Sparkless - Kapitola 22.

6. listopadu 2012 v 18:38 | Dyamirity |  Sparkless
Oh, už dlouho tady nepřibyl Sparkless. Tak to hned napravíme.
Tohle je moje oblíbená, srdcervoucí kapitola. Hlavním tématem je vlastně Homurovo prozření. Seiji si to konečně uvědomil. Po jedenadvaceti dílech. Že mu to ale trvalo.
pak tam máme lačné pokukování, ale na tom je vlastně založený celý Sparkless.
A na konci trochu angstu, ale co bych spoilerovala =)
Nuž, užijte si kapitolu a nebojte, brzy přidám nové články.


Fakt, že ho Meiko políbila Homuru nevyvedl z míry tak, jak čekal.
"Jsem divnej, když jsem v sedmnácti ještě neměl pořádně holku?"
Přece jen, byla to jeho první pusa.
"Co je na tom špatného, chtít trochu lásky?"
Byla to přece jeho první p---
"Doufám, že tohle si ráno nebudeš pamatovat…"
A kruciš…


Homura ucouvl a překvapeně zamrkal. Meiko zrudla jako rak a uhnula pohledem. To však Homuru ani v nejmenším netrápilo. Měl teď na mysli mnohem závažnější věc…
Rozhlédl se a vyrazil davem. Když míjel svou mladší sestru, popadl ji za loket a vlekl ji pryč.
"Vrátím ti ji!" zavolal na Hibikiho. Ten jen překvapeně přikývl a okamžitě začal horečně přemýšlet, jestli je Homura rudý kvůli tomu polibku, nebo to má mnohem hlubší důvod.
Ohlédl se a pohledem zabloudil k Nanamimu. Ten stál jako opařený a zíral do temné řeky, jako kdyby se do ní chtěl po hlavě vrhnout.
Nad tím vším zářily duhové prstence vybuchujících ohňostrojů.
Hibiki nejistě přešlápl na místě. Věděl, že by měl jít za ním, ale netušil, co by mu měl říct. Zvlášť když je s ním Mizuki. Co by v téhle situaci mohlo Nanamimu pomoct? Tedy kromě kulky do hlavy….

"Seiji, co se…" chtěla se zeptat Ritsuka, ale to už se Homura zastavil. Stáli v jedné postranní uličce, kde ticho přerušovaly jen výbuchy rachejtlí. Homura se oběma rukama opřel o zeď a svezl se po ní k zemi.
"Ritsuko, já jsem asi zamilovaný do Nanamiho," zasténal tiše, čelo přitisknuté ke zdi. Ta slova mu nešla přes jazyk. Bylo to divné, jako kdyby se pokoušel mluvit přes hroudu bláta.
"Cože?" Ritsuka měla pocit, že se přeslechla.
Homurovi se klepal hlas, kolena a vlastně i myšlenky. "Říkám, že jsem se asi nějakým nedopatřením zamiloval do Nanamiho. Nevím, jak se to mohlo stát! Nevím, kdy se to stalo! A hlavně nevím, jak to, že mě to nenapadlo dřív!"
Lapal po dechu, až se mu od úst vznášely obláčky sražené páry.
"Miluju ho. Miluju ho! Já ho miluju!"
Opakoval to stále dokola, jako kdyby tomu sám nemohl uvěřit.
Ritsuka hledala ta správná slova, ale nenacházela je. Představovala si to asi tisíckrát, ale naživo to bylo jiné. Děsivější. Z hlasu jejího staršího bratra sálaly živé, hodně zmatené city.
"Jak jsi…" chtěla se zeptat nakonec, ale Homura zavrtěl hlavou. Stále k ní byl zády.
"Ještě ráno jsem si nebyl jistý, pokoušel jsem se přesvědčit sám sebe, že si to jen namlouvám. Přece jen, je to kluk a… můj nejlepší a vlastně jediný kamarád. Ale teď… Meiko se pokusila o něco, co bych nazval novoroční polibek. A já…"
Ritsuce to bylo okamžitě jasné. Homurovo podvědomí zřejmě bylo zklamané a proto mu připomnělo mnohem uspokojivější číslo, které si vystřihl s Nanamim na Kuroyamě.
"Chápeš to? Já a on… bože můj," zasténal, když se znovu ponořil do právě oživených vzpomínek.
"Oba jsme ji měli jak z praku." Po zádech mu přejel mráz, když si vzpomněl na… na to celé. "Nedivím se, že byl potom tak mimo. Jestli si to pamatuje, tak… bože můj," zopakoval a složil hlavu do dlaní.
Ritsuka přešlápla z nohy na nohu. Právě si v hlavě složila dohromady obě dvě verze celé té události. Nanami si myslí, že Homura byl tak namol, že si nic nepamatuje a užírá se, protože ho miluje. A Homura si myslí, že Nanami se cítí trapně kvůli tomu, co se stalo, ale miluje ho taky.
Tak na tohle nemá ani Dyamirity-sensei, pomyslela si Ritsuka promnula si čelo. Bylo jí obou kluků upřímně líto. Nikdy si nepředstavovala, že to dojde až do takového extrému.
"No nejsem já d***l, Ritsuko?" zeptal se Homura a chabě se zasmál. Hlas se mu pořád třásl.
To, co právě zjistil, mu podrazilo nohy.
Všechno to teď dávalo smysl. Proto se cítil tak provinile, proto tak zuřil, když se dozvěděl, co si Nanami vytrpěl u Yuua, proto to nejisté váhaní, když mluvili o budoucnosti.
"Vědělas to. Už od začátku." Homura se pomalu zvedl na nohy a prohrábl si vlasy.
"To není pravda, Seiji. Tvrdila bych, že se s ním dáš dohromady, ať by to byl kdokoliv. Vždyť mě znáš! Já… jak jsem to měla vědět?" Ritsuka si povzdechla.
"Pamatuješ to, co nám máma řekla, než odjeli?" zeptal se Homura, aniž by se k ní otočil čelem.
"Že doufá, že se nikdo nezaplete s Shiroganem…"
"Přesně tak. V tu chvíli mě napadla jediná věc. Víš jaká?"
"Že kdybychom si já nebo Kyouko se Shiroganem něco začaly, tak žárlit budeš na něj?"
"Přesně tak."
"Seiji…" Tohle bylo zlé. Hodně, hodně, hodně moc zlé.
Homura měl pocit, že všechny ty rozporuplné pocity ho roztrhnou napůl. Jedna jeho část si s Nanamim nechtěla nic začít, protože věděla, že by všechno šlo do háje. A druhá část… byla přesným opakem. Ta druhá část bojovala s nutkáním se obrátit, vrátit se k Nanamimu, Mizuki shodit do řeky a zakřičet za ní, že jestli se jeho Nanamiho ještě někdy dotkne, zláme jí ruce.
Přejel si roztřesenými prsty přes rty. Polibek od Meiko byl spouštěč. Vybavilo se mu všechno, do posledního žhavého detailu. Chapadélka alkoholové amnézie se stáhla.
"Zatraceně." Promnul si spánky a otočil se na Ritsuku. Ta tiše postávala opodál.
"Jdu domů," zamumlal Homura a zarazil si ruce hluboko do kapes. "Mohla bys to Nanamimu vyřídit?" Otočil se k temné ulici, ale Ritsuka k němu popoběhla a chytila ho za loket.
"Ani náhodou tě nenechám jít v tomhle stavu domů. Bůhví, pod jaké auto bys ještě skočil. Napíšu Hibikimu." Ritsuka ho měla prokouknutého. Homura si povzdechl, protože věděl, že když si Ritsuka vezme něco do hlavy, nedostane jí to z ní ani kladivem.
"Tak fajn."
"Víš, měl bys mu to říct, pokud chceš znát můj názor!"
Homura se smutně usmál. "Jo. Hned jak mámě přiznáš, že jsi yaoistka…"

Seiji si pamatuje Kuroyamu. Asi uz mu to doslo. Uklidni Shiroganeho. Ja Seijiho odvedu domu. Uvidime se zítra. R.

Hibiki překvapeně četl zprávu už potřetí. Takže Homura si na to vzpomněl.
Otočil se k Nanamimu, který pořád stál u zábradlí a tupě zíral před sebe. Vypadal zoufale. Mizuki mu pořád něco vyprávěla, ale Nanami nevypadal, že vnímá jediné slovo. Hibiki si povzdechl a počal si k němu lokty razit cestu. Ohňostroj už pomalu končil a na město se po oslnivém představení snášel šedý popel.
"Nano!" oslovil ho Hibiki, ale Nanami nereagoval. V prstech drtil zábradlí a pohled měl upřený do prázdna.
"Na chvíli si ho půjčím, ano?" otočil se Hibiki k Mizuki a ještě než se dozvěděl odpověď, popadl Nanamiho za rukáv a táhl ho pryč. Nanami nekladl ani minimální odpor. Byl jako kus hadru.
Hibiki ho vedl kus podél nábřeží, dokud dav neprořídl na několik osamělých jedinců, kteří už se trousili domů. Posadil Nanamiho na jednu lavičku a postavil se proti němu. Ruce si založil na hrudi a starostlivě se na Nanamiho zadíval.
"Jsi v pohodě, Nano?" zeptal se. Nanami neurčitě kývl hlavou. Byl bledý jako stěna a třásl se. Hibiki si povzdechl a zahalil se tak do oblaku páry. Bylo mu o rok staršího kamaráda upřímně líto. A sebe samého mu bylo taky líto. Chtěl Nanamimu ukázat esemesku od Ritsuky, ale věděl, že ti dva si to musí vyřešit sami, z očí do očí.
"Nic to neznamená! Ta holka se prostě rozhodla chytit příležitost za pačesy. Homura-san s tím nemá nic společného!"
"Myslím, že jeho rty by řekly něco jiného," zamumlal Nanami a přitáhl si kolena pod bradu. Hibiki si znovu povzdechl. To se to Ritsuce řeklo, uklidni ho, ale jak, to už mu do zprávy nenapsala.
"Ale no tak, Nanami, byla to jen jedna pusa. A navíc od ní! Děláš, jako kdyby jí požádal o ruku!"
Hibiki se pokoušel mu nějak telepaticky sdělit, že ta jeho jednostranná a neopětovaná láska není tak úplně jednostranná a už vůbec ne neopětovaná.
"Hibiki, on je na tohle moc… nezkušenej. Neumí to s holkama, sám mi to říkal. Kdyby tě z ničehonic políbila holka, taky by ses nezaobíral myšlenkou, jestli jí říct ano nebo ne!" Nanami zasténal. Tohle byl jeden z nejhorších dní v jeho životě.
Zarazil se. Homura Meiko nijak zvlášť nemusel, ale přece jen se zdálo, že ji předtím zaujatě poslouchal. Třeba změní názor.
"Sakra," zamumlal. "Tohle je tak strašně těžký!"

Homura se vyhýbal puklinám v chodníku. "Víš, je to složitější, než to vypadá…"

"Není to jako zamilovat se do holky," vysvětloval Nanami zkroušeně a zvedl oči k obloze.

Sledoval poslední zbytky ohňostroje. "Pořád nevím, jestli je to pravda nebo jestli si to namlouvám."

"Tvářím se jako jeho kamarád a přitom…"

"…jsme kamarádi, víš? I když kdysi byl jaký byl. Přesto všechno…"

"…chci aby mi věřil…."

"…mu chci věřit…"

"…v tuhle chvíli nemůžu čekat nic než přátelství…"

"…nemůžu mu nabídnout nic, než přátelství…"

"…i když bych samozřejmě chtěl víc…"

"…i když bych mu toho samozřejmě dal víc…"

"…ale nechci to zničit…"

"…ale nechci to zničit…"

"Jsem blázen, viď?"

"Jsem blázen, viď?"

Hibiki a Ritsuka si v ten samý okamžik zoufale povzdechli, i když je dělil víc jak kilometr. Nasadili úplně stejný výraz a stejným tónem řekli jen tři slova:
"Ano, to jsi."

Když se dveře pokoje otevřely, Homura se napjal jako pružina. Nanami tiše vešel a opatrně za sebou zavřel. Homura se neodvažoval ani hnout, aby mu nedošlo, že nespí. Nanami přešel pokoj a byl slyšet šustot látky, jak se převlékal.
Homura se pomaloučku pootočil a zahleděl se k oknu. Proti světlu pouličních lamp se rýsovala Nanamiho štíhlá silueta. Nanami se zarazil a otočil hlavu k Homurově posteli, jako kdyby cítil jeho zkoumavý pohled.
Homura si neuvědomoval, že už se víc jak minutu a půl nenadechl.
Došlo mu to až v okamžiku, kdy se mu zatmělo před očima. Tendenci rozkašlat se však porazil pud mentální sebezáchovy, proto jen tiše zalapal po dechu.
Takhle to nešlo. Musí to nějak vymyslet. Nemůže se k Nanamimu chovat jinak, jestli si ho chce udržet ve své blízkosti.
Bude se chovat jako dřív.
S touhle myšlenkou se zavrtal hloub do deky a pokusil se usnout. Tu noc se to však ani jednomu nepovedlo. Jejich myšlenky se zoufale upínaly k tomu druhému.

Ritsuka seděla na okraji vany, nohu přes nohu, a oči upřené na tyrkysové dlaždičky.
"Jo, asi máš pravdu," přikývla a na prst si zamyšleně natáčela pramen dlouhých vlasů. "Chtělo by to nějak naznačit, ale… přece nemůžu přijít ke svému staršímu bratrovi a říct mu: Hele, Seiji, víš, jak ses mi svěřoval? No tak jsem se zapomněla zmínit, že něco podobného dělá Shirogane už měsíc! Tím, že mi to řekl mě postavil mimo hru!"
V telefonu, který si tiskla k uchu to zapraskalo, jak si Hibiki odfrkl.
"Dělají si to složitější než musí!"
Ritsuka nemohla než souhlasit. "Mně to říkat nemusíš, Hibiki." Už to bylo nějakou dobu, co mu říkala křestním jménem. "Řekni to těm dvěma pitomcům. Každá autorka yaoi by už jednoho z nich nechala, aby se prořekl, ale oni ne! Nanami se prořekl jenom mně a já bych na to přišla sama, na rozdíl od Seijiho!"
Hibiki se uchechtl. Úplně viděl Ritsučin rozladěný výraz.
"Přestaň se smát, tohle je vážné!" napomenula ho. Hibiki se usmál.
"Jo, jo, vždyť já vím!" snažil se nasadit vážný tón hlasu, ale Ritsuka pobouřeně mlaskla.
"Pořád se směješ, viď, že ano?"
"Dostalas mě!" ušklíbl se Hibiki poraženecky.
Ritsuka se zády opřela o studenou zeď a natáhla nohy podél okraje vany. Bylo okolo jedné hodiny ráno a cítila, jak na ní padá únava posledních dní. Poslední dobou toho naspala vážně málo.
Protáhla se. "Už budu končit. Potřebuju se vyspat. Uvidíme se zítra!"
"Dobrou noc," popřál jí Hibiki s úsměvem a Ritsuka o okamžik později hovor položila. Hibiki se natáhl na gauč a založil si ruce za hlavou. Pokud celá tahle zoufalá situace měla nějakou výhodu, bylo to právě tohle.

Kyouko seděla u stolu a právě se prokousávala topinkou a povinnou četbou, když do kuchyně vešla Ritsuka. Na tváři měla svou ranní apatickou masku, která naznačovala, že do desíti hodin s ní zase nepohne ani tank.
"Dobré ráno," pozdravil jí, Ritsuka však jen zamručela, přešla k lince a zapnula rychlovarnou konvici. Beze slova si udělala kafe a místnost zase opustila. Ve dveřích se minula s Nanamim. Ten vypadal ještě hůř. Černé vlasy měl rozcuchané, jako kdyby se celou noc převaloval a pod očima se mu skvěly kruhy, za které by se nemusela stydět ani panda.
"Ránko," zamumlal ponuře a posadil se ke stolu.
"Co se stalo?" zeptala se Kyouko a tázavě se na něj zadívala přes horní kraj své knihy. Nanami si promnul oči a unaveně se opřel loktem o stůl.
"Moc jsem toho nenaspal." Kyouko si z očí odhrnula ofinu. To by ji vážně ani ve snu nenapadlo.
"Včera to bylo asi trochu náročnější, co?"
Nanami unaveně přikývl. Celou noc přemýšlel a došel k závěru, že do okamžiku, kdy se mu potvrdí, že mezi Homurou a Meiko něco je, se musí chovat úplně normálně.
Homura dolů dorazil asi o deset minut později. Na tváři měl výraz naprostého vyčerpání. Pozdravil, ale Nanami si hned všiml, že se vyhnul jeho pohledu a odvrátil oči.
Povzdechl si.

Homura vypadal, že dnes ráno má obzvlášť špatnou náladu. Na jakékoliv otázky odpovídal jedním slovem, které většinou nemělo víc jak dvě slabiky a obočí měl svraštěné, jako kdyby nad něčím horečně přemýšlel.
V poledne se naštěstí vrátili rodiče a tak se nálada v domě přece jen zlepšila. Homurova máma vyprávěla zážitky z návštěvy prarodičů, táta přikyvoval a děti se tvářili nadšeně. Tedy alespoň jedno dítě. Ritsuka ani Seiji se netvářili nadšeně nikdy.
Ten den byl zvláštní. Homura a Nanami se sobě vyhýbali jak mohli a když se náhodou na toho druhého podívali, ihned uhnuli očima, jako kdyby je v tu chvíli zaujalo něco jiného. A přesto ty vzájemné pohledy byli čím dál častější a čím dál pronikavější.

Ale tím to nekončilo. Pro Nanamiho to měl být jeden z nejhorších dní v životě. A měl se to dozvědět zhruba…
Byli uprostřed večeře, když Nanamimu zazvonil mobil. Zarazil se. Pomalu odložil vidličku a vstal od stolu.
"Omluvte mě na chvíli," řekl a vytáhl mobil z kapsy kalhot. Zadíval se na displej. Číslo ho zřejmě neznepokojilo, protože poodešel do chodby a bylo slyšet pípnutí tlačítka pro přijetí hovoru.
"Nanami Shirogane, prosím?"
Homura se za ním zkoumavě díval a žvýkal přitom soustu květáku. Nanami k němu stál zády, takže mu neviděl do tváře. Nemluvil, jen poslouchal.
Homura přemýšlel, kdo to může být.
Nanami přikyvoval, jako kdyby ho volající mohl vidět.
"Rozumím," řekl nakonec a zavěsil. Ruka s telefonem mu poklesla, ale stál pořád jako kdyby do něj uhodil blesk.
Homura se zvedl od stolu. "Nanami, jsi v pořádku?" zeptal se nejistě a udělal k němu několik váhavých kroků Bylo to ten den poprvé, co na něj přímo promluvil.
"Ne."
Homura se v tom okamžiku zarazil, protože Nanami se pomalu otočil a upřel na něj oči.
Jindy během dnešního dne by Homura uhnul pohledem, ale tentokrát to neudělal, protože ho Nanamiho zoufalý pohled držel jako ve svěráku.
"Nanami," zamumlal.
Jeho rodina za zády nechápavě přihlížela.
"Nejsem v pořádku."

Přesně o dvě minuty později se Homura dozvěděl proč.
Přesně o sedmdesát sedm hodin později viděl Nanamiho poprvé brečet.

Dodatek autora na anime-manze:
Tohle je jeden z nejsmutnějších dílů. Společně s tím předchozím a tím dalším tvoří takovou smutnou vložku po té optimistější stránce.
Navíc, teď se na vás bude valit jeden zvrat za druhým. Připravte se.
Ale teď k téhle kapitole: Seiji si to KONEČNĚ UVĚDOMIL! Po 21. dílech mu to konečně prošlo vedením a dorazilo až do mozku! Miluju tu scénu, kdy mluví s Ritsukou. Úplně ho vidím, jak klečí v temné uličce, pěstí mlátí do zdi a nad ním efektivně vybuchují ohňostroje ♥
Nanami se nám pomalu mění na plyšáčka, kterého má každý tendence utěšovat a chlácholit. Smrk. Mě je ho tak líto.
Meiko a Mizuki si podepsaly stvrzenku na smrt. Vážně plánuju, že se jim v budoucnu stane nějaká nehoda. Ne! Mám to! Nechám je, ať Homuru a Nanamiho načapají v nějaké velmi intimní chvilce (v plné jízdě asi ne, ale i taková žhavá líbačka na školní střeše udělá své...) Odnesou si to, mrchy jedny!
Poslouchám jednu strašně agres písničku, takže z toho mám i sadistickou náladu! Kdybych tohle poslouchala při psaní, možná bych byla schopná tam vložit i nějaký ten menší almost-rape =D
Poslední dobou ujíždím na BL drama CD. Je to... drsný, nevím, jak to napsat jinak. Stáhnete si CD, k tomu anglický překlad a jedete. Já už takhle hekticky sahuju čtvrté cédo a jen čekám, kdy to vyhrabe v kompu sestřička Fuchs.
Nuž nic, budu končit. Užijte si to, plačte, proklínejte mě, milujte mě, komentujte (hodně!) a znovu mě proklínejte.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 jejiblog jejiblog | 6. listopadu 2012 v 18:45 | Reagovat

krásná povídka moc hezky napsaná :)

2 Tercza Tercza | 12. listopadu 2012 v 12:49 | Reagovat

super povídka.. těším se na další díl...
už dlouho se mi nepovedlo najít něco, co by se tak dobře četlo... příběh mě vtáhnul, scény často nutí usmívat se. Je to po dlouhé době něco, co dává i smysl.
Jen tak dál.. víc takovýchle příběhů, které mají i děj :)

3 Dyamirity Dyamirity | Web | 12. listopadu 2012 v 19:38 | Reagovat

[2]: Děkuju moc =)
Jsem ráda, že ses takhle začetla.
Mám v téhle sérii příběhů víc a snad je brzo začnu přidávat i sem, takže budu ráda, když si je přečteš =D

4 Tercza Tercza | 13. listopadu 2012 v 15:14 | Reagovat

super.. ja se budu jen tesit.. ;)
asi jsem uz moc zblbla z toho, co se da na netu vsechno najit... a "povidky" to moc nejsou.

5 Karika Karika | 13. listopadu 2012 v 22:25 | Reagovat

[3]: Není to mrtvé! Dokonce to má i dost času na odepisování na komentáře! Jsou tu jen čtyři možnosti, proč se neozývá! Ignoruje mě, nelíbilo se jí, začala mě nenávidět za to malý vydírání, nebo jí to nepřišlo... Hm... WATSONE! POTŘEBUJEME POMOC!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama