Hlídač

17. října 2012 v 22:17 | Dyamirity |  Povídky
Tohle je povídka, kterou jsem psala do literární soutěže Urban Legends. Měla vyjít v knížce, protože jsems ní vyhrála první místo. Vlastně... MĚLA BY vyjít. Ale vzhledem k tomu, že v létě už měla být a stále nic, nedávala bych tomu moc velké naděje. Ale tak vám jí dám alespoň sem, ať se můžete pokochat dalším klenotem z mojí tvorby.
Hlídač je hororová povídka a je inspirovaná domem, který míjím každý den cestou do a ze školy. Není to taková abrabizna, ale v průčelí má takovou plastiku dětského obličeje, což je docela strašidelné, obzvlášť, když okolo chodím pozdě večer.
navíc jsem detail toho průčelí kreslila olejovými křídami a málem nad ní potila krev... no, ale u kreslení vznikl i nápad na Hlídače, takže vlastně můžu být jen ráda.
Takže si Hlídače užijte a napište, jak se vám líbil. ♥



Byl to starý dům. Nikdo si nepamatoval, kdy měl naposledy majitele nebo nájemníky. Byl to prostě dům prázdný už svou samotnou podstatou.
Kdysi o něm kdosi řekl, že je postavený ve viktoriánském slohu a nikdo se s oním mluvčím nehádal, ne, že by to byla pravda, ale protože tomu nikdo nerozuměl. Dům měl vysoká okna potažená z obou stran vrstvou špíny a prachu. Malé děti na okna ve spodních patrech rády kreslily prsty obrázky zvířátek a děti větší zase obrázky cenzurovatelné.
K hlavnímu vchodu vedly dřevěné schůdky, ztrouchnivělé, že se každý bál na ně došlápnout, aby se mu noha až po koleno neprolomila do dřeva. Jedno ze zábradlí bylo ulomené a leženo v přerostlé trávě opodál. Z druhého byla pro změnu uražená ozdobná vyřezávaná hlava lva.
Dům měl tmavě hnědou střechu a špinavě, pravděpodobně kdysi bílé zdi, po nichž se pnul břečťan, charakteristickým znakem té stavby ale byla socha sedící přímo nad průčelím. Architekt, který dům projektoval, měl zřejmě dost morbidní smysl pro humor, nebo si možná při kreslení plánů trochu přihnul, každopádně ta Socha nebyla něco, co by si většina lidí přála vídat každý den při příchodu domů.
Byl to muž. Postarší Muž-socha, jak se dalo vyčíst z detailně vyrytých vrásek okolo prázdných očí. Řezbář si dal až strašidelně záležet. Dlouhé vlnité vlasy byly dokonale zpracované a jediné jejich vady způsobila vlhkost a zub času. Na hlavě Muži-Soše seděl trojhranný klobouk s třásní, která mu přepadala do dřevěné tváře. Sošina ruka se však nikdy nezvedla, aby ji odhrnula z nevidoucích očí.
Rozkladu však neunikl ani dlouhý skládaný převlečník, který nehybně visel přes okraj střechy a pod nímž si každý rok stavěly hnízdo vlaštovky. Muž-Socha seděl desítky let bez hnutí, prázdnou tvář obrácenou k obzoru, jako kdyby vyhlížel majitele domu, který stále nepřicházel.
Tomu Muži-soše, se přezdívalo Hlídač. Nikdo nevěděl proč.
Prostě… se to tak říkalo.
A také se říkalo, že Hlídač skutečně hlídá.


Dvě postavy se tiše plížily stíny. Jedna klidně, jedna klid jen předstírala. Ve skutečnosti byla druhá postava velice nervózní a to kvůli první postavě, která jí už hodnou půlhodinu sledovala městem.
Bylo to jako hra na Kočku a na Myš.
Myš se zoufale rozhlížel ze strany na stranu a za pochodu se pokoušel vymyslet, kudy se vydá. Její smysl pro orientaci ve stresových situacích selhával. Měl chuť se jednoduše posadit pod lampu pouličního osvětlení a nechat zbytek večera na osudu. Jeho pud sebezáchovy ho ale stále hnal dopředu. Věděl, že kdyby se zastavil, už by nemusel další krok nikdy udělat. A on chodil rád.
Měl rád to město a rád se jím procházel.
Kočka si zatím jen zpovzdálí užíval jeho strach. Pomalu ho zaháněl do kouta. Oba dva to věděli, ale Myš si to stále nechtěl přiznat.
Procházeli dlouhou ulicí, mezera mezi nimi mohla být nějakých deset metrů, oba drželi stále stejné tempo, nezrychlovali, nezpomalovali. Jen pokračovali dál v chůzi.
"Umřu," pomyslel si Myš. "Umřu, určitě umřu. A já nechci umřít!"
Prudce odbočil do vedlejší uličky a minul dvojici, která zrovna vycházela z baru, nad nímž s tichým bzučením poblikával neonový název. Pár se mu vyhnul a zamířil opačnou stranou. Když je míjel Kočka, usmál se. Dvojice mu úsměv oplatila, problém byl v tom, že jejich úsměv naznačoval, že už se podívali několika skleničkám na dno, zatímco Kočkův úsměv patřil k těm druhům úsměvu, který většinou vidíte za nataženou paží, jež svírá nůž, popřípadě sekyru nebo jiný ostrý, s životem neslučitelný předmět.
Kráčel dál po od žáru slunce popraskaném chodníku a vnímal, jak každý jeho krok zní nadvakrát. Krok-krok, krok-krok, krok-krok. Krok…
Kočka zastavil.
Myš zastavil také, i když věděl, že rozumnější by bylo rozeběhnout se ulicí k nejbližší policejní stanici. Ale něco ho nutilo ohlédnout se a zjistit, proč Kočka najednou zastavil.
A tak se ohlédl.
Přímo před ním. Ta byly. Dvě oči.
To bylo první, co zaregistroval. Oči. Za nimi se k jeho mozku donesla informace, že oči jsou posazeny v čísi tváři. Ta že je spojena s tělem, na němž jsou ruce a nohy.
Ty poslední střípky, například že na tváři, kousek pod těma očima se nacházel úsměv, Myši docházely až v okamžiku, kdy už zoufale běžel spletitou sítí městských ulic.
V boku ho píchalo, nemohl popadnout dech, ale byl ochoten vypustit duši, jen kdyby mu to zaručilo, že nebude muset zastavit. Nohy mu klouzaly po vylámaných dlažebních kostkách a občas škobrtl o odhozenou plechovku nebo jiný odpadek.
Kočka se mu držel v patách. Najednou si připadal jako skutečná šelma, která pronásleduje kličkující kořist. Hraje si s ní, protože ví, že kořist mu nemůže uniknout ať by kličkovala sebevíc. A kořist to samozřejmě věděla taky.
Myš znovu zahnul a najednou stanul na široké ulici lemované velkými rodinnými domy a vilami. Většina oken byla zhasnuta, jen několik nespavců ještě bdělo. Začalo mrholit.
Jako kdyby i počasí chtělo přidat celé té scéně na dramatičnosti.
Ne, že by to bylo potřeba.
Myš se širokým obloukem vyhnul převrhnutému odpadkovému koši, ale hned v dalším okamžiku pochopil, že oblouk byl až příliš široký. Kočka popelnici přeskočil a tím jediným skokem zkrátil jeho náskok na nulu.
Myš cítil, jak po něm chňapl. Kočka sice minul vlasy, po nichž se natahoval, ale kapuci zachytil bez problémů. Prudce zastavil a škubl pravačku vzad. Myš cítil, jak se mu límec mikiny zabořil hluboko do krku, jak setrvačnost bojovala proti náhlému pohybu vzad. Měl pocit, že ho to roztrhne napůl, nakonec však skončil na lopatkách v pomalu se zvětšující louži.
Kočka se s téměř milým úsměvem skláněl nad ním. Pomalu ho obešel, zatímco Myš se s tichým sípěním hrabal zpátky na nohy. Nešlo to tak snadno, jak by si byl přál, protože nemohl popadnout dech.
S námahou se postavil, stále ještě v předklonu a svíral si krk. Oči měl stále upřené na asfalt, v jehož puklinách rašil plevel. Neodvážil se vzhlédnout.
"Co se děje?" ozval se tichý, potutelně znějící hlas.
Myš se v duchu pomodlil ke všem bohům, kteří ho v ten okamžik napadli, a doufal, že mu odpustí jeho dosavadní ateismus. Přísahal si, že jestli to přežije, konečně otevře tu starou zaprášenou bibli, kterou už několik let používal jako zarážku do dveří.
"Běž," vyzval ho Kočka a jeho koutky se stočily k uším, takže nevinný úsměv se v okamžiku změnil v nepřátelský úšklebek.
Myš nasucho polkl a o několik kroků couvl.
Kočka k němu vykročil, to už ale nervová zakončení Myšova mozku popadl opět pud sebezáchovy a jak kdyby to byly otěže, nasměroval ho na druhou stranu.
Byl jako závodní kůň. Běžel rovně, nebral ohledy na předměty okolo sebe. Oči měl upřené ke konci ulice a jen se modlil, aby se k němu dostal živý. Svět kolem pro něj neexistoval.
Kočka se vesele zasmál a vyrazil za ním. Tohle ho bavilo. Drapl po jeho levé ruce, Myš však pohyb u svého boku zachytil periferním viděním a ucukl. Kočka pohoršeně mlaskl, když Myš zabočil a zamířil k plotu jednoho z domů.
To byl vážně tak hloupý? Na rovině měl alespoň minimální šanci utéct. Ale pokud vběhne do něčí zahrady, bylo by to, jako kdyby dobrovolně strkal packu do pastičky.
Myš se zoufale chopil zpuchřelých prken plotu a napůl přeskočil, napůl se převalil do zahrady zarostlé plevelem a vysokou trávou. Na zlomek vteřiny se zastavil a rozhlédl se.
Byl to na první pohled opuštěný dům. Zahrada působila dojmem džungle. Neudržované záhony už dávno zmizely v po kolena vysoké trávy. Jediný, strašidelně pokroucený strom se ponuře skláněl přes plot a budil dojem, že se jako unavený důchodce opírá o jeho plaňky.
Odhrnul si pramen vlhkých vlasů z čela a vyrazil podél špinavé, popraskané zdi.
Kočka, s elegancí zkušeného lovce, dopadl do trávy na špičky a stejně jako jeho kořist se na okamžik zastavil a vzhlédl. Proti temnému nebi se v matném oranžovém světle rýsovala silueta napůl rozpadlé dřevěné sochy. Kočka na ní rozpustile zamával a klidným, téměř tanečním krokem vyšel po neexistující pěšince vysokou, navlhlou trávou.
Kdyby se pozorně zaposlouchal, uslyšel by tiché zapraskání dřeva.

"Myšičko myš…"
Hlas šílence. Myš se zastavil a zády se přitiskl k oprýskaným cihlám, které v jednom místě zdi vykukovaly pod oloupanou omítkou. Stál ve stínu a bál se nadechnout, protože věděl, že i třeba jen ten jediný nádech by mohl být ten poslední.
Hlas se ozýval z rohu, za který se chystal zajít. Kočka zvolil opačný směr cesty okolo domu než on, takže mu přímo šel vstříc.
"…pojď ke mně blíž…"
Myš couval, našlapujíce tiše jako zloděj opouštějící vykradený byt.
"Teď jsi na řadě ty, víš?!" ozvalo se náhle. Kočka se zasmál. "Tohle není žádná hra, když nebudeš pokračovat!"
Vynořil se zpoza rohu a upřel na Myš klidný, vyrovnaný pohled.
"Není to zábava…" pokračoval a koutky jeho úst se pomalu stočily dolů. Natáhl ruku a v prstech sevřel konec pahýlu něčeho, co mohlo být kdysi zábradlí u hlavního vchodu. Beze spěchu vylomil z trosek jeden klacek a zamyšleně ho pozvedl do úrovně své tváře.
"Myslíš, že tohle bude lepší zábava?" zeptal se Myši se zájmem a mávl klackem.
Myš pozoroval hrot se stále vzrůstajícím znepokojením. Dokázal si představit, jakou paseku by ten kůl mohl napáchat, kdyby mu ho Kočka dostatečnou silou vrazil pod žebra. Nebo kamkoliv jinam na těle, protože bohužel pro něj, tělo mu kryla jen jedna ubohá vrstva kůže a ta neměla proti ostrému kusu dřeva valnou šanci.
"Ty…" zamumlal Myš. Ohlušující ticho přerušoval jen tichý šum dopadajících kapek.
Kočka klacek zničehonic odhodilo do křoví. "Ale no tak, přece sis nemyslel, že bych ti tím chtěl ublížit!" řekl smířlivě. Myš však jasně viděl, jak jeho druhá ruka sjíždí ke kapse.
Ucouvl. Kočka ze zadní kapsy kalhot vytáhl nějaký předmět. Chvíli s ní něco kutil, než ho pozvedl tak, aby na něj Myš viděl. Ve slabém světle se zaleskla čepel.
Ozvalo se táhlé zapraštění dřeva.
Myš nespouštěl z Kočky oči ani když skřípot plynule přešel v hlasité ťukání dřeva o dřevo.
Oční kontakt přerušili až v okamžiku, kdy uslyšeli dutý náraz a pak… dech.
I v dešti byl slyšet tichý, sípavý, podivně dutý dech následovaný pomalými, mlaskavými kroky. Myš nejistě potřásl hlavou. Čvacht, čvacht, čvacht.
"Co se děje?" zeptal se Kočka, který se po vteřinovém rozptýlení opět plně věnoval své kořisti. Neohlédl se ani v okamžiku, kdy se zpoza rohu za jeho zády vynořila postava.

Kapičky vody se rozstřikovaly o napůl zpráchnivělé dřevo a pomalu klouzaly do hlubokých rýh a dírách po sucích. Nehybná tvář upírala prázdné oči na dvojici před sebou. Opírala se o hůl, protože jedna noha jí kvůli rozkladu končila pod kotníkem. Z trojúhelníkové čepice se při sebemenším pohybu sypaly třísky a dřevěný prach. Po dlouhém kabátě postavě přeběhl brouk v horečnaté snaze najít nějaký úkryt.
Myš by byl zesinal strachem, kdyby měl nějakou přebytečnou krev ve tvářích, která by odtamtud mohla zmizet. Bohužel, všechna jeho krev byla právě plně zaměstnána okysličováním důležitých orgánů jako byl třeba mozek. I tak měl Myš pocit, že se mu pomalu přehřívá.
Postava, Hlídač, udělal další krok. Kočka se konečně ohlédl.
Právě včas, aby viděl, jak mu hůl prošla hrudníkem jako kdyby byl z másla. Dřevěný muž nepohnul ani brvou jen z ramene se mu vydrolilo několik ztrouchnivělých kousků dřeva. Kočka se zoufale zasmál, oči upírajíc na dlouhý kus dřeva, který mu procházel trupem přesně pod hrudní kostí. Skrz jeho oblečení začala pomalu prosakovat krev.
"Co to má…" zamumlal, na tváři šílený úsměv. Hlídač mu neodpověděl. Popošel k němu blíž, přičemž trochu vrávoral, jak neměl oporu své hole, která stále vězela v hrudi muže před ním. Dřevěné prsty svíraly zákrut hole s klidem, jíž byl schopná jen socha.
"Co jsi…" chtěl pokračovat Kočka, ale Hlídač pomalu zatáhl za rukojeť hole a ta se začala pomalu vynořovat z Kočkového těla. Opustila ji s odporně masitým mlasknutím a sotva se rána otevřela, vytryskl z ní pramen horké krve, která okamžitě zkropila okolní vlhkou trávu.
"Co tu děláš?" zeptal se ještě Kočka, než se jeho tělo sesulo na zem.
Hlídač se zapřel zakrvavenou holí a ukročil do strany. Jeho ústa se pomalu s námahou otevřela. Bylo to jako kdyby se rozevírala štěrbina ve staletém dubu. Dech, který byl až doteď slyšet znatelně zesílil. Z dřevěných úst se vyřinul oblak prachu a pilin.
"Hlídám."
Hlas zněl dutě a prázdně jako kdyby někdo poklepal na sud. Kočka už ten hlas neslyšel. Myš opodál se pokoušel pohnout, ale nešlo to. To co viděl bylo tak bizardní, že od toho prostě nemohl odtrhnout oči.
Vždyť ten člověk, on to vlastně ani nebyl člověk, se rozpadá. Odpadávají z něj kusy dřeva! A teď zabil… jeho pronásledovatele.
Z Myši se zničehonic stal zase Muž.
Hlídač pomalým, trhaným krokem, který se nápadně podobal pohybům loutky, překročil nehybné tělo bývalého predátora a zamířil k Muži. Ten se úlevně usmál.
"Vy jste mě zachránil," řekl. Hlídač nereagoval. Ve tváři měl pořád stejně nehybný výraz. Přes oči mu visela vyřezávaná třáseň. Čvacht. Hlídač došlápl nezpráchnivělou nohou do mokré trávy. Jeho hůl za sebou nechávala tmavou stopu.
"Moc děkuju," pokračoval Muž. Na tváři měl stále vděčný úsměv.
A Hlídač znovu pozvedl svoji hůl…

Dyamirity
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Asano \ Kokonoke( jen na anime-manga.cz) Asano \ Kokonoke( jen na anime-manga.cz) | Web | 18. října 2012 v 16:37 | Reagovat

Daikyyy!! :D Vážně bys měla vydat knížku! ;) Moc se mi to líbilo, jen ten konec :D ale tuším co se tam stalo... musela si mít pěkně depresivní náladu :D jinak moc zajímavý a originální nápad ;) tohke si měla použít jako námět na mangu :3

2 Karika Karika | 18. října 2012 v 18:04 | Reagovat

Děsivý! Teď nebudu v noci spát! Chudáček Myš... Bude něco dalšího? Jsem čtiva chtivá! :D Vážně ten příběh má skvělou atmosféru!

3 Dyamirity Dyamirity | Web | 18. října 2012 v 18:38 | Reagovat

[1]: Jo, já bych ji vydala... pracuje se na tom =D Depresivní náladu jsem tou dobou měla. To byla zima, měla jsem práci s výstavou a nešla mi Marionette, tak jsem si to trochu vybila =D A námět na komiks to originálně je. Výherci té mangy měli tu povídku přepracovat do komiksu, Ale bůhví, jak to dopadne.

[2]: Něco dalšího? Uvažovala jsem, že vám sem hodím na ochutnávku povídku, kterou jsem psala ve dvanácti =D Jmenuje se to Jadeit Liška a je to hroznej brak =D No, možná uvidíš.

4 Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) | E-mail | Web | 18. října 2012 v 21:21 | Reagovat

Bože Dyami toje.....hororvo-scifi příběh.Náhodou dobrý ale na tvoje cukrouše z yaoi to nemá :D

5 Dyamirity Dyamirity | Web | 18. října 2012 v 21:28 | Reagovat

[4]: Jestli chci prorazit jako spisovatelka, musím umět psát všechny žánry. Přes sci-fi, přes fantasy a horory až po gay porno. =D

6 Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) | E-mail | Web | 18. října 2012 v 21:30 | Reagovat

:D A zatím ti to jde ale sparklíkování a marinka no uznej o kolik má Nanami lepší charakter než hlídač.I když hlídač je taky suprovej chlapík

7 Dyamirity Dyamirity | Web | 18. října 2012 v 21:44 | Reagovat

[6]: Tak Hlídač je charakter dělaný na koleni. Jako socha nemá emoce a nějak složitější myšlenkové pochody. Má jediný úkol, hlídat svůj dům. Je mu jedno, za jakých okolností tam někdo přijde. Prostě... hlídá.

8 Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) | E-mail | Web | 18. října 2012 v 22:29 | Reagovat

:D a to je prostě dobrý no jo uznávám že když si to přečteš vícekrát s tím že s ena něj zaměříš tak jo má svoje kouzlo sme poražena :D

9 Sorafay Sorafay | 20. října 2012 v 10:52 | Reagovat

Jeeeee, ten Hlídač mi je nesmierne sympatický :D
Parádny dej to malo, to stupňovanie, napínavosť. Málokto dokáže napísať príbeh s dvomi postavami a zaujať. A na koni zapojiť tretiu, ktorá to dorazí :)
Milujem poviedky bez mien, hneď mi prirastú k srdcu.
Naozaj perfektné dielko :)

10 Bleach Bleach | 25. října 2012 v 21:25 | Reagovat

No prídem sem po dlhšej dobre a tu toľko čítania :D Táto poviedka je úplne super... mám rada takýto žáner a tiež koniec je úplne nečakaný... proste dokonalé :D

11 Bleach Bleach | 25. října 2012 v 21:33 | Reagovat

Ejha, prídem sem po dlhšom čase a tu toľko čítania :D Poviedka je úplne úžasná, mám rada teno žáner... a ten koniec bol úplne prekvapivý... proste dokonalé :D

12 Dyamirity Dyamirity | Web | 26. října 2012 v 9:22 | Reagovat

[9]: Díky moc =D Ona byla délka omezená a kdyby tam bylo hodně postav, akorát by o mátlo. A takhle to má takovou příjemnou pochmurnou auru =D

[10]: Vidíš, vidíš =D Poslední dobou jsem to nějak flákala, tak jsem se zase musela trochu rozjet =) Ale jsem ráda, že se ti Hlídač líbí =)

13 Houp Houp | Web | 1. listopadu 2012 v 16:18 | Reagovat

Gratuluji k výhře, ty seš tedy ta co to vyhrála jo? :D Mě se moc líbilo zpracování komiksů ale k přečtení knížky jsem se ještě neměla. :) Sice vydání trvalo trošku dlouho, ale myslím, že to stálo za to :)

14 Dyamirity Dyamirity | Web | 1. listopadu 2012 v 16:40 | Reagovat

[13]: Jj, to jsem já =)
Mě teda komiks dost zklamal, protože... takhle to prostě myšlené nebylo. Jasně, autor komiksu si to musí trochu poupravit, ale tohle už bylo trochu moc  a z mojí povídky tak nezbylo skoro nic.
Ale aspoň můžu říct, že mám povídku v knížce =D

15 Karin Karin | 25. prosince 2012 v 16:01 | Reagovat

Ja myslela že jej zachrání o on ne.Povídka byla pěkně napsana.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama