Sparkless - Kapitola 18.

17. srpna 2012 v 14:39 | Dyamirity |  Sparkless
Víte, co se může stát jenom mě? Mít dvě verze jedné povídky a na flashce si nahradit tu delší tou kratší. Byla jsem nějaká zblblá a pak jsem se měla chuť střelit do hlavy, protože jsem tak přišla asi o deset stránek povídky. Ale statečně jsem zatlačila slzičku a přepsala to znovu. Nic není tak deprimující, jako když musíte přepisovat jednu povídku dvakrát.
Nuž, ale to jen tak okrajově. Te´d jsem tu abych vám sem hodila další kapitolu Sparkieho. Musím ho sem konečně dodat celý, abych se hla dál.
Tohle je vánoční kapitola a poprvé se zde objevují dvě postavy. Respektive jedna postava a pes. Ale však uvidíte. Enjoy.


"Jsou Vánoce! Vánoce! Vstávej, Seiji!"
Jen málo věcí dokázalo Homuru ráno dostat z postele.
"Nanami, zmlkni. Vždyť Vánoce tu oficiálně ani nemáme slavit…"
Nejúčinnějšími praktikami, které to dokázaly, se ukázaly být kýbl ledové vody, rána palicí a písnička od Lady Gagy jako zvonění budíku.
"Ale, Seiji, nemruč hned po ránu, když jsou Vánoce!"
Homurova rodina už to téměř vzdala…
"Fajn, tak já vstanu, hlavně ze mě slez, ty malej kryple!"
…ale pak se objevil jistý Nanami Shirogane.



"Vstávat takhle brzo v sobotu by se mělo zakázat," zívl Homura, zatímco Nanami ho, využívajíce jeho šály jakožto vodítka, vlekl k autobusu.
"Deset hodin dopoledne nemůžeš označovat slovem brzo!" Nanami byl toho rána trochu nervózní a překvapivě roztržitý.
Homura zamručel něco ve smyslu, že být po jeho, ještě by spal.
Po tom nepříliš jemném probuzení, které Nanami provedl jednoduše tak, že se odrazil ze své postele a skočil na spícího Homuru, se ho Homura pokusil vyhodit oknem, nakonec se ale oba dva dostali ke snídani v pořádku.
"Stejně jsi to ráno trochu přehnal," stál si za svým Homura a klopýtal po nerovné dlažbě. Nanami se po něm otočil, přičemž nepouštěl konec jeho šály.
"Proč myslíš?"
"Jen tak. Jen mě napadlo, že Lady Gaga by možná byla menší zlo. Sice z ní teče člověku mozek, ale zase od ní nemá modřiny!"
Nanami se ušklíbl a odhrnul si z čela pramen vlasů. "Dobře, příště budu jemný, slibuju!"
Homura nejistě protočil oči. "Alespoň neskákej z takové výšky, ano?"
Nanamiho v tu chvíli napadlo, že ta věta trochu zaváněla masochismem, rozhodl se to však přejít, protože za pět minut jim jel autobus a on to potřeboval stihnout, protože další jel až za dvě a půl hodiny.
Zatracená městská doprava.


Nakonec to stihli jen tak tak. Homura se málem přizabil na schůdkách, ale dveře se naštěstí zavřeli až za ním.
Prošli autobusem a usadili se na zadní sedačku.
Homura si s úlevou odmotával z krku šálu. "Bože, už jsem myslel, že se na tom zpropadeném hadru uškrtím! Příště mi rovnou pořiď obojek a vodítko. Pokud možno to navíjecí, abychom to měli jednoduší!" vztekal se potichu.
Nanami se zasmál. O okamžik později si všiml dvojice cizích dívek, které seděly několik řad před nimi, a nenápadně po nich pokukovaly.
"Nanami?" zeptal se Homura po chvíli jízdy. Oči měl pořád přivřené, jako kdyby měl každou chvíli zase usnout.
"Copak?"
"Jen mě tak napadlo… tvoji rodiče…"
Nanami se po něm nejistě podíval. Homura měl pohled upřený z okýnka a pozoroval město ubíhající za ním. Bradu měl podepřenou pravou rukou.
"Když je tvoje babička v pečovatelském domě, nezajímá je, kde bydlíš?"
"Oni vědí, že bydlím sám. Odstěhoval jsem se ještě, když babička žila ve svém starém bytě. Pro mámu pak bylo o to jednoduší ji strčit do toho strašného baráku plného pomalu trouchnivějících lidí. Víš, ona byla v pořádku, když žila ve starém bytě. Ale od té doby, co je tam… umírá. Ten dům, to místo samotné jí pomalu zabíjí. Ten byt byl to poslední, co ji pojilo s dědečkem a moje sobecká matka ji připravila i o to."
"Takže vašim nevadí, že bydlíš sám?" Homura k němu stočil zářivě zelené oči.
"Ne. Je jim to jedno. Takhle je všechno jednodušší," pokrčil rameny Nanami. O tomhle se mu nemluvilo zrovna lehce. Vlastně… kromě Homury to ještě nikdy neměl komu říct. Byla to trochu úleva.
"Nevadí ti to?"
"Ne." Nanami rázně zavrtěl hlavou, až se mu prameny černých vlasů svezly do očí.
Homura cítil, že konverzace začíná být krapet nejistá, ale pořád tu byla jedna věc, na kterou se chtěl, na kterou se potřeboval zeptat.
"Odstěhoval ses od babičky… kvůli Yuuovi?"
Nanami překvapeně trhl hlavou. Pomalu se na Homuru otočil, v očích výraz hlubokého překvapení.
"Cože?"
Homura tu větu neopakoval, protože mu bylo jasné, že Nanami mu moc dobře rozumněl i napoprvé.
Chvíli oba dva mlčeli. Autobus se šinul po silnici a jen tiché vrčení motoru a občasné otřesení celého vozidla, když najeli do výmolu, rušilo ticho, které nad nimi nejistě viselo a nevědělo, jestli je tam správně.
Nakonec se Nanami přece jen rozhodl promluvit. "Já…" začal nejistě a nervózně si mnul ruce.
"Nanami, víš, že mě to můžeš říct!"
Nanami se vděčně usmál. "Jo, já vím. Ale… já si nejsem tak úplně jistý. Možná podvědomě jsem se vážně odstěhoval, abych babičku chránil. Nechtěl jsem, aby se jí kvůli mně něco stalo. Bylo to bezpečnější bydlet sám. Kdyby se mi někdo chtěl mstít, ať už z jakéhokoliv důvodu…"
Zarazil se. "Počkej, Seiji, snad nemyslíš…"
Homura se zasmušile ušklíbl a přikývl. "Možná je lepší, že je v pečovatelském domě. Tam by se neodvážil ani Yuu. Teda, ne, že by mu banda staříků naháněla strach, ale hodit cihlu do okna domova důchodců… takový necita není ani Velký Yuu. To je jako nakopávat štěňata."
Nanami se zamyslel. Možná měl Homura pravdu. Možná bylo vážně lepší, že jeho babička je v bezpečí pečovatelského domu.
"Seiji, nebojíš se o svoji rodinu, když u vás bydlím já?" zeptal se náhle.
Homura zavrtěl hlavou.
Nanami nevěděl, jak moc se může člověk zamilovat do někoho jiného, ale bylo mu jasné, že pokud už tuhle hranici nepřekročil, brzo se tak stane.


"Vypadá to pěkně depresivně," podotkl Homura, když stáli před velkou šedou budovou. Nanami nemohl než souhlasit. Opravdu znal jen málo ponuřejších míst, než byl tenhle dům. Ani velká zahrada s ozdobným plotem nedokázali zjemnit strohý styl domu. Homura skoro očekával, že okna budou mít mříže.
Došli k vrátnici. Tenhle pečovatelský dům zřejmě nepatřil k nejlevnějším.
Postarší muž s ustupujícími vlasy a mohutným knírem si je přeměřil přes horní okraj novin. Když si všiml Nanamiho, nabručený výraz se změnil v široký úsměv.
"Áá, mladý Shirogane!" řekl vesele a aniž by se na cokoliv vyptával, složil noviny a vyšel z místnosti k nim. "Jdeš navštívit babičku?"
Nanami mu úsměv oplatil. "Dobrý den, Kaede-sama. Jak jinak… nevíte, jak se má?"
Starý muž pokrčil rameny. "Bůhví. Budeš se jí muset zeptat sám!" Chtěl už otevírat dveře, ale Nanami zavrtěl hlavou.
"Jestli to nevadí, vezmeme to přes zahradu!"
Kaede přikývl, ale oči mu zabloudily na Homuru, který stál opodál. Nanami si jeho nedůvěřivého pohledu všiml.
"To je Seiji. Homura Seiji. Můj momentální spolubydlící!"
"Ehm… těší mě," řekl nejistě Homura a podrbal se ve vlasech.
"Mě taky." Kaede se otočil na Nanamiho. "Dobře, vezměte to pře zahradu, ale pamatujte, že je to jen pro tentokrát. A nezapomeň zavřít vrátka, však toho lumpa znáš!"
Nanami s úsměvem přikývl. "Jasně!"
Načež popadl Homuru za rukáv a táhl ho podél budovy až k plotu. V jednom místě v něm byla branka s těžkým klíčem v zámku. Zahrada za plotem byla pokryta vrstvou prašanu.
"Koho máš znát?" zeptal se nechápavě Homura, když ho Nanami pouštěl vrátky dál a rychle zase zavřel a zamkl.
"No…" začal Nanami, ale v tom se zpoza rohu vynořilo něco, co by se dalo identifikovat jen jako černobílé chlupaté torpédo. Homurovi došlo, že je to pes až v okamžiku, kdy ho to stvoření srazilo do sněhu a pokoušelo se mu olíznout obočí.
"Znám jeho!" zasmál se nahlas Nanami a popadl psa pod břichem. Zvedl ho do vzduchu a zvíře přesunulo pozornost na něj.
Homura se nejistě zvedl ze země a oprášil ze sebe sníh.
"To je…"
"…Sylvester, seznamte se!"
Nanami psa opět položil. Sylvestrovo počáteční nadšení už trochu opadlo, a proto teď běhal ve velkých kruzích okolo nich, vrtěl ocasem a radostně poštěkával.
Sylvester byl čistokrevná border kolie. Tak to alespoň tvrdil ten muž, co prodával Nanamiho babičce to ohyzdné malé krysí mládě. Naštěstí Sylvester si své krysí rysy neponechal a vážně z něj vyrostl pes a překvapivě i border kolie.
V kohoutku mohl měřit asi padesát centimetrů, srst měl černobílou a v nevinné psí tváři výraz, jako kdyby právě sežral řeznictví i s řezníkem a byl na sebe po právu pyšný.
Homura se na něj zkoumavě zadíval. Sylvester mu pohled zvědavě oplatil. Jedno ucho mu stálo, zatímco druhé mu schlíple viselo podél hlavy.
"Víš…" začal Homura a přemáhal smích. "Vypadá trochu jako ty!"
Sylvester se otočil na Nanamiho, jako kdyby Homurovi rozumněl.
"Babička to tvrdí taky, ale nechápu, kde jste to vzali!" odfrkl si uraženě Nanami a podrbal Sylvestra mezi ušima. Pes slastně zakňučel a přivřel oči.


Asi po pěti minutách Nanami vyrazil po vyšlapané cestičce podél zdi. Sylvester jim šel v patách a tvářil se velice spokojeně. Homura nevěděl proč, ale ten pes mu byl strašně sympatický.
Nakonec došli až k jednomu z velkých francouzských oken, které do zahrady vedly. Nanami nakoukl dovnitř a zaklepal na jednu z tabulek.
Homura sice neviděl, co se uvnitř děje, ale o okamžik později se okno otevřelo a Nanami vešel dovnitř. Homura ho následoval. Sylvester zakňučel, ale zřejmě věděl, že dovnitř nesmí. Homura okno zavřel a otočil se do místnosti.
Byl to nevelký pokoj se zdmi vymalovanými světle zelenou barvou, která měla podle bytových designérů uklidňovat. Homura měl však pocit, že stojí na operačním sále. Místnost byla zařízená skromně. V jednom rohu stálo umyvadlo, nad nímž viselo zrcadlo, kousek vedle byla skříň. Po pravé straně od okna stála postel se sterilně bílým povlečením. A v té posteli ležela žena.
"Shiro!" zvolala radostně, když Nanami vešel do místnosti.
Nanami se usmál a beze slova ji objal. "Ahoj, babi, moc rád tě vidím!"
Nanamiho babička byla už od pohledu hodně stará. Homura hádal, že jí bude už přes sedmdesát. Na hlavě se jí kroutily bílé prameny krátkých vlasů a tvář měla zbrázděnou desítkami hlubokých vrásek. Ruce, které měla složené na pokrývce, vypadaly trochu jako sušená meruňka. Hřbety rukou měla navíc pokryté tmavými skvrnami, mezi nimiž jasně prosvítaly žíly. Oči však staré ženě jiskřily dobrou náladou. Měly navíc stejnou barvu jako Nanamiho.
Nanamiho babička si všimla, jak si ji Homura nejistě prohlíží.
"A ty musíš být Seiji-kun!"
Homura překvapeně zamrkal. "Jak…"
"Jak jsem to věděla? Kdo jiný bys byl? Shirův šarmantní domácí, jestli se nepletu!"
Homuru překvapilo, že na světě existuje člověk, který Nanamiho oslovuje Shiro. A stejně ho překvapilo, že existuje člověk, který při popisu jeho vlastní osoby použil slovo šarmantní.
"Babi!" vyjekl Nanami.
"Ale no tak, Shiro, jinou radost než škádlit vás, mláďata, tady nemám!" zasmála se jeho babička, ale hned se zase otočila na Homuru. "Moc mě teší, že se s tebou konečně můžu seznámit a nemusím jen poslouchat Nanamiho vyprávění přes telefon. Já jsem Oninozuka Kazuki."
"Těší mě." Homura jemně sevřel její vrásčitou ruku, kterou k němu natahovala.
"Ale teď už si sedněte, chlapci," vyzvala je paní Oninozuka a kývla ke dvoum křeslům, která stála poblíž.


Homura musel uznat, že Nanamiho babička měla víc elánu a šarmu, než většina jejich spolužaček. Ve starém těle mladý duch, to o ní platilo dvojnásob. Hýřila vtipem a mysl měla stále nezkalenou stářím. Homura to nemohl ani srovnávat s vlastní babičkou, která měla problém si vzpomenout na jeho křestní jméno.
Nanami vypadal šťastně. Homura z toho měl dobrý pocit. Připadalo mu, že je nějaký nesvůj od té doby, co mu řekl o své minulosti. Jako by si pořád nebyl jistý, jestli to je Homura ochotný přijmout.
Asi po hodině a půl se Nanami zvedl s tím, že se jde zeptat doktora, jak na tom je paní Oninozuka zdravotně.
Homura se starou ženou v místnosti osaměl.
Nanamiho babička však neváhala a sotva se dveře za jejím vnukem zavřely, otočila se na Homuru. Ten překvapeně zamžikal.
"Chci ti poděkovat, Seiji-kun," řekla klidným hlasem a dívala se mu do očí.
"Za co přesně?"
"Za Shira. Vytáhl jsi ho z toho největšího bahna, do jakého mohl spadnout, víš?"
Homura povytáhl obočí. "Nevím, o čem to mluvíte," zapíral. Nemohl Nanamiho podrazit a zvlášť ne před jeho vlastní babičkou.
Žena si však unaveně povzdechla a klesla do polštářů. Najednou vypadala o moc starší. "Já vím, s jakou partou se Shiro zapletl, jen si nemysli. To, že jsem stará, neznamená, že jsem i naivní, Seiji-kun. Věř mi, když říkám, že by ho to časem zničilo! To, že skončil v nemocnici, byla jen první kapka. Ale ty… od té doby, co bydlí u tebe, se zdá, že se do ničeho nezapletl!"
Nanamiho babička si rozhodně nebrala servítky.
"Vím, že ani ty nejsi bez prohřešků…"
Homura se chabě usmál. "Tolik jich zase není!"
"Přes zeď bych je háze nechtěla," poznamenala smutně paní Oninozuka. "Ale jak se zdá, máte na sebe navzájem dobrý vliv. Proto ti chci poděkovat a zároveň…" odmlčela se. Oči upírala na své vrásčité ruce, které měla složené v klíně.
"Zároveň tě chci o něco požádat."
Homura pokývl hlavou na znamení, že poslouchá. Nevěděl, jestli to má chtít slyšet.
"Postarej se o něj, ano? Postarej se, aby se Shirovi nic nestalo. Můžeš mi to slíbit?"
Homuru to naprosto zaskočilo. Zvedl se z křesla a přešel k oknu. Ve sněhu na zahradě pobíhal Sylvester a pokoušel se chytit zmateného vrabčáka.
"Proč já?" zeptal se, aniž by spustil oči ze zahrady.
Nanamiho babička ho pozorovala. "On ti věří, Seiji-kun. A já bych chtěla udělat to samé. Vidíme se poprvé, ale já tě znám. Vyprávěl mi o tobě. Někde pod tou drsnou slupkou jsi hodný člověk. A to nemůžeš popřít. Proč jinak bys nechal Shira, aby u vás bydlel? Proč jinak bys s ním dnes jezdil sem?"
Homura se pousmál. Měla ho přečteného. Byl měkký jako máslo.
"Chci mít jistotu, že bude v pořádku. Jistě víš, že moje neschopná dcera si Shira neustále přehazovala se svým bývalým manželem jako horký brambor, až skončil u mě. A já nechci, aby ta samá dcera měla na Shira kdy dávat pozor!"
"Je to jeho matka!" Homuru to prohlášení šokovalo.
"To možná je, ale nechová se tak. Teď má sice malou, ale na Shiroganeho se vždycky dívala a bude dívat skrz prsty a to proto, že je syn toho budižkničemu, s kterým se rozvedla. Za to ovšem Shiro nemůže. Je trestán za hloupost vlastních rodičů. Nepřipadá ti to k smíchu?"
Homura chtěl říct, že moc ne, ale udržel se. Odpověď mu ale koukala z očí, protože paní Oninozuka se smutně usmála. "Já vím, že je to hrozné. Ale nechci, aby tohle Shira semlelo. Proto bych tě chtěla požádat, abys mi na něj dával pozor. Můžeš mi to slíbit?"
Homura chvíli nejistě těkal očima po místnosti, ale nakonec přikývl.
"Dobře."
Znovu se usadil do křesla a Nanamiho babička ho jemně poklepala po ruce.
"Jsi vážně moc hodný kluk, Seiji-kun."
Homura tušil, že staré ženě právě dal nejlepší vánoční dárek, jaký mohl. A on sám si přál, aby ten slib nikdy nemusel porušit a zklamat ji. Nejen kvůli ní, ale i kvůli němu samému.

Odcházeli okolo třetí hodiny odpoledne. Určitě by se starou dámou vydrželi déle, ale jel jim poslední spoj autobusu. Kdyby ho zmeškali, museli by jít přes celé město pěšky, což by mohlo trvat víc jak tři hodiny. Byl to spoj číslo třináct. A zároveň spoj, který jim…


"…ujel," hekl Nanami a pochmurně pohlédl na hodiny, které stály uprostřed kruhového objezdu. Mohly to být maximálně tři minuty, co autobus odjel.
"Můžeš za to ty!" obvinil ho Homura a svíral si bok, v kterém ho pekelně píchalo.
"Jak já?!"
"Říkal jsem ti, že musíme jít, ale ty ne, musel jsi popřát veselé vánoce veškerému personálu, který zrovna v tom zpropadeném domě sloužil, viď?!"
Nanami uraženě pohodil vlasy.
Bez dalšího slova se otočili a vyšli po ulici směrem k domovu. Budou rádi, pokud to stihnou včas.


Přesně o stojedenáct minut později dostal Nanami svůj vánoční dárek.
Přesně o čtyřicet šest dní později si Homura zoufale pomyslel, že bude muset svůj slib Nanamiho babičce porušit.

Dodatek na anime-manze:
Nezdá se vám, že ze Sparkieho se stává "Děkuju" povídka? Pořád někdo někomu děkuje a mě to značně znervózňuje.
Ale to je jedno. Pokusím se to omezit =D Teď k téhle kapitole:
Začíná trochu dvosmyslnou scénou, objevují se v ní dvě... ne až tak nové postavy a Homura je ťulda.
Chtěla bych poznamenat, že Sylvester není pojmenován podle toho kresleného kocoura, ale podle mé želvičky. Jo já vím, jméno Silvestr se pro želvu nehodí, ale já mám zvláštní vkus na jména. Můj had se jmenuje Bára a ex-had (budiž mu země lehká) se jmenoval Arnold. Ale k Sylvesterovi. Je to border kolie, což je jeden z nejroztomilejších psů a i sixpounder říkala, že jí připomíná Nanamiho =D
Nevím, co ještě dodat. Snad jen, užijte si to a těšte se na další díl.
(Proč se mi tenhle díl zdá tak krátký...?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 Dalian-Dandísek-Kanda Dalian-Dandísek-Kanda | E-mail | Web | 31. srpna 2012 v 10:54 | Reagovat

Zlatí já už mám sparklího přečteného po páté a stále hypnotizuji anime-mangu a čekám jak sup na další dílky double bang a Marionette.a stejně ti musím říct že tvoje psaní je dokonalost sama :D

2 Mugi-chan Mugi-chan | 10. září 2012 v 20:41 | Reagovat

souhlasím :) sparkieho už čtu po několikáté a stále se mi zdá užasný :P jinak se už nemůžu dočkat dalších dílů Marionette a double bang ;) a jak vidím nejsem sama :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama