Sparkless - Kapitola 17.

9. srpna 2012 v 10:38 | Dyamirity |  Sparkless
Tak, první článek po návratu. Jsem celá nějaká líná. Celý den buď kreslím nebo hraju Poldu (kdo nezná, dohledat). Ale pokouším se nějak dokopat do jakékoliv činnosti, třeba do hrubého shrnutí, cos e dělo na táboře. Mám takových zážitků, že to nejde nějak sbalit do jednoho článku. Ale uvidíme. Teď ke Sparkiemu:
Víc se rozvíjí postava Hibikiho, blíží se Vánoce a Nanami skáče Homurovi do náruče.
Ale víc už si přečtěte sami.


"No tak, Nanami, já nejsem charita! Stačí, že mám na krku tebe!"
Aha.
"Seiji, nebuď labuť!"
Tak takhle to myslela.
"Nejsem. Jen nehodlám hlídat další dítě! Ty mi naprosto stačíš!!"
Flirtujou spolu ani o tom neví.
"Co tím chceš sakra říct?!"
To je vážně smutný…


Hibikiho prosba byla prostá, avšak Homura a Nanami se kvůli ní dokázali krásně pohádat. Hibiki chtěl jen jedno: pomoct dostat se z Yuuovi party.
Jak se zdálo, Nanamiho rady u něj dopadly na úrodnou půdu.
Homura z toho moc nadšený nebyl.
"Homuro-san, já po tobě nechci, abys nakráčel k Velkému Yuuovi a držel ho pod krkem, dokud si neposbírám svých pět štvestek a neuteču!"
Homura si odfrkl.
"Jen bych chtěl… vaší pomoc, kdyby se mi chtěl nějak… pomstít!"
Další odfrknutí. Hibiki z Homurova chování cítil jasné odmítnutí. Stál si za svým. Už se nechtěl s Yuuem zaplést. Čekal, že to bude poslední slovo, ale v tu chvíli ho Nanami rýpl loktem do boku.
"No tak, Seiji! Prosím!"
Homura pohodil hlavou, až se mu hnědé vlasy svezly do očí.
"Seiji!"
Stále žádná odpověď.
"Je to můj kamarád, nemůžeme ho v tom nechat plácat!"
Homura po Nanamim střelil pohledem, který naznačoval, že ho brzy něčím přetáhne po hlavě.
"Seijiiii!" Nanami nasadil ten otravný tón malého dítěte, které chce tyhle bonbony a žádné jiné. Hibiki po očku sledoval Homurovu reakci. Čekal, že Nanamimu odsekne nebo opět odmítne…
"Tak fajn," vzdal to Homura a pronul si kořen nosu. Hibiki seděl s otevřenou pusou. Ona měla pravdu. Ritsuka měla vážně pravdu.
Nanami se vítězoslavně usmál a otočil se na Hibikiho.
"Tak jsi to slyšel. Kdybys něco potřeboval, přijď!"
Hibiki přikývl. Tak tohle vážně nečekal.
Ať se na to díval, z jakého úhlu chtěl, Nanami měl Homuru naprosto omotaného okolo prstu.

"Budou z toho jen problémy, Nanami. Copak jsi to nebyl ty, kdo se nechtěl s Yuuem už nikdy zaplést?"
Nanami pokrčil rameny a odložil čerstvě utřený talíř na hromádku. Homura mu mezitím podal další, z kterého ještě odkapávala pěna.
"Myj je pořádně, Seiji!" napomenula ho jeho matka, která zrovna procházela kuchyní.
"No jo, pořád," zamručel Homura a znovu talíř ponořil do vody. Od té doby, co u nich bydlel Nanami, byli oba dva zapojeni do domácích prací. Homurovi rodiče tvrdili, že je to místo Nanamiho nájemného, Homurovi však bylo jasné, že jen vychytrale využili situace.
"Každopádně, jestli ten malej krypl něco zkusí, zlomím mu vaz!"
"Zkusí v jakém slova smyslu?" zajímal se Nanami a mokrou rukou si z čela odhrnul pramen vlasů.
Homura po něm šlehl pohledem. Nanamiho zřejmě vůbec neznepokojovalo, jak se Hibiki nenápadně vmotal do jejich života. "Zkusí v jakémkoliv slova smyslu!"
Navíc nebyl schopen z hlavy vyhnat myšlenku, že se Hibiki nějak podezřele motá okolo Ritsuky. Ne, že by si nepřál, aby si konečně našla kluka a trochu se zlidštila, ale představa, že by si začala s někým jako je Hibiki, se mu příčila.
Nejistě se zadíval do dřezu plného pěny.
"Nanami?"
"Hm?"
"Začal by sis někdy něco s někým z mé rodiny?"
Tichou místností se rozlehl třesk rozbíjejícího se talíře.
"C-cože?" koktal Nanami překotně a rychle se sehnul pro střepy. Zatímco byl skloněný nad podlahou, Homura nechápavě pozvedl obočí. Vůbec si neuvědomoval, že otázku formuloval značně nešťastně.
"Jestli bys někdy chodil s Ritsukou nebo Kyouko!"
Nanami se pokoušel rychle rozdýchat počáteční šok. Opatrně vhodil střepy do odpadkového koše a vrátil se k dřezu.
"Ne."
Řekl to jasným, rozhodným hlasem a zdálo se, že se ani na okamžik nezamyslel.
"Proč se ptáš?" Oči měl upřené do Homurových.
"Jen mě to tak napadlo. Kvůli Hibikimu. Nelíbí se mi, jak se motá kolem Ritsuky," vysvětloval překotně Homura, kterého ta otázka najednou přivedla do rozpaků.
Vždyť Nanamiho znal! Jemu by věřil, ne? Sice by nebyl moc nadšený, ale pořád lepší, než nějaký cizí tajtrlík… nebo ne…? Jistě, kdysi ho varoval, že se k jeho sestrám nesmí ani přiblížit, ale to bylo tehdy a dneska…
Homura si neuvědomoval, že už několik minut mne houbičkou stále jednu skleničku.
Nebo to bylo právě PROTO, že dneska se díval na Nanamiho jinak než tehdy?
"Seiji?"
Homura nereagoval.
"Hej, Seiji!!"
"Hm?" trhl sebou prudce Homura, jak ho Nanamiho hlas vrátil do reality.
"Hodláš v té skleničce proleštit díru?" zeptal se Nanami s úšklebkem na tváři.
Homura sklopil oči ke svým rukám. Poté podal skleničku Nanamimu.
"Jen jsem se zamyslel…" vysvětloval a nejistě si prohrábl vlasy, čímž si na ně napatlal pěnu.
"Uklidni se. Dokud tady budu bydlet, slibuju, že zajistím, aby se Hibiki Ritsuce moc nevnucoval, dobře?" Nanami se proti své vůli usmíval. Nevěděl proč, ale Homurova starost o Ritsuku, která by mohla získat titul Miss odtažitá, se mu zdála strašně roztomilá.
Oba sklonili hlavu nad nádobí, kterého se vedle dřezu stále kupilo víc, než je zdrávo. Každý byl pohroužen do vlastních myšlenek a nemělo cenu pokoušet se je sdělit tomu druhému.

Hibikiho odchod od Yuua se však obešel bez větších problémů. Nebyl pro Velkého Yuua tak důležitý jako Nanami. Proto se Homura ani Nanami s Yuuem nemuseli setkat tváří v tvář, jak se pvodně báli. I přesto se jim Hibiki stále častěji motal pod nohama.
Cestičku k nim pro něj byla Ritsuka.
Zdálo se totiž, že ti dva, Hibiki a Ritsuka, mají mezi sebou jakousi dohodu a, i když si trochu lezli na nervy, pokoušeli se spolu vyjít. Nanami měl podezření, že moc dobře ví, o co těm dvěma jde.
Dny ubíhaly a pomalu se začaly slévat do stereotypu. Ani hádky, kterých Nanami s Homurou absolvovali okolo patnácti, je z rutiny moc nevytrhli.
Oba proto děkovali bohu, že o čtrnáct dní později přišel ten den, na který se tolik lidí těšilo. Vánoce.
Vánoce jako takové nebyly v Japonsku oficiální svátek, proto ještě den před Vánoci šli do školy. V sobotu se také nemělo dít žádné velké mecheche. Nanami plánoval, že pojede navštívit babičku a vrátí se akorát na večeři.
V pátek jak Nanamiho tak Homuru čekalo ve skříňce na boty překvapení. Ne moc milé, ale stejně překvapení.
Měli skříňky o dvě řady od sebe, proto se vždycky scházeli až v chodbě, která vedla do školy.
Homura otevřel svou skříňku a na zem se vysypalo několik předmětů.
Překvapeně se pro ně sehnul. Byly to dva balíčky. Jeden malý v lesklém papíře s ozdobnou mašlí, druhý v obyčejném papíře, do kterého se obyčejně balily knihy v knihkupectví. Na druhém balíčku byl přilepen vzkaz.
Zvědavě ho rozložil. V dalším okamžiku se mu zatmělo před očima.

Veselé Vánoce. Ber to jako malou příručku, z které se můžeš leccos naučit. S.

Homura nejistě roztrhl papír.
"Ta malá…" zavrčel a cítil, jak mu na spánku nabíhá žíla. V rukou svíral knihu, jejíž autorku moc dobře znal. Ritsuka od ní totiž četla knihy v jedno kuse. Přejel obálku vražedným pohledem, jako by jí mohl nějak ublížit.
Sparkless, stálo na přebalu. Nejnovější titul od oblíbené autorky shounen-ai románů.
Prudce se rozhlédl, jestli není poblíž někdo, kdo by ho s tím brakem v rukou mohl vidět. Když zjistil, že je tam sám, rychle nacpal knihu do tašky, kterou měl přehozenou přes rameno.
Přezul se a pomalu vyšel k chodbě, kde už čekal Nanami. V ruce svíral naprosto stejný balíček jako on. Fialový papír a stříbrná stuha.
Zastavil se metr od něj a pohledem sjel k Nanamiho ruce. Ten si zase zvědavě prohlížel jeho.
"Nebudem to otvírat, že ne?" ujistil se Homura, když vyšli chodbou směrem ke třídě.
Nanami svůj dárek nevybíravě nacpal na dno své tašky. "Nevím, o čem mluvíš. Já nic nedostal!" řekl takovým tónem, jako kdyby konstatoval, že dnes je venku zataženo, ale místy vykukuje sluníčko.
"Jo. To bude asi nejlepší," přikývl Homura a malý fialový balíček skončil hned vedle knížky.
"Seiji?"
"Hm?"
Vešli do třídy, která dnes až neobvykle hlučela. Bylo to tím, že se pokoušeli navzájem si dát dárky, děkovat a vyjadřovat radost, co nejhlasitěji, aby se navzájem slyšeli přes Mizukino nadšené ječení. Zdálo se, že spostu jejích bývalých přítelů to ještě nevzdalo.
Chvíli stáli ve dveřích a lehce znechuceně si prohlíželi mumraj uvnitř.
"Co dnes máme za hodiny?" zeptal se Nanami.
"Japonštinu, matiku, fyziku… historii, zemák a… myslím, že poslední hodinu občanku."
Nanami pokrčil rameny. "Co se dá dělat," povzdechl si naoko zklamaně, ale v příštím okamžiku popadl Homuru za rukáv a vyvlekl ho ze dveří ještě před tím, než si jich někdo všiml.
"Nana-" Homura nedořekl, protože Nanamiho stisk povolil a rukáv mu proklouzl mezi prsty. Nanami si povzdechl, protože Homura zastavil.
"Neříkej mi, že jsi nikdy nešel za školu!" otočil se na něj s úšklebkem.
Homura pokrčil rameny. "To jo, ale…"
"Tak tentokrát to nebude kvůli tomu, abys mohl někomu rozrazit hlavu o zeď, ale jen tak pro zábavu!" usmál se Nanami. Věděl, že trefil hřebík na hlavičku.
Znovu ho chytil za ruku, tentokrát však sevřel Homurovi zápěstí, aby se mu tak snadno nevytrhl.
"A pak, že JÁ mám špatný vliv na TEBE!" odfrkl si Homura, když ho Nanami vlekl chodbami.
"Až skončíš v pekle, napiš mi e-mail!"
Homura se chtě nechtě usmál. "Děláš si srandu? Ty budeš bydlet hned ve vedlejších dveřích!"

O hodinu později procházeli městem. Znovu začal padat sníh, ale spíš než na vánici to vypadalo na mírumilovnou sněhovou přeháňku, která maximálně popráší ulice centimetrovou vrstvičkou prašanu.
Homura v puse převaloval kus sušeného ananasu.
"Měls pravdu. Není to zas tak špatné," přikývl nakonec poraženě. Nanami se zasmál. Balancoval na asi metr a půl vysoké zídce, která oddělovala ulici od parčíku. V levé ruce svíral otevřený pytlík s ananasovými plátky v cukru.
"Já ti to říkal!"
"Ale na pizze to zpropadené ovoce jíst stejně nebudu!" trval na svém Homura.
Nanami poskočil na zídce, ruce široce rozpažené. "Pěkně krůček po krůčku!"
Homura se usmál se. Musel uznat, že chození za školu mělo jisté kouzlo. Byl rád, že se vyhnul Mizuki a Meiko a zas tak provinile vůči profesorům se taky necítil. A jelikož byl den před Vánoci, rodiče by mohli přivřít očičko, kdyby se o tom náhodou dozvěděli.
"Seiji?"
"Jo?"
Nanami sklonil hlavu, aby se vyhnul suchým větvím, které se nakláněly přes zídku do ulice.
"Jel bys zítra se mnou?"
Homura překvapeně zastavil. Nanami vrávoral, ale nakonec svou rovnováhu vyrovnal. Homura si rozpačitě odhrnul vlasy z čela.
"Cože?"
"No…" Nanami se poškrábal na čerstvě zahojené jizvě na čele. "Já… teda… babička tě chce poznat. Prý, že ti chce poděkovat a tak," mávl neurčitě rukou.
"Nemusí mi za nic děkovat. Nic jsem neudělal."
"Pro mě jo!" oponoval mu Nanami a popoběhl na zídce, aby Homuru dohonil.
"Pořád ti opakuju, že je to v pohodě."
"Zkus to vysvětlit mojí babičce!"
Homura si povzdechl. "Asi ti to nerozmluvím, viď, že ne?"
Odpovědí mu byl Nanamiho samolibý úsměv. "Né!"
"Já si to myslel." Znovu si povzdechl. "Ale když jsou ty Vánoce," pokrčil nakonec rameny.
"Vážně?!" Nanami na zídce poskočil a v jednu chvíli to vypadalo, že spadne dolů. Homura sebou instinktivně škubl. Nanami se však prudce napřímil. "Dobrý, dobrý, stojím!" uklidňoval Homuru rychle, když si všiml jeho vyplašeného výrazu. Sám však musel přiznat, že trochu adrenalinu se mu do krevního oběhu dostalo.
"Polez raději dolů. Nerad bych tě vezl tvojí bábince po kusech!" nabádal ho mírně nejistě Homura. Nanami si povzdechl, zastrčil balíček s ananasem do kapsy a otočil se k Homurovi čelem.
"Chytil bys mě, kdybych padal?" zeptal se a zvědavě naklonil hlavu na stranu.
V Homurovi hrklo. "No samozřejmě!" vyjekl.
Nanami vyzívavě povytáhl obočí. "Tak schválně!"

Skočil po nohou a Homura to moc dobře věděl, ale stejně ho chytil. Možná pro vlastní dobrý pocit, možná, aby mu tím něco dokázal. Hlavní ovšem bylo, že ho chytil. A tentokrát ne jen tak laškovně pod pažemi, jako tehdy na Kuroyamě.
Nanamimu by stačilo sklonit o několik centimetrů hlavu a mohl by ho bez problému políbit. Místo toho však jen překvapeně shlížel Homurovi do tváře. Za zády cítil jeho paže, které ho držely ve vzduchu. Věděl, že i kdyby v kolenou pokrčené nohy narovnal, na zem by nedosáhl.
Jeho vlastní ruce svíraly Homuru kolem krku.
"Chytils mě!" zamumlal překvapeně.
"Jo. Říkal jsem to," přikývl Homura a v příštím okamžiku ho pustil na zem. Nanami od něj okamžitě o krok couvl.
"Nebo tys mi snad něvěřil?" povytáhl tázavě obočí.
"To-to ne, ale… jen, že…" koktal Nanami, ale věta byla ukončena Homurovo odzbrojujícím úsměvem.
"Jasně, jasně!"
Nanami naprosto nechápal, co to mělo znamenat.
Nejistě pohlédl na zídku a pak na Homuru. Znovu na zídku. A pak na Homuru.
"Nanami, ať tě to ani nenapadne! Já tě už podruhé chytat nebudu! Slyšíš mě, ty malej bastarde?! Nebudu, Nanami, sakra, posloucháš mě?!"
Ano, jejich vztah měl hodně chyb, ale to na něm bylo to krásné.

Přesně o dvě minuty později Homurovi nezbylo nic jiného, než Nanamiho chytit podruhé.
Přesně o čtyřicet tři dní později Homura přečetl první kapitolu Sparklesse.

Dodatek autora na anime-manze:
Sparkie no. 17 je zde! Poslední dobou jde schvalování trochu pomaleji, ale to já neovlivním. Musíte prostě jen čekat.
Ale teď k věci: Jak se zdá, Hibiki se stává novou oblíbenou postavou a s Ritsukou tvoří páreček pěkných kvítek =D A k téhle kapitole:
Homura a Nanami znovu pomalu překračují mez slova Kamarádi.
Taky tu máme menší skrytý vtípek s yaoi knížkou a ohledně toho druhého (fialového) dárku: Nevím, co v něm je, beru návrhy =D
Právě dokončuji 27. kapitolu, takže máme spoustu Sparkieho dopředu, ale zároveň mi jaksi padl původní plán o 25. kapitolách. A do 30. kapitol to taky neskoulím, takže hranice se posunuje na 33., ale bůhví, kam až dojdu.
A ještě poslední věc: Komentujte prosím, lidičky. Já vím, že třeba nemáte, co říct, ale i tak, každý komentář mě hrozně povzbudí a klidně pište i kritiku, ať vím, co zlepšovat. Takže prosím, prosím, prstíčkem hrabu... =D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 E-Fox E-Fox | 15. ledna 2013 v 20:43 | Reagovat

říkala, jsem si, že už raděj komentáře psát nebudu... protože to vždycky dopadne na hoodně dlouhý kometář :D ale nakonec jsem si to rozmyslela... :D ta knížka Sparkless, jak ji dostal Seiji, to byl boží nápad :D říkala jsem si co y tak mohlo být v tom fialovém balíčku, ale nic mě nenapadlo :D a tak se nechám překvapit a půjdu si přečíst další díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama