Sparkless - Kapitola 23.

11. prosince 2012 v 19:56 | Dyamirity |  Sparkless
Víte, lidičky, mám teď takový technický problém. Máme teď nový modem (takže už mi jde internet jako normálním lidem a Gatey se foiciálně sala majitelkou nejpomalejšího připojení ve střední Evropě), kvůli němuž jsme museli objetovat zástrčku, v níž obvykle bývá tiskárna a tak nemůžu nic skenovat. Což namená, že i když jsem se chystala na SHI-team, nějak ho nemůžu udělat. Ale to se nějak zařídí, nebojte.
Poslední dobou zase nic nestíhám. Už jsem se vzdala jednoho překladu, ale práce mám pořád víc a víc. Nevím, čím to je a už vůbec nevím, jak to budu zvládat se školou... ale co, to se časem poddá.
K téhle kapitole Saprklesse: Pěkně si ji užijte, komentujte a neplačte, i když tahle kapitola je taková... smutná.


Nanami myslel, že horší už ten den nebude.
"Nanami-san, máme pro vás špatnou zprávu."
Doufal, že horší už to nebude.
"Velice nás to mrzí, ale…"
Ale bohužel, to horší být mohlo…
"Paní Oninozuka dnes ráno zemřela."
Mnohem horší…


Homura otevřel bránu a zkřivil obličej, když se ozvalo táhlé zaskřípění. Rozhlédl se a rychle ji zase zavřel. Železná klika ho pálila v rukou.
Přitáhl si bundu blíž k tělu a nejistě vyšel po cestičce z bílých kamenů.
Míjel desítky náhrobků, ale pokoušel se je ignorovat. Byl tady kvůli něčemu jinému. Zabočil do vedlejší řady a zastavil se.
Nanami stál před jedním náhrobkem, ramena shrbená, rozcuchané vlasy spadající do očí. Zrovna s ním mluvil jakýsi úředně vyhlížející muž v dlouhém tmavém kabátě. Nanami nepřítomně přikyvoval. Muž svou řeč zakončil, poklepal Nanamiho po rameni a vyšel směrem k Homurovi. Minuli se v polovině cesty.
Nanami nevzhlédl, i když slyšel křupání kamínků pod Homurovými botami. Oči upíral na náhrobek. Stálo na něm jméno Oninozuka.
Homura se zastavil vedle Nanamiho. Neřekl ani slovo. Poslední tři dny skoro neslyšel Nanamiho promluvit, ale neměl mu to za zlé. Pořád byl v šoku.
Na náhrobku hořelo několik vonných tyčinek. Jejich aroma roznášel ostrý vítr po celém hřbitově.
"Nepřijeli," zamumlal nakonec Nanami.
"Já vím. Mrzí mě to."
Mluvili o Nanamiho rodičích.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byla tak plná života. Nikdo, kdo ji znal, to nechápe," Nanami si promnul spánky.
Homura nevěděl, co na to říct. Nikdy neviděl Nanamiho takhle zlomeného. Byl to úplně jiný člověk. Už tři dny se ani nepousmál. Odmítal jíst.
Natáhl ruku a jemně mu urovnal rozcuchané prameny vlasů. Nanami nereagoval. Neměl na to sílu.
"Babička nikdy nechápala lidi, kteří se po smrti chtěli nechat rozprášit někde v moři. Tvrdila, že to by je rovnou mohli spláchnout do záchoda a časem by se tam dostali." Neusmál se. Homura mu odhrnul pramen vlasů za ucho, aby viděl jeho oči. Děsil ho jejich prázdný výraz.
"Ona chtěla být s dědečkem i po tom, co umře. Pokaždé, když mi to říkala, jsem jí říkal, ty mě ještě přežiješ, babi. Nedokázal jsem si představit, že by mohla umřít. Ona nebyla ten typ, co by jen tak zemřel. To jsem si myslel. Tak jak…"
Zlomil se mu hlas a věta zůstala nedokončená.
"Pořád mi to ještě nedošlo," řekl nakonec chabě a konečně se otočil k Homurovi.
"Seiji?"
"Copak?"
"Proč nepřijeli?" V hlase mu zazníval tón zoufalství.
Homura překvapeně zamrkal, když na něj Nanami upřel čokoládově hnědé oči. V těch očích byla prosba.
Tak strašně rád by ho utěšil, ale nemohl najít ta slova. A přitom věděl, proč jeho rodiče nedorazili. Bylo jim to jedno.
"Já nevím, Nanami, vážně nevím. Možná nedostali volno z práce, nebo něco takového." Milosrdná lež. Ale i tak musela Nanamiho ranit.
"Ta žena mě místo nich vychovala a jim nestojí ani za to, aby přijeli na její pohřeb."
Zimomřivě se oklepal a ohlédl se po hrobě svých prarodičů.
"Je to urážka její památky. Ona na mámu nikdy nezanevřela. Jasně, občas si postěžovala, ale měla ji ráda, přece jen to byla její dcera. A máma? Má svojí novou skvělou rodinu a vůbec jí nezáleží, co se děje se mnou nebo babičkou."
Nanami se třásl jako osika. Na sobě měl černé oblečení, které nebylo šito do takového počasí. Ledový vítr profukoval mezi řadami hrobů a skučel ve větvích holých stromů.
Homura si z krku stáhl palestinu a uvázal ji Nanamimu okolo krku.
Dělal mu starosti. Už uběhli tři dny, co se Nanami dozvěděl o smrti své babičky, ale neuronil jedinou slzu. Dostal se do podivného apatického stavu, kdy by ho člověk mohl vzít pádlem po hlavě a on by si toho ani nevšiml.
Potlačování reality. Nanami si ještě nepřiznal, že jeho babička doopravdy zemřela.
Homura věděl, že ten stres nevydrží věčně.
Jediné plus, pokud nějaké existovalo, byl fakt, že Homura najednou zapomněl na nějakou netečnost a pokoušel se Nanamimu nějak, jakkoliv, pomoct. Nevyhýbal se mu, neuhýbal před ním pohledem. Věděl, že jestli ho Nanami kdy potřeboval, tak právě teď.
"Měli bychom jít," řekl Homura a otočil tvář proti větru. Po obloze se převalovala mračna slibující další sníh. Nanami přikývl, ale nehýbal se.
"Nanami, já vím, že tě to bolí, ale musíš jít dál. Tvoje babička by tohle nechtěla!"
Nanami znovu přikývl, ale tentokrát chytil Homuru za rukáv. Hlavu měl skloněnou k zemi.
Homura se smutně usmál. I přesto všechno ho pořád napadlo, že Nanami je strašně roztomilý. Povzdechl si a jemně ho vzal za ruku. Pomalu ho vedl mezi náhrobky jako bludištěm. Doslova ho vedl. Jako slepce, který nezná cestu.
Nanamiho ruka byla úplně ledová. Na hřbitově stál víc jak hodinu a poslouchal všechno to Upřímnou soustrast, Byla to skvělá žena.
U brány ho chtěl Homura pustit, ale Nanami mu náhle jeho stisk oplatil. Roztřesenými prsty se mu vklínil do dlaně a pevně ho sevřel.
Homura otvřel bránu a zaposlouchal se do kvílivého skřípotu, který se ostře rozezněl nad hřbitovem a vyplašil hejno ptáků, které se vzneslo z větví lysých stromů.
Nanami se naposledy ohlédl, než se poprvé smutně usmál a vyšel ven za Homurou.

"Jak je na tom?" zeptala se tiše Homury jeho matka, když utíral nádobí. Homura si povzdechl, odložil talíř, přehodil si utěrku přes rameno a opřel se o kuchyňskou linku.
"Abych byl upřímný, mám o něj trochu strach. Mám pocit, že mu vůbec nedochází, co se stalo," řekl a zamyšleně se zadíval z okna.
"Musíš mít trpělivost. Přece jen ho vychovala, musí to pro něj být strašně těžké!"
Homura přikývl, ale vráska starostí mu na čele hnízdila pořád. Jeho matka se usmála a jemně ho do ní šťouchla. "Nemrač se, Seiji. Ono se to spraví. Čas všechny rány zahojí. I ty Shiroganeho, i když se to nezdá. Nemusíš mít strach."
Homura se k ní překvapeně otočil.
"Hodně ses za poslední týdny změnil, Seiji. Jsem ráda, že ti konečně na někom takhle záleží," řekl ještě Homurova máma a vyšla z místnosti.
Seiji si stáhl z ramene utěrku a znovu se chopil talíře.
Zamyšleně jej mnul v rukou.
Změnil se. Nebo spíš, Nanami ho změnil.
Vždycky si myslel, že všechny ty řeči, že láska člověka změní jsou… no… prostě jen řeči, ale možná na tom vážně něco je.
Odložil talíř na hromádku a tu postavil na své místo do kredence. Když rovnal skleničky, pořád mu v hlavě běželo spoustu otázek. Jak by mohl Nanamimu pomoct se přenést přes to, co se stalo?
Samozřejmě, že to nebude jednoduché, ale nějak to jít muselo.
Přehodil utěrku přes židli, aby uschla, a založil si ruce na hrudi.
Pak se prudce otočil a vyrazil k telefonu. Doufal, že Zlaté stránky, které pod ním ležely, co pamatoval, budou obsahovat to číslo, které potřeboval.
Obsahovaly.
Seiji tou dobou ještě nevěděl, že jistým způsobem pomůže Nanamimu ještě dneska.

Nanami už nespal tři, ne vlastně čtyři dny, když počítal i noc na Nový rok. Byl unavený a toužil po spánku, ale prostě to nešlo. Jeho hlava byla moc plná myšlenek a bolesti, že mu nedovolila usnout.
Všichni na něj byli tak hodní, ale on to nebyl schopen ocenit. Ani fakt, že Homura si s Meiko nic nezačal a že Ritsuka jí za to, co na Nový rok udělala, dala facku, že málem druhou schytala o zeď, mu moc náladu nezvedl.
Celá Homurovic rodina se němu poslední tři dny chovala jako kdyby byl na smrt nemocný. Nebo jako kdyby byl člen jejich rodiny.
A pak tu byl sám Seiji. Na Nový rok se choval tak odtažitě, že se Nanami bál, co mu udělal, ale teď byl pozornější a starostlivější, než kdy dřív.
Nanami zabloudil očima k budíku. Tak strašně si přál spát. Ale nemohl. Seděl, zády opřený o zeď, kolena přitažená pod bradu, v rukou svírajíce Pedobeara a zíral do tmy.
Homura se převalil na druhý bok, tváří do místnosti. Chvíli jen ležel, než se zvedl na loktech a naklonil hlavu na stranu.
"Zase nespíš?" zeptal se tiše.
Nanami zavrtěl hlavou a přitáhl si nohy blíž ke zbytku těla. Deku měl přehozenou přes ramena.
"Nanami, takhle to dál nejde. Za chvíli se zhroutíš!" Homura se posadil a upřel k Nanamimu zkoumavý pohled. Nanami se však díval na podlahu a nereagoval.
Homura si povzdechl, shodil deku a přešel k Nanamiho posteli, na jejíž okraj se posadil. Chytil Nanamiho za ramene a donutil ho, aby se na něj podíval. Nanami překvapeně zamrkal.
"Nanami, nesmíš to v sobě dusit, jinak to bude ještě horší! Nemůžu ti pomoct. Z tohohle se musíš vylízat sám! Nebo spíš vybrečet!" Homura se zhluboka nadechl. To, co se chystal říct, Nanamiho raní, ale musel to udělat.
Tón jeho hlasu najednou zhrubl. "Musíš si uvědomit, že zemřela a ať uděláš cokoliv, nemůžeš jí vrátit zpátky. Musíš se s tím jen smířit! Jít dál! Tvoje rodiče možná nezajímá, co se stalo, ale ty musíš dokázat, že tě vychovala dobře. Uvědom si to! Dlužíš jí alespoň tohle! Musíš se přes to přenést, ať už to bude sebetěžší!"
Nanamiho výraz se pomalu měnil. Homura pochopil, že právě překročil pomyslnou hranici. Jeho černovlasý společník několikrát naprázdno otevřel pusu, jak chtěl něco říct, ale nepodařilo se mu formulovat jediné slovo.
Nakonec ze sebe však jedno slovo vypravil. Bylo to jeho jméno. O okamžik později se mu s pláčem vrhl do náruče. Zabořil mu tvář do trika a bez ostychu vzlykal. Homuru to v první chvíli zaskočilo, ale nakonec se usmál a jemně Nanamiho objal.
"Musíš to vybrečet, Nanami," zamumlal a jednou rukou mu projel vlasy, zatímco druhou ho svíral okolo zad. Nanami neodpověděl. Ramena se třásla nezvladatelným pláčem. Jako by se v něm něco zlomilo. Všechno to najednou chtělo ven. Jako kdyby se protrhla přehrada. Homurova slova byla poslední kapkou.
"Jak mi to mohla udělat?" vypravil ze sebe ztěžka Nanami a přitáhl se k Homurovi ještě blíž. Najednou mu bylo jedno, jestli Homura na cokoliv přijde. Potřeboval mít někoho blízko sebe.
"Jak mě tu mohla nechat samotného?"
Homura se poposunul na posteli, zády se opřel o zeď a Nanamiho si přitáhl do náruče.
"Tohle se mě trochu dotklo," usmál se a chlácholivě ho pohladil po vlasech. "Pořád máš mě."
Ta věta vyvolala jen další vlnu slz. Homura cítil, že Nanami ho sevřel pevněji. Ale vůbec mu nedocházelo, že to, co právě probíhalo vysoce překračovalo vztah Kamarádi.
"Ty jsi idiot, viď?" zamumlal Nanami. Homura sebou trhl.
"Cože?!" vyštěkl, ale Nanami se jen přes slzy usmál. Homura by přísahal, že na zlomek vteřiny mu vysadily veškeré orgány a pak zase naskočily, aby se dozvěděly, jak ta myšlenka bude pokračovat.
"Všechno tohle pro mě děláš i přes to, co o mě víš?"
Homura si povzdechl. "To to budeš pořád vytahovat? Nevadí mi to, jasný?! Radši breč."
Nanami se chraplavě zasmál, ale po tvářích mu pořád stékaly proudy slz. Znovu zabořil hlavu do Homurova improvizovaného pyžama.
Homura se uvelebil do jakéhosi polosedu. Tohle vypadalo na dlouho.
Nanami měl pocit, že umře. Hlava mu třeštila pláčem a srdce zase jeho ne-až-tak-úplně-neopětovanou láskou. Cítil Homurův něžný dotek. Přitáhl se k němu blíž a pokoušel se udržet pohromadě alespoň jednu rozumnou myšlenku. Nešlo to. Znemožňoval mu to pláč a taky tlukot Homurova srdce, který cítil pod prsty.
"Díky, Seiji," zamumlal.
"Za nic."

Nakonec Nanami usnul Homurovi v náručí. Vyčerpání z pláče přemohlo to, co mu znemožňovalo spát. Tentokrát to byl Homura, kdo nemohl zabrat. Bylo značně traumatizující, pokud jste zjistili, že jste zamilovaní a onen dotyčný na vás o tři dny později usne.
Homura teď už regulérně ležel, zatímco Nanami mu pravidelně oddechoval v náručí.
"A já tu mám být idiot," zasmál se Homura a odhrnul mu z očí pramen vlasů. Nanami se ani nehnul. Jeho organismus chytil za pačesy příležitost dohnat spánkovou ztrátu, takže teď by ho nevzbudil ani výbuch atomové pumy.
Homura nevěděl, jestli to, co udělal, nebo spíš, co nechal Nanamiho udělat, bylo správné.
Očima klouzal po jeho spící tváři s jemnými, teď však ztrhanými rysy. Poslední dobou toho na něj bylo hodně a Homura by se nedivil, kdyby se mu to podepsalo na zdraví.
V mysli mu vyvstala palčivá myšlenka: Jak mu kdy někdo mohl ublížit?
Každým okamžikem, co s Nanamim strávil, Yuua nechápal víc a víc. Homura s ním strávil tři měsíce a úplně mu podlehl. A s Yuuem se paktoval dva roky a on mu přesto málem podřízl krk.
Nanami zamručel a ve spánku se zavrtěl. Ležel na boku, čelem k Homurovi, využívajíce jeho paži jako polštář. V rukou stále pevně svíral záhyby Homurova trika.
Homura se mu díval do tváře a přemýšlel. Zjistil, že to jde mnohem líp, než když po něm musel pořád po očku pokukovat.
Tak si to shrňme, pomyslel si. Už dva měsíce žije pod jeho střechou. Jak dlouho do něj může být zamilovaný?
Zamyšleně Nanamiho hladil po tváři. Mohlo to být tak dva, maximálně tři týdny, co se to začalo projevovat jako láska. Určitě do něj nebyl zamilovaný od začátku.
Ale něco musel tušit už na Kuroyamě, protože ať by se opil sebevíc, nic takového by nedělal, pokud by to alespoň jedinou buňkou v těle nechtěl.
Zrudl, když si vzpomněl na už několikrát přehrávané vzpomínky z výletu. V duchu musel konstatovat, že Nanami uměl líbat nepoměrně lépe, než Meiko.
Ale i přesto to Meiko nezazlíval. Přece jen, ona byla spouštěč pro alkoholem potlačené vzpomínky. A jeho milovaná mladší sestřička jí to vrátila i za něj, když jí předevčírem vrazila na chodbě facku. Když se to dozvěděl, pocítil bodnutí samolibé škodolibosti, protože ho napadlo, že je to odplata za to, že jim překazila Kuroyamu. Ale možná to tak bylo lepší.
Homura si povzdechl. "Co s tím vším budeme dělat, Shiro?" zeptal se tiše, jako kdyby mu jeho dnešní spolunocležník mohl odpovědět.
S úsměvem mu odhrnul pramen vlasů z čela, sklonil se k němu a pomalu ho políbil. Jemně a beze strachu. A bez nervozity. Když se od něj po několika sekundách odtáhl, znovu se usmál. Nanami se ze spánku zamračil a přitočil se Homurovi do náruče.
"To máš jako odplatu za Kuroyamu," ušklíbl se Homura a objal ho rukou, na které mu Nanami nespočíval hlavou.
Usnout se mu podařilo až po další hodině.
Ráno se vzbudil v sedm hodin. Byl čtvrtek a technicky vzato měl jít do školy, ale na dnešek měl úplně jiné plány. Všichni měli úplně jiné plány.
Homura se chvíli rozvaloval v posteli a oddaloval její opuštění, jak jen mohl. Nakonec však musel ven. Opatrně se vymanil z Nanamiho sevření a znovu přes něj přetáhl deku. Nanami spal jak zabitý. Homura vedle něj pod deku zastrčil Pedobeara, jak se to dělávalo malým dětem a rychle se převlékl. Školní uniformu nechal viset ve skříni a místo toho si natáhl modrobíle pruhované triko a džíny.
Projel si prsty vlasy a potřásl hlavou, aby nabyly trochu původní tvar a vyšel z pokoje.

Přesně o dvanáct minut později už vykládal svůj plán svému týmu.
Přesně o pět hodin a tři minuty později se Nanami probudil.
Dodatek autora na anime-manze:
Jsem průhledná jako izolepa. Nekvalitní izolepa! Protože několik čtenářek u minulé kapitoly už uhodly, co se stalo.
Ano, je to bohužel tak *smrk, smrk* U téhle kapitoly jsem bulela jak želva, protože jsem udělala nezbytné k tomu, abych alespoň trochu vystihla Nanamiho pocity. Ten den jsem byla navštívit po dlouhé době dědův hrob. Už je to šest let, ale stejně to pořád bolí. A myslím, že tenhle pocit každý chápe. Už zase popotahuju. Jsem hrozná.
K téhle kapitole: jak jsem říkala, je smutná, Nanami dostává ránu za ránou, ale Seiji se pokouší mu to ulehčit a je přitom strašně roztomilý. Tu "postelovou" scénu jsem vymyslela a byla jsem z ní naprosto unesená. Takže se snad bude líbit. Nanami se nám rozbrečel a mě je ho strašně líto. Proč mučím své charaktery? To netuším. Člověk by je zabalil do deky a utěšoval.
Chci Seijiho domů. ♥ S konečnou platností na Nanamiho žárlím. Přiznávám se, být na Meičině místě, tak udělám to, co ona na Nový rok.
Chmm... co ještě dodat? Včera jsem dopsala burácející 31. kapitolu. Dostala jsem se do ráže, ale byla jsem poslána spát, takže jsem se uprostřed noci vykradla, z počítače vytáhla flashku se Sparkiem a jelikož ségra nebyla doma, potají jsem tu kapitolu dopsala na notebooku pod peřinou =D
Zjistila jsem, že propadám depresi, když čtenáři nekomentují. Mám pocit, jako kdyby se jim to nelíbilo a neměli k tomu, co říct...
Potřebuju cukr. Asi jdu ztrestat ten kýbl zmrzliny, co je v mražáku.
Užijte si to, drahoušci ♥
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Karin Karin | 25. prosince 2012 v 15:39 | Reagovat

Krásna povídka četla jsem od 1-23 kapitoli pomalu v kuse prot jsem nepsala komentáře,ale ja se polepším.

2 Karin Karin | 1. ledna 2013 v 15:21 | Reagovat

Konečně to pochopil že se také zamikoval.

3 E-Fox E-Fox | 17. ledna 2013 v 10:00 | Reagovat

Mám blbou klávesnici a ještě neumím psát, takže raději čtu a čtu jako o život :) Chudák nanami, musím říct, že tohle jsem vážně nečekala, protože jsem si jeho babičku oblíbila ale jako to se asi jako důvod nepočítá no,prostě se mi zdálo, že ta nikdy nemůže skonat! :) :( ale ta postelová scéna... Hihi... skvělý, Seiji umí skvěle utěšovat :) a taky nevím jestli jsem postřehla správně... ale Seiji mu řekl poprvý jinak než Nanami... což mě dost překvapilo :D no dobře ne takmoc překvapilo.. ale změna je změna :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama