Sparkless - Kapitola 26.

5. března 2013 v 21:48 | Dyamirity |  Sparkless
Dnes na bruslích jsem si dala předsevzetí, že musím zase probudit blog k životu. Bylo totiž pěkně a já jsem nachytala nějaký ten jarní optimismus. Takže se do toho vrhnu po hlavě a začnu třeba se Sparklessem, abych ho konečně měla kompletní i tady. Takže, k téhle kapitole: Ritsuka se k něčemu přizná a je to něco, k čemu bych se chtěla přiznat i já, ale pořád nemám dost odvahy, takže... uvidíme. Jinak tu máme nějaký souhrn a sžívání se Sylvestrem.
No, nebudu tady plkat moc dlouho, pěkně se do toho ponořte a užjte si kapitolu ♥


"Nanami, ať tvůj pes okamžitě pustí z tlamy můj mobil!"
"Můj pes? Sylvester je můj jen když se ti to hodí, nemyslíš, Seiji?"
"To je jedno, ale ať pustí ten telefon ze zubů!"
"A jak to mám asi udělat? Strčit mu ruku do krku?!"
"Já nevím! Je to tvůj pes, tak ho nějak zpacifikuj!"
Problém byl ovšem ten, že Sylvester nebyl tak úplně Nanamiho pes.
Dalo by se říct, že byl něco jako jejich společné vlastnictví.




Svět se pomalu vracel do normálu. Sylvester se u Homurových zabydlel a během prvního dne zryl celou zahradu, aby zjistil, jestli na ní někdo nezakopal něco poživatelného. Homura s Nanamim pak strávili skoro dvě hodiny opětovným zahrabáváním děr, během čehož okolo nich Sylvester nadšeně běhal dokola a pyšně poštěkával. Nanamimu se jen tak tak povedlo Homurovi zabránit, aby zvíře umlátil lopatou.
Nanami se ze ztráty babičky poměrně oklepal, a i když občas ho přepadla podivně smutná nálada, snášel to překvapivě dobře, hlavně díky Homurovi.
Tomu už nikdo nemohl upřít, že se změnil. Ze starého Homury v něm zbylo jen několik střípků. Pořád byl tím věčně otráveným realistou se sklonem k sarkasmu, ale teď v tom dobrém slova smyslu. Přestal děsit své okolí, spolužáky i profesory. Taky se ukázalo, že když se rozneslo, že se změnil a už se nemračí na každého, kdo na něj jen promluví, nechce s ním tolik lidí poměřit síly. Vlastně už dobré dva měsíce si s ním nikdo nechtěl nic začít. Tedy, co se rvaček týkalo.
Pak tu ovšem byl ten druhý význam slovesa začít si. Ano, ten význam, který se týkal pubertálních dívek. Nanami měl den ode dne víc rivalek a víc důvodů žárlit. Homura se totiž stal velmi žádaným artiklem.
Nanami věděl, že se nemůže divit a že po Meiko přijdou brzo další. A taky přišli. Člověk se jim nemohl divit. Homurovi bylo sedmnáct, byl vysoký, inteligentní a spadal přesně do kategorie, kterou si dívky v jejich škole nazvaly Drsná krása. Nanami navíc objevil, že má naprosto do kolen srážející úsměv.
Ale čím víc žárlil, tím blíž mu chtěl být. Což zase nahrávalo té skupině spolužaček, kterým se ještě víc než jeden kluk líbila představa, že by si k němu mohli připojit jiného.
Nejhorší ovšem bylo, že komunikace mezi Homurou a Nanamim se značně změnila. Ano, pořád to byla jedna velká hádka, ale teď jí oba dva nevědomky prokládali dvojsmysly, narážkami a několikrát se taková hádka vyostřila tak moc, že se oba dva divili, že po tom druhém prostě neskočili. V tom cenzurovatelném slova smyslu.
Homurův otec se velice divil, když otevřel výpis prvního týdne po příchodu Sylvestera, a zjistil, že spotřeba teplé vody klesla skoro o třetinu. Nechápal, jak je to možné.
Dále došlo k neúmyslnému zvýšení fyzického kontaktu. Ovšem v nevinném slova smyslu. Čím dál častěji docházelo k tomu, že se jeden druhého mimoděk nějakým způsobem dotkli. Navíc Homura si navykl při každé příležitosti Nanami cuchat vlasy.
Ale přesto všechno se z nich stala nerozdělitelná dvojice. Pokud se o mluvilo o jednom, automaticky se počítalo s druhým. O Nanamim se provalilo, že se paktoval s Yuuem a po počátečním šoku se s tím škola smířila jako s bonusem. Stejně všem bylo jasné, že Nanami nemohl být svatoušek, pokud se dobrovolně spolčil s Homurou.
Jejich vztah ale pomalu ale jistě překračoval slovní spojení Jen kamarádi. Byli lecco, ale ne Jen kamarádi. Dokázali spolu do rána mluvit o naprostých nesmyslech a jejich rozhovor většinou ukončila Ritsuka bušením do zdi.
Ale pořád jim nic nedocházelo.

"Tomu bys nevěřil. Chovají se jako pár víc jak lidi, kteří spolu regulérně chodí! Měl bys je vidět!"
"Já je viděl, Ritsuko…"
"A nemám pravdu?!"
Hibiki se zarazil a zamyslel. "No," pokrčil rameny, "hádat se s tebou nemůžu, jen co je pravda."
Ritsuka vítězoslavně pohodila hlavou. "Tak vidíš. Já prostě nechápu, že to jednomu z nich konečně nedojde! Jsou jako praštěný! Nebo slepí! Jo, to bude ono. Jsou slepí. Naprosto slepí, jako krtci! Protože jinak už by si toho museli sakra všimnout!" Ritsuka rozčileně zabodla vidličku do kusu bílé ředkve, jako kdyby to bylo srdce jejího staršího bratra. Hibiki se nervózně zasmál.
"Víš, já mám pocit, že tebe víc než to, že si toho ještě nevšimli, štve fakt, že i tak si rozumí. Že se netrápí, nejsou nešťastní a nežadoní u tebe o rady!" řekl a natáhl se po sójové omáčce.
Ritsuka neodpověděla, protože věděla, že její bělovlasý společník má pravdu.
Povzdechla si. "Je to jako… nenapadá mě správné přirovnání…"
"Podle mě to moc prožíváš. Je to jejich život a ty by sis měla hledět svého!" Hibiki čekal, že dostane ránu až nosem skončí v ramenu, ale nic se nedělo. Po očku se po Ritsuce podíval. Ta se vidličkou přehrabovala ve svém talíři, jako kdyby tam chtěla mezi kusy zeleniny najít poklad, zatímco bradu si zamyšleně podpírala druhou rukou.
"Už mě štve, jak máš pořád pravdu," zamumlala nakonec a Hibiki překvapeně povytáhl obočí. Tohle bylo asi poprvé, co to Ritsuka přiznala. "Ale já mám lepší pocit, když to můžu trochu kontrolovat, víš?"
Hibiki s úsměvem přikývl a odhrnul si pramen vlasů z očí. "Nemůžeš počítat s tím, že tě budou prosit o radu. Pořád si to vem tak, že je ti patnáct. Jsi o dva roky mladší, než tvůj bratr. To ty by sis měla chodit pro rady k němu."
Ritsuka pokrčila rameny. "Jsme trochu zvláštní rodina," připustila.
"Trochu?" ušklíbl se Hibiki. "Nech mě přemýšlet. Tvůj bratr, kdysi prvotřídní rváč, si do domu pustil bývalého člena gangu, dalšího prvotřídního rváče, skamarádil se s ním a časem se i zamiloval tak, že je pro něj schopný hledat po celém městě jednoho prašivého vořecha. Tvoje sestra se pořád pokouší sama sobě namluvit, že váš bratr není gay a jednoho dne si najde manželku a bude mít spoustu dětí. A ty jsi zase yaoistka, která se pokouší dát ty dva dohromady a přitom nejsi schopná přiznat, že sama máš nakročeno k pěknému vyrovnanému vztahu s dalším bývalým členem toho samého gangu. Jo, jste normální rodina!" Hibiki se vítězoslavně usmál, protože si byl vědom, že má opět pravdu a Ritsuka proti tomu nemůže říct ani zbla. A to dokonce ani proti té části s rodícím se vztahem. Tu Ritsuka přešla jen cinickým pohledem.
"Co mi na to řekneš?" zeptal se po chvíli Hibiki a tázavě povytáhl obočí.
Ritsuka si zhluboka povzdechla. "Co chceš, abych ti řekla? Ano, máš pravdu, Hibiki, jsem tak hloupá, že mě to samotnou nenapadlo!?"
Hibiki se zasmál a vidličkou prohrábl obsah svého talíře. "Alespoň jednou to slyšet by mi nevadilo!"
Ritsuka ho umlčela vražedným pohledem, ale v duchu věděla, že jednoho dne mu to stejně bude muset říct do očí.
Povzdechla si. Její nejlepší kamarádka jí tvrdila, že se poslední dobou chová divně. Víc jako člověk. Ritsuce se ta představa příčila. To, že se chovala odtažitě, byla její nejlepší obrana před světem venku. Ale najednou pochybovala, jestli není zbytečná, protože její bratr, který tuto obranu používal taky… podlehl…
"Ale stejně chci něco udělat! Něco, co by ty dva idioty nakoplo! Jen tak přijít na to, co!"
Hibiki se samolibě usmál a loktem se opřel o stůl. Světlé vlasy se mu svezly do obličeje, ale on si toho nevšímal. "Jen přemýšlej. Určitě něco vymyslíš!"
"Jak si můžeš být tak jistý?" zptala se podrážděně Ritsuka, natáhla se přes stůl po slánce, ale Hibiki její ruku v polovině cesty zachytil a jemně jí sevřel. Ritsuka prudce zvedla hlavu a zadívala se mu do zářivě modrých očí.
"Protože ty jsi v tomhle týmu ta chytrá."

"Nee-chan?"
Ritsuka vzhlédla od učení a zahleděla se na druhou stranu pokoje, kde na posteli seděla její mladší sestra. Otočila se na židli a kývla, že poslouchá.
"Proč se všechno tak mění?" zeptala se Kyouko nejistě a na prsa si tiskla plyšové prasátko, které dostala před lety k narozeninám.
"Jak to myslíš, mění?" povytáhla Ritsuka obočí a podrbala se tužkou ve vlasech.
"No," začala nejistě Kyouko, "mění. Ještě nedávno to bylo všechno stejné a najednou… Seiji-nii-san se chová jinak a i ty ses změnila. Nelíbí se mi to." Poslední větu řekla trochu huhňavě, jako kdyby potlačovala pláč.
Ritsuka si povzdechla. "To tak, Kyouko, je ti čtrnáct, přece nebudeš brečet. Změna je život. Měla bys být ráda, že Seiji je konečně šťastný, ne?"
Kyouko popotáhla. "Šťastný? Ale vždyť se s Shirogane-kunem pořád hádá a…"
"To, že se hádají ještě neznamená, že nejsou šťastný, víš… A když o tom tak přemýšlím, Kyouko… vždyť ty ses netvářila, že by ti to nějak vadilo. Dokonce se mi zdálo, že to Seijimu trošičku předhazuješ."
Kyouko sklonila hlavu. "No… mně se pořád nechce věřit, že Seiji-nii-san je…" Přitáhla si kolena pod bradu. Ritsuka si opět povzdechla. Takže Hibiki měl pravdu. Zase. Trochu jí to začínalo vytáčet. ONA byla ta, co má vždycky pravdu.
"Ty pořád nevěříš, že Seiji je gay?" zeptala se.
Kyouko nejistě přikývla.
Ritsuka se na několik vteřin zamyslela, než se zvedla, přešla přes pokoj a posadila se vedle ní. Kyouko se na ní posmutněle dívala.
"Kyouko, kdy ti bude patnáct?" zeptala se Ritsuka, i když to moc dobře věděla.
"Za sedm měsíců. Mám narozeniny měsíc po tobě!"
Ritsuka přikývla. "Fajn. To už tě můžu brát jako patnáctiletou, když se to tak vezme. A jelikož patnáct je takový základní rating, myslím, že ti můžu něco málo prozradit…"
"Co málo?" zeptala se Kyouko zvědavě, ale zarazila se. "Já myslela, že základní rating je dvanáct!"
Ritsuka překvapeně zamrkala a posunula si brýle výš na nose. "Ségra, asi mě nikdy nepřestaneš překvapovat! Ale k věci… myslím, že bys měla vědět celý příběh."
"Nebude se mi to líbit, viď, že ne?"
"To se uvidí…."

O půl hodiny později scházela Kyouko ze schodů a pořád byla trošku malátná. Ritsuka si rozhodně nebrala servítky a naprosto bez vatičky jí vyložila "celý příběh". Byla to kombinace Nanamiho o Homurovo stesků, jejích vlastních dedukcí a Hibikiho vyprávění o Nanamiho minulosti. Když se to vzalo kolem a kolem, byl by z toho dost dobrý námět na yaoi mangu.
Takže její bratr byl… a Nanami…
Všechno to do sebe zapadalo. Kyouko hodně věcí tušila a něco málo jí řekla i Ritsuka, ale teď konečně byla v obraze, jak vážné to s jejím bratrem a jeho nejlepším kamarádem je. Bylo to hodně vážné.
V zamyšlení si ani nevšimla, že naproti po schodech jde Homura. Narazila do něj a málem se ze schodů skutálela, kdyby jí nechytil na poslední chvíli za lem mikiny.
"V pohodě, Kyouko?" zeptal se. Kyouko zvedla hlavu. Ve tváři měl starostlivý výraz, který u něj nikdy dřív neviděla.
"Jo," zamumlala a pomalu ho obešla. "Jsem v pořádku."
Homura se za ní otočil. "Vážně? Vypadáš nějak přepadle!" zeptal se znovu, ale Kyouko zavrtěla hlavou.
"Je mi fajn. Jen mě trochu bolí hlava."
"Dobře," přikývl nakonec Homura a otočil se zpátky ke schodům.
V příštím okamžiku však jasně slyšel, jak si pro sebe Kyouko potichu zamumlala: "Vy jste ale pitomci." Než se jí však stihl na cokoliv zeptat, zmizela v kuchyni.
Homura nechápavě stál na schodech a díval se za nejmladší sestrou. Něco takového by čekal od Ritsuky, ale ne od Kyouko!
A co tím myslela? Kdo je pitomec? A proč?
Nakonec pokrčil rameny a vyběhl poslední schody do patra. Však on se to jednou dozví.
"Hej, Nanami?" zeptal se, když vešel do pokoje.
Nanami vzhlédl od mobilu a povytáhl obočí. "Hm?"
"Nevíš, co je poslední dobou se ségrou?"
"No… puberta s ní dost tříská a myslím, že Hibiki na tom má taky svůj podíl…"
Homura se ušklíbl a posadil se ke stolu. "Myslím tu druhou."
"Kyouko?"
"Kolik těch sester podle tebe mám, Nanami?"
"Moc vtipné. Ale netuším. Mně se nezdálo, že by se chovala nějak divně," pokrčil rameny Nanami a znovu sklonil oči k telefonu. Homura uraženě pohodil hlavou.
"Tak fajn!" prskl pobouřeně. Netušil, že brzy se bude muset zaobírat něčím úplně jiným.

Stalo se to po večeři. Kyouko a oba rodiče seděli v obýváku a dívali se na televizi, zatímco Homura a Nanami jako sehraný pracovní tandem umývali nádobí od večeře. Byla to každodenní doba klidu, kdy se pokoušeli být klidní a moc se nehádat a nepošťuchovat. Zaprvé, aby před Homurovými rodiči neukázali skutečnou tvář jejich bezvadně fungujícího přátelství a zadruhé, protože už rozbili moc talířů, aby si mohli dovolit nějaké další.
Ritsuka hned po večeři zmizela v pokoji a rachotila tam, jako kdyby ho celý stěhovala. Na dotaz, co tam proboha robí, který položil Nanami, Kyouko jen pokrčila rameny a povzdechla si, že když se jí ptala, jen se zlověstně ušklíbla a řekla něco ve smyslu toho, že to konečně vymyslela. Co Ritsuka vymyslela, to netuší.
Ani jeden z rodičů to pro zachování vlastního duševního zdraví raději nerozebírali. Od té doby, co byli navštívit rodiče pana Homury, se v domácnosti nějak změnila atmosféra a oni se rozhodli nepátrat po důvodu, proč tomu tak je.
Nakonec se ukázalo, že to, co Ritsuka v pokoji kutila se dozví celá rodina.
Po několika minutách usilovného rachocení se konečně ozval zvuk otevírajících se dveří a kroky. Ritsuka pomalu sešla ze schodů a zamířila rovnou do obýváku.
Nanami a Homura si vyměnili tázavý pohled. Homura pokrčil rameny a Nanami se jen souhlasně ušklíbl. Z obýváku se ozvala rána jak z děla. Homura málem upustil další talíř, ale Nanami naštěstí rychle zareagoval a zachytil ho.
Znovu se po sobě podívali a nejistě nakoukli do dveří do obývacího pokoje. Ritsuka stála mezi pohovkou a televizí, ruce založené na hrudi a ve tváři zarputilý výraz. U nohou jí ležela velká lepenková krabice.
"Že by se stěhovala?" zemumlal Nanami, který se držel futer a nenápadně nakukoval do pokoje. Homura, který se mu díval přes rameno jen nerozhodně povytáhl obočí.
"Myslíš, že máme takové štěstí?" zeptal se potichu a Nanami se proti své vůli pobaveně usmál.
Ritsuka pohodila dlouhými vlasy a zhluboka se nadechla. Zelené oči měla upřené na své rodiče, kteří seděli na pohovce. Ti její pohled jen nejistě opětovali, protože netušili, co mají čekat.
Nanami i Homura museli uznat, že z Ritsuky v té chvíli šel docela strach. Hnědé vlasy měla stažené z očí čelenkou a brýle zřejmě nechala nahoře. Když se na ní Nanami tak díval, trochu chápal, proč je z ní Hibiki tak naměkko. Byla vážně moc hezká. Zřejmě to měli v rodině.
"Ritsuko?" zeptala se konečně Homurova matka a pohlédla na krabici, která ležela její dceři u nohou. Ritsuka pohledem zavadila o dva umývače nádobí, který do místnosti nahlíželi z vedlejšího pokoje.
"Chci vám něco říct. Chci být upřímná!"
Celou její rodinu při těch slovech zamrazilo. Ritsuka bývala upřímná, ale tím nepříjemným způsobem, kdy vám do očí řekla i to, co by jiní maskovali za milosrdnou lež. Ona ne. A jestli svou upřímnost předem zdůraznila, musela se chystat říct něco opravdu extra.
"Do toho," vybídl ji trochu bázlivě její otec.
Ritsuka se sotva znatelně usmála. "Jsem yaoistka."

Přesně o dvě vteřiny později Homura rozbil talíř, který svíral v rukou.
Přesně o dvacet hodin a šestadvacet minut později se Hibiki málem počůral smíchy, když mu to vyprávěla.
Dodatek autora:
Ritsuka, můj veliký vzor. Jestli to jednoho dne udělám taky, jen kromě knížek od pochybných autorek (Hehe!) na svou matku vysypu Gravitation a přeložené scany Koisuru Boukuna... no potom svět exploduje a konečně nastane ta Apokalypsa =D
Včera jste mě strašně překvapili a víte čím? Že během čty hodin od vydání jsem měla dvacet koemntářů (některé byly samozřejmě moje, když jsem odpovídala na vaše) a asi dvacet čtyři hodnocení. Chtěla bych se jen zeptat, jak často a jak dlouho tady stalkujete, když to stíháte takovou rychlostí!! o_O Nestěžuju si, ale trochu mě to děsí.
Ale teď už ke Sparklessovi: Na začátku kapitoly máme takové hrubé shrnutí momentální situace mezi těma dvěma a ve škole. Mám ráda takovéhle sesumírované informace. Čtenář si může trochu přebrat, co se z příběhu dozvěděl a oddechnout si: Dobře, zatím se pořád držím dějové linky.
Dále tu máme jedno velké přiznání, ale ne takové, jaké byste asi chtěly. A Kyouko je konečně zasvěcená do tajů téhle prekérie. Chudinka, málem to s ní šlehlo.
Chci Seijiho domů i když už se nám s konečnou platností vyhrabal z té tajemné nevraživosti, jíž trpěl v prvních kapitolách. To neznamená, že není hezký. Pro vás čtenářky s takovou fantazií jako mám já: Taky vám Seijiho popis způsobuje menší záchvaty krvácení z nosu? Mě ano a to jsem jeho stvořitelka (Kurňafix, kdybych ho znásilnila, počítalo by se to jako incest?)
Dneska mám obzvlášť psychotické poznámky, všimly jste si? Nevím, čím to může být. Možná tím, že jsem do jedné ráno četla jednu povídku a sestra mě vzbudila před osmou, když po pokoji hekticky honila imaginární mouchu, která jí vzbudila. Moje rodina fakt není normální... vážně není.
Mám vás ráda, čtenářky. Tolik superlativů, které si od vás vždycky vyslechnu... některé dokonce ani neznám =D Takže předem říkám: DÍKY!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Karin Karin | 6. března 2013 v 21:54 | Reagovat

Kdy si to ty dva řeknou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama