Sparkless - Kapitola 28.

26. května 2013 v 12:47 | Dyamirity |  Sparkless
Tak, nejvyšší čas přidat další díl Sparklesse.Na AF jsem potkala hned dva lidi, kteří si Sparkieho vytiskli a přinesli mi ho k podpisu, což jsem... nečekala. Já sama jsem ho dostala k nerozkám od Giry a to jsem autor a vy si to... vytisknete jen tak... chjo, zlatíčka. Brzo bych měla dát dohromady recenzi na nový Vějíř a dám vám sem i fotky z AFka, takže nebojte, že bych vás o to ošidila =)


"Shirogane-kun, máš tady balíček!"
"He? Já?"
"No, je tu tvoje jméno."
"Vážně? Co by to mohlo být?"
"To se ptáš ty mě? Otevři to!"
"Co když je to bomba?"
"Nu což, měli bychom nějakou novou zkušenost…"
"Ty si myslíš, že být roztrhán na kusy je nová zkušenost?!"


"Co ty tady zase děláš?" utrousil Homura podrážděně směrem k Hibikimu, když Nanami hledal řezák, kterým by mohl krabici otevřít.
Hibiki se jen usmál. "Nerad mě vidíš?" zeptal se a tvářil se, že se ho to hluboce dotklo. Homura jen protočil oči a uvelebil se hlouběji do křesla.
Seděli okolo konferenčního stolku, na kterém ležel Nanamiho balíček a pokoušel se vypadat nenápadně. Nanami konečně našel vylamovací nůž a opatrně vysunul několik centimetrů jeho úzkého ostří.
"Neznorvózňuje vás, když má v ruce ostrý předmět?" zeptal se nejistě Homura. Kyouko, Ritsuka i Hibiki se po sobě podívali a sklouzli pohledem k Nanamimu třímajícímu nůž.
"Neprovokuj mě, Seiji!" ohradil se Nanami a rozmáchl se, že jen tak tak minul Homurovo paži. Tomu cukl mimický sval ve tváři, ale udržel si klidný výraz.
"A přesně takhle jsem to myslel!" zamumlal a raději Nanamiho nechal, aby mu nakonec přeci jen nějak neublížil. Nanami zabořil řezák do lepenky a jediným plynulým pohybem rozřízl lepící pásku v místě ohybu krabice. Odložil nůž a krabici otevřel. Zarazil se.
"Co to je?" zeptala se zvědavě Kyouko a nahlédla mu přes rameno.
Nanami pomalu vylovil obálku, která spočívala nahoře. Roztrhl ji a do klína mu vypadl jediný list papíru. Rozložil ho a přejel očima.
"Babiččiny věci. Uvedla mě jako nejbližšího příbuzného, kterému bude předán její majetek. Jsou to věci, které nezahrnuje pozůstalost," oznámil ostatním předal dopis Homurovi, který se mu díval pod ruce.
Nanami krabici vzal a obrátil ji vzhůru nohama. Vysypala se celá hromada předmětů. Vesměs to byly knihy, staré dopisy a různé drobnosti, ale krabice obsahovala i tlustý pakel fotek.
Homura se jich zmocnil a uvelebil se na pohovce. Kyouko se posadila z jedné strany. Ritsuka z druhé a Hibiki se lokty opřel o opěradlo za jeho zády. Nanami zůstal sedět před gaučem. S povzdechem se opřel Homurovi o kolena, aby alespoň něco viděl. Sylvester mu ležel po boku a hlavu měl složenou na jeho stehně. Nanami ho mimoděk hladil po hlavě.
Homura stáhl z balíčku gumičku a fotky prolistoval. Byly to staré obrázky z doby, kdy ani jeden z nich nebyl na světě. Nanamiho babička byla ještě mladá a skoro na každém snímku se objímala s jakýmsi usmívajícím se mužem.
"No páni… ta podoba je až zarážející," pokývla obdivně Ritsuka. Muž na fotce by mohl být Nanamiho starším bratrem.
Nanami fotku otočil a přečetl si datum na zadní straně. "Tehdy bylo dědovi devatenáct," pokrčil rameny. "Babička říkala, že jsme si podobní."
"Podobní? Nic bych za to nedala, že za tři roky budeš vypadat navlas stejně!" ušklíbla se Ritsuka. Homura však už pokračoval. Brzy přišly fotky z dětství Nanamiho matky, která rostla až do okamžiku… Homura se u jedné fotky zarazil. Nanamiho máma ležela v posteli, vlasy měla rozcuchané a v náručí svírala malý uzlíček.
"Zrození malého Shira," usmál se s předstíraným sentimentem. Nanami uraženě pohodil hlavou a fotky mu vytrhl. Homura se po něm ublíženě podíval, ale Nanami se otočil zády a projížděl fotky dál. Najednou přeskočil několik fotek naráz.
"Hej, počkej, počkej, co tam je!" chtěl vědět Homura, který mu shlížel přes rameno. Nanami zrudl a odvrátil tvář. Kyouko, Ritsuka a Hibiki si vyměnili další světaznalý pohled.
"To nic nebylo!" pokoušel se lhát Nanami, ale Homura se natáhl a donutil ho fotky vrátit. Chytil ho za zápěstí a Ritsuka mu je lehce vytáhl z prstů.
"Vy jste vážně rodina sadistů!" fňukl ublíženě Nanami, ale ihned se musel omlouvat Kyouko, která se tímto prohlášením cítila mírně uražená. Homura mezitím pohlédl na fotky, které Nanamimu tak nešetrně odebral. Mohlo mu na nich být tak pět let. Na těch fotkách byl se svými rodiči. Jeho matka už tou dobou nabyla vzhledu, který o ní napovídal, že nebude příliš otevřená. Tmavé vlasy měla stažené z čela a do objektivu fotoaparátu upírala šedavý pohled bez jediné jiskérky nadšení. A jeho otec… světle hnědé vlasy mu spadaly do modrých očí, rysy měl ostré, že by jimi mohl krájet zeleninu a v očích měl tvrdý výraz. Nanami se nepodobal ani jednomu z rodičů. Vůbec. Vypadal jako cizí dítě. Kukačka.
"Takhle vypadají dodnes. Vůbec se nezměnili," podotkl Nanami a smutně se na fotku zadíval. Homura v duchu porovnával jeho tvář s obličeji těch lidí na fotce. Oba se tvářili přísně a trochu jako kdyby měli obličeje sešněrované. A před ním seděl Nanami se svým jemně řezaným obličejem, věčně rozcuchanými uhlově černými vlasy a očima jiskřícíma životem. Sice pořád nesl následky babiččiny smrti, ale už zase vypadal jako dřív.
Homura se zhluboka nadechl nosem, aby překonal touhu ho na místě přirazit zády ke zdi a udělat mu něco nepublikovatelného, a vrátil mu fotky. Nanami je pečlivě zařadil zpátky do balíčku.
"Stýská se ti po nich?" zeptala se trochu naivně Kyouko, ale Nanami se jen pohrdlivě usmál.
"Vypadám na to? Jsem rád, že jsem se postavil na vlastní nohy."
"To říká někdo, kdo už dva měsíce bydlí u nejlepšího kamaráda, protože ho vyhodili z bytu," podotkla Ritsuka a uvelebila se na gauči. Nanami chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Proti tomuhle obvinění nemohl říct ani slovo. Místo něj promluvil Homura.
"Říkáš, jako kdyby ti to vadilo. A pokud vím, tak Nanami parazituje v mém pokoji!"
Nanami se ušklíbl a zvedl oči od štosu fotek. "Fakt díky, Seiji. Teď nevím, jestli mám být rád, nebo jestli se hluboce urazit!"
Homura se rozesmál. A smál se ještě víc, když narazil na několik fotek, na nichž se malý Nanami procházel po zahradě s papírovou krabicí na hlavě. Na otázku, co to má proboha být, Nanami trochu stydlivě odpověděl, že to zrovna poprvé viděl Harryho Pottera a hrál si, že je to Moudrý klobouk. Po tomhle prohlášení se Homura smíchy málem skácel z pohovky a přestal až v okamžiku, kdy se Ritsuka zvedla, aby přinesla jejich album a mohla Nanamimu ukázat malého Seijiho, jak se pokouší vlézt hlavou napřed do pračky.
"Ritsuko, já tě varuju, nevytahuj to!"
"Pozdě, Seiji, příliš pozdě!"

Hibiki měl dobrou náladu jako už dlouho ne. Od té doby, co odešel od Yuua se cítil trochu nervózní, ale zároveň se mu tím otevřely nové cesty. Byl rád, že má možnost trávit čas s Nanamim a rodinou Homurových. Oproti nejistotě u Yuua cítil, že ho tam mají rádi. Homura na něj byl sice trochu ostrý, ale za to nemohl on, ale jeho komplex staršího bratra. Homura měl zafixované, že musí varovat každého, kdo se jen přiblíží k jeho sestrám, že to nebude mít tak lehké, jak myslel.
Jako kdyby to Hibikimu nebyl jasné.
Procházel ulicí, na uších nasazená sluchátka, takže neslyšel za zády kroky. Až stín ve světle pouliční lampy ho donutil se otočit.
Zastavil se a stáhl si sluchátka z uší.
"Dlouho jsme se neviděli, Ryoumo."
"Ahoj, Yuu," vypravil ze sebe Hibiki a cítil, jak mu každou chvíli selže hlas. Před ním stál Velký Yuu osobně a za zády mu postávali jeho dva nejvěrnější nohsledi. Yuu měl na tváři šílený úsměv.
Hibiki nervózně polkl a o krok ucouvl.
"Ale copak, Ryoumo? Snad se nebojíš?" zeptal se pomalu Yuu a z hlasu mu odkapával výsměch.
"Měl bych se bát?" Hibiki postupoval obezřetně. Věděl, že kdyby teď něco pokazil, mohla by to být poslední chyba v jeho životě. A on toho ještě tolik neviděl a tolik nedělal…
"Slyšel jsem, že ses zase začal motat kolem Nany," řekl Yuu, čímž naprosto ignoroval Hibikiho otázku. Hibiki se v duchu pomodlil ke všem bohům, na které si vzpomněl raději v několika různých jazycích, aby měl jistotu, že alespoň jeden mu bude rozumět a ochrání jeho malou, třesoucí se dušičku.
"No…" začal nejistě Hibiki, ale Yuu ho nenechal větu dokončit.
"Už když jste oba byli v mé partě, bral jsi ho víc jako vůdce. To ses rozhodl zběhnout k němu i teď, po tom, co zbaběle zdrhnul?"
"Zbaběle zdrhnul?! Málem jsi ho zabil!" Hibiki to vyhrkl dřív, než se stihl zarazit. Svou chybu si uvědomil, když viděl, jak se Yuuova tvář zkřivila vzteky.
"Zabil?! Nana to přehání! Jak můžeš vědět, co se stalo, když jsi byl v Tokyu?"
Protože jsem viděl tu jeho jizvu, ty kreaturo, měl chuť na něj zakřičet Hibiki, ale nakonec se ovládl. Místo toho jen Yuua přejel usvědčujícím pohledem. Kobayashi a Souta za jeho zády výhružně praskali klouby, aby mu dali najevo, že jim nedělá problém mu rozbít hlavu.
"Co po mě chceš, Yuu?" zeptal se tiše Hibiki a nervózně si odhrnul z čela pramen sněhově bílých vlasů. "Odešel jsem a ty ses nezdálo být tou ztrátou nějak zdrcený!" Cítil, že ho polévá horko.
"Ryoumo, Ryoumo… o tebe mi vůbec nejde. Chci něco úplně jiného, víš?" Přešel k Hibikimu a zastavil se půl metru od něj. Hibiki by dokázal spočítat popraskané žilky v jeho bělmech.
"Mám chtít vědět co?" zeptal se nejistě, ale v příštím okamžiku už ho Yuuova dlaň sevřela pod krkem a veškerý sarkasmus z něj vyprchal.
Hibiki panicky zalapal po dechu.
"Chci mluvit s Nanou!" zasyčel tiše Yuu a Hibiki s námahou přikývl.
"Zařiď, ať se se mnou sejde."
"Proč bych měl?" vyrazil ze sebe Hibiki, i když cítil, jak jeho mozek zoufale volá po kyslíku. Yuu přidal na intenzitě stisku. "To, že se vybiješ na mě ti nepomůže!" Cítil, jak mu tváři stékají slzy bolesti.
"Víš, Ryoumo, na někoho, kdo se právě dusí, dost blbě kecáš." Yuu si zřejmě užíval Hibikiho rostoucí paniku. "Navíc, nehodlám se vybíjet na tobě!"
Hibiki se zmohl jen na nechápavý pohled.
"Vím to," zasyčel tiše Yuu. "Vím to o Nanovi. Vím všechno o něm a Homurovi. A když říkám všechno, tak myslím," odmlčel se a vrhl na Hibikiho významný pohled, "všechno."
Kobayashi a Souta stojící opodál zřejmě nevěděli, oč se jedná.
"Jak…" Hibikimu se zlomil hlas. To přece nebylo možné, aby Yuu věděl to, co si myslel, že ví.
"Mám své zdroje, Ryoumo. A věř mi… jestliže Nana nepřistoupí na moje podmínky a nesejde se se mnou… mohla by se stát nějaká nehoda. Třeba jedné z těch malých Homurovic holek. Jakpak se jmenují?"
Na Hibikiho tváři už bylo znát upřímné zděšení.
"Kyouko a Ritsuka, nemám pravdu?"
Hibiki sebou při Ritsučině jméně nevědomky trhl. Yuu se sadistickým potěšením povytáhl obočí a ušklíbl se. "Jak se zdá, není to jen v Nanově zájmu, aby se jim nic ošklivého nestalo, viď?"
Uvolnil sevření, ale stále Hibikiho nepustil. Ten zalapal po dechu a naplnil si prázdné plíce.
"Proč…" zasípal a probodl Yuua modrým pohledem. Yuu se jen usmál a mrštil jím proti opodál stojící lampě. Hibiki do ní prudce narazil bokem a svezl se po ní k zemi. Pořád se však na Yuua vzpurně díval.
"Proč? Protože já jsem zvyklý, že se věci dělají po mém a Nana ani Homura to nebudou měnit," odfrkl si.
Hibiki bolestně sykl a vytáhl se do sedu. "Jsi ten nejodpornější tvor, jakého jsem kdy potkal. Jak se na sebe vůbec můžeš podívat do zrcadla?" zavrčel a shrnul si z tváře rozcuchané bílé vlasy.
Yuu se posměšně zasmál. Kobayashi a Souta jeho smích napodobili.
"Vydíráš Nanu jen kvůli tomu, že není po tvém? Už jednou jsi ho málem zničil, proč už mu nedáš pokoj?!" Hibikiho hlas nabíral na intenzitě.
Yuuovi zamrzl úsměv na tváři. Přešel k Hibikimu a botou mu přirazil hrudník k zemi. Hibiki bolestně vyjekl. Přísahal by, že slyšel zapraskání žeber. "Nana nejen, že mě zradil, ale ještě navíc se paktuje s Homurou, tím bastardem, který se jako jediný odvážil mě urazit! Nepřišel, když jsem ho poprvé vyzval…"
"Jo, a podruhé ti rozbil hubu," zasípal Hibiki bolestně.
"Ti dva se mi vysmívají do tváře. A pochopí, že to byla chyba."
Yuu zakončil svou řeč a stáhl botu z Hibikiho hrudi. Kývl na své dva poskoky, otočil se a vyšel ulicí pryč. Hibiki se bolestně sebral ze země a oprášil si bundu. S apatickým pocitem zjistil, že rukáv bundy má smáčený krví od drobné řezné rány, kterou si udělal o odchlíplý kus plechu na stojanu lampy.
"Nemůžu se dočkat, až ti za tohle všechno rozbije Homura držku," zamumlal ještě, než se otočil směrem k domovu a vyklepaně mu vyšel vstříc.

"Trochu mě mrzí, že takhle ustaraný výraz nemáš častěji!"
"Ty jsi idiot, viď?"
"Jakožto oběť si můžu dovolit vtipkovat."
Ritsuka si povzdechla. Starostlivý pohled dodával její tváři jakousi nezvyklou lidskost. Hibikiho trochu mrzelo, že se tak tváří kvůli krvavým podlitinám, které měl na krku.
"Vážně jsi v pořádku?" zeptala se nejistě. Hibiki se zasmál, i když mu při smíchu vystřelovala ostrá bolest do pohmožděného boku.
"Tohle se mi nestalo poprvé. Jsem dítě ulice, už jsem párkrát přes hubu dostal," mávl rukou. Až příliš pozdě si uvědomil, že i tu má ovázanou až po zápěstí. Ritsuka se netvářila moc přesvědčeně.
"Hibiki, co budeme dělat?" zeptala se nakonec a v hlase jí zazníval tón zoufalství.
Hibiki se posmutněle usmál. Rozhodl se to nejdřív probrat s Ritsukou, než to předloží Nanamimu. Ale ukázalo se, že ona je stejně bezradná, jako on.
"On ho zabije, jestli za ním půjde sám. A nebo to udělá Seiji, protože Nanami mu slíbil, že se od Yuua bude držet dál."
"Ale jestli tam nepůjde tak…" začal Hibiki, ale Ritsuka pohodila hlavou.
"Kdyby se to netýkalo Kyouko, tak je to v pořádku, ale takhle… jestli jí Yuu něco udělá…" Ritsuka se zkoumavě dívala na své ruce, jako kdyby je v životě neviděla.
"Ale tady nejde jen o Kyouko. Ty…"
Ritsuka zavrtěla hlavou. "O sebe strach nemám."
Hibiki si povzdechl a vstal. Ritsuka vzhlédla. Stále seděla na lavičce. "Jsi zbytečně statečná, Ritsuko. Nevím, komu se co snažíš dokázat, ale tady si na hrdinku hrát nemusíš."
Ritsuka uraženě pohodila hlavou a vstala taky.
"Já si na nic nehra-"
"Máš strach a já to vím. Neznáme se sice tak dlouho, ale poznám to na tobě. Ale nemusíš se bát, víš? Máš okolo sebe spoustu lidí, kteří tě budou chránit."
"Nech toho, zní to jak z béčkový shoujo mangy," prskla Ritsuka, ale sklonila hlavu.
Hibiki jí sevřel rameno. "Nějak to dopadne."
Ritsuka něco zamumlala a pak ho bez varování objala. Hibiki potlačil bolestné syknutí, ale Ritsuka to stejně poznala.
"Doufám, že to bolí," zamumlala mu do bundy, aniž by se mu podívala do očí.
Hibiki se překvapeně usmál. "Ty jsi sadistka…" uchechtl se, ale jemně jí pohladil po dlouhých vlasech. Tohle byla první a na dlouhou dobu asi i poslední ukázka její lidské strany povahy.
"Mrzí mě, co se ti stalo." Znělo to trochu provinile, jako kdyby se cítila zodpovědná za to, co mu Yuu udělal. Hibiki si povzdechl.
"Ritsuko?"
"Hm?"
"Tohle je asi poprvé, co jsem rád, že mi někdo namlátil."
"Masochisto."
Oběma však vrtalo hlavou, jak se Yuu dozvěděl o Nanamiho citech k Homurovi. Naštěstí se nikdy nedozvěděli, že je to vlastně kvůli nim. Říká se, že i stěny mají uši. V Tamayori to tak trochu byla pravda a tak nebylo překvapením, že se jejich rozhovor o Homurovi a Nanamim dostal až k Yuuově informátorce. Ale to se nikdy nedozvěděli….

Přesně o dvacet šest dní později si Ritsuka vysloužila Hibikiho doživotní obdiv a respekt.
Přesně o devadesát sedm dní později Yuuovu informátorku zatkla policie a odsoudila ji k šestnácti letům nepodmíněně.
Dodatek autora na anime-manze:
Ta-dááá! Pomalu se blížíme k třicítce!
Právě prodělávám menší tvůrčí krizi a i když se mi konečně povedlo začít 33. kapitolu, pořád to není ono. Dneska si k tomu budu muset sednout a pořádně máknout!
Ráda bych se zeptala na jednu věc: Jste blázni, že se vám Sparkless tak líbí? U předminulé kapitoly mám asi 36 hodnocení... Nikdy jsem si nemyslela, že Sparkless bude mít vůbec nějaký úspěch *pomalu brečí dojetím* Díky moc, obzvlášť protože píšete i vy čtenářky, které obyčejně nekomentujete (jak se samy přiznáváte) a mě to opravdu dojímá. Doufám, že se mnou vydržíte ♥
Teď už ovšem k téhle kapitole: Zase je jakoby na dvě poloviny. Zase happy a sad. Doufám, že za tu druhou část mě nezlynčujete, i když od takového Dasty bych to čekala, protože ta si Hibikiho oblíbila. Prosím, nebijte mě, mně ho bylo taky líto!! Ritsuka ukzuje svou lidskou tvář, pozor!
Asi jsem přišla na to, proč mají lidi rádi Ritsuku. Většina yaoistek se v ní totiž vidí =D Já ostatně taky...
Hm... přemýšlím, co dodat. Snad jen jestli by vám nevadila menší anketa. Časem. Abych si zjistila, co se vám líbí, co ne, jaká je vaše oblíbená postava a tak dál...
Nuž nic, užijte si to ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Karin Karin | 26. května 2013 v 22:15 | Reagovat

Už jsem ani nedoufála že tady najdu další díl povídka je moc hezký napsana.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama