Říjen 2012

Slenderman

26. října 2012 v 13:15 | Dyamirity |  Galerie
Nebezpečí, které vám hrozí, když při nějaké hodině sedíte vedle Dyamirity.
Tuta ručka patří kámošce Kiki, která má tu smůlu, že vedle mě sedí na zemáku, dějáku, fyzice a matice =D
Pokud jí zrovna nekreslím do učebnic nebo sešitů, kreslím si po ní.
Naštěstí Kikině to nevadí a kolikrát mě otravuje, ať si kreslím i když zrovna dělám SHI-team nebo něco podobného =D
Tady jsem to už možná trochu přehnala.



FAN video ♥

24. října 2012 v 19:35 | Dyamirity |  Sparkless
Už jsem se zmiňovala, že mám úžasné čtenářky?
Pokud ne, tak vám chci něco říct.
MÁM ÚÚÚÚŽASNÉ ČTENÁÁÁŘKY!! ♥
Protože kdo jiný než úžasné čtenářky by byl schopný mi udělat k narozeninám úžasné video.
Úžasné video s tématem Sparkieho.

Pokud neznáte, nastíním vám téma písničky:
Je od Hatusne Miku a pojednává vlastně o tom, že se holka snaží oživit vztah tak, že pokaždé, když se její kluk vrátí domů, předstírá, že je mrtvá.
Musím říct, že Karika mi tím úplně vyrazila dech... takže znova moc děkuju, Kari. ♥

P.S.: Teď mi od neděle nešel internet... zítra se nám na to měl přijít někdo podívat, ale hádejte co? Dyamirity má kouzelné ručičky a opravila to!

Soutěž o nejlepší návrh kimona

21. října 2012 v 10:47 | Dyamirity |  Others
Upsala jsem svoji duši ďáblu.
Dobře, ne tak úplně ďáblu, ale Ebě-chan, jedné své kolegyni spisovatelce na anime-manze. A upsala jsem se jí v tom smyslu, že mě požádala, jestli bych byla ochotná připojit se k jejímu projektu.
Jedná se o soutěž Nejlepší návrh kimona a ceny v téhle soutěži jsou povídky od pisatelek z anime-mangy.
Já a Eba-chan píšeme pro první místo, takže jsem se chtěla zmínit i tady, protože... možná byste se někdo chtěli zůčastnit.
Protože v případě, že byste vyhráli, mohli byste mě donutit napsat skoro cokoliv.

Mám jen pár podmínek.
Žádný super hard yaoi, yuri, hentai a v případě, že byste chtěli nějakou povídku, kde by byli moje vlastní postavy, nikoho nevraždím ani nemrzačím.

No, ale zajímá vás, jak to bylo dál s Ichigatou a Yoshinem? Jak by to dopadlo, kdyby to ve falečné líbačce Seijiho a Shiroganeho na střeše došlo trochu dál? Kdyby Kiyoteru nebyl tak úplně nedotknutelný? Kdyby Madarame a Hibari nějakou náhodou překročili hranici obyčejného přátelství? Kdyby Lee Moon našel způsob, jak Remyua dostat z deprese po rozchodu? Kdyby se členové DOOMu napárovali trochu jinak? Kdyby Chidori řekl Shiramizu, co cítít hned v prvním volume?
Je to samozřejmě jen pár nápadů, ale pokavaď vás něco zaujalo, nebo máte vlastní nápad... jukněte na odkaz dole a zúčastněte se.


ZDE


Dyamirity

Planets no. 1

20. října 2012 v 13:51 | Dyamirity |  Galerie
Představní nového fandomu ♥


10. září 2012 planeta Jupiter zachránila Zemi tak, že zachytila meteor, který se vermírem plahočil směrem k nám.
Člověk by si řekl, docela obyčejná událost, denně se to děje a dít se bude.
To by si řekl normální člověka.
Ale né lidé tumblru.
Protože lidé tumblru jsou schopni párovat i vidličku s nožem. A tak na sebe nový fandom nenechal čekat dlouho.
Fandom jménem Jupitearth, to jest pár složený z planet. Jupiter a Země.
Abych byla upřímná, propadla jsem tomu taky a poslední dobou nad tím obsesím, až hanba. Tipuju, že Hatey a Gira mě musí mít plné zuby. Ale moje osobní forma Jupitearthu je na světě. Oni totiž nemají jednotný vzhled a každý si je představuje krapet jinak. Já jsem ovšem nezůstala jen u Jupiteru a Země, ale vrhla jsem se na celou sluneční soustavu se složitými vztahy a postavami.
A tady máte první várku, to jest první čtyři planety sluneční soustavy.
Hrozně mě baví vymýšlet jejich personifikace. Jediné, co mě trochu odrazuje, je fakt, že na každém obrázku mají ty planety trochu jino barvu, takže oblečení jsem jim nakonec tak nějak přizpůsobila, aby tam byly vyváženy všechny barvy.
Nenutím vás se do tohohle střeleného fandomu přidávat, ale možná ho tady na shi-tu hodně pocítíte, protože když já nad něčím obsesím, tak obsesím hodně! =D
To jste si vlastně mohli všimnout i v období, kdy jsem byla hotová ze Sherlocka. Ne, že teď bych nebyla, ale už to trošku ochladlo. Nechtějte mě vidět, až vyjde třetí série =D

No, ale každopádně, doufám, že se vám obrázky líbí a brzo dodělám i zbytek sluneční soustavy a začnu se samotným Jupitearthem =D

Dya

Hlídač

17. října 2012 v 22:17 | Dyamirity |  Povídky
Tohle je povídka, kterou jsem psala do literární soutěže Urban Legends. Měla vyjít v knížce, protože jsems ní vyhrála první místo. Vlastně... MĚLA BY vyjít. Ale vzhledem k tomu, že v létě už měla být a stále nic, nedávala bych tomu moc velké naděje. Ale tak vám jí dám alespoň sem, ať se můžete pokochat dalším klenotem z mojí tvorby.
Hlídač je hororová povídka a je inspirovaná domem, který míjím každý den cestou do a ze školy. Není to taková abrabizna, ale v průčelí má takovou plastiku dětského obličeje, což je docela strašidelné, obzvlášť, když okolo chodím pozdě večer.
navíc jsem detail toho průčelí kreslila olejovými křídami a málem nad ní potila krev... no, ale u kreslení vznikl i nápad na Hlídače, takže vlastně můžu být jen ráda.
Takže si Hlídače užijte a napište, jak se vám líbil. ♥



Byl to starý dům. Nikdo si nepamatoval, kdy měl naposledy majitele nebo nájemníky. Byl to prostě dům prázdný už svou samotnou podstatou.
Kdysi o něm kdosi řekl, že je postavený ve viktoriánském slohu a nikdo se s oním mluvčím nehádal, ne, že by to byla pravda, ale protože tomu nikdo nerozuměl. Dům měl vysoká okna potažená z obou stran vrstvou špíny a prachu. Malé děti na okna ve spodních patrech rády kreslily prsty obrázky zvířátek a děti větší zase obrázky cenzurovatelné.
K hlavnímu vchodu vedly dřevěné schůdky, ztrouchnivělé, že se každý bál na ně došlápnout, aby se mu noha až po koleno neprolomila do dřeva. Jedno ze zábradlí bylo ulomené a leženo v přerostlé trávě opodál. Z druhého byla pro změnu uražená ozdobná vyřezávaná hlava lva.
Dům měl tmavě hnědou střechu a špinavě, pravděpodobně kdysi bílé zdi, po nichž se pnul břečťan, charakteristickým znakem té stavby ale byla socha sedící přímo nad průčelím. Architekt, který dům projektoval, měl zřejmě dost morbidní smysl pro humor, nebo si možná při kreslení plánů trochu přihnul, každopádně ta Socha nebyla něco, co by si většina lidí přála vídat každý den při příchodu domů.
Byl to muž. Postarší Muž-socha, jak se dalo vyčíst z detailně vyrytých vrásek okolo prázdných očí. Řezbář si dal až strašidelně záležet. Dlouhé vlnité vlasy byly dokonale zpracované a jediné jejich vady způsobila vlhkost a zub času. Na hlavě Muži-Soše seděl trojhranný klobouk s třásní, která mu přepadala do dřevěné tváře. Sošina ruka se však nikdy nezvedla, aby ji odhrnula z nevidoucích očí.
Rozkladu však neunikl ani dlouhý skládaný převlečník, který nehybně visel přes okraj střechy a pod nímž si každý rok stavěly hnízdo vlaštovky. Muž-Socha seděl desítky let bez hnutí, prázdnou tvář obrácenou k obzoru, jako kdyby vyhlížel majitele domu, který stále nepřicházel.
Tomu Muži-soše, se přezdívalo Hlídač. Nikdo nevěděl proč.
Prostě… se to tak říkalo.
A také se říkalo, že Hlídač skutečně hlídá.

Taneční výšpecht

17. října 2012 v 22:10 | Dyamirity |  Moje výšplechty
Prodloužená a taneční vůbec.


Nuž, po dlouhé době jsem opět tady a tentokrát se moje stesky budou točit okolo jediné věci.

TANEČNÍ!

Dalo by se to shrnout několika málo slovy: Bolest, stud, tanec.
Vezmu to popořadě.
Bolest.
Nikdy jsem nenosila podpatky. Pokud nepočítám to blbnutí devítileté holčičky, která po bytě pochodovala v prastarých lodičkách a cítila se jako největší frajerka. Proč bych je taky měla nosit? Jsem sportovní typ. Moje obuv jsou tenisky, brusle, maximálně v zimě kozačky s miniaturním klínkem a v létě gladiátorky. Ale ne lodičky. Měřím metr sedmdesát čtyři, proboha! Nemám potřebu si nasazovat boty, které nejenže deformují nohy, ale ještě přidávají dalších deset cenťáků.
Takže. Nikdy jsem je nenosila. A najednou BUM, taneční!
Máma, ségra a taneční mistr mleli to samé, to jest: potřebuješ podpatky.
A tak jsem skončila takhle. Už mám za sebou čtyři hodiny a prodlouženou. A moje nožičky by úpěly bolestí, kdyby měly pusinku. Ale jelikož nemají, kvílím za ně já, ale o to vehementněji. Nekdo šel po prodloužené ještě zapařit. Já se doploužila domu, zalezla pod postel a pomalu brečela bolestí.

Stud.
Viz. první utrpení. Protože nejde nestydět se, když jdete na botách, jejichž povrch se téměř nedotýká země a snažíte se nevypadat, že každou chvíli hodíte epický držkopád. A všichni se vás ptají: Co se děje? Proč chodíš tak divně?
A já se jen musím skromně usmát a odpovědět: Ááále, jen se pokouším nezabít se, hehehe.
Navíc, stejně jako jsem nikdy nenosila podpatky, nenosila jsem ani šaty a sukně. To jest další utrpení navíc. Sukně. Kdo to vymyslel? Tipla bych si, že stejně jako lodičky, nějaký chlap.
Šaty. Člověk si pořád musí kontrolovat, jestli je nemá vyhrnuté, jestli mu nelezou prsa nebo jiná část anatomie, která by na denním světle neměla co dělat.
Sečteno podtrženo: Když balancujete na lodičkách a ještě si musíte kontrolovat sukni, nejde se nestydět.

Tanec.
Ehm... tak.
Jak jsem se zmiňovala o tom paření... hm? Spousta lidí v mém věku paří. A to hodně. Přelom šestnáctek a sedmnáctek je pařící věk. No, ale já nepařím. (Tak mě napadá... tenhle článek je v podstatě výčet věcí, které já nedělám, ale zbytek světa dělá.) A víte, co to znamená? Ano, že neumím tancovat.
Neumím tancovat. Víceméně. A tak jsem se bála, že to bude jen trapas navíc. Naštěstí nejsem zdaleka nejhorší. Alespoň mám hudební sluch. A dokážu napočítat do čtyř, abych si spočítala kroky. To spousta mojich spolužaček neumí.
A je to hrůza sledovat. Jak se tam kymácí jako... kachny na bruslích.
Ale nakonec to docela ušlo. Nejsem zase takový dřevo.

Ale co to znamená?
Že se nemůžu dočkat až taneční skončí.
Je to zabitý víkend. A pokud počítám prodloužený a věneček...
Božé... to jsou taneční samozřejmost jen u nás?
Celej Žatec učil jedinej mistr. Lerche. Kdo neměl Lercheho, neměl taneční.

Dyamirity

Sparkless - Kapitola 21.

14. října 2012 v 14:18 | Dyamirity |  Sparkless
Zase to tu nějak flákám, tak sem hodím zase jednu kapitolu Sparklesse. Pro vaší potěchu jsem začala prolézat soubory se starými obrázky, když se vám moje staré FPR výtvory tak líbily =D Takže brzo možná bude další várka.
Ale nebudu to tady protahovat, uvidíte sami.
Teď si užijte Sparkieho ♥


"Nii-chan?"
"Seiji?"
"Nee-chan, nii-chan je asi rozbitý…"
"Uklidni se, Kyouko. Seiji! Hej, Seiji! Co ti je? Odpověz mi! Hej!!"
"Nee-chan, co mu je?"
"Kyouko, nech nás tu prosím tě na chvíli samotné, ano?
"Heh? Proč?"
"Potřebuju si se Seijim o něčem promluvit."