Sparkless - Kapitola 15.

12. června 2012 v 21:46 | Dyamirity |  Sparkless
Another Sparkie!
Musím ho sem dopřidávat ať můžu dodat Marionette. U tý mám teď docela blok. Fakt nevím, jak pokračovat. Ale MUSÍM to dospat, abych se mohla vrhnout na Two Weeks a Echoes. <- Popravdě řečeno, Two Weeks už jsem začala, nemohla jsem odolat. Mňahahá.
Takže, možná bych mohla zmínit, že jsem byla požádána, abych napsala nějakou komediální povídku do osnovy nějakého letního tábora. Jáááj! Jáááááááj! <- Trochu šílím, mám v krvi moc cukru.
Už raděj jdeme k Sparklessovi. Velice důležitá kapitola!
Enjoy it!


Nanami měl pocit, že se mu život hroutí mez prsty jako nepovedený pískový hrad.
"Nano…"
Jeho minulost ho dohonila a jemu nezbývalo než se jí postavit.
"Nano, posloucháš mě?
Nebo spíš…
"S-seiji?"
… nezbývalo mu, než se to pokusit Homurovi vysvětlit dřív, než ho zabije.


Stalo se to dva dny po jejich příjezdu.
Nanami i Homura měli ten den dobrou a podivně smířlivou náladu. Pohádali se jen u snídaně a i tahle hádka skončila dřív, než se Homura skutečně rozzuřil.
Cestou do školy a ani na prvních pěti hodinách se nic nestalo. Byl klid. Klid před bouří, napadlo později Nanamiho.
Byl pořád trochu nervózní z té zprávy, ale nedával to na sobě znát. Nesměl na sobě dát nic znát. Věděl, že brzo už se něco strhne a pravděpodobně to nebude moc přijemné. Takže si musel užívat klidu, dokud mohl.
Kromě zpráv ho navíc trápil ještě Daisuke, který si zřejmě řekl, že je nejvyšší čas, aby Homurovi připomněl svůj dluh. Neustále se kolem něj motal a pokoušel se ho přesvědčit, že pro něj může něco udělat.
Nanami věděl, že nemá jediný důvod, proč na Daisukeho žárlit… ale přesto to dělal.

Ten den s nimi na střeše obědvaly i Kyouko a Ritsuka. Kyouko se zdála trošku rozpačitá, Ritsuka však svého bratra i jeho nejlepšího kamaráda pozdravila a bez okolků se posadila k nim. Nanami a Homura si vyměnili překvapený pohled, ale nechali to být. Přece jen, všichni bydleli pod jednou střechou a prakticky vzato byli jedna rodina až na Nanamiho, který se do ní ovšem už nějakou dobu počítal.
Byla stále zima, ale od té doby, co odjížděli na výlet, už nesněžilo, takže střecha byla poměrně suchá a dalo se na ní sedět.
Ritsuka seděla zády opřená o zeď, na sobě tmavě červený kabát, a četla si. Přitom ukusovala bagetu a do hovoru se moc nezapojovala. Zato Kyouko chtěla využít šance, že si může konečně popovídat jak s bratrem, tak s Nanamim, s kterým už se naučila mluvit bez toho, aby se v jednom kuse zakoktávala a rudla, což potěšilo nejen ji, ale i Nanamiho samotného.
Oběd probíhal v klidu až do okamžiku, kdy se otevřely dveře vedoucí na střechu. Všichni čtyři se otočili po skřípavém zvuku. Ze dveří vyšel Daisuke a tvářil se krajně nejistě. Ihned se ukázalo, proč tomu tak je.
Nešel sám.
Jeho společník na první pohled nepatřil na Midoriakijskou školu. Měl na sobě uniformu s černým sakem se stojáčkem a černými kalhotami. Pod uniformou měl oblečené zářivě modré triko.
Co se týkalo jeho vzhledu, Homurovi bylo jasné, že nepatří mezi stále se učící premianty třídy. Narušitel měl platinově bílé vlasy stažené z čela a vzadu rozježené. Do očí mu spadal pouze jeden pramen, který si v jenom kuse s otráveným výrazem odhrnoval za ucho.
Mohlo mu být maximálně patnáct, měřil možná tak sto šedesát pět centimetrů a na první pohled měl vzhled devianta.
Homurovi bylo jasné, kdo to je.
Ten kluk byl ukázkovým příkladem jednoho z poskoků Velkého Yuua.
Nezdálo se, že by si připadal nějak nepatřičně. Usmíval se a rozhlížel se, jako kdyby byl v muzeu a ne na střeše střední školy. Daisuke kývl ke kroužku sedícímu po pravé straně dveří, otočil se a znovu se vrátil do budovy školy.
Sotva si všiml postav sedících opodál, zarazil se. Přes tvář mu přeběhl výraz překvapení. Pak ale znovu nasadil široký úsměv.
"Nano!" vyjekl a vrhl se k Nanamimu. Ten vyskočil na nohy právě včas, aby mu bělovlasý cizinec mohl skočit kolem krku. "Díky bohu, jsi v pořádku!"
Homura nechápavě těkal očima z Nanamiho na nově příchozího. Nanami se pokoušel udržet rovnováhu, kterou pomalu ale jistě ztrácel.
"Hibiki, co tu děláš?" Nanami vypadal skoro vyděšeně. Hlas se mu třásl a neustále pohledem ujížděl k Homurovi.
Cizinec, který se podle všeho jmenoval Hibiki, se od Nanamiho odtáhl, ale pořád ho držel za ramena. Byl podle všeho mladší, ale o několik čísel vyšší. V obličeji měl výraz někoho, kdo po dlouhé době vidí ztraceného příbuzného, nebo blízkého kamaráda. Homura si Hibikiho nedůvěřivě přeměřoval pohledem.
"Nano, ty pitomče, co si myslíš, že děláš?" zeptal se Hibiki a z hlasu se mu najednou vytratila veškerá dobrá nálada, kterou ještě před chvíli jiskřil jako prskavka.
"Hibiki…" zamumlal Nanami, ale větu nedokončil.
Hibiki pohodil odbarvenou havou a upřel na Nanamiho zářivě modré oči. "Nano, proč jsi to sakra udělal?! Včera jsem se vrátil z Tokya a… dozvěděl jsem se to až dneska ráno!"
"Hibiki, poslouchej!" Nanamimu přeskakoval hlas, v němž už zazníval náznak paniky.
"Ne, ty poslouchej, musíš se se mnou vrátit! Ještě máš čas!"
Popadl ho za zápěstí, ale Nanami se mu vytrhl a couvl o několik kroků zpátky. Hibiki se otočil.
"Nano, neblbni. Už ti prý poslal několik varování. Dává ti ještě šanci! Vratíš se a všechno bude jako dřív! Bude to v pohodě!" naléhal, ale Nanami se krátce ostře zasmál. V tom smíchu ale nebylo ani za mák radosti.
"Hibiki, já už se tam nevrátím. Nebude to v pohodě. NEMŮŽE to být v pohodě! A ani ty mě nepřesvědčíš, abych se vrátil. Po tom, co udělal, se nehodlám vracet! A ty bys udělal nejlíp, kdyby ses tam už taky nevracel!" Nanamimu v hlase jasně zněla hysterie.
"Nano," zamumlal nejistě Hibiki a odhrnul si pramen vlasů z čela. Potom se najednou posmutněle usmál.
"Vůbec ses za ten půlrok nezměnil."
Nanami se třásl. "Jdi, Hibiki. Už jsem skončil. Stačilo mi to! Chci na to zapomenout! Trvalo mi to, ale dostal jsem se z toho. A už se nehodlám vracet! Prostě nehodlám!"
Homura se zvedl na nohy, ale Nanami od něj ucouvl.
"Nanami, co…"
Hibiki překvapeně přejel očima z Homury na Nanamiho a zpátky. "Počkat, on to neví? On to vážně neví? Chceš mi říct, že se bavíš s Démonem z Midoriaki a on o tobě nic NEVÍ?" Poslední slovo zdůraznil a Nanami znovu ucouvl.
Přitiskl si dlaň na čelo a sklopil oči. Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Ritsuka a Kyouko si tiše vyměnily nechápavý pohled. Homura chtěl něco říct, ale Nanami ho zarazil prudkým pohybem ruky.
"Hibiki, já už na to nemám sílu! Jdi, prosím tě!"
"A co mu mám říct? Že se z tebe st-"
"Já už Velkému Yuuovi rohožku dělat nebudu, Hibiki!"
Nanamiho samotného překvapilo, jak hlasitě z něj ta věta vyrazila. A téměř okamžitě mu došlo, co řekl.
Prudce se otočil na Homuru.
Jeho pohled mu vyrazil dech. Byl to výraz zrazeného člověka.
"Cože? Velkému Yuuovi?" Homura mluvil klidně a vyrovnaně, Nanami však věděl, jak blízko má k naprostému výbuchu. Nanami se k němu otočil čelem, nervózně polkl a o krok ustoupil. Zvedl ruce na svou obranu.
"Já… chtěl jsem ti to říct… Seiji… věř mi…" Snažil se začít několik vět najednou, ale ani jednu nebyl schopen dokončit. Cítil, jak se mu celá situace vymyká z rukou. Jeho sebevědomí a vyrovnané chování bylo rázem pryč. Třásl se.
"Cos mi chtěl říct?" Homurův hlas byl ledovější než okolní vzduch. Nanami cítil, jak mu po zádech přejel mráz.
Hibiki ucouvl, až ke zdi, u níž seděly sestry.
"Já…" začal Nanami rozklepaně, ale nevěděl, jak pokračovat.
Doufal, že do téhle situace se nikdy nedostane.
Homura na jeho odpověď nečekal. Odfrkl si, sjel Nanamiho pohrdlivým pohledem a vyrazil ke dveřím do budovy. Nanami chvíli stál jako přimrazený, než se prudce otočil.
"Seiji!" zavolal za ním zoufale, ale to už bylo slyšet, jak Homura sbíhá schody dolů. Nanami se ohlédl po Hibikim, ale nakonec svěsil hlavu a vyběhl za ním. Musí se pokusit zachránit, co jen půjde.
Hibiki jen tiše stál a nevěděl, co si myslet. Nakonec shlédl dolů, kde seděly stejně překvapené sestry. Kyouko vypadala šokovaně, ale Ritsuka měla na tváři kamenný výraz.
Po chvíli ticha se Hibiki odhodlal k otázce, která ho tak pálila na jazyku.
"Ti dva jsou…" začal nejistě, ale Ritsuka ho přerušila.
"Jo," přikývla, zvedla se a oprášila si sukni. Hibiki si ji překvapeně změřil pohledem. "Jsou, ale ještě o tom neví."
"A ty jsi?" zeptal se nejistě Hibiki.
"Homura Ritsuka. Tohle je Kyouko," kývla směrem ke své sestře.
"Takže jste Homurovy sestry, jo?" ujišťoval se Hibiki. Ritsuka přikývla a posunula si brýle výš na nose.
"Jaks to myslela, že o tom ještě neví?" zeptal se, prohrábl si bílé vlasy a otočil modré oči k Ritsuce, která se dívala někam do prázdna.
"Neví. A bude jim to podle všeho ještě chvíli trvat, než jim to dojde," pokrčila rameny a odhrnula si z očí pramen dlouhých hnědých vlasů.
Hibiki ji znovu přejel pohledem. Tentokrát si toho Ritsuka už všimla a povytáhla obočí.
"Kdo by řekl, že někdo jako Homura bude mít tak hezkou ségru," ušklíbl se sebevědomě.
Ritsuka si odfrkla naprosto stejným způsobem, jako to před chvílí udělal její starší bratr a pohodila hlavou. "To měl být kompliment?"
Hibikiho zarazila její strohá odpověď, ale po několika okamžicích se mu po tváři rozlil úsměv. "Co bys řekla, kdybych tě někam pozval?"
"Řekla bych ne," odsekla Ritsuka a opřela se lokty o zábradlí na okraji střechy. Hibiki se posadil na zábradlí kousek od ní. Kyouko postávala vedle Ritsuky z druhé strany.
"Proč tak ostře, Ritsu-chan?" zeptal se se smíchem Hibiki.
Ritsuka po něm šlehla pohledem přes obroučku brýlí. "Jak by se ti líbil hezký volný pád z druhého patra, Hibiki-kun?" zeptala se s ledovým klidem a svá slova doprovodila tak ďábelským úšklebkem, že i Hibikiho přešel smích a nejistě se ohlédl, aby zhodnotil, jakou šanci by měl na přežití. Zjistil, že moc velkou ne.
"Tu svojí roztomilou povahu máš po bráškovi, viď, že jo?" zamumlal.
Ritsuka se ohlédla po dveřích, které zůstaly otevřené.
"Proč myslíš?"
"Jen, že vypadal stejně nabručeně jako ty!"
Ritsuka se ušklíbla. "Tak to bych neřekla…"

Nanami klopýtal chodbou.
"Seiji, počkej!"
Homura nereagoval. Ani se neohlédl. Nanamimu se hlavou honilo tisíc a jedna myšlenka. Ale jedna výrazně převládala. Nesmí dovolit, aby odešel a on mu to nemohl vysvětlit.
"Seiji!"
Dohnal ho až v přízemí, v prázdné chodbě vedoucí k šatnám. Popadl ho za rukáv. Homura se k němu otočil.
"Nech mě to vysvětlit!" Nanami už téměř žadonil. Cítil, že nemá daleko k pláči.
Homura si založil ruce na hrudi a... k Nanamiho naprostému šoku, se usmál.
"Tak vysvětluj, ty malej bast*rde!" V hlase už nebylo ani stopy po tom ostrém chladu, který předvedl na střeše před několika minutami. Nanami nechápavě povytáhl obočí.
Tohle nepobíral. Vůbec. Vůbec! Proč se Homura nezlobil.
"Seiji?" zeptal se nejistě. Homura pohodil hlavou k jedné ze tříd. Byla to hudebna.
Vešli dovnitř. Homura se posadil na katedru, Nanami však zůstal nejistě stát a přešlapoval na místě. Stále se pokoušel si to v hlavě přerovnat tak, aby to dávalo nějaký smysl.
"Takže?" zeptal se Homura a naklonil hlavu ke straně.
"Proč se… nezlobíš?" Nanami se rozhodl jednat nejdřív opatrně, aby mohl pořádně obhlédnout situaci. Něco mu unikalo.
"Proč bych měl?" Homura vypadal, že se upřímně baví.
"Protože…" začal Nanami, ale zarazil se. Homura si toho všiml a rozesmál se nahlas. Přitiskl si hřbet dlaně na rty, aby se trochu utišil, ale nedařilo se mu to.
"Kdybys jen viděl, jak se teď tváříš, Nanami!"
Nanami si to uměl představit. Ale pořád nechápal. Až…
"T-tys to věděl?! Tys o tom celou dobu věděl?! TYS O TOM VĚDĚL A NEŘEKLS MI TO?!" Poslední slova už na něj téměř křičel. Jestli to byla pravda, pak měl důvod se zlobit.
"Proč bych ti to měl říkat? Já jen čekal, až se rozhodneš se svěřit, víš? Trochu jsi mě zklamal, abych řekl pravdu. Čekal jsem, že to z tebe dřív nebo později vypadne a ne, že budeš čekat, až to propálí nějakej odbarvenej školák!"
"T-tak proč ta scéna nahoře?" nechápal Nanami a prohrábl si vlasy.
"Chci slyšet celý příběh. A moje sestry ani ten bělovlasej diblík to slyšet nemusí. Takže se do toho pusť. Chci to slyšet od začátku!"
Nanami se zhroutil na stupínek, na kterém stála katedra, a složil hlavu do dlaní.
"Jak ses to dozvěděl? A kdy?"
Homura zaklonil hlavu a zahleděl se do stropu. Promnul si kořen nosu. "Už ani nevím. Myslím, že poprvé jsem se to dozvěděl od Aiira. Ten ví o všem, co se ve městě šustne. Krysa. A jak dlouho to vím? Asi od té doby, co ses k nám tak nevybíravě nastěhoval…"
Nanami překvapeně zvedl hlavu.
"No, co koukáš? Snad sis nemyslel, že si nezjistím, kdo se mi nakvartýroval do domu!" pokrčil rameny Homura.
Nanami se zoufale zasmál. "Proč jsi mě nevyhodil, když ses to dozvěděl?" zeptal se.
"Já nevím." Homura se protáhl. "Byl bys raději, kdybych tě vyhodil?"
"To ne, jasně, že ne, ale…"
"Tak vidíš. Navíc, docela mě zajímalo, jak se budeš chovat! Jestli budeš malá bestie a jestli mi to někdy řekneš…"
Nanami zrudl. "Promiň," zamumlal.
"V pohodě. Ale teď už to chci slyšet. Všechno. Od začátku!"
"Dobře…" Nanami se opřel lokty o kolena a chvíli tiše zíral před sebe. Bylo na něm vidět, že se mu na to nechce vzpomínat, ale Homura to bral tak, že to je jakási forma trestu za to, že mu nic neřekl.
"K Yuuově partě jsem patřil víc jak rok. Připletl jsem se mu do cesty, když mi bylo čerstvých čtrnáct. Chodili jsme na stejnou školu a tou dobou ještě nepatřil mezi takové postrachy jako dnes. Byl to řadový rváč, co svoji smečku teprve sháněl dohromady. Byl jsem mezi jeho prvními nohsledy." Nanamiho hlas každým slovem hrubnul, jak mu v mysli vyvstávaly nepříjemné vzpomínky. Homura seskočil z katedry a posadil se vedle něj na stupínek.
"Nebyl jsem jako ostatní. Já… myslím, že jsem patřil k těm členům bandy, kteří měli respekt i u Yuua. Nebyl jsem plivátko a hlavně, nebyl jsem postradatelný," pokračoval Nanami.
"Proč jsi nebyl postradatelný?"
"Protože Velký Yuu je sice dostatečně inteligentní sám, ale časem se naučil spoléhat jen na svaly. A já jsem se časem stal tím, který vždycky myslí. Několikrát jsem ho takhle zachránil před kriminálem. Navíc, jeho parta se rozrůstala. Dalo by se říct, že jsem byl jeho pravá ruka. On měl svaly, já rozum. Říkal, že časem budeme neporazitelní!"
Homura se posmutněle usmál.
"Byl jsem naivní. A čas utíkal… Yuu, který měl dřív alespoň trochu cti a slušného chování, se změnil na tu bezcitnou bestii, kterou je teď. A já jsem nic neviděl. Cítil jsem se důležitý. Měl jsem okolo sebe lidi, kteří si mě vážili. A tak jsem byl ochotný přehlížet to, co bych dřív nepřehlédl."
Nanami si povzdechl a promnul si čelo. Homura byl jeho vyprávěním skutečně zaujatý.
"Nevšiml jsem si, že to, co dřív byla parta vcelku slušných kluků, se změnilo na mašinérii, která naháněla strah celému městu. Kdo se postavil Yuuovi do cesty, ten buď skončil špatně, nebo v jeho partě. A já to pořád ignoroval. Až teprve nedávno mi začalo svítat."
"Kdy nedávno?"
"Tak půl roku. Možná sedm měsíců. Tou dobou už mi bylo jasné, že tohle je špatné. Hodně špatné. Řekl jsem to Yuuovi a ten se mi vysmál. Ale pořád jsem nebyl připravený odejít. Stále častěji jsem do Yuua kvůli jeho chování ryl a předhazoval mu to. V té bandě se našlo i pár lidí, kteří mě podporovali, ale většinou se báli. Třeba Hibiki. Ten odjel do Tokya chvíli před tím, než jsem Yuuovu bandu opustil."
"Proč…?" Homura cítil, že teď přijde něco, co se mu nebude líbit.
"Chceš vědět proč?" ušklíbl se posmutněle Nanami. Homura přikývl.
Nanami se zhluboka nadechl a chvíli vypadal, že o něčem přemýšlí. Nakonec se však na Homuru podíval kamenným pohledem.
Bez dalšího slova si rozepnul bundu a lehce se vyvlékl z rukávů. Odhodil bundu na katedru, postavil se a znovu se zhluboka nadechl. Homura nejistě polkl. Netušil, co má čekat. Nanami však vypadal, že Homurovi chce říct naprosto všechno a ospravedlnit tak své mlčení.
Přetáhl si košili školní uniformy přes hlavu a rozpřáhl ruce.
"Kvůli tomuhle. Přesně kvůli tomuhle jsem opustil Yuuovu partu." Ledově se zasmál. Homura nevěřícně třeštil oči.
"Nanami…" zamumlal.
"Víš, co je na tom nejhorší, Seiji? Že tahle rána měla patřit tobě," usmál se pochmurně Nanami. Homura prudce zvedl hlavu.
"Cože?"
"Tohle mi Yuu udělal, když jsi nepřišel na tu první výzvu, kterou ti poslal po jednom z těch malých krys. Poprvé, před pěti měsíci, pamatuješ? Ten den lilo jako z konve a on čekal s celou svojí bandou v tom dešti půl hodiny. A tys tam nedorazil. Tehdy jsem si říkal, že alespoň někdo není takový d***l, aby mu nakráčel do rány. Bohužel, řekl jsem to i nahlas. Yuu už byl dost vytočený tím, že jsi nepřišel. A to byla poslední kapka. Ten nůž, který na tebe vytáhl i podruhé… tak ten měl i poprvé. Stál jsem ani ne metr od něj. Stačilo mu, aby se pořádně rozmáchl a bylo to. Ten den jsem myslel, že umřu."
Homura očima přejížděl po dlouhé, čerstvě zahojeně vypadající jizvě. Táhla se Nanamimu od levého ramene přes klíční kost a hrudník a končila až na pravém boku.
Nanami se ušklíbl a znovu si přetáhl košili přes hlavu. Prohrábl si vlasy a znovu se posadil vedle Homury. Ten vypadal pořád trochu překvapeně.
"Nebyla to hluboká rána, ale i tak jsem strávil dva týdny v nemocnici a potom jsem se ještě několik dalších týdnů zotavoval. Ale hned, jak jsem mohl vstát a jít do školy, odhlásil jsem se z ní a Yuuovi se začal obloukem vyhýbat. Jen jednou jsem se s ním viděl, aniž by byl s tou tvojí tlupou. Řekl mi, abych to nedramatizoval a vrátil se zpátky, že mu jen trochu ujely nervy, to se stává."
Nanami v dlaních sevřel lem své košile. Ruce se mu třásly rozhořčením, když na to vzpomínal. Všechna ta bolest a ponížení byly dosud živé.
Homura nevěděl, co mu má říct. Nenapadalo ho jediné slovo útěchy, porozumění. Proto jen tiše přikývl. Příběh ještě zdaleka nekončil. Věděl, že teď se do toho přimotá on.
Nanami si poposedl na schůdku a pokračoval: "Takže s Yuuem a jeho poskoky jsem to skončil. Byl jsem rozhodnut se jim už nikdy nepřiplést do cesty. Odešel jsem z té zatracené školy, odešel jsem z party. Problém byl v tom, že Yuu si neuvědomoval, co mi udělal a pořád po mně chtěl, abych se vrátil. I když byl příšera, věděl, že beze mě to s jeho bandou půjde od desíti k pěti. Už tam nebyl nikdo, kdo by byl ochoten říct svůj názor a kdo by byl schopný logicky uvažovat. No a já přemýšlel, jak konečně vymazat svou minulost za poslední dva roky."
"Takže?"
"Takže jsem přestoupil na Midoriaki. Moc dlouho jsem nad výběrem školy nepřemýšlel. Kromě Akabary, kterou jsem s vděkem opustil, přicházela v úvahu ještě Buuruhoni, ale tam je podle všeho ještě víc rozruchu než v Akabaře. Takže jsem zvolil Midoriaki. Říkal jsem si, ano, nějaký ten rváč tam je a navíc je tam Midoriakijský démon, ale co… lepší, než Velký Yuu. Proto jsem se přehlásil na Midoriaki a byl připravený začít od začátku."
Nanami se postupně uklidňoval. Zdálo se, že každým slovem z něj padá obrovská tíha.
"Bohužel, bohudík, to přesně nevím, hned ten týden, co jsem měl nastoupit, se Yuu rozhodl, že je nejvyšší čas, aby to proti tobě zkusil podruhé. Tentokrát už nic nenechal náhodě a přišel až ke škole, aby ses nemohl vymlouvat. A tys tentokrát nevydržel. Říkal jsem si, že se alespoň podívám na toho, kvůli komu mám tu roztomilou jizvu. Nikdy předtím jsme se nepotkali a já čekal někoho, jako je Velký Yuu."
"Tak to dík, Nanami," ušklíbl se Homura, ale ve skutečnosti byl napnutý jak kšandy.
Nanami se zasmál. "Neber si to osobně, ale na jipku jsi dostal skoro tolik lidí, kolik celá Yuuova parta. Říkal jsem si, že buď musíš být dvoumetrová mlátička nebo…"
"Nebo?"
"Nebo blázen," pokrčil rameny Nanami.
"Ale dál… Původně jsem se do toho vůbec nechtěl zaplétat, přece jen, pokoušel jsem se od Yuua držet, co nejdál a po maturitě pokud možno odjet z města. No ale pak na tebe vytáhl ten samý nůž, co tehdy na mě. Úplně ten stejný. Myslel jsem, že si dělá srandu. A pak mi to v hlavě sepnulo a… zbytek už znáš. Samozřejmě, že Yuu mě hned poznal, naštěstí ale neřekl nic, co by ti naznačilo, že jsem kdysi patřil k němu. Každopádně potom, co jsem ti tam velkoryse pomohl, nátlak, abych se vrátil, se začal stupňovat. Začaly mi chodit zprávy se stejným zněním: Vrať se, dokud máš čas, jinak toho budeš litovat. Moc jsem tomu nevěřil, přece jenom Yuu vždycky používal velká slova. Problém byl v tom, že on začal s menším vydíráním. Začalo to tím, že donutil mého domácího, aby mě vyhodil z bytu."
Homura překvapeně povytáhl obočí. Nanami se usmál a přikývl. Z kapsy vytáhl mobil a nepřítomně jej tiskl v rukou, jako kdyby za to všechno mohl on.
"Jo. Za to může Velký Yuu. Naštěstí dva týdny předtím mi tvůj táta nabídl pomoc a mě nezbylo nic jiného, než ji využít, protože, uznej, co jsem měl dělat jiného? Naštěstí ta nabídka byla upřímná a tak jsem měl o jeden malý problém míň. Ano, chtělo se mi zvracet ze sebe samého, jen při pomyšlení, jak tě využívám, ale byl jsem připravený zmizet v okamžiku, kdy by Velký Yuu jen naznačil, že by do toho chtěl zatáhnout i tvou rodinu. Naštěstí, jak se zdá, ještě ho to nenapadlo."
Nanami se na okamžik odmlčel, ale hned zase pokračoval.
"Zprávy s výhružkami chodily pravidelně. Yuu po mně chtěl, abych se s ním sešel, abychom si mohli v klidu promluvit. Já jsem odmítal. Tou dobou už se k němu doneslo, že, počkej, jak to řekl, jo, už vím, že jsem přeběhl na tvojí stranu. A samozřejmě zuřil. Byl jsem pro něj zrádce a nedocházelo mu, že mě málem zabil. Podruhé, když jsme ho potkali, jak to zkoušel na Meiko, asi by mě zabil úplně, kdybys mě nesrazil do té louže. Ani sis to neuvědomil. Ale Yuu je teď rozhodnutý mě zabít. No a to je asi všechno. Celý příběh, který jsi tak toužil slyšet," zakončil to Nanami, ale viděl že Homuru už teď pálí několik otázek.
"Proč jsi to nešel říct na policii?" nechápal Homura. "Málem tě zabil."
Nanami se zasmál. "Nic by s ním nesvedli. Leda by ho na pár měsíců zavřeli do nápravného zařízení, ale do roka by byl zpátky a ještě rozzuřenější. A do té doby by mě stejně nejspíš zabil někdo z té jeho podařené partičky."
"Co je ten Hibiki zač?"
"Jak už jsem říkal, Hibiki byl jedním z mála, kteří měli na Yuua stejný názor jako já. A myslím, že Hibiki mě vždycky bral víc jako svého vůdce než Yuua. Jsem vlastně rád, že odjel a celé ho to minulo. K Yuuově partě se dostal asi před rokem. Byl bych rád, kdyby se z ní taky dostal pryč, protože časem může dopadnout jako já, zvlášť, jestli se mě bude zastávat! Je mu patnáct a má ještě čas si zlepšit pověst, než půjde na univerzitu."
"Dobře, poslední otázka. Proč jsi mi to neřekl, Nanami?"
Nanami se najednou nahrbil a odvrátil hlavu. "Já… nevím. Možná jsem se styděl. Možná bál, že si budeš myslet, že tě jen využívám…"
"Cos vlastně dělal…"
"Ze začátku možná ano, ale… teď… Seiji, já tě vážně beru jako kamaráda. Jsi nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Než jsem se dostal k Yuuovi, byl jsem ještě dítě. A Yuu… říkal, že jsme přátelé, ale nebyla to pravda. Neumím si představit, že bych si s Yuuem někdy jen takhle sedl a povídal si. Byl jsem pro něj užitečný a já se cítil důležitý. Ale tebe si vážím jako skutečného přítele, víš? Já… tohle je pro mě hodně důležité. Ze začátku jsem tě využíval, ale teď mě to vážně mrzí!"
Sklonil hlavu, až mu vlasy sjely přes oči. Homura si opřel bradu o ruku.
"Ani nevíš, jak je mi to všechno líto, Seiji," zamumlal Nanami zkroušeně, aniž by zvedl pohled od zaprášené podlahy. Homura vstal a vyšel ke dveřím.
Nanami pořád nereagoval.
"Hej, Nanami…" zavolal na něj Homura, když už byl téměř na chodbě. Nanami prudce zvedl hlavu. "Pojď, ty hromádko neštěstí. Musíme se vrátit!"
Nanami překvapeně zamrkal.
"He?"
Homura se opřel o futra a založil si ruce na hrudi. "No počkej, doufám, že sis nemyslel, že po tomhle se naseru, udělám ti k té jizvě ještě jednu, aby jí nebylo smutno, vykopnu tě z domu a napráším Yuuovi, kde zrovna jsi?!" Vypadal, že jen to pomyšlení se ho dotklo.
"No…" začal nejistě Nanami a zamyslel se. Přemýšlel však příliš dlouho.
"Vážně? Tak fajn," pokrčil rameny a vyšel z místnosti. Nanami několik zlomků vteřiny jen seděl a nechápal, pak však vyskočil na nohy, z katedry sebral svojí bundu a vyrazil za Homurou.
"Počkej, Seiji! Počkej! Ne, nemyslel jsem si to! Já věděl, že budeš tak dobrotivý a nějak to přehlédneš!"
"Ne, měl jsi šanci, Nanami!"
"Seijiii!"
"A nefňukej mi tady. Takhle se chová někdo, kvůli komu se skoro rozpadla Yuuova smečka?"
"To budu mít na talíři hodně dlouho, viď, že ano?"
"To si piš. A ne jen na talíři! Budeš to tam mít pocukrované a s ananasem okolo, abys věděl! Na mě si jen tak nepřijdeš! Ještě jednou mi zatajíš něco podobného a zakroutím ti krkem, Nanami! Hele, proč ti vlastně říkají Nano?"
"Nana je kratší… asi. Já nevím, nikdy jsem se neptal!"
"Ať je to jak chce, zní to jak jméno pro křečka!"
"C-cože?! Nana je i anime, to musíš znát! Hlavní hrdinka se jmenuje Nana a…"
"No a jsme u toho. Hrdinka, Nanami, hrdinka. Už to ti mělo něco napovědět!"
"Seijiiii!"

Přesně o šedesát tři dní později se Nanami Homurovi svěřil i s druhou polovinou svého tajemství.
Přesně o dva roky, tři měsíce a sedm dní později Ritsuka konečně souhlasila a s Hibikim na to rande šla.
Dodatek autora na anime-manze:
V.O.N.M. též známé jako VELKÉ ODHALOVÁNÍ NANAMIHO MINULOSTI je tady!
Ano, konečně budete moct přestat přemýšlet, co se stalo, co udělal, jak Homuru zradil atd. apod.
Doufám, že jsem vám nezavařila mozečky a budete schopni přijímat ty šokující informace =D Nejvíc jsem tím poznamenala asi Dasty, která mi to ovšem jako správná yaoista vrací.
Chci vám totiž představit dvouvětnou fanfikci, kterou mi sepsala pod povídku Hvězda od Karey. (Neptejte se, jak jsme se k tomu dostaly...) Tímto se Karee chci omluvit, že jsme takovouhle diskuzi rozjeli pod její tvorbou. A samozřejmě se chci omluvit i Sorafay, za to spamování =D
Ale tady už to je. Upozorňuji, že s tímto nesouhlasím, Homura by to nikdy neudělal a taky jsem vynechala poslední větu a to z důvodu vlastního studu. Ale vy zvrhlíci si ty dvě věty užijte. A poděkovat za ně můžete Dasty Harst (Zabiju tě, ty příšero!) :
Seiji a jeho hladové oči propalující Nanamiho drobné štíhlé tělo, po kterém ještě stékají kapky vody. Právě osprchovaný Nanami se netváří, že by mu Seijiho pohled nějak vadil, avšak jikmile ucítil Seijiho hřejivé, avšak hrubé dlaně na svých bocích, překvapením vyjekl..
Když jsem to četla prvně, čelist mi klesla pod stůl a oči se zakutálely za gauč, protože má proklínaná představivost, kterou asi v nejbližší době prodám, si tu scénu okamžitě zformovala a já se málem utopila ve vlastní krvi. Mé zlé alterego zatlačilo mé hod- mé méně zlé alterego do postraní a začalo spřádat plány, jak by to šlo ve Sparkiem uskutečnit. Naštěstí sprcha to spravila a já se zase vrátila ke svému starému já, které nechce ze Seijiho udělat sviňáka, co přeřízne svého nevinného kamaráda ♥
Nechtěla jsem vás o to ochudit. Na skutečnou akci si ovčem musíte ještě chvíli počkat. Zatím si vychutnejte Nanamiho zpověď a Homurovu skrytou sadistickou stránku (Ano, je to skrytý sadista, to jste nevěděli?) (Tolik k tomu, abych ze Seijiho udělala sadistu, Dasty =D)
Nevím, co víc dodat. Snad jen, že tohle budou asi ty nejdelší poznámky v historii a klesá mi počet čtenářů. Anebo jsou všichni na dovolené =D
Yaoi zdar ♥

Dyamirity
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama