Sparkless - Kapitola 20.

30. září 2012 v 20:24 | Dyamirity |  Sparkless
Tak a jsme přesně v půlce Sparkieho. Tohle je moje oblíbená kapitola. Homurovi odjedou na víkend a nechají své děti včetně Nanamiho doma samotné. Bylo by to velice vhodné pro nějakou yaoi akci, to by ovšem doma nesměli zůstat i Seijiho sestřičky. Tak mě napadá, že Ritsuka a Kyouko fungují jako takový pás cudnosti, nezdá se vám?
No, ale nebudu vás zdržovat. Hezky se pusťte do čtení, ať už je to poprvé nebo po dvacáté ♥


Buďte tu hodní!"
"Ano, mami."
"Poslouchejte Seijiho!"
"Ano, mami."
"A hlavně zavolejte, že jste v pořádku!"
"Ano, mami."
"A ne, že si některá z vás začnete se Shirogane-kunem!"
"Mami, proč říkáš některá, ale koukáš na mě?!"
"Promiň, Seiji, za to může Ritsuka!"
"Bože můj, proč nejsem jedináček?"


Všichni tři sourozenci stáli u branky a dívali se, jak auto rodičů mizí za rohem. Byl pátek odpoledne a rodiče je právě na celý víkend opouštěli a nechávali napospas přírodě. Tedy… napospas jim samotným.
Sotva auto zmizelo za rohem, všichni tři si hluboce oddechli.
"Pá, rodičové," ušklíbla se Ritsuka, vysadila si brýle do vlasů a promnula si kořen nosu.
Seiji si založil ruce v bok. "Máma nám k veřeři připravila rybí polévku, prý abychom se stravovali zdravě, když tu nebude. No prostě jako vždycky."
Kyouko kývla a vyšla ke dveřím. "Jdu ji vylít do záchoda!"
Homura se otočil na starší ze svých mladších sester. Stačil jim vteřinový pohled.
"Kazíš nás, Seiji. Hrozně nás kazíš!" usmála se Ritsuka.
"Jako kdybys to potřebovala, ty příšero." Homura ji rozcuchal vlasy a vyšel za Kyouko dovnitř do domu. Ritsuka šla hned za ním.
"Změnil ses, Seiji," ušklíbla se a znovu si nasadil brýle na oči.
Homura se zatvářil, jako kdyby ho to sdělení zarazilo. Jednou rukou si prohrábl hnědé vlasy. "Myslíš?" zeptal se nejistě a zadíval se do zrcadla, které viselo v chodbě. Pořád byl stejný. Nebo se tak alespoň cítil. Zamyšleně si odhrnul z očí pramen vlasů.
Ritsuka ho minula a zamířila do kuchyně. "Jo, myslím."
Homura nespouštěl oči ze zrcadla. Jeho doraz mu pohled trpělivě opětoval. Vypadal trochu překvapeně. Hleděl do vlastních zelených očí s drobnými tmavšími tečkami okolo zorničky a hledal nějaký důkaz, že se doopravdy změnil.
"Seiji!" zavolala ho v příštím okamžiku Ritsuka kuchyně.
Homura naposledy přejel zrcadlo pohledem.
"My dva si budeme muset ještě promluvit," řekl směrem ke svému odrazu a vešel do místnosti, kde už ho čekala jeho mladší sestra.
A jenom fakt, že právě promluvil k vlastnímu obrazu v zrcadle ho měl utvrdit, jak moc se za poslední týdny změnil.

Nanami byl zrovna zabrán do čtení další knihy, jejíž přebal používala Ritsuka jako kamufláž pro svou četbu, když se zezdola ozval Homurův hlas.
"Nanami!"
Nanami se rychle vyhrabal z postele, po níž se rozvaloval a odložil knihu hřbetem vzhůru, aby věděl, kde skončil se čtením. Urovnal si oranžové triko a prohrábl si vlasy, načež vyběhl ze dveří. Seběhl schody a vešel do kuchyně.
Hned na prahu se zarazil. "Pardon, asi jsem si spletl dveře," zamumlal.
Homura na něj zamířil nožem, který svíral v pravačce. Nanami poděšeně ucouvl.
"Jé, promiň, Nanami," omlouval se rychle Homura a nůž odložil, společně s mrkví, kterou jím loupal. Nanami si promnul rameno.
"Dobrý, jen jsem se trochu lekl!" ujišťoval ho. Vešel do místnosti a rychle se rozhlédl.
"Vaši už jsou pryč?" Homura souhlasně přikývl a znvou se sklnil k zelenině. Vlasy měl stažené čelenkou z čela, aby mu nepadaly do očí, a vypadal, že se baví.
"Co má tohle znamenat?" zeptal se nechápavě Nanami, opřel se o kuchyňskou linku vedle Homury a zvědavě mu nakukoval pod ruce.
"Vařím, co jiného?"
"To jsem si všiml, že vaříš. Jen nechápu proč a od kdy to umíš!"
Homura si povzdechl a shrnul nakrájenou zeleninu z prkénka do plastové mísy, kterou měl připravenou po pravici. "Vařím, protože nikdo jiný to neudělá. A umím to od dvanácti!"
Přesunul se ke sporáku a nadzvedl pokličku, která překrývala pánev. Nanami mu nakoukl pod loktem dovnitř. Prskalo tam nějaké maso.
Tázavě se zadíval na Homuru.
"To nevypadá zrovna… jak to jen říct…"
"Zdravě jak to dělá máma?" usmál se potměšile Homura, který se zrovna počal probírat lahvičkami různého koření.
"No… tak trochu." Nanami nevěděl, jak to říct, aby Homuru neurazil.
"V tom případě to plní účel."
Nanami nechápavě naklonil hlavu. Homura mezitím odšrouboval víčko jedné ze skleniček a nahlédl dovnitř. Poklepal na dno a zřejmě byl spokojen s jejím obsahem, protože ho v příštím okamžiku celý vysypal do masa.
K Nanamimu dolehla ostrá, štiplavá vůně.
"To chceš říct, že tohle vaříš vaší mámě natruc?"
Homura před něj položil hlavici česneku. "Tak trochu. Vždycky, když jsme sami doma, vařím já. Zdravá výživa tu tenhle víkend bude sprosté slovo. A teď buď trochu užitečný a oloupej mi tři stroužky."
Nanami si uvědomoval, že Homurova matka se pokouší rodinu naučit jíst zdravě, ale to, že to její potomci zasklí pokaždé, když odjede, to vážně nečekal.
"Kde jsou Kyouko a Ritsuka?" zeptal se po chvíli Nanami a rozlomil česnek napůl.
Homura zamíchal maso a znovu se přesunul k zelenině. "Na nákupu. Mají za úkol nakoupit na celý víkend, takže se asi jen tak nevrátí." Zkušeně zeleninu nasypal do směsi a zakroužil pánvičkou, aby se její obsah promíchal.
Nanami na kredenc položil očištěný česnek a okamžitě dostal do rukou brambory na oloupání. Homura zřejmě věděl, jak své lidi zaměstnat.
Nanami ho po očku sledoval. Homura si vaření užíval. Plochou stranou nože nadrtil jeden proužek česneku a smetl ho do směsi na pánvi. Několikrát ji promíchal a zkoumavě se na ní zadíval.
"Nanami, pojď sem, prosím tě," vyzval ho. Nanami se zvedl od lavoru brambor a došel až k němu. Homura k němu natáhl lžíci s omáčkou.
"Ochutnej to." Nanami zvedl ruce na svou obranu.
"Ne! Já nechci být tvůj pokusný králík! Kdo ví, jestli mě to nezabije?!" Zoufale těkal očima po okolí. Homura si povzdechl a založil si druhou ruku v bok.
"Kdybych tě chtěl zabít, myslíš, že bych si dělal tu práci a trávil jídlo s kterým se tu dělám už skoro dvacet minut? Mohl jsem tě propíchnout tím nožem sotva jsi vešel."
Nanami musel uznat, že na tom něco je.
Než se zmohl na další námitky, Homura mu vrazil lžíci mezi čelisti, div mu nevyrazil zuby. Nanamimu nezbylo nic jiného, než polknout.
"Bože můj! Je to vážně dobrý!" Nanami se na Homuru zasněně zadíval. "Je to vážně dost dobrý!"
Homura se neodolatelně usmál. "Vítej v mém světě, Shirogane!"

Toho večera ležel Nanami na pohovce a měl povit, že umře na přejedení.
"Umřu. Vážně umřu!" sliboval už dobrou půl hodinu.
"Tak umři a buď zticha, je mi blbě," zamručela Ritsuka, která ležela na křesle, nohy přehozené přes opěrku na záda, hlavu zvrácenou dolů přes sedátko.
Homura se při pohledu na její polohu vůbec nedivil, že je jí špatně.
Kyouko už mezitím usnula na druhém křesle.
V pokoji vládla spokojená nálada, kterou trpí lidé po akutním přežrání ještě před tím, než na ně dopadne ta vlna provinilosti a bolesti žaludku. Nanami vypadal, že každou chvíli usne taky. Hlavu měl opřenou o opěradlo gauče a byl natažen přes celý gauč. To znamenalo, že měl nohy přehozené přes Homurova kolena.
Ritsuka už dobrých minut pozorovala, kdy jeden z nich něco řekne, ale pořád se nic nedělo. Homura ještě před třemi měsíci nesnesl téměř žádný fyzický kontakt s někým cizím.
A teď se tu po něm válí Nanami a on neřekne ani fň.
Usmála se. Šlo to dobře. Všechno šlo dobře. Pokud se takhle sblížili za tři měsíce, jak to asi bude vypadat za další dva?
Unaveně se skulila z křesla a odhodila si z očí ofinu. Byl nejvyšší čas trochu přiložit do kamen. Samozřejmě pomyslných kamen.
"Kyouko, vstávej, jde se spát," budila jemně svojí mladší sestru. Ta něco zamručela, ale nakonec celá malátná vstala a nechala se odvést do jejich pokoje.
"Dobrou, kluci!" zavolala ještě Ritsuka, než vešly na schody.
Homura se protáhl. Nanami to bral jako signál, že půjdou taky a posadil se. V příštím okamžiku však přepadl na druhou stranu, rovnou na Homuru. Homura sklopil oči a střetl se se zkoumavým pohledem čokoládově hnědých očí. Nanami mu hlavou spočíval na kolenou a zdálo se, že čeká, až ho Homura shodí.
"Seiji?"
"Hm?"
"Myslím, že po tom tvém zabijáckém jídle už nikam nedojdu. Cítím, jak mě to žere zevnitř!" zamručel Nanami a znovu se zvedl do sedu.
"Nedělej se, Nanami. Já tě nenutil, aby sis dvakrát přidával!" Homura se znovu protáhl a podrbal se ve vlasech. Musel uznat, že dneska to trochu přehnal. Sám měl pocit, že ho trávené jídlo pomalu trhá na kusy.
"Dělal jsem to kvůli Kyouko a Ritsuce. Úplně slyším, jak by si zítra stěžovaly, že se nevejdou do kalhot, kdybych je nechal, aby pokračovaly!"
"No jistě, ty můj malej samaritáne!" ušklíbl se Homura a vůbec mu nedošlo, co řekl. Nanami sebou trhl a cítil, jak se mu do tváří žene krev.
"Mně je vcelku jedno, jestli tu zůstaneš, Nanami," pokračoval Homura, který si Nanamiho chameleonského syndromu nevšiml. Nanami děkoval bohu, že z Homury udělal takového ignoranta, co se týče pocitů ostatních lidí. Hodně mu to usnadňovalo jeho plány na sebevraždu z nešťastné lásky. Takhle ho alespoň Homura nebude přemlouvat, ať z toho okna neskáče, že si můžou promluvit.
"No tak, Seiji, buď přece kamarád. Přece mě tu nenecháš umřít!"
Homura už se zvedal, ale Nanamiho ho chytil zezadu okolo krku a pověsil se na něj, jako by byl malé dítě. Homura zavrávoral.
"Nanami!" okřikl ho, ale zjistil, že se může bez problémů narovnat. Nanami vážně vážil asi jako jeho mladší sestry. To znamená, ne příliš moc.
"Do pokoje, věrný oři!" zavelel Nanami se smíchem a máchl jednou rukou do vzduchu, zatímco druhou se křečovitě držel Homurova trika.
"Ti dám oře, ty pišišvore!" zavrčel Homura, ale bez dalšího slova si nadhodil Nanamiho na záda a vyrazil ke schodům.
"Zhasni, když jednou konečně dosáhneš na vypínač!"
Nanami se natáhl a prsty zavadil o knoflík vypínače. Pokoj potemněl a on se rychle stáhl zpátky na svůj dechberoucí dopravní prostředek.
Jemně přejel rukou po linii Homurova ramene, ale ucukl, když si ucítil, jak se mu pod kůží napjaly svaly. Najednou se zarazil a rozhlédl se po temné chodbě.
"Neměly by tu už být-"
"AUU!"
"…schody…"
"Díky. Fakt díky, Nanami!"
"Můžu já za to, že nedáváš pozor na cestu?"
"Abych tě tu náhodou nenápadně nevytrousil…"
"Jestli půjdu já, stáhnu tě s sebou!"
Přitáhl se k Homurovi blíž, aby mohl lépe držet rovnováhu. Zatímco Homura byl plně zaměstnán zdoláváním schodů, Nanami zabořil tvář do jeho vlasů.
Nevěděl, jestli je to, co se mezi nimi děje, dobře nebo špatně. Na jednu stranu se cítil šťastný, ale na druhou věděl, že to bude těžší a těžší držet se od něj dál.
Byl to začarovaný kruh, který se bál opustit.
Sevřel prsty látku Homurova trika a přitáhl se k němu blíž. Homura neřekl ani slovo. Zdolal schody a na okamžik se zastavil, aby si odpočinul. Doufal, že v tu chvíli nevyjde z pokoje Ritsuka nebo Kyouko. Byla sice tma jako v pytli, ale nepochyboval, že by si rozsvítila. A jemu by pak nezbylo nic jiného, než jí vysvětlit, proč nese Nanamiho na zádech.
Pak tu samozřejmě byla možnost, že by Nanamiho rychle pustil a sešoupl ze schodů, ale uvědomil si, že radši než to, vysvětloval by své malé fujoshi sestřičce, proč se k němu Nanami tak lísá.
Dovrávoral ke dveřím jejich pokoje a zjistil, že je zavřeno.
"Nanami," sykl, aby na sebe neupozornil své sestry.
Nanami se narovnal a naklonil se mu přes rameno. "Co je?"
"Otevři dveře, já mám teď trochu plné ruce,"
Nanami se natáhl a vzal za kliku. Dveře se otevřely a Homura nejistě vešel do pokoje.
"Konečná, Nanami, vystupujem!" Nanami se Homurovi spustil ze zad a měkce dopadl na koberec. "Díky za svezení," usmál se, což Homura ve tmě nemohl vidět a zavřel za nimi dveře. Homura padl do postele a se slastným zamručením se protáhl.
Nanami pohlédl na budík.
"Seiji, víš, že zítra jsme pozvaní na pozorování ohňostroje?" zeptal se náhle, jak si vzpomněl. Homura nadzvedl hlavu a povytáhl obočí.
"Jak prosím?" zeptal se nechápavě.
Nanami se posadil na vlastní postel a přetáhl si přes hlavu košili. Homura odvrátil oči od jeho jizvy. Pohled na ni ho pořád znervózňoval. A naplňoval bezmocným vztekem.
"Jde tam celá třída, zapomněls? Ohňostroje na oslavu Nového roku!" připomněl mu Nanami a otočil se ke skříni. Mluvil a přitom hledal čisté pyžamo. "Mluvilo se o tom dneska celý den. Určitě ti to někdo říkal. A mám taková vtíravý pocit, že jsem to byl dokonce já!"
"Promiň," povzdechl si Homura.
"Dobrý. Ale každopádně, měli bychom tam jít. Jinak budem jediní, kdo tam nepřijde!"
"Taky by se nic nestalo. Ten výlet mě utvrdil, že se svojí třídou se chci vídat JENOM ve škole!"
Nanami si natáhl triko o dvě čísla větší, než jaké potřeboval, a otočil se na něj, v očích pohoršený pohled. "Ale no tak! Ukázalo se, že naše třída není tak hrozná!"
"Byli jsme na stejném výletě?"
"Haha, moc vtipný. Navíc tady nebudou závěje sněhu, ani Yamada, ani rozpadající se barabizna…"
"Ale, a to je hlavní, Mizuki tam bude pořád a s tím nic nenaděláš!"
Nanami se chtěl zatvářit zle, ale vyyšel mu z toho potutelný úsměv. Od té doby, co mu Mizuki rozsekla obočí, byl na ni Homura jako pes. Hodně zlý pes. Jeho ochranitelský komplex staršího bratra se zřejmě vztahovala i na Nanamiho.
Na zbytek třídy už si Homura téměř nestěžoval a byl schopný s nimi i vycházet, ale Mizuki mu byla stále trnem v patě. To Nanamimu byla taky, ale on ji nikdy neposlal do háje, což Homura udělal za poslední týden hned třináctkrát.
"Tak Mizuki shodíme do řeky a budem v pohodě!" pokrčil rameny Nanami a padl na postel. Přitáhl si Pedobeara, který se mu stal věrným společníkem v posteli. Obrazně řečeno. Jméno Pedobear už medvědovi zůstalo a když se nad tím Homurovi rodiče pohoršovali, Nanami je uklidňoval, že on už je na Pedobeara stejně "Too old".
"Slibuješ?"
Homura to řekl tónem, z kterého měl Nanami neodbytnou chuť na studenou sprchu.
"Až si řekneš, klidně ji do té řeky shodím osobně a jen pro tvé potěšení!" ujistil ho, ale v duchu počítal do desíti, aby se uklidnil. Když byl u sedmdesáti tří, Homura znovu promluvil.
"Nanami?"
Jeho spolubydlící zamručel, jakože ho poslouchá.
"Prosím tě, ať ti přitom nerozmašíruje i to druhé obočí, ano?"
Nanami se zasmál, ale přitom už začal znova od jedničky. Tušil, že se dostane hodně blízko k ležaté nule, než tohle přechodí.

Homura ležel v posteli a poslouchal Nanamiho pravidelné oddechování. Na budíku zářily číslice ukazující, že už je něco po druhé hodině ráno. Pořád nemohl zabrat.
Tušil proč.
Byl pořád trochu vyjukaný z té cesty po schodišti. Něco jiného bylo, když Nanamiho nesl napůl v bezvědomí, když měl teplotu vyšší než rozpálená plotna. A něco jiného bylo, když věděl, že každý letmý dotek, každé sevření prstů je naprosto střízlivé.
Když Nanamiho nesl po schodech, jasně cítil na krku jeho dech, což ho znervóznilo tak, že málem po zádech padl zpátky do přízemí.
Navíc mu v hlavě vrtala ještě jedna věc. Věc, která ho znervózňovala asi nejvíc.
Bylo to jeho vlastní prohlášení, které pronesl před týdnem.
Bylo to prohlášení, že příští člověk, kterého takhle ponese do schodů, bude jeho holka.
Plácl to jen tak do vzduchu.
A najednou… přitáhl si polštář přes hlavu a tiše zasténal. Najednou…
Myšlenkami zabloudil ke knihovně kde, schována hluboko vzadu za nikdy neotevřenými svazky typu Dětská bible nebo Malý skaut, které mu kdysi dávno dali nějací příbuzní, věřící, že je vůbec kdy přečte, ležela kniha od Sayuri.
Už několikrát přemýšlel, proč mu ji dala. Když do toho navíc započítal ten rozhovor na výletě.
Homura si neuvědomil, že zatímco tyhle myšlenky formuloval, dobrou minutu se nenadechl. Plíce měl stažené rostoucím zděšením.
To ne! To ne!
Přece mu tím Sayuri nechtěla naznačit, že… že…
Pomalu si stáhl polštář z tváře a bez dechu otočil pohled k temné mase na druhé straně pokoje. Tam tiše oddechoval Nanami, který v rukou stále svíral Pedobeara.
To ne! TO NE!
Homura se prudce posadil a zalapal po dechu, jak si uvědomil, že se mu jaksi zatemňuje mozek z nedostatku kyslíku. Zjistil však, že i po několika překotných nadechnutích to zatemnění přetrvává.
Chtěla mu naznačit, že…
Homura vytřeštěně zíral do tmy. Bylo téměř slyšet, jak se mu v hlavě sepnul nějaký spínač.
To Homurovo dlouhé vedení konečně dovedlo do jeho mozku to primární slovo počínající na L.

Přesně o dvacet dva hodin později Homurovým dlouhým vedením prošla jedna ještě více znepokojující informace.
Přesně o čtyřicet dní později Homura přiznal, že to L-slovo je asi pravdivé.

Dodatek autora na anime-manze:
Dobré ráno/poledne/odpoledne/večer/noc, milé čtenářky, mám tu čest vám představit Sparklesse s dvoujkou v první cifře!
Bwahahahaha! *ďábelský smích* Chtěla bych vás varovat, že právě skončila etapa poklidných dílů. Teď už to pojede z kopce a dobrých sedm dílů nebude odpočinková scéna. Ale nemusíte se bát. Ono se to dá překousnout, možná proto, že jsem se konečně rozhodla, že přestanu Homuru trápit a trochu mu zkrátím vedení.
Ale ohledně tohohle dílu: Trpím nevysvětlitelnou obsesí na kluky, kteří umí vařit, která možná pramení z mé vlastní kuchařské analfabetie. Sixpounder už si ze mě dělá legraci. Ale já se za to nestydím. Dále tu máme tu očekávanou scénu se schody a... božíčku, v téhle kapitole se skoro nic nestalo! Ale vážně!
V komentářích mi napsala Tarja, že tímhle dílem by mohla začínat druhá série anime.
Víte, kdyby byl Sparkie anime, už mám vybrané seiyuu pro hrdiny. Znáte Daisuke Ona a Hiroshi Kamiyu? Ano, to jsou oni ♥ Hiroshi by měl Nanamiho a Daisuke Homuru. Ohledně ostatních hrdinů... Ritsuku by si vzala Fumiko Orikasa, Hibikiho Jun Fukuyama... musím přestat, musím přestat!! ZDE můžete najít písničku, na které poslední dobou ujíždím a kterou bych volila za druhý opening. Je sice hodně optimistická, ale co se dá dělat?
Abych byla upřímná, pomalu ale jistě budu muset v psaní (29. kapitola) najet na závěrečný zvrat, aby Sparkie nebyl nekonečný. Smrk... ještě, že mám vymyšlený druhý díl.
Ale ne, už zase píšu dlouhé poznámky!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) Dalian- (Dandísek-Kanda na servru anime-manga.cz) | E-mail | Web | 7. října 2012 v 16:09 | Reagovat

Jé...tak sem neodolala a poté co jsem znovu přečetla celou Marinku(protože už nebylo co číst).Potom co sem komentla double bang 6 díl (můj oblíbenej a zrovna k němu ten koment nedala ! )sem se uchýlila k tvému blogu ( ne že bych ho neměla celej přečtenej ale zavzpomínat se musí.) Zrovna tu máš jeden z mých nejoblíbenějších dílů Sparkllse.To víkendový stravování mi něco připomíná....(zdravě především...né fuj !)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama