Srpen 2013

Natsucon 2013

26. srpna 2013 v 17:21 | Dyamirity |  Reporty
Rozhodla jsem se rozšířit se obzory a zamířila jsem na Natsucon. Moje konečné rozhodnutí padlo zhruba dva dny před samotným conem a já narychlo sháněla lidi, kteří by jeli se mnou, popřípadě kteří by mě vzali pod ochranná křídla. Nakonec se ke mně přidala Envy a měl dorazit i Ilja. S touhle myšlenkou jsem dorazila do Prahy.
natsucon logo
Pátek
Do Prahy jsem dorazila brzy, k Envy s rezervou a do KC Zahrady včas a ještě jsem cestou stihla přečíst polovinu Řbitova zviřátek.
Strachovala jsem se, že u Zahrady budou fronty, na které jsem zvyklá z AF, naštěstí mě nic takového nečekalo. Odbaveny jsme byly brzo a po krátkém rozhlédnutí (během něhož jsme našli Ilju a jeho bandičku) (přičemž mi Ilja asi naštípl žebro) (a pokud ne žebro, alespoň kostici podprsenky) jsme zamířily na první přednášku, to jest Lidé na conech od D-toxe. Ve Velkém sále jsme rovnou zůstaly a to kvůli přednášce od Yuffie, která mě na Natsucon navnadila jako první. O pokémonech, digimonech a vykrádání nápadů v herní brandži byla přednáška, jak má být. Byla zábavná, mé obzory byly rozšířeny a vůbec, byla jsem spokojená.
Poté následovala přednáška od dvojice Blizzy a Mešitky, které obecenstvu předkládaly různé mangy s nejklasičtějšími zápletkami. Většinu jsem znala (a milovala, pět hvězdiček za výběr mang), ale připomněly mi spoustu mang, na které jsem málem zapomněla a některé poklady, o kterých jsem neměla ani tušení (což napravím).
Tam naše páteční dobrodružství končilo. Sice jsem chtěla vidět přednáčku od Akiko o slashi v Transformers, ale Envy zahlásila, že je unavená, tak jsme zamířily dom.

Sobota
V sobotu jsme k mému zklamání dorazily až na třetí hodinu, respektive na další přednášku od Blizzy a Mešitky, tentokrát na téma Samou láskou přizabít, kde se řešily Relationship charty, nejznámější shipy a jak si utřídit všechny svoje shipy. Opět: zabavné, skvělé, pět hvězdiček z pěti. Poté jsme si vyslechly přednášku o One Piecu od Marka14, kde mě trochu iritoval jeden cosplayer Ace, který byl agresivnější, než se na diváka slušelo. Následovala přednáška Česká a slovenská scéna, kde nastalo šťastné shledání s Dasty. Samotná přednáška byla ale hlubokým, přehlubokým zklamáním. Amater měla zmatek v pojmech (protože slash má úplně jinou definici, než jakou nám naservírovala) a přednáška celá byla suchá, navíc se zaměřovala hlavně na HP slash. Nehledě na to, že spoustu stránek s hodně kvalitním slashem a povídkami vůbec nezmínila, kvůli čemuž ode mě dostává palec dolů.
Pak jsme přeběhly do kinosálu, kde se konala přednáčka s názvem Homosexualita v západních komiksech, vedená Kalisto, od níž už jsem nějaké ty přednášky o komiksech navštívila. Tenhle část programu mě nadchl a znovu jsem dostala pomyslný kopanec k tomu, abych se už sakra pustila i do západní tvorby. V sále jsem zůstala sedět jako přikovaná, protože se chystala přednáška od hintzua, jejíž přítomnost mě potěšila. Jeho přednášky jsem viděla na AF 2011 i 2012, ale letos se mi tam protlačit nepodařilo, takže jsem si dala záležet, abych na téhle místo urvala. Urvala a přednáška x+1 důvod, proč se (nejen na přednáškách) navážet do yaoistek splnila má očekávání. Dost mě vyděsilo, když jsem zjistila, že poblíž nás sedí jakési yaoinazis, které vypadaly rozhodnuté hintzua za každé křivé slovo o yaoi zlynčovat, ukamenovat, ukřižovat halvou dolů a bůh ví, co ještě. Některé ze slečen by se nad sebou měly zamyslet, protože něco skutečně překračuje hranice. Každopádně, po přednášce jsme se rozloučily s Dasty a utíkaly na další z přednášek naší yaoi šňůry, opět od Mešitky a Blizzy, tentokrát na téma queerbaitingu, která ve mě rozbouřila vztek na Moffata a chuť na devátou sérii Supernatural. Poté už jsme zase zamířily domů. V metru se nás jakási ruska ptala na cestu, což jak brzy zjistila, nebyl dobrý nápad, protože já rusky umím maximálně poděkovat a říct prázdniny.

Neděle
Nástup na Yuffino nostalgické okénko jsme nestihly. Prostě jsme se válely moc dlouho a pak přišly o deset minut později, což jsem divže neobrečela. A skutečně, ten kus přednášky, který jsem viděla ve mě vyvolal surovou nostalgii. Kazety, pogy, Lunetici (od kterých máme pořád někde dvě nebo tři kazety), všechno to byly malé návraty do devadesátých let.
A protože jsem byla už na dost přednáškách o Marvelu, DC a komiksech, zatáhla jsem Envy na Marvel v anime od Vergila, kde jsem si rozšířila znalosti o anime na náměty Marvelu, jehož základy jsem získala na letošním Animefestu od Kalisto. Během dvouhodinové pauzy, která nám vznikla jsme si skočily pro baštu do blízkého Alberta (i když na něm blízkého moc nebylo, to u nás v Žatci to máte k nejbližší sámošce nebo něčemu podobnému, kde byste si mohli koupit gáblík, nejvýš pět minut, a tady jsme se musely táhnout skoro až zpátky k metru). Vrátily jsme se právě včas na přednáčku Otaku generace od Zenyho, která... byla opět zklamáním. Úsměvné postřehy se sice našly, ale vesměs jsem se z přednášky dozvěděla, že Zeny má slabost pro slečny mladšího data výroby. Alespoň, že závěr byl zase o poznání lepší. Ano, hádáte správně, jedná se opět o Mešitku a Blizzy s druhým dílem Manga meníčka a zbytkem doporučení. Sladký yaoi konec. Zamířily jsme zpátky na metro, kde se mě na cestu ptala pro změnu angličanka. Na Zličíně jsem deštěm proběhla do obchoďáku pro oříšky v jogurtu na cestu a pak na samotné nástupiště. Naštěstí autobus jel za pár minut, takže jsem ani moc nezmokla.
A tak jsem se bezpečně dostala domů, unavená, ale nabitá chutí na nějaké to anime.

Shrnutí
Natsucon mě příjemně překvapil. Protože se jednalo o první ročník, byl to con téměř komorní (což ale znamenalo, že tam bylo málo mých drahých známých), na většinu programu, kam jsme chtěly, jsme se dostaly. Počasí až na poslední den ušlo, jen v neděli holt pršelo, co se dá dělat. Potkala jsem pár Whovianů, pár Hunterů (a boží cosplayerku Impaly/Castiely)... a jsem spokojená. Ano, Natsucon příští rok zhrnu do svých letních plánů a nebudu toho litovat.

Nějakým způsobem jsem se véceméně upsala k přednášení na příštím Natsuconu, protože o přednášení jako takovém už nějakou dobu přemýšlím. Možná, že se zaučím ještě na letočním Akiconu, to zatím ale jen plánuju. Kdybyste měl někdo nápad na nějakou přednášku, jen pište.

Pár fotek na závěr:
-Kdo nepoznává, jedná se cosplayerku Impaly ze SPN (trošku jsem si zafangirlila, ano, přiznávám)-
-Ilja, drtič žeber, poslušně zapózoval-
-Otaku skupinky, počkat, není to náhodou skupinka od Sakury Minamito?!-
-Jedna z fotek, kterou si vyžádala Envy-
-A tentokráte cosplayerka, na jejíž jméno jsem se nezeptala, ale na tumblr ano, jako Castiela-
-Cosplay kohosi z Touhou, zase Envyino přání-
-A na závěr dav otaku na Zenyho přednášce-

Doufám, že jsem tímhle reportem nikoho neurazila. Ehehe.
Dyamirity

Post-apocalyptic outfit

13. srpna 2013 v 10:58 | Dyamirity |  Galerie
-Dostala jsem ask, odpověděla jsem a nakreslila.-



Na tumblru jsem reblogovala otázku: Kdybych byla magic girl/superhero jakou bych měla barvu, obleček a zbraně. A tohle se mi vrátilo. Modrý, post-apokalyptický outfit a jako zbraň granáty. A ta myšlenka se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodla si to i nakreslit. Takže takhle. Dejme tomu. Byla to rychlovka a taky to podle toho vypadá, ale já jsem spokojená a myslím, že s tímhle bych pár nepřátel i porazila.

Natsucon se blíží

12. srpna 2013 v 13:06 | Dyamirity |  Moje výšplechty
Už to je dlouho, co jsem byla na nějakém conu, naposledy na AF a tak jsem dostala chuť se zase na nějaký podívat.
Advik jsem trochu prošvihla, na obzoru se ale objevil nový favorit: Natsucon.

natsucon logo
Původně jsem se o něm doslechla už na AF, tak nějak se o mě ten název otřel, skutečně jsem o něm ale začala přemýšlet až když jsem si psala s Yuffie a zmínila se, že tam bude mít přednášky. Tak jsem se zamyslela (zhruba na pět minut) a řekla si, proč ne.
Jediné, co mi teď chybí je doprovod, nebo alespoň někdo, ke komu bych se mohla nasáčkovat nebo na koho se těšit, to jest, vyvstává nám tady otázka: Chystáte se na tento malý letní festival? Někdo, kdokoliv?
Je to za čtrnáct dní, tak ještě nezačínám panikařit, to totiž ještě přijde, ale pro jistotu se ptám předem.
Tak co, chystáte se tam? Prosím, prosím, řekněte, že ano!

Návrat z očistce

9. srpna 2013 v 15:30 | Dyamirity |  Reporty
Jsem zpátky už skoro týden, ale až teď jsem dala dohromady dostatečné množství chuti ponořit se do ještě čerstvých vzpomínek a shrnout letošní Ranč.
-Mé drahé dětičky společně se mnou (úplně vlevo) a Harrym (to křenící se stvoření v zelené košili uprostřed)-

Oddíl a spoluvedoucí
Po loňské zkušenosti jsem razantně odmítala první nebo druhý oddíl, protože to jednou stačilo a na matku šestnácti dětí jsem se znovu necítila. Naštěstí, hvězdy při mě stály a já dostala na starost oddíl s číslem tři, společně s Harrym (čtěte s a, ne s e), který byl pln začátečnické naivity (protože dělal vedoucího popré) a který, stejně jako já, jaksi patří do inventáře Ranče. Jako dítě jsem ho moc nemusela, ale hlavě protože jsme byli v rozdílých oddílech, teď jsem ho ale uvítala jako komplice, který těm dětem bránil, aby mě zničili.
Co se týče dětí: měli jsme celý sortiment. Magory (Kuře), zlobiče na zabití (Ondra), malé génie (Pája), tiché typy, které měly úžasný vkus na knížky (Kája), ňuňáky, které nejde nemilovat (Cipísek a Včelka) a ten zbytek, který splýval. Problémy byly, samozřejmě. Jeden den jsem například seděla v devět hodin ráno na fiňáku a už jsem měla za sebou dvě nahlášené krádeže a jedno zvracení u snídaně. To byly dny, kdy jsem myslela, že se půjdu utopit do řeky. Vesměs se ale vše dalo vyřešit násilím (tzv. Frankieho dřepy), slibovaným násilím ("Udělej co říkám, jinak budeš v řece klikovat tak dlouho, až se pozvracíš a pak budeš klikovat dál!") nebo domluvou.
Zbytek vedoucích mě mile překvapil, protože se z nás stala asi nejlepší vedoucovská parta, jakou pamatuji.

Jídlo a spánek
Řeknu to takhle:
Buď je nedostatek jednoho, nebo druhého. V lepším případě obého. V nejlepším případě z nedostatku jednoho zapomínáte, že to druhé vůbec existuje.
Ne, že by se na Ranči vařilo zle. Ale dobře se tam nevaří. Ty časy už minuly. Když jste dvanáctileté dítě, které vstává v osm a chodí spát v deset, navíc má s sebou kapesné od rodičů na mlsky z kiosku, nemůžete si stěžovat. Když jste starší šestnácti, vstáváte v půl osmé po noci strávené na stanu, který jste si postavili z kopce (o tom až později), chodíte spát mezi jednou a třetí ranní a den trávíte neustálým přepočítáváním hemžícího se hejna dětí, potom vás tamější kuchyně skutečně nezasytí. Proto to dopadá tak, jak to dopadá, totiž že v půl jedné koluje po klubovně rychlovarná konvice s horkou vodou a všichni, kdo mají zájem, si mohou připravit instatní polévku dle vlastní chuti.
Potom se nám divte, že se tak těšíme na výlet do Mariánek, kde už máme vyhlédnutou zapadlou pizzerii. Vloni jsme tam rozbili popelník, letos jsme jen zmátli servírku tak, že si nás do příštího roku určitě bude pamatovat.
Ohledně spánku se toho nedá říct o moc víc, protože ho o moc víc nebylo. Jak už jsem řekla, denně jsme spali s trochou štěstí asi šest hodin a to ve stanech, protože jsme měli plnou kapacitu a nezbyly na nás chatky. Takže jedna s prvních věcí, které jsme po příjezdu museli udělat, bylo stavění stanu. Byl to Heraklův úkol, ale nakonec se nám to s Lenčou (dobře, Lenče, já dělala jen takové ty serepetičky okolo jako zatloukala kolíky a podávala podpěrné tyče) povedlo. Ve stanu pro šest jsme spali čtyři a řeknu vám, kdyby se tam pokusili nacpat další dva lidé, asi by to nepřežili.
Po první noci jsem se navíc poučila, že ve čtyři ráno je skutečně zima a nevyplácí se spát jen v kraťasech a tričku. Což mě přivádí k...

Počasí
Bylo vedro a sucho.
Pak dva dny propršelo.
Pak byla mrazivá rána, která se okolo desáté proměnila zase ve vedro.
Ano, tak bych shrnula počasí letoního tábora. Vedro a sucho bylo vážně neuvěřitelné. Bylo tak sucho, že když jsme někam šli po polní cestě, prášilo se za námi jako kdyby tudy někdo hnal stádo krav. Což možná nezní tak hrozně, ale když nevidíte na dva kroky před sebe a dusíte se, najednou jde všechna sranda stranou. Navíc vedro a sluníčko je zábava jen po určitou dobu. Naštěstí po více jak týdnu přišel déšť. Respektive bouřka. Pája od nás z oddílu dostala málem hysterický záchvat, že se nám ve stanech něco stane a trvala na tom, že s Harrym budeme spát u nich v chatce. Uklidňovali jsme ji přes půl hodiny a přišli kvůli tomu pozdě na poradu. Nakonec pršelo až druhý den, což si podle všeho moc užíval šestý oddíl, protože po táboře běhali v plavkách a postupem času i bez plavek (ano, tři kluci ze šestky si vyběhli jen tak, jak je bůh stvořil, načež jeden z nich uklouzl na blátě a ukázal se půl táboru).
Po dešti se teploty trochu uklidnily. Po ránu byla vždycky šílená zima a zhruba po dvou hodinách jsem se musela jít převléct, protože se zase udělalo teplo.
Zkrátka, počasí se nedalo odhadnout a brzo jsme z toho byli dost unavení.
Navíc pro vás mám ponaučení: Pokud je víc jak třicet stupňů a vy na sobě máte jen kraťasy a vršek od plavek, vyvarujte se spánku na kožené sedačce. Nejenže se nevyspíte, ještě se přilepíte a odtrhávání zpocené holé kůže z koženky je jedna z nejnepříjemnějších zkušeností, kterých se vám může v životě dostat.

Hygiena
V zákoně je psáno, že na táboře, se musí děti sprchovat teplou vodou alespoň jednou týdně, pokud mi tedy někdo bezostyšně nelhal. Nevím, jak na tom byli děti, protože tam musíte připočítat i každodenní návštěvy bazénu, já jsem se zvládala sprchovat zhruba jednou za dva, tři dny. Což zní šíleně, ale jinak to nešlo. Do velkých sprch jsem chodit nechtěla (navíc na to nebyl skoro vůbec čas), na zdrávce netekla teplá voda, takže jsem se sprchovala vesměs na budově, kde bydleli nejmenší děti a kde měli vlastní sprchu. Vždycky jsem Harrymu oznámila, že se jdu vysprchovat, ať se o ty naše poklady na chvíli postará a šla jsem, protože pokud to neoznámíte, nikdo vám rozkaz nedá.
Ono ale stejně bylo jedno, jak často se sprchujete. Ulepenost je všudypřítomná a vlasy si taky můžete mít obden a stejně je po probuzení ve stanu budete mít jako kdyby vás oblízla kráva.
Víte, co je nejhorší na tom, když je vedro a sucho? Že brzo máte crocsy plné prachu a ven ho nedostanete ani kdybyste se zbláznili.


Pořád to ještě čtete? Pokud ano, obdivuju vaší vytrvalost.


Komunikace a technologie
Možná už jsem zmiňovala, že v Ranči není signál pro Vodafone, což znamená, že pokud si s tímto operátorem chcete zavolat, musíte vylézt na cestu nad tábor a tam sedět na místě a modlit se, aby vás ta vymodlená čárka signálu neopustila. Tak jsem to alespoň dělala já. Buď o chviličku volna (kterých moc nebylo) nebo když jsme někde byli s dětmi, na chvíli jsem odběhla, abych si postěžovala mamince a jednou dokonce Hatey, protože už to šlo do extrémů a já potřebovala politovat.
Jinak se za komunikaci dá považovat i korespondence nebo ty vzkazy ve vzkazníku na stránkách Ranče, ale ty jsme dostávaly jednou za tři dny (a pak je asi hodinu třídili). Ale i to člověku pomáhá udržet si zbytky příčetnosti. V mém případě to byly pohledy od maminky, vzkazy od Hatey a čupr dupr dlouhý slohový dopis od Kariky, což mi připomíná haha, Kariko, vážně jsi myslela, že tu část v obálce nenajdu, za koho mě máš, detektivky jsou vedle vzduchu a Eisschoka jedna z věcí, které mě drží při životě. Ale každopádně díky, četla jsem to celou poradu a celé to bylo hrozně ťuťu.
Ještě jsem se v této sekci chtěla zmínit o technologiích jako takových. Na Ranči jsme měli rozbitý mikrofon, takže všechno, co jsme chtěli vysílat jsme museli pouštět do reproduktorů přes počítač, takže i hlášení na léky, jsme museli nahrát. Z toho notebooku jsme pouštěli i písničky, čehož jsem zneužila během japonského dne a celý den je krmila japonskými písničkami, které se překvapivě líbily.

-Finální dražba. Někdo chtěl vidět moje kimono. Já říkala, že v něm budu vypadat jako mandarinka. To, co držím v ruce je kus hřívy jednoho z koní, který se dražil. Vedle mě je Lucinka, která představovala Anglii.-

Program
Naše téma bylo Cesta kolem světa, proto jsme každý den měli jiný stát, podle kterého jsme měli namotivované jednotlivé hry. Domluva trvala dlouho, ale nakonec jsme měli dny podle Skotska, Anglie, Zambie, Indie, Holandska, Španělska, Mexika, Texasu, Japonska (hádejte, kdo měl asi Japonsko?), Německa, Havaje, Ruska a Egypta. Neptejte se mě, jak je možné, že jsme se dostali z Indie do Španělska lodí a z Havaje transibiřskou magistrálou do Ruska a pak do Holandska, zeměpis nám nikomu moc nešel a byli jsme rádi, že jsme rádi. Co to ale znamenalo? Že každý den byl budíček nějaká písnička znázorňující onu zemi a program byl formován tak, aby se děti cítili, že jsou vážně v zahraničí (například v Japonsku jsme měli k večeři k dispozici hůlky, v Indii museli všichni přijít v turbanu, ve Skotsku byla jako celotáborovka lovení lochnessek (moc, moc moc bolestivá a agresivní hra, jen fyi)). Navíc jsme ke každé hře měli nějakou pěknou motivační scénku, takže jsem mimo jiné hrála otroka pracujícího na indických plantážích s kořením, později téhož dne indického otrokáře, českého turistu v mnoha provedeních, žirafu, kámen ze Stonehenge, rám Guernicy, po tulipánech toužící nakupovací fanatičku, japonského lesního bůžka, japonského starousedlíka, Lochnessku a ještě mnoho dalších.
Musím vám říct, že letošní program vypadal propracovaně, i když jsme se nad ním hádali, popřípadě brečeli, do druhé hodiny ranní. Ale výsledek byl nad očekávání dobrý, takže nás vedoucí musím pochválit.
A jasně, málem jsem zapomněla na kolíčky! Kolíčky! To byla taková hra mezi námi vedoucími, kdy jsme si předávali kolíček (později dokonce dva), tak, aby si toho ten druhý nevšiml. Původně to měla být hra na jeden den a nakonec nám to vydrželo celý tábor a čím déle to trvalo, tím jsme byli paranoidnější. Stačilo, aby se na nás nějaký další vedoucí jen dlouze zadíval a hned nastala rutina kontrolování kolíčku, která vypadala tak, že jsme si dlaněmi přejeli po všech místech, kde bychom kolíček eventuelně mohli mít, což bylo obzvlášť zábavné, když nás to dělalo třeba pět najednou. Nejčastěji bývaly zasažené ostávající kapsy, lemy triček, culíky a drdoly, tašky, šňůrky od plavek a krempy klobouků.
Ještě upozornění: Na podobných akcích nikdy neukazujte, že máte na něco talent, protože já osobně jsem strávila až moc času kreslením plakátů, triček a různých cedulí.

Závěr
Zní to jako hromada stěžování, protestů a celkové nespokojenosti, ale musím vás ujistit, že tomu tak nebylo. Letošní tábor jsem si užila, protože lidi byli super a program byl super a všechno bylo super a já zase chytila plzeňácké manýry jako je ukazovací zájmeno tuto a jiné neřesti. Jsem s letošním rokem spokojená, i když jsem se vrátila špinavá, unavená a prodělala jsem si tam nějakou virózu, kvůli které jsem posledních pět dní skoro nejedla a jeden den, kdy všichni ostatní šli do lomu, jsem strávila v táboře, protože mi bylo na umření. Dvakrát jsem tam spadla z koně (ale nebojte, nebyl to vyloženě pád, spíš jsem z toho koně sklouzla, protože jsme jeden den jezdili s madly a já měla klouzavé kalhoty, takže jsem se na té dečce prostě neudržela, když jsem dělala mlýnek), na čtyřkolkách jsem vytruosila mobil, který naštěstí přežil, musela jsem řešit krádeže, zvracející děti, peroucí se děti, děti, které odmítaly cokoliv dělat, veoudíc, kteří odmítali cokoliv dělat a vůbec. Přes všechna negativa se mi to letos líbilo asi zatím nejvíc a příští rok se chystám znovu, i když nám asi prořídnou řady vedoucích a budu tam jedna ze služebně nejstarších.
Nuž nic, tenhle článek mi trvá celou věčnost a já si nejsem jistá, jestli ho někdo vůbec dočte. Takže vám sem dám poslední fotku a oficiální sdělení: Jsem zpátky!


Dyamirity