Sparkless - Kapitola 30.

16. července 2013 v 16:22 | Dyamirity |  Sparkless
Holahej, nová kapitola Sparklesse. Netvařte se, že jste to nečekali.
Tohle léto nějak utíká a já jsem neudělala vůbec nic. Vůbec nic s velkým V. Budu na tom muset zapracovat.


"Jak se cítíš, Nanami?"
"Jako kdybych se měl každou chvíli pozvracet."
"To je normální. To ta nervozita."
"Moc mě to neuklidnilo, ale díky."
"Pamatuj, jsou to tví rodiče. Neublíží ti. Alespoň ne moc."
"A to mě má uklidnit?!"
"Mohlo by."
"Víš co? Já jdu raději zvracet."



Nakonec to Nanami vydržel a statečně nezvracel, i když to sliboval celé ráno. Po dlouhých dohadech se navlékl do oblečení, které měl na babiččině pohřbu a dokonce si i na žádost paní Homury učesal své vrabčí hnízdo a vyndal náušnici z levého ucha. Vypadal jako slušný šestnáctiletý student a Homura se z toho mohl zbláznit smíchy.
"Seiji, přestaň se smát. I tobě by propělo, kdyby ses občas pokusil zkulturnit!" napomenula ho jeho matka, když se málem udávil toastem.
"Má pravdu, vypadám jako blbeček," zavrtěl hlavou Nanami a pohodil hlavou v naději, že se mu vlasy zase rozcuchají. Prameny však jako naschvál držely na svém místě. "Alespoň tu kravatu jsem si mohl odpustit!"
Homurův otec ho poklepal po rameni, čímž ho málem srazil hlavou napřed do céralií. "Musíš si zvykat, Shiogane-kun."
Homura se uculoval, jak přemáhal hlasitý smích a taky jak se pokoušel přemoct myšlenku na to, jak nevinně takhle Nanami vypadá.
Nanami jeho pohled zachytil a uhnul očima.
"Vůbec se mi tam nechce," zamumlal a kriticky se prohlížel ve vypouklé straně čajové lžičky.
"Ale jen běž. Rodinné setkání, nic lepšího neexistuje," ušklíbl se sadisticky Homura a přihnul si ze svého hrnečku. Ovšem hned nato vyprskl čaj zpátky a zašklebil se.
"Už zase…" zavrčel. Nanami se usmál, jako by se nechumelilo.
"Co se děje, Seiji?" zeptala se jeho matka, ale Homura jen zavrtěl hlavou.
"Ale nic."
Ale sotva se paní Homura zvedla, lehce pod stolem nakopl Nanamiho do kolena.
"Tak kolik?" zeptal se a kývl směrem k hrnku. Nanami se samolibě usmál a upravil si pečlivě zavázanou kravatu.
"Sedmadvacet."
Homura uznale pokýval hlavou. "To je zatím rekord."
"Já vím."

Homura se nakonec rozhodl Nanamiho doprovodit. Sice jen k budově, kde se měl setkat s rodiči a babiččiným právníkem, ale přece. Pak měl pokračovat do školy a Nanamiho nechat jeho osudu.
Nanami mu byl vděčný. Při pomyšlení na setkání s rodiči, s kterými poslední měsíce komunikoval jen pomocí strohých zpráv, popřípadě krátkých stručných telefonátů, se mu dělalo nevolno.
"Mně se tam nechce, Seiji," fňukal cestou, ale Homura nekompromisně pokračoval dál ulicí.
"Třeba něco zdědíš," usmál se, ale nedivil se, když se Nanami nezasmál.
"O to mi nejde. Nechci je potkat. Vždycky, když se sejdou v jedné místnosti, nastane takové to trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct. Možná proto nepřijeli na pohřeb."
Homura si povzdechl a sklonil k Nanamimu zářivě zelené oči.
"Jsou to tvoji rodiče, nemusíš se jich bát!"
"Mít rodiče jako ty, nestěžuju si. Vůbec nedokážeš pochopit, jak se cítím, když máš perfektně fungující, milující rodinu!" obořil se na něj Nanami. Homura sebou překvapeně trhnul.
Nanami si promnul spánky. "Promiň," omluvil se okamžitě, aby si Homura jeho výbuch nevyložil špatně. "Já jen, že… nevíš, jaké to je, modlit se, aby se tvoji rodiče nesešli v jedné místnosti."
"Nevím, to máš pravdu," přikývl Homura. "A jsem za to docela rád."
"Nanami?"
"Hm?"
"Ví tvoji rodiče, že bydlíš u nás?"
Nanami se zastavil a sklopil oči k chodníku. Najednou se zdálo, že ho fascinuje zmačkaná plechovka od limonády. Homura se zastavil o pár metrů dál a otočil se na něj.
"No…" zamumlal Nanami a nervózně si pohrával s krabičkou cigaret. "Neví," připustil nakonec provinile.
Homura si povzdechl. "Proč jsi jim to neřekl?"
"Neptali se. A hlavně by mi to asi zakázali. Víš, jsou strašně hrdí a nepřenesli by přes srdce, že jejich syn žije…"
"…u cizí rodiny?"
"Přesně tak," přikývl Nanami.
Homura si prohrábl vlasy. "To nechápu. Nevadí jim, že žiješ sám, ale že bydlíš u někoho, to berou jako urážku cti? No promiň, ale tohle trochu nepobírám!"
Nanami pokrčil rameny. "Nejsi jediný. A já… já nechci aby…" Ta věta zůstala nedořečená, ale oba dva věděli, jak by asi končila.
Netrvalo ani deset minut a došli před budovu, kde měl kancelář právník Nanamiho babičky. Homura se zastavil přede dveřmi a otočil se na Nanamiho. Ten byl už zase bledý jako stěna a vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Natáhl k němu ruku a rozcuchal mu vlasy. Nanami překvapeně zamrkal, když mu Homura pečlivě vytáhl několik pramínků a shodil mu je do očí. Na to ho chytil za kravatu, uvolnil její uzel a rozepnul mu vrchní knoflíček u košile.
"Teď můžeš jít," usmál se.
Nanami se pokoušel silou vůle udržet své srdce na normální frekvenci tepu, aby nezrudl.
"Cože?"
"Jen ať tvoji rodiče vědí, co mají."
Nanami se neubránil úsměvu. "No, potom mi popřej hodně štěstí!"
"Hodně štěstí!"
Naposledy si vyměnili trochu ostýchavý pohled, než na něj Homura kývl, znovu mu pocuchal vlasy a vyšel ke škole. Nanami za ním hleděl, dokud nezmizel za zatáčkou. Až potom se opřel zády o zeď a několikrát se zhluboka nadechl. Tohle bylo moc. Vážně moc.

O několik desítek metrů dál se podobně o zeď opíral Homura a dlaní si překrýval rty. Pokoušel se uklidnit dech, který se mu začal zrychlovat v okamžiku, kdy se Nanamiho dotkl. Ale musel to udělat, aby mu dodal trochu sebevědomí. Věděl, že s tím uhlazeným účesem a kravatou utaženou okolou krku jako oprátku, by se Nanami cítil ještě víc nesvůj.
Urovnal si košili a zhluboka se nadechl. Musel do školy.

Nanami vešel do kanceláře a téměř okamžite ucítil ledově chladnou atmosféru, která v místnosti vládla. Nervózně polkl a rozhlédl se. Ve dvou kožených křeslech, co nejdál od sebe, seděli oba jeho rodiče. Matka s mírně nervózním výrazem v upnutém kostýmku světle krémové barvy poťukávala botou na podpatku o parkety, zatímco otec netečně hleděl z okna, na sobě jako vždy dokonale nažehlený oblek a kravatu.
Za stolem naproti nim seděl muž ve středních letech, který se tvářil, že se nemůže dočkat, až ten párek nepřátelských osob bude pryč z jeho kanceláře.
"Dobrý den," pozdravil nejistě Nanami, zatímco přešlapoval na prahu.
Právník vzhlédl a usmál se. "Ah, ty musíš být Shirogane. Pojď dál a posaď se, ať můžeme začít!" Nanami přikývl a přešel k poslednímu volnému křeslu. Nervózně se do něj usadil a prohrábl si rozcuchané vlasy.
Jeho matka po něm střelila pohledem.
"Jak to vypadáš, Shirogane?" sykla na něj. Nanami se v duchu povzdechl. Nahlas to přešel pouze trpělivým mlčením.
"Takže, můžeme začít?" zeptal se Mikeru a poposunul si brýle výš na nose.
Nanami si nervózně prohrábl vlasy a v rukou mnul lem své košile. Tahle situace pro něj byla strašně nepříjemná. Byli to jeho rodiče, ale zároveň cizí lidé s kterými neměl kromě DNA nic společného.
Přál si být ve škole. Kdekoliv jinde, ale ve škole přednostně, protože tam by měl jistotu, že za ním sedí Homura a je připravený mu pomoct kdykoliv a s čímkoliv.
Zachvěl se při vzpomínce na jeho dotek.
Právník mezitím spustil. Nanami byl myšlenkami jinde. Hlava mu třeštila a trochu se za to styděl. I teď, když se měla předčítat poslední vůle jeho drahé babičky, nemohl z mysli vyhnat ten zatracený cit. Nanami zrudl.
Jeho matka si toho všimla a zamračila se.
"Shirogane, co se děje?" sykla na něj, ale Nanami jen zavrtěl hlavou. Co jí na to měl taky říct.

O necelou hodinu později stáli všichni tři před budovou a protahovali si od dlouhého sezení ztuhlé nohy. Nanami tomu nemohl uvěřit. Babička vážně…
"Moje matka musela být blázen," zavrtěla hlavou bývalá paní Nanami, současná paní Haruno. Upravila si sukni krémové barvy a pohlédla na hodinky.
Jak se ukázalo, paní Oninozuka měla nemalé úspory a převážnou většinu jich odkázala právě Nanamimu.
Nanamiho otec se otočil na svého syna, který rozpačitě přešlapoval na obrubníku. Přejel ho rychlým pohledem. "Vyrostl jsi, Shirogane," konstatoval.
"A vypadáš jako utržený z šibenice!" dodala jeho matka.
"Za to může Seiji," zamumlal Nanami uraženě a uhladil si odstávající pramen vlasů.
"Cože?" vzhlédl překvapeně jeho táta.
"Nic. To nic…" koktal rychle Nanami a pokoušel se zamaskovat svůj upřímný úlek. Najednou měl strašnou chuť na cigaretu. Ale zapálit si před rodiči, to bylo moc drzé i na něj.
"Podívej se na sebe." Matka se k němu sklonila a odhrnula mu vlasy z tváře. Najednou se zarazila a zahleděla se mu do temně hnědých očí. Nanami jí pohled klidně oplácel.
"Stalo se něco, Shirogane? Vypadáš nějak jinak?" zeptala se a vzala jeho tvář do dlaní. "Máš nějaké problémy ve škole? Nebo s domácím?"
Nanamiho napadlo, že s domácím tak trochu, ale nic, co by nevyřešila ledová sprcha a pár let celibátu. Nemohl říct, že bydlí u Homury. Navíc mu bylo jasné, že jeho matku odpověď vlastně ani tak nezajímá.
"Jsem v pořádku. Nic se neděje. Jen poslední dobou špatně spím." To byla pravda.
Jeho matka přikývla. "Dobře. Tak… než odjedu, co kdybychom se zašli někam najíst?"

"Nanami, co tady děláš?"
"Skončilo to dřív, než jsem čekal!"
Homura seděl na střeše, když se tam Nanami zničehonic objevil. Na sobě měl pořád oblečení z rána, ale přehozenou měl přes něj svou bundu s osmičkou. Nanami se energicky posadil vedle Homury, popadl ho za zápěstí ruky v které svíral bagetu a kus si ukousl. Homura se pobaveně ušklíbl.
"Copak?"
"Byli jsme s našima na obědě," vysvětloval Nanami s plnou pusou.
"A to je důvod, proč tu likviduješ oběd mně?"
Nanami polkl. "Slyšel jsi mě? Já a moji rodiče v jedné místnosti. Atmosféra byla tak hustá, že jí mohli servírovat místo polívky!" Znovu si ukousl Homurovy bagety.
"Proč jsi nešel domů?" zeptal se nechápavě Homura.
Nanami pokrčil rameny, i když odpověď znal. Protože ho chtěl vidět. Pomalu se na něm stával závislý.
Nanami mu postupně snědl bagetu celou, ale přitom si ji sám nevzal a jen držel Homurovo zápěstí. Bylo na tom něco zvláštního.
"Vrátíš se do školy?" zeptal se Homura, když už oba dva jen seděli vedle sebe a zírali do nebe.
"Asi ne. Alespoň ne v téhle maškarádě," zavrtěl hlavou Nanami. Homura se usmál a otočil se k němu. Zatímco mu rozvazoval kravatu, letmo mu pohlédl do očí.
"A jak to vlastně probíhalo?"
Nanami se zamyslel. "No… sdědil jsem po babičce skoro pět set tisíc jenů…" pokrčil rameny. Homura se nevěřícně ušklíbl.(Kurz: 1 Kč = cca 5 jenů)
"To bys mi mohl začít platit nájem!"
"Já jsem myslel, že ti nevadím!"
"To ne, ale peníze potřebuju!"
A najednou, během úplně normální nevinné konverzace, si uvědomili, z jaké blízkosti hledí do očí toho druhého. Jejich osobní prostor, pro ostatní smrtelníky přesně vyhraněn, pro toho druhého prostě neexistoval.
Dělilo je méně než deset centimetrů.
Tohle se jim stávalo čím dál častěji a pokaždé, když se jim to stalo znovu, bylo pro ně těžší se odtáhnout a dělat, jako by nic.
Homura pustil Nanamiho kravatu a odklonil se od něj.
"Meiko mě pozvala na rande," řekl a stočil pohled jinam. Tón jeho hlasu naznačoval, že on sám z toho moc velikou radost nemá.
Nanami nervózně poposedl. "A? To je dobře, ne? Je to milá holka a potom, co se stalo na Nový rok… Souhlasil jsi?" zamumlal a pokoušel se zamaskovat zoufalou touhu po záporné odpovědi.
Homura sebou trhl. "Cože? Teda…" prohrábl si vlasy a po očku se na Nanamiho podíval. "Tys to na Nový rok viděl?"
Nanami přikývl. Najednou se zarazil. Proč to Homura říká tak provinilým hlasem? Na Kuroyamě měl z toho, že ještě nepolíbil žádnou holku, slušnou depresi a teď to znělo, že se za to stydí!
"Já… neřekl jsem ne, ale ani ano. Řekl jsem jí, že si to rozmyslím…"
"Aha," přikývl chápavě Nanami, ale věděl, že nic jako rozmýšlení neexistuje. Bylo to prostě jen oddálení souhlasu.
"A co jí tedy řekneš?" zeptal se opatrně a připravoval své srdce na atomový výbuch a následnou inplozi. Homura se zády opřel o zeď a zaklonil hlavu. Očima sledoval mraky kupící se na obloze a v rukou mnul prázdný obal od bagety.
Nanami vytáhl z kapsy bundy krabičku cigaret, jednu si zasunul mezi rty a zapálil ji. Pomalu potáhl.
"Co jí řeknu?" opakoval Homura zamyšleně.
"No asi…"
Nanami křečovitě sevřel krabičku cigaret.
"…táhni do pekel?"
Nanami zatnul pěst a zpřelámal tak polovinu obsahu krabičky. "C-cože?" vykoktal a rychle ji zastrčil do kapsy, než si toho Homura stihl všimnout. Ten však pořád zíral do nebe.
"Nechci s ní chodit. Nic k ní necítím." Ty dvě věty byly pro Nanamiho jako vánoční dárek. "Ale zároveň jí nechci ublížit."
"Ty jsi strašná měkota, Seiji," ušklíbl se Nanami, ale v duchu křepčil okolo ohně a z plna hrdla se Meiko vysmíval. "Ještě před…"
"…třemi měsíci by mě nezajímalo, jak se cítí, já vím. Problém je, že teď už mě to zajímá, takže…"
Nanami se postavil na nohy. Na tváři měl odhodlaný výraz. "Takže musíme vymyslet, jak bys jí mohl odmítnout, aniž bys jí rozlámal na kusy její křehké dívčí srdíčko!" Ve skutečnosti si však nepřál nic udělat víc. Pořádně jí to omlátit o hlavu. Vykřičet jí do tváře: "Seiji tě nemiluje!"
"Pomůžeš mi Meiko nějak odmítnout?"
Nanami se naoko zamyslel, ale v duchu už měl vymyšleno několik desítek možností, jednu sadističtější a bezcitnější než druhou. "No… co s tebou mám dělat."
"Dík. Je mi jedno, jak to udělám, hlavně ať už mi dá pokoj."
"Neboj, až s ní skončíš, ani si na tebe nevzpomene."

Přesně o dvacet tři hodin a šest minut později byla Meiko odmítnuta.
Přesně o dva roky a sedm měsíců později se za to Homura Meiko omluvil.
Dodatek autora:
Třicátá kapitola... je tu!! Haha! Čekali jste na ní? Těšili jste se?! Já vím, že ano, vy stalkeři! ♥
Ještě než začnu, chtěla bych něco vzkázat čtyřem čtenářkám:
PALEC NAHORU pro rada.lenc za použití slova Homuroidní (ano, čtete dobře) v komentáři u Pekelného anděla od Ebachan.
PALEC DOLŮ pro Akii-chan. Nikdy, ale opakuji nikdy mi nikdo nikam nepište jakýkoliv titul. Akie-chan se zmínila o jistém Yamato Nadeshiko Schichi Henge... už mi z toho tečou oči =D Ne vážně, jsem povahy zvědavé a kdekoliv si přečtu nějaký titul, musím do toho alespoň načíhnout. Naštěstí pro Akii-chan se mi YNSH docela líbí/čtěte: je to bránicotrhoidní blbina =D/. Takže díky. Akie-chan ♥
VÝSTRAŽNÁ VLAJKA pro seraphim a Dasty Harst: Boj o Hibikiho proběhne pod mým dohledem a ne že se do sebe pustíte někde na parkovišti za rohem!! =D
Ale teď už ke Sparkiemu: Nanami se stává dědicem pěkné sumičky, ale Seijimu stejně nájem nezaplatí. Jak smutné. Navíc se dozvídá velmi potěšující zprávu. Těšte se, jak to celé vyřeší =D
A ještě taková mini-anketka:
1.)Jaká je vaše oblíbená postava a postava, kterou nemusíte?
2.)Líbí se vám pomalý spád a téměř absence yaoi?
3.)Je něco, co byste změnili/zlepšili?
4.)Co se vám na Sparklessovi líbí nejvíc?
5.)Budete číst mé povídky i po Sparklessovi? Popř. druhou řadu?
Předem díky za odpovědi. ♥ Užijte si kapitolku a těšte se na další. (Tohle byly zatím ty nejdelší poznámky!! =D)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Karin Karin | 16. července 2013 v 20:57 | Reagovat

Budu číst vše co napíšeš moc se těším na další díl doufám že brzo.

2 Dyamirity Dyamirity | 18. července 2013 v 23:36 | Reagovat

[1]: *připlíží se, pohladí Karin po tváři a zase se odplíží pryč*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama