Bratrská výpomoc

19. července 2012 v 12:00 | Dyamirity |  Povídky
Ráda bych vás seznámila s jednou z mých nejmilovanějších postav.
Je velice hubený, má nejčernější smysl pro humor na světě a nosí tenisky.
Frankie. Kostlivec na pochodu.
Vznikl kdysi dávno, když jsem měla na výtarce volné téma, tak jsem si udělala studii kostry. Posadila jsem svého kostlivce na barovou stoličku, do jedné ruky mu dala hrneček s čajem a do druhé noviny. A tak vznikl Frankie.
Používám ho do spoust krátkých povídek, většinou do slohů a tak podobně, ale nedávno mě jedna ze čtenářek na anime-manze poprosila o nějakou povídku, kterou by mohla použít na letním táboře, takže jsem jí napsala povídku právě s Frankiem. A vzhledem k tomu, že se mi docela povedla, dám vám jí i sem.
Tohle je spíš taková maličkost, většina povídek je o tom, jak se Frankie toulá světem a dělá všem problémy během sbírání informací na další knihu. Frankie je totiž spisovatel.
Nuž, ale nebudu vás dál sdržovat, tady to máte.
Ještě tak dodávám: I když ten název zní jako nějaké plytké béčkové shounen-ai, není tomu tak. Vážně.



Frankiemu před očima právě probíhal jeho život. Technicky vzato. Prakticky vzato neměl oči. Vlastně, vzato ještě praktičtěji, měl toho Frankie z lidské anatomie jen velmi poskrovnu.
Ale i přes tyto nedostatky mu před (pomyslnýma) očima ten život proběhl. Jeho mozek byl totiž tak zaměstnán panikařením, že se rozhodl promítat film, místo aby Frankieho podvědomí sdělil tu smutnou zprávu, že pravděpodobně zemře. Ale pořád tam bylo to pravděpodobně.
Frankie pravděpodobně zemřel už několikrát.
Teď se však díval do očí jisté smrti.
Stál před ním jeho starší bratr.


No, začněme hezky od začátku. Frankie byl kostra. Kostra ve všech smyslech slova. Jen byl oproti ostatním kostrám znatelně čilejší. Místo, aby práchnivěl v nějaké levné dřevotřískové rakvi, popřípadě visel na provázcích v kabinetu biologie, chodil si po ulicích a vcelku spokojeně se živil jako spisovatel. Sice veškeré jeho knihy byly kritiky hodnoceny slovy jako brak, céčkový rádoby román nebo Hahahah, i přesto se však svého snu, napsat bestseller, stále nevzdával.
A teď si vezměte, že někdo jako Frankie má staršího bratra. Ten bratr je také kostra, ale ve společenské hierarchii to dotáhl podstatně výše. Vlastně to dotáhl skoro nejvýš. A tak získal práci s vysokým platem, lehkými pracovními podmínkami a třemi podřízenými. Jedinou nevýhodou jeho práce byl odstrašující pracovní úbor v podobě rozevlátého pláště s hlubokou kapucí a ostré kosy.
Pokud patříte mezi ty bystřejší, asi už jste pochopili.

Frankie usrkával z květovaného hrnečku čaj a nerudně si svého staršího bratra měřil přes jeho vrchní okraj. Mort se na něj díval, na kostěné tváři navždy zamrzlý pochmurný úsměv.
Frankie šálek opatrně odložil a otřel si hřbetem (kostěné) ruky dolní čelist, na které mu ulpělo několik kapek tekutiny. Mort pořád nic.
"Tak co chceš?" vyštěkl nakonec Frankie podrážděně. Jeho starší bratr na něj vždycky působil dojmem, že očekává, kdy Frankieho objeví smečka zdivočelých, vyhladovělých bernardýnů toužících po kostičce.
"Potřebuji tvojí pomoct, bráško," odpověděl s ledovým klidem Mort. Stejně jako Frankie se naučil ovládat svůj hlas tak, aby zněl jako lidský, Mort dovedl k dokonalosti hlas tak ledově chladný, že z něj málem stoupaly chomáče sražené páry. Frankie by přísahal, že slyší kurzívu, jíž Mort mluví.
"Jakou pomoc?" Frankie by povytáhl obočí, kdyby ho měl.
"Velkou pomoc."
"Proč mě to nepřekvapuje," povzdechl si Frankie, což znělo, jako kdyby někdo zatřásl kostkami v dřevěné krabičce. "Pokračuj."
"Potřeboval bych dovolenou…" začal Mort a trochu nervózně přejel kostěným článkem prstu po ostří své kosy.
"A co s tím mám co dělat já?"
Mort se na něj zahleděl pohledem, který by se při dobré vůli dal nazvat zkroušeným. V prázdných očních důlcích mu žhnula purpurová záře.
"No, víš, tohle místo nemůže zůstat prázdné. Znáš to. Kuřata bez hlav běhající po dvorech, protože si nikdo nepřišel pro jejich duše, oběšenci čekající na to konečné dávení a tak dále, a tak dále. Však ty víš,"
Frankie přikývl. Znal to. Než do úřadu nastoupil Mort, občas se to stávalo, zvlášť když se minulý Smrt opil se svými podřízenými na nějakém zaměstnaneckém večírku.
"Víš, Mortíku, pořád nechápu, jak s tím souvisí moje maličkost,"
Mort se poškrábal na vybělené lebce.
"Potřeboval bych, abys mě zastoupil…"
"V žádném případě!"
"Ale, no tak, bráško…"
"Ne!"
"Ale no tááák…"
"Ne! A to je moje poslední slovo!"

Frankie věděl, že kdyby měl krev a spánky, v kterých by mohla pulzovat, určitě by to dělala. Máma mu vždycky tvrdila, že ho to měkké srdce dostane do potíží. Podívej se na Morta, říkala, ten si vždycky stojí za svým a před nikým se neponižuje.
S tím posledním prohlášením ovšem Frankie tak úplně nesouhlasil, zvlášť potom, co Mort po dvaceti pěti minutách marného přemlouvání padl na kolena, plazil se před ním a téměř s pláčem prosil, aby ho na pár dní zastoupil, že je na pokraji zhroucení a tak dále… A jelikož Frankie nic nenáviděl víc, než když se před ním někdo plazil po kolenou, nakonec kývl.
Teď tedy stál v tom úděsném šustivém hávu s obrovskou kapucí a ještě větší kosou přes rameno a vrhal na Morta ty nejvražednější pohledy, jakých je kostlivec schopen. Kdyby se těmi zelenými světly v hloubi své hlavy zadíval na nějakého slušného… tedy… na nějakého občana, zmíněný občan by se dal s jekotem na útěk a pravděpodobně by skončil na nějakém hodně vysokém stromě.
Mort před ním stál ve řvavě růžové košili s květovaným vzorkem, v khaki kalhotách, které mu končili někde nad koleny a se slamákem naraženým na hlavě, a tvářil se navýsost spokojeně.
"Tohle mám u tebe, Morte," zavrčel Frankie a poupravil si zlatý řetěz s přesýpacími hodinami, který mu visel u pasu.
"Jistě, jistě," přitakal zpěvným hlasem Mort a pomalu odemkl dveře kanceláře. "A neboj, to zvládneš, oni ti pomůžou!"
Sotva to dořekl, rozrazil dveře kanceláře, popadl kufr, který mu stál u nohou a tryskově vyběhl ponurou chodbou pryč. Frankie se nezmohl na jediný pohyb, na tož na slovo.
Pomalu se otočil do temných stínů kanceláře a velice nedůvěřivě si je přeměřil. A vešel.

Když zpětně přemýšlel, jak se vlastně stalo, že vůbec našel dostatek odvahy, aby do té jámy lvové vešel, nenapadlo ho nic jiného než to, že dvoumetrová kosa v ruce člověku trochu přerovná priority.
Ale každopádně vešel. Tedy… vešel. Spíše zakopl o lem svého dlouhého pláště a do místnosti se velice elegantně skulil, přičemž měl co dělat, aby si nerozštípl lebku o ostří kosy. Dopadl tvrdě na studenou kamennou podlahu, po níž se z nějakého neznámého důvodu převalovaly veliké chomáče mlhy. Frankie zasténal a pomalu se za doprovodu chřestotu kostí zvedl.
Když zvedl hlavu, spatřil, že si hledí z očí do očí jakési osobě.
Abychom byli naprosto upřímní, Frankie nepatřil mezi ty nejstatečnější. Jeho přirozenou reakcí téměř na všechny situaci byla panika. Teď se však zmohl jen na slabé kvíknutí.
"Ale, ale, ale… šéf říkal, že jsi srab, ale čekala jsem něco víc," odfrkla si postava a shodila kapuci, z jejíchž stínů předtím zářily ty dvě žluté oči. Jak se ukázalo, byla to mladá dívka, které mohlo být zhruba patnáct let. Na sobě měla temně šedý plášť, a kromě zářivě žlutých očí na ní byly výrazné ještě sněhově bílé, po ramena dlouhé vlasy.
"He?" bylo vše, na co se Frankie zmohl.
"Zdravím," pozdravila dívka tím kyselým tónem, jímž mluví znudění puberťáci na své rodiče. "Vy musíte být Frankster, šéfův mladší bratr. Já jsem Válka."
Frankie jen bezhlesně pootevřel čelisti. Ano, věděl, koho má jeho bratr za podřízené, ale tohle byl extrém. Představoval si nějaké ponuré démony šířící okolo sebe hnilobný puch a ne puberťáka.
Ze stínů u jeho nohou se najednou vynořil temný stín. Frankie by zesinal, kdyby mohl. Stín zatnul drápy do jeho pláště a hbitě se vyškrábal vzhůru na jeho rameno, kde se mu stočil okolo krku a vydal jakýsi předení podobný zvuk. Frankie byl celou tu dobu vzpřímen v pozoru jako biologická pomůcka na drátcích.
"Ah, toho si nevšímejte. To je jen Mor…" pohodila hlavou Válka a přešla k černému kamennému stolu stojícímu u zatemněného okna. Frankie nereagoval. Jen se v duchu modlil ke všem Bohům, které v mysli našel a doufal, že alespoň jeden uzná, že jeho zarytý ateismus byla veliká chyba. Nakonec se odvážil pootočit hlavu a zadívat se na zvíře, které mu zatínalo drápy do roucha.
"To je…" začal pomalu, jako kdyby si nebyl jistý, jestli ho neklame zrak.
"…mýval, co jste čekal? Ďábelskou kočku? Démoního vlka?" povytáhla obočí Válka a dala se do přerovnávání nějakých papírů.
Mýval jménem Mor se tvářil, jako kdyby právě prolezl popelnici plnou obzvlášť nechutných odpadků a taky tak smrděl.
Frankie pomalu zatřásl ramenem, aby zvíře shodil, ale Mor se držel doslova zuby drápky. Nakonec toho nechal a přešel ke stolu, kde se posadil do dřevěného vyřezávaného křesla s opěradly ve tvaru lidských lebek.
Odvážil se rozhlédnout. Byla to stísněná místnost, temná a zaprášená, že by z ní většina školních uklízeček dostala infarkt, nebo si dobrovolně přivodila kóma, aby jí nemusela uklízet právě ona. Všude se válely šanony, stohy papírů a…
"To jsou vážně kosti?" ujistil se opatrně Frankie. Válka přikývla.
"Nepřehání to Mort s tou tradicí?"
Válka se pleskla do čela. "Málem bych zapomněla. Vy vlastně ještě neznáte Hlad, co?" Zatvářila se takovým způsobem, že si byl Frankie okamžitě jistý, že o seznámení s Hladem rozhodně nestojí.
"Víte, na většinu lidí Hlad nepůsobí zrovna… pozitivně…" začala pomalu Válka a přešla ke hromadě jakýchsi černých hadrů, která byla pokryta nánosem kostí a papírů.
A k Frankieho velikému překvapení do hromady s očividným vnitřním uspokojením kopla. Hromada se pohnula a něco pod ní zaskučelo. Válka si založila ruce na prsou.
"Hej, vstávej, je tady ten novej!"

Frankie musel přiznat, že na něj Hlad taky nezapůsobil nijak pozitivně. Vlastně, když se z hromady černých látek vynořila postava, měl co dělat aby nezaječel nahlas. Místo toho jen (opět) vykvíkl. Tentokrát to znělo ještě víc jako nějaký neidentifikovatelný hlodavec než jako kostlivec.
Pokud byste do místnosti přivedli nezávislého pozorovatele, měl by veliké problémy říct, kdo je kostlivec, jestli Frankie nebo Hlad. Hlad byl neuvěřitelně vysoký, vyhublý mladík, který Frankiemu vzhledem velice připomínal pavouka. Byl samá ruka, samá noha, měl bledou kůži napjatou přes vystupující kosti. Na sobě měl bílou košili a černé kalhoty, které na něm plandaly jako plachty na plachetnici.
"Vylekal jsem vás, pane?"
"Ne, vůbec, proč myslíš?"
"Jste nějaký bledý,"
"To bude tím, že jsem kostra, Hlade,"
"Ale vy jste nějaký bledší, než obyčejně bývá pan Mort."
"Jak bledší?"
"No, řekněme, že nám začínáte průsvitnět, pane,"

Frankie postával na vrcholu jedné z mnohých věží Freapole a nervózně mnul rukojeť kosy. Měl vzít první život a nevěděl, jestli to jeho pomyslný žaludek vydrží. Jak to tak viděl, upadne do bezvědomí sotva toho člověka uvidí a bude rád, když se vzbudí dřív, než se Mort vrátí.
Plavně seskočil z došků a přeplachtil přes ulici na sousední dům. Válka a Hlad s Morem na rameni mu byli v patách.
Dopadl na hrbolaté dláždění Mahagonové ulice, přímo před obchod pana Zatlučhřeba, nejlepšího výrobce rakví v celé Freapoli. Rozhlédl se na obě strany a nakonec se rozhodl pro levou stranu. Ulici ozařovalo matné, oranžové světlo lamp. Viděl, jak se mlze před ním rýsuje postava. Byl to muž. Mohlo mu být okolo šedesáti, ale každopádně vypadal, že si během života užil. Měl prořídlé vlasy, naběhlý, od alkoholu zarudlý nos a pivní pupek, za který by se nemusel stydět ani stoletý štamgast.
Sotva spatřil Frankieho, zarazil se a z ruky mu vypadla prázdná láhev od piva.
"Ty jsi… Smrt?" zeptal se pomalu a trošičku zavrávoral, jak se na Frankieho pokoušel zaostřit.
"No, teoreticky ano,"
"A co tu… škyt… co tu děláš?"
"Ehm. Jdu si pro tebe," pokrčil rameny Frankie.
"Ty ale nemluvíš jako Smrt," zabrblal muž s železnou logikou.
Frankie si odkašlal a pokoušel se nasadit ten tón, kterým mluvil jeho bratr. Ten tón, který se do knížek píše kurzívou. "Lepší?"
"Ros… rozo… rozhodně," přikývl podnapile muž. "A na co já to vlastně to… umřu?"
Frankie opět pokrčil rameny. "Co já vím. Asi na otravu alkoholem."
Válka, sedící na střeše opodál rázně zavrtěla hlavou a poklepala se na levou stranu hrudi.
"Aha. Tak asi na zlomené žebro," opravil se rychle Frankie, který byl zvyklý posuzovat ostatní podle vlastní anatomie. Válka se pleskla dlaní přes čelo.
"Infarkt!" zasyčela tak nahlas, jak jen mohla, aniž by se nedostala přes hranici syčení k obyčejnému vzteklému pořvávání.
"Aha. Tak ještě jinak. Umřeš na infarkt," opravil se podruhé Frankie a dřív, než muž stihl ještě něco říct, mávl kosou. Ta jím s hlasitým šustnutím proletěla a vytáhla z něj průsvitnou variantu jeho samého. Tělo, teď už jen tělo, se zhroutilo na zem. Frankie si povzdechl, čapl duši za límec a zastrčil si jí do záhybů pláště. Čekal, že to bude horší.
Válka a Hlad seskočili k němu.
"Pěkná práce," usmál se Hlad, ale vypadalo to spíš jako smutný škleb klauna, než jako úsměv.
"Víte, čekal jsem něco víc. Křik, prosby, proklínání vlastních životů…"
Válka pokrčila rameny. "Kdo ví. Lidi s tím asi počítají. Ale stejně jste mě překvapil. Čekala jsem, že budete větší máslo." Mor se jí odrazil od ramene a dopadl na rameno zase Frankiemu. Ten ho nepřítomně poškrábal mezi ušima.
Válka pokračovala. "Stejně vás šéf podcenil. Říkal, že to možná bude s vámi těžké, než si tu zvyknete, ale sliboval, že časem se uchytíte a tuhle novou práci vezmete jako další zajímavou zkušenost. Prý, že vás to bude určitě bavit víc, než jeho a on bude moct přijmout tu novou nabídku, co přišla seshora."
Do Frankieho neexistujícího mozku pomalu doplouvala Válčina slova.
"Cože?"
"No tvrdil, že si téhle práce budete vážit víc, než on, tak že vám to tu přenechá. Prý, ať jsme na vás hodní, že se časem chytíte. Ehm… šéfe. Šéfe? Co se děje? Jste nějaký bledý…"

Frankie tupě zíral na mírně otlučený hrneček s čajem, který před něj Válka postavila. Byla navíc tak naměkko, že k čaji přidala i čokoládový věneček.
"Vážně ho chcete takhle? Černej, mlíko a tři cukry? Nechci vám do toho moc kecat, ale dokonce to i vypadá hnusně," zašklebila se a sama si usrkla z vlastního hrnku.
Frankie mdle přikývl. "Naučil jsem se ho takhle pít v Anglii. Nějak jsem si na to zvykl." Zvedl šálek a velice opatrně upil, na to ho opět odložil a zhroutil se na desku stolu.
"Já toho bastarda zabiju! Já ho fakt zabiju!" fňukal a ignoroval Mora, který vyskočil na stůl a nejistě mu začal očichávat zátylek lebky.
"Netušili jsme, že o tom nevíte. Prostě nám řekl, že ho povýšili a vy že jste přišel místo něj."
Frankie se ani nenamáhal zvednout hlavu ze stolu. "Já jsem spisovatel! Spisovatel! Nemám žádné vzdělání na tuhle práci! Žádné vzdělání, praxi, předpoklady a hlavně nemám ZÁJEM! Nechci tohle dělat! Rád cestuju a píšu o věcech, které jsem viděl a o lidech, které jsem potkal! Proto jsem se stal spisovatelem a ne… Smrtkou!" hučel monotónně.
Válka se s povzdechem posadila na okraj jeho stolu. "Já věřím, že je vám to možná trochu proti srsti, ale není to zas tak špatnej džob," začala, ale Frankie zvedl hlavu a ostrým, prázdným pohledem ji umlčel.
"Ne, ne, ne, ne, ne! Ne! Já tu nehodlám hledat nějaká pro a proti! Tady žádná pro nejsou! Tady je jen ukrutná spousta dost značných proti! Možná? Trochu? Je mi to proti srsti docela určitě a hodně! Všechno tohle!"
Prudce vstal, přešel k oknu a prudce roztáhl těžké tmavé závěsy.
Ponurou místnost zalilo ostré sluneční světlo. Kancelář totiž nebyla v podzemí, ale v obyčejné budově, dokonce v prvním patře a její kryptovitost ji zaručovali právě zmíněné závěsy.
Z látky se zvedl oblak prachu, který se jako hejno mušek rozvířil v páse světla. Mor poděšeně vykvikl a seskočil ze stolu.
"Tohle je prostě šílenství!" vyštěkl Frankie a rázným gestem srazil ze stolu několik kostí, které zachřestily o kamennou podlahu. "Tohle…"
"Hola, hola, jsem zpátky!"
Dveře se zničehonic otevřely dokořán a dovnitř sebevědomým, mírně klátivým krokem vešel jakýsi muž. Mohlo mu být maximálně třicet, byl poměrně vysoký a působil podivně ptačím dojmem, což mohl dělat jednak neobvykle dlouhý krk, jednak ona podivná klátivá chůze. Muž měl krátké hnědé vlasy rozježené do všech stran, na sobě dlouhý převlečník, v jehož kapsách měl zaražené ruce divže ne po lokty.
"Ale, ale, co se tady děje?" podivil se muž a poposunul si na nose brýle s kostěnou obroučkou. "Jak se zdá, zvládli jste si tady udělat chaos i když tady nejsem!" Zakřenil se vlastnímu vtipu. Frankie by povytáhl obočí, kdyby nějaké měl, Válka mu však vše vysvětlila jedinou větou.
"To je Chaos, měl krátký týden."
Chaos na Frankieho přátelsky mávl. "Zdravím. Vy musíte být nový šéf," řekl a natáhl k Frankiemu ruku, aby mu ji stiskl.
Ten se nad tím zarazil. "Podáš ruku Smrti?"
"Smrti ne," zavrtěl Chaos hlavou, "ale vám zcela klidně."
Frankie mu rukou nejistě potřásl. Nepotkával příliš lidí, kteří si s ním tváří v tvář byli ochotni podat ruku.
Nejistě se rozhlédl, přešel zpátky ke stolu a posadil se zpět na svůj ponurý trůn. Natáhl se pro šálek čaje a znovu usrkl.
Přemýšlej, křičel sám na sebe v duchu. Přemýšlej, Frankie! Někde tu musí být východisko! Už ses dostal z tolika průserů! Koncentrační tábory, vykolejené vlaky, rodící krávy… všechno to zvládl. To poslední se mu, když se tak díval zpátky, zdálo nejhorší. Tohle je jen další dobrodružství, o němž by mohl později napsat knihu.
Zarazil se. To je ono. Hledal námět na nový román? Tady to má! Chtěl to sám! Je snad lepší námět než Smrt? O smrti čtou lidé rádi vždycky. A obzvlášť takhle! Obnažená až na kost. Samozřejmě ne doslova, protože ačkoliv Frankie neměl žádné tělesné příslušenství, které by mohlo eventuelně někoho pohoršovat, necítil se bez šatů úplně ve své kůži.
Prudce vstal.
"No, mládeži, dáme se do práce!" zvolal náhle a uchopil do ruky čokoládový věneček. "Vypadá to tu hrozně a v tomhle prostředí já pracovat nebudu. První co, tak se zbavíme veškeré téhle ponuré výbavy! Kosti, napůl rozteklé svíce, černé sukno? Leda přes moji mrtvolu, a když to říkám já, tak už to něco znamená, haha! No, nevadí, každopádně se toho všeho zbavíme! A hlavně těch pavučin, které jsou možná dokonalé pro efekt jeskyně, ale s mou panickou hrůzou z pavouků asi těžkou! A sežeňte mi pořádné křeslo a ne tohle! Chci křeslo! Ne, ne, počkat, chci otáčecí židli na kolečkách a pokud možno tak i s opěrkami na ruce! A na stůl chci kalendář s koťátky! Co by to bylo za pracovní stůl bez kalendáře s koťátky!"
Hlad, Válka a Chaos se na něj dívali, jako kdyby se úplně zbláznil.
"Unikl mi nějaký kontex, či co?" zeptala se opatrně Válka a podrbala se ve vlasech.
Frankie se jen hurónsky zasmál.
"Ale kdepak! Jen jsem dostal chuť pustit se do práce a na čokoládový věneček! A čokoládový věneček už mám!"

Dyamirity
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. července 2012 v 12:23 | Reagovat

Tak tohle je perfektní! Připomnělo mi to Pratchetta s Gaimanem ;)

2 Dyamirity Dyamirity | 19. července 2012 v 12:56 | Reagovat

[1]: Odhalena =D Tady jsem se trochu inspirovala =D Ale jinak je Frankie velice originální postava =D

3 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. července 2012 v 13:02 | Reagovat

[2]: Kostlivec chroupající kakovej věneček je geniální, vážně :D

4 Karika Karika | 19. července 2012 v 13:09 | Reagovat

Ty nebudeš jenom moje druhá nejoblíbenější spisovatelka, co? :D Kostra se mi líbí!♥ Bude toho víc?

5 Dyamirity Dyamirity | Web | 19. července 2012 v 14:47 | Reagovat

[3]: Kdo by neměl rád věnečky =D

[4]: To jsem ráda, že se Frankie líbí =D Uvidím. Spíš než, že bych pokračovala v tomhle napíšu s Frankiem něco jiného, ale rozhodně se tady ještě objeví =D

6 Asano \ Kokonoke( jen na anime-manga.cz) Asano \ Kokonoke( jen na anime-manga.cz) | Web | 19. července 2012 v 15:04 | Reagovat

Z obyčejné věci můžes snad udělat jen ty vážně neobyčejnou věc, :D i když to nebylo yaoi stejně to bylo super ;) a bude to mít pokračování nebo jednorázovka?

7 Bleach Bleach | 19. července 2012 v 17:03 | Reagovat

Úplne úžasná poviedka :D

8 Envy Envy | 19. července 2012 v 18:19 | Reagovat

Od doby co jsem četla Smrtislava Hezouna (Smrť bohužel není nikde hlavní, ale i tak ho mám ráda...) jsou kostlivci jedni z mých nejoblíbenějších hlavních postav.
Povídka je skutečně skvělá =D Válka jakožto puberťačka je dobrý nápad. A vůbec, miluju tvoje popisování situací v povídkách! =D

9 Dark Denisse Isabella the Stampede Moon van Hellsing Dark Denisse Isabella the Stampede Moon van Hellsing | E-mail | Web | 20. července 2012 v 12:27 | Reagovat

:D to je super. Nemohla bys toho napsat víc? Ráda byc si přečetla, jak to bude dál :D

10 Dyamirity Dyamirity | Web | 20. července 2012 v 23:14 | Reagovat

[6]: Musím někdy psát i něco ne-yaoi, aby se mým talentem mohli kochat i ti, co yaoi nemusí =D

[7]: Díky moc ♥

[8]: Jééé, Smrtislava jsem taky kdysi četla =D Na kostlivcích taky ujíždím =D

[9]: Nuž, nemám to nijak předvymyšlené, původně to byl sloh bez nějakého dalšího kontextu, ale jestli se vám tak líbí, zkusím to nějak dovymyslet =D

11 Karin Karin | 25. prosince 2012 v 16:17 | Reagovat

Docela by bylo zajímavé pokračovat v povídce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama