žádosti o udání adresy jsem se vážně zamyslela, co by se stalo, kdyby na povrch vyplynulo, jaká jsem zrůda. Bylo to zamyšlení docela hluboké a končilo trochu nejistým výrazem ve tváři.
Mé fandomy, blog, internet a tak vůbec mě zdemagogovali (existuje to slovo?) (řekla bych, že ne) v... otaku, yaoistku, Sherlockianku, Cumberbitch, shounen-ai spisovatelku, kreslířku pochybné mangy s přílišným výskytem drůbeže... a seznam pokračuje.
Ale což, každý musíme být pyšní na to, co jsme. A já jsem.

Dyamirity
Věřili byste, že mi zkomolili jméno ve Vějíři? Prohodili tam m a r. Vážně začínám uvažovat, že si tu přezdívku nějak zkrátím... ale když ona se mi tak líbí...!

Náhlá rozhodnutí

24. dubna 2012 v 13:18 | Dyamirity
Říká se, dvakrát měř, jednou řež.
Pak existuje asi dalších dvacet tisíc pořekadel o tom, že by se nic nemělo uspěchat.
Ti, kdo je vymýšleli zřejmě nikdy nepoznali mě, Dyamirity.
Já se totiž před dvěma hodinami rozhodla, že pojedu do Londýna.
A odjezd je za hodinu.


Ano, je to tak.
Víte, v naší škole je zájezd Paříž-Londýn. Vždycky jsem tím zájezdem opovrhovala s tím, že člověk si pořádně neprohlédne ani jedno město, je to drahý atd. apod. Obyčejně stojí asi pět tisíc. Každopádně Hate, Leelee a Gira se na poslední chvíli přihlásily, takže to měly levnější. A dneska urpostřed četiny k nám přišly nějaký sekundánky s tím, že se uvolnilo jedno místo za tři a půl tisíce. Odjíždí se dneska v půl třetí...
No, bylo to narychlo a já samozřejmě začala s vtípky: Jo, jasně, nechám našim vzkaz na lednici Čau, jsem v Londýně, nečekejte na mě s večeří.
Ale Hatey začala škemrat a tak jsem napsala smsku...
...a teď sedím doma, schnout mi čerstvě umytý vlasy, vedle sebe mám zabalený kufr a na nabíječce mám napíchnutout kameru půjčenou od babičky. V naší rodině se prostě všechno zařizuje na poslední chvíli...
Aspoň se nestihne nic pokazit.
Tak... se vrátím v sobotu. Snad se nám nepotopí trajekt.

Dyamirity

Animefest 2012

22. dubna 2012 v 21:25 | Dyamirity
-Yeaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah!-


A po roce je to opět tady! Vloni jsem se stresovala, jak, co, kdy, kde, kdo, s kým, za kolik a jestli se v druhém největším městě ČR neztratíma neumřu někde ve škarpě. Letos už se jen bezmezně těším a to hne z několika důvodů:
1) Potkám všechny ty lidi! Konečně tam dorazí Maki a Scratch! A Pajda, pokud mu vyjde maturita!
2) Vyjde tam Vějíř, v kterém budu mít jednorázovku ze SHI-teamu!
3) JE TO ANIMEFEST! Takže tři dny anime, mangy, šílenýho ječení otaku, cosplayů, somrování fotek a jídla, hulákání na přednáškách a vláčení bezbraných obětí na yaoi. ♥
Letos budu mít i cosplay. Víceménně.
Znáte Matryoshku? Nemyslím ty ruské skládací panenky, ale písničku od Vocaloidu, Hatsune Miku a Gumi. Tak mikinu Gumi, červenou s rozšklebeným ksichtíkem na kapuci, budu mít. Takové moje poznávací znamení.
Problém... no, ne vyloženě problém, ale překvapení bylo, když jsem dnes prolejzala dA na stránce HikaKary jsem si přečetla, že ona taky plánuje Matryoshku. Takže můj originální plán se změnil... v ne až tak originální.

Ale teď k té hlavní otázce:
Kdo se na Animefest chystáte, ať vím, koho hledat, nebo na koho si dát pozor. (<- Po zkušenostech se čtenářkami na anime-manze beru v potaz i možnost úkladného zavraždění)
Kdyžtak mi dejte vědět, ať si vás tam můžu najít, obejmout a poděkovat za to, že jste alespoň jednou vlezli na můj blog.
Kdyžtak mě tam poznáte snadno:
Už zmiňovaná červená mikina, hlučná, buď budu mít kapuci nebo černý klobouk, zářivě modrý boty a pravděpodobně se budu chovat jako buran.

Dyamirity

Co se může stát jen Dyamirity

16. dubna 2012 v 21:04 | Dyamirity
Víte, já jsem takový ten typ člověka, co je zároveň strašný zmatkář i puntičkář.
Hodně věcí dělám na poslední chvíli... jako například posílání příspěvků do soutěží. Do Urban Legends jsem poslala příspěvek asi šest hodin před uzávěrkou, do Vějíře asi půl hodiny.
K tomu se váže veselá historka. Dodělala jsem mangu asi půl hodiny přes půlnocí, tj. uzávěrkou, poté, co jsem byla na uzávěrku upozorněna. Byla jsem hotová, protože dělám patnáct stránek je přece jen patnáct stránek.
No, ale každopádně, patncát stránek mi nešlo odeslat a já začala jančit. Naštěstí kámoška na ICQ (poslední, která tam o půlnoci zůstala) mi poradila, abych si založila mail na googlu a poslala to tak. Mission complete, bylo to.
Pak mi ovšem byla manga vrácena s tím, že to mám předělat. Celé stínování a dvě celé stríánky.
Ovšem já jsem Dyamirity a já se jen tak nevzdávám. Takže jsem zaťala zuby a dala se do překreslování. Byl to dost problém, úplně změnit styl stínování, ale zvládla jsem to. Dokonce jsem i překreslila ty dvě stránky a změnila nevyhovující fonty. Pak už jsem jenom doufala, že se m ta námaha alespoň vyplatí a odeslala opravu znovu.
Po tom jsem pořád kontrolovala stránky Vějíře, facebook, prostě všechno, jestli už jsou vybrané mangy. No a na email, který jinak nepoužívám, jsem nekontrolovala.Prostě jsem se k tomu nedostala.
Až dneska.
A víte, co tam na mě čekalo?
Šest dní starý email, kde mi editor píše, že tam je nějaká malá chyba ve fontu a jestli bych to měla opravit. Ale že to potřebuje do půlnoci, protože pak musí odnést podklady do tiskárny.
Do půlnoci. Dne před týdnem.
Proč nemůžu mít stroj času? Proč?!
Každopádně doufám, že i když jsem opravu nedodala, jak jinak, nebude to takový průser, jaký očekávám, že to bude, Protože jestli mi to nevyjde JENOM KVŮLI PITOMÝMI I... TAK SI ASI VYLEZU NA NĚJAKOU HODNĚ VYSOKOU BUDOVU A UKÁŽU PÁD ALÁ SHERLOCK!
Tak... mi držte palce. Nebo mě raději zastřelte, prosím.

Dyamirity
Ten David Tennant je tak sladkeeej...

Nový kabát

30. března 2012 v 16:46 | Dyamirity
-Ano, slibovala jsem to dlouho a teď je to konečně tady!-

-Tumblr je zlo^-
-A Bennyho krk taky...-
HELL YES!
Pokud jste si nevšimli, i když si neumím představit, za jakých okolností byste si toho mohli nevšimnout, má shi-t nový vzhled. Super, úžasný, dokonalý, přechválený, hyper, geniální, sherlockovský vzhled. Kromě nové barvy (uklidňující a míň očirvoucí), nového záhlaví (pořád stejně egoistického) tu nově mám i postranní menu se stampkami a kratšími odkazy, které se tak nehodí pod záhlaví.
Doufám, že se vám tenhle design líbí. Ten starý už mě omrzel. Asi před půl rokem. Ale až teď, zblblá Bennyho lícními kostmi a Martinovými svetříky, jsem se do toho vrhla a udělala si super hnědý vzhled. Snad už si nikdo nebude stěžovat, že ho bolí oči. Trololololo....
Víte, chtěla jsem počkat, jestli mě čirou náhodou nepřijmou do Autorského klubu a až potom ho předělat, ale podle všeho nesplňuju podmínky. Protože i když mám přihlášku podanou od loňského února, u přijímání jsou už u dubna a nic. Takže na to kašlu. Můj shi-t bude vzkvétat dál sám. Snad... i když za poslední týden jsem musela na Hatey škemrat, abych měla na hlavní stránce alespoň jeden komentář. So pathetic.
Další důvod, proč jsem předělala vzhled je kvůli postování Fanfikce, kterou píšu s Hatey.
Chtěla jsem, aby tady měla tu správnou "atmosféru". A teď... hihihi... má =D
Tak mi kdyžtak napište, jak se vám nový vzhled líbí. Mám teď počítač zahlcený různými pokusy jednotlivých částí, takže to budu muset trochu promazat =D

Dyamirity
-Taky nesnášíte, když máte nádherný sen a najednou uprostřed té nejlepší části to udělá PUF!! a vy čučíte do stropu?-

Další plytký deníček

5. března 2012 v 9:54 | Dyamirity
Čauky mňauky, zlatíčka.


Tentokráte to bude vyčerpávající výšplecht a překvápko! Nebude o tom jak nic nestíhám a jaká jsem ubožačka. Všechny uzávěrky mám za sebou a teď už se nestresuju...

Tak začneme s tím nejaktuálnějším: Jsem nemocná. Už druhý týden. Dnes jsem šla k doktorce (celá ready do školy, po sto letech vyžehlený vlasy), abych se dozvěděla, že teda budu doma ještě jeden týden a navíc dostanu na tři dny antibiotika, abych se konečně vyléčila, protože v pátek potřebuju být zdravá (viz. další bod deníčku). Problém je, že tenhle týden mám přehrávky s komořinou a tu výstavu na který děláme už dvacet let. Navíc si budu muset dopisovat sešity a doučovat se látku za dva týdny, což na gymplu není žádný med. Dneska třeba píšem fyziku na níž máme všichni tahák... přijdu o jedničku zadarmo!! A z fyziky! Navíc, a teď se podržte, jsem byla celý týden doma s mámou, protože ta si taky někde uhnala svého bacila. Týden. Doma. S. Mámou. Namísto. Vegetu. Nutila mě pít odporný čaj na kašel místo mého milovaného jablečného se skořicí.


Proč potřebuju být v pátek zdravá?
Protože já a Hate v pátek vyrážíme na celý víkend na Trpaslicon, fesťák britskýho humoru. Už se na to strašně těší a já jí to nechci pokazit. Nejenomže obě milujeme Červenýho trpaslíka a Zeměplochu (dvě hlavní témata festivalu), navíc se nedávno zjančila do britský verze Sherlocka. Myslím tu verzi z BBC. Už je to dlouho, co se do něčeho takhle zbláznila a do Sherlocka se FAKT zbláznila! Ona a LeeLee (jedna spolužačka z prváku, která je stejný nerd jako já a Hate) se k tomu nějak nachomýtly (já, jakožto hltačka Sherlocka odjakživa (hrdě lásím, že Psa Baskervillského, myslím tu obyč dlouhou verzi, jsem přečetla poprvé v osmi) jsem o téhle verzi věděla dýl, ale nějak jsem se nedostala k tomu se na ní podívat) a totálně z toho zešílely.

Naštěstí, narozdíl od těch šíleností co mají obvykle, se do téhle mimónie můžu zapojit i já. Naprosto je totiž chápu.
No, ale to utíkám: Každopádně, Sherlock bude na Trpasliconu taky, stejně jako Doctor Who a Torchwood. Takže Hate z představy, že tam pojedeme uslintává už dobrý měsíc. A tak se musím vyléčit, abych jí to nepokazila.

Víte, co je sranda? Všude tají ledy, jsou sněhové kalamity a já si tady čučím z okna na suché chodníky (grrr, jak já chci na brusle!!) a teploměr ukazující skoro deset stupňů. A jelikož se oteplilo, moje drahá želva se probudila ze zimního spánku. Rachtala mámě v krabici pod postelí a tak ji maminka vyhodila z ložnice a Silvestr teď opět trajdá po bytě.
Jelikož jsme mu rozbili terárko při posledním stěhování, musí být v létě na balkóně a jinak běhá, kde se mu zlíbí. Dřív měl nejraději náš pokoj, ale co máme nový koberec, nějak ho to tam neláká. Nehledě na to, že by jen zkusil zaneřádit ten světle krémový koberec a zavraždila bych ho.
Naši se mě minule ptali, jestli bych nebyla ochotná Silvíka přenechat dětem nějakého tátova kamaráda. Prý, že já se o něj stejně nestarám, na co nám tu je a dětičky z něj budou mít radost.
Moje odpověď byla prostá:
Takže Silvík je stále ještě majetkem lady Dy. <- Dobře, tohle je hodně nevkusný vtip...
Vymetá mi tady rohy a leze pod nohy. Dneska už jsem ho málem dvakrát nakopla, musela ho vypáčit zpoza sporáku a zabránit mu v průzkumné akci pod vanu. Chjo... a prý, že želva není náročný mazlíček.
Je tu ještěněco, co bych vám potřebovala sdělit... hm...
Možná že...

JSEM SPISOVATELKA!

Ano, je to tak, já, Dyamirity, jsem uspěla v literární soutěži jménem Urban legends.
Už jsem nějaké ty soutěže vyhrála, ale tohle je můj největší úspěch, protože Urban legends vydá knížku! A moje povídka tam bude! Ano, ano, je to tak! Moje prvotina, hlavní povídka v knížce! Protože jsem byla úúúplně první!
Hihihi, pořád jsem z toho úplně hotová! ♥
Ale nechci to šířit ve svém okolí (naštěsí sem nikdo z mé školy a celkově ze Žatce, nechodí, kromě Hate a ta už to stejně ví), protože plánuju přinýst tu knížku do školy a praštit s ní Zitkovi o stůl se slovy:
"Tak tady máte, pane Chtěl-jsem-ti-dát-dvojku-z-češtiny-protože-sereš-na-zápisky-které-jak-si-správně-myslíš-jusou-stejně-k-ničemu!"
Hihí. Už se na to těším! Ta knížka by měla vyjít někdy v létě. Vlastně za to celkově dlužím blog.cz, protože Urban Legends jsem našla právě na stránce blogu. Mňááu.
Tak uvidíme. Kdyžtak sem dám oznámení, až to vydají.

Dyamirity
Všimli jste si, že ujíždím na rage komixech? Začíná mě to děsit. Říkám Me gusta, Fuuu a Chalenge accepted častěji než je zdrávo!!

Uzávěrky všude kolem

29. února 2012 v 11:05 | Dyamirity
-Apatieee-
Asi nikdy nebudu spisovatelka. A pokud ano, tak mi z toho šibne, respektive šibne z toho mé editorce. Mám totiž velice roztomilou vlastnost dokončovat práce (např. do soutěží) těsně před uzávěrkou. U Urbal legends (u kterých stále čekám na výsledky, mimochodem) jsem měla rezervu asi šesti hodin. U příspěvku do Vějíře (držte mě a Kakoichimu palečky!!) jsem měla rezervu asi... hm... půl hodiny?
Muselo se to odeslat do 28.2. Já svůj příspěvek odeslala asi v půl dvanácté a to s nervy nadranc, protože... znáte zákon schválnosti? TO se mě drží nehty!
Dokončím si takghle komix, na hodinkách ještě hodina. Tak hupky dupky na e-mail a chci poslat svůj -awesome- díl Vějíře, když najednou: Stránku nelze zobrazit.
FUUUUUUUU!!
Začala jsem panikařit. Tohle už se mi jednou stalo, když jsem chtěla Selině poslat SHI-team a musela jsem to přeposlat Hate, aby jí to poslala. No, problém byl v tom, že v půl dvanáctý těžko seženete někoho, kdo by vám takhle pomáhal. Vlastně, v mém VIP seznamu na ICQ byla jen Svítící nadporučík. A tak jsem začala obtěžovat jí.
Málem jsem se rozbrečela. Pět dní skoro nepřetržité práce (pokud nepočítám školu a kroužky) a teď to nebudu moct poslat.
Nakonec se mi to povedlo přes gmail a mohla jít skoro ve dvanáct v klidu spát. Naštěstí (bohužel?) jsem nemocná, takže to ani tak nevadilo. Skolila mě Rýmička a navršený stres z přehrávek, výstavy, uzávěrky vějíře a... tak nějak celkově. Takže teď jsem v klídku doma, odpočívám a hlavně, což je moc příjemný pocit, vím, že teď zase můžu chvíli psát a kreslit, co budu chtít a nebude mě tlačit žádný termín.
Takže konečně dodělám DOOM, art trady a tak podobně.
Ano, slyšíte dobře, konečně bude DOOM!

Dyamirity

So little time

21. února 2012 v 22:14 | Dyamirity

Ókej, lidi, začíná to se mnou být vážný.
Nic nestíhám a teď nežertuju. Sotva jsem poslala povídku do jedný soutěže, jedu na soustředění, pak připravuju výstavu a najednou BUM, přijde e-mail, jestli se teda ráčím něco poslat do českýho sborníku mangy Vějíře. Jejdanánku!
Nic nestíhám!! Pomoc! Už si musím dávat lístečky na nástěnku, abych nezapomněla na nic důležitýho.
To je fakt smutný. Navíc musím začít s povinnou četbou a Hate mi slíbila BBC Sherlocka...
Ughuhuh... asi začnu fetovat. Nebo spíš brát !něco na posilněnou" =D =D
Nemůžete mi poradit?
Sakra, te´d jsem si vzpomněla, že mám ještě nějaky trady... oh shit.
Koukám, že tohle je další článek beze smyslu, kde si stěžuju, jak nemám čas a jaká jsem chudinka. Už vás musím nudit. A navíc jsem vám slíbila i DOOM a SHI-team. Už to mám skoro hotový. U DOOMu mi chybí už jen stránka a u SHI-teamu asi jenom pět stran na dostínování. I když musím udělat tu mangu do Vějíře. Nějaké návrhy? Původně jsem chtěla dělat něco ze SHI-teamu, ale spíš udělám něco z Disturbing Dreams. To je mimochodem souhrný název Sparklesse, Marionette a spol.
Jdu spinkat, poslední dobou jsem nějaká unavená. Lehnu, spím a ráno vstanu z mrtvých.
Dobrou noc.

Dyamirity

BIG YOUTUBE TROL FAIL!

16. února 2012 v 19:38 | Dyamirity

Víte, já jakožto yaoistka leccos vydržím, ale co je moc, to je moc. A tohle už je moc!
Před jistou dobou začal někdo velice podle nahlašovat nejrůznější super kchůl účty s tím, že na ně má autorská práva. Už mi takhle zrušili tři milované účty.
1. chohakkai, moji zásobitelku ZoSan doujinshi
2. Treetopfan, zásobitelku tanečních videí s kjůtovníma japoncema (říkejte tomu úchylka, já tomu říkám láska)
Ale totálně to zabili tím, že skončil i Amonderevex. Amon! Můj. Zásobitel. Nico. nico. Videí.
Chápete to?! Nico Nico Videa! Písničky! Moje milované japonské písničky od super talentovaných anobnymních zpěvíků!
Ale co je nejhorší, od něj pocházejí všechny moje videa s Gerem!
S GEREM!
Úplně slyším, jak admini youtube na mě dělají Trololololo.
Buhuhůů!


To bolí.
Vraťte mi moje videa!
Fňuk.

Dyamirity

Jsem zpátky!!

29. ledna 2012 v 20:05 | Dyamirity
-Jásejte, jsem zpět-
Ano, je to tak. přežila jsem lyžařský výcvik a jsem zpátky. O lyžáku bude samozřejmě podrobnější report doplněný fotkami, na jejichž coypright si musím vyžádat svolení majitelky, Sašenky. Zatím jen stručně:
Lyžování super.
Ubytování díra.
Četli jste Sparklesse? A pamatujete si Kuroyamu?! Kuroyama byla proti Grétině sídle slabý odvar. <- Proč Grétino sídlo? No, k tomu se váže velice jednoduché vysvětlení. Majitelka se totiž jmenovala Betti. Sledujete tu souvislost? Ne? Vážně ne? Dobře, tak já vám to vysvětlím JEŠTĚ dopodrobněji. Majitelka se jmenovala Betti, ale byla to stará ženská dávno po svých nejlepších letech, která byla nepřijemná a kouřila jako továrna an umělou hmotu. Takže hned první den získala přezdívku Gréta. Respektive několik přezdívek: Gréta, gerta, Gertruda, Truddi... u nás v pokoji se ovšem nejvíc uchytilo jméno Gréta.
Nevím, jak přežiju ty další čtyři dny školy. Ten týden na horách mě nějak rozmazlil. A ještě víc mě rozmazlily ty tři předchozí dny, kdy jsem spala jak dlouho jsem chtěla a do zad mě netlačila ta zatracená péra, nehledě na to, že mi pokoji nechrápala spolužačka.
No, jak asi tušíte, nebyla to někdy právě legrace. Těšte se na ten celý report...
Tímto článkem jsem vám jen chtěla oznámit, že jsem zpátky, takže aktivita bude pokračovat ♥

Dyamirity
 
 

Reklama