Sparkless - Kapitola 14.

30. května 2012 v 21:27 | Dyamirity |  Sparkless
Po připdání minuilé kapitoly jsem neodolala... a přečetla si Sparkieho celého odznovu. Já!! JÁÁ!! JÁ, která to napsala.
Je to fluff. Když jsem ho vloni začala psát, ani jsem nevěděla, co přesně slovo fluff znamená. Teď by se dalo říct, že ta dvě slova jsou synonymní. Ale to odbíhám. (Už je to rok, co jsem Sparkieho začala. No tedy.)
Co dodat k téhle kapitole?
Komfort a nějaké o vyhrožování. Enjoy, honey.


"Nevrť se, Nanami!"
Nanami Shirogane byl poprvé za tu dobu, co chodil na Midoriaki, sražen na kolena.
"Ale to bolí, Seiji! Au! Dávej pozor!"
Dostal totiž facku.
"Ježiš, ty jsi citlivka. Vzmuž se, ty malej podvraťáku!"
Od Mizuki.
"Chtěl bych vidět tebe na svém místě!"
To by samo o sobě nebylo hrozné, kdyby ho ránou nepřirazila čelem rovnou na rám okna.



Seděl na igelitem potažené posteli v ošetřovně a klátil nohama. Homura stál proti němu, v jedné ruce lahvičku kysličníku a v druhé vatový tamponek.
"Říkám ti, nemel sebou, nebo ti to vrazím do oka a to teprve poznáš bolest!" napomínal ho už po několikáté Homura. Nanami se tvářil, jako by se ho to natýkalo.
Homura si povzdechl a znovu se pokusil Nanamimu otřít krvavý šrám, který se mu táhl přes levé obočí. Nanami však opět ucukl.
"Nanami!" okřikl ho Homura a měl znenadání chuť mu nalít do oka desinfekci všechnu. Nakonec se ale ovládl a jen povytáhl své nepoškozené obočí.
"To bolí, Seiji!" snažil se ospravedlnit Nanami, ale Homura se pohrdlivě uchechtl.
"Je to desinfekce, Nanami. Kysličník! To MUSÍ bolet!"
Nanami mu chtěl oponovat, ale věděl, že Homura má pravdu. Nervózně se rozhlédl po sterilně bílé místnosti. Doktor byl neznámo kde, a jak se vyjádřil Homura, to, co prováděl na ošetřovně, mělo stejně s doktořinou pramálo co dělat.
Proto se Homura chopil kysličníku a pokoušel se Nanamiho ošetřit sám. Možná by se mu to i dařilo, kdyby se Nanami nechoval jako dítě, které je poprvé na očkování.
"Seijiii," fňukl Nanami a znovu uhnul před vatou napuštěnou desinfekcí.
"Nanami, nechtěj, abych byl zlej!" zavrčel Homura a vypadal, že každou chvíli vybuchne. Nanami nejistě polkl. Věděl, že nebude trvat dlouho a Homura bude akorát tak zralý na to, aby ho přetáhl něčím těžkým po hlavě.
Křečovitě se chytil igelitu na posteli a Homura to zkusil znovu. Nanami bolestně sykl, ale neucukl. Homura se ušklíbl. Zkušeně ránu během několika vteřin vyčistil a kloubem prstu otřel Nanamimu krev, která mu pomalu zasychala na spánku.
Ze stolku sebral jednu náplast, strhl z ní obal a opatrně Nanamimu ránu přelepil. Nakonec poodstoupil a okem kritika hodnotil svou práci.
"Nemělo by se to lepit, aby rána mohla dýchat, ale nemůžu tě nechat chodit po škole s krvavou šlajsnou na čele," oznámil Nanamimu. Ten zvedl kovový tácek, na který se obvykle připravovaly lékařské nástroje, a nejistě si prohlížel vlastní pošramocený obličej.
"Kdo by to byl řekl… první, kdo mi na Midoriaki rozbije hubu, je Mizuki," povzdechl si nakonec a odložil své improvizované zrcátko zpátky na stůl.
Homura pokrčil rameny a z vedlejší postele zvedl svou tašku. "Stejně nechápu, proč to udělala," přemýšlel nahlas a čekal, až si Nanami přes náplast nahrne co nejvíc vlasů, aby nebyla vidět.
"Na tom výletě jsem jí řekl, že z té její komblinézy je mi na blití."
Homura vyprskl smíchy. Nanami se kysele ušklíbl, ale Homura se srdečně rozesmál a několik desítek vteřin se mu nedařilo uklidnit.
"To jako fakt?" zeptal se Homura a pořád se významně usmíval.
"Jo," přikývl bez nadšení Nanami a promnul si čelo. Když o tom tak přemýšlel, za tu ránu na hlavě mu to nestálo. I když vlastně, samotná Mizukina facka mu nic neudělala. On by však nesměl být pokaždé něco extra. Jak ho Mizuki překvapila, zavrávoral a čelo si rozsekl o otevřené křídlo okna.
Mizuki se samozřejmě začala omlouvat hned, jak uviděla krev.
Homura ji naštěstí od Nanamiho odstrčil, chytil ho za kapucu a odvlekl ho na ošetřovnu.


"Vypadám s tím jak blbec," mrmlal uraženě Nanami a neustále se pokoušel náplast zamaskovat pod vlasy. Homura si povzdechl a jediným pohybem mu ofinu zase rozcuchal.
"Vypadáš jako drsňák. Můžeš říkat, že ses popral s partou Velkého Yuua a vyvázl jsi jenom s tímhle!" pokoušel se ho povzbudit, i když to bylo vcelku zbytečné.
Nanami neustále fňukal a stěžoval si. Homura věděl, že mu to nemůže mít za zlé. Nanami neměl pošramocené nejen obočí, ale i hrdost. Náladu mu nezlepšily ani Ritsuka a Kyouko, které potkali cestou z ošetřovny.
"No teda, Shirogane, tebe ta Mizuki pěkně zřídila!" povytáhla obdivně obočí Ritsuka a zavřela Pána much. Homura měl pocit, že kniha, která se skrývala v obalu, se jmenuje Pokušení, ale nebyl si jistý.
"Bezva. To už se to rozneslo po škole?" ušklíbl se Nanami a protočil oči v sloup.
"Ne, to myslím ne. Ale na dívčích záchodech jsem slyšela Mizuki, jak se tam jeví. Prý jestli si nějaká ta její kámoška myslí, že tak u Shiroganeho ztratila šanci. Tehdy byl přece opilý a tak dál, však to známe," mávla Ritsuka rukou.
"To si piš, že ztratila šanci. Ale ne kvůli té ráně, ale kvůli…"
Nanami se zarazil.
"Kvůli… kvůli té své hrozné povaze!" dořekl rychle a pokoušel se na sobě nedat nic znát.
Ritsuka se ďábelsky usmála. Naštěstí to nekomentovala i nějak jinak. Homura ani Kyouko si podle všeho ničeho nevšimli. Kyouko byla moc zaměstnaná svým ustrašeným výrazem.
"A jsi v pořádku?" zeptala se nejistě.
"Není. Chová se jako dítě," odfrkl si Homura. Nanami po něm střelil uraženým pohledem.
"To říká ten pravý, pane Až do dvanácti jsem se bál doktorů!"
Chvíli to vypadalo, že po sobě začnou metat blesky, nakonec se však beze slova domluvili, že před Ritsukou a Kyouko ne.
"No, každopádně, na šití to není, takže můžem jen čekat, až se to zahojí!" pokračoval Homura a založil si ruce na hrudi.
"Máma se zblázní," poznamenala Ritsuka. O tom nikdo z nich nepochyboval. Nanami jen doufal, že nebude mít tendence vozit ho k doktorovi, aby se ujistila, že to opravdu nic není. Nejistě si promnul čelo, v němž mu stále pulzovala ostrá bolest. Pálilo to jako čert.
"Doufám, že si nebude myslet, že jsem ti to udělal já." Homura si nejistě prohlížel Nanamiho tvář. Musel uznat, že okno udělalo svou práci pořádně. Jen o pár centimetrů vedle a Nanami by si rohem rámu vyrazil oko.
"Neboj, všechno svedu na Mizuki!"
"No, a jelikož známe paní Homuru Mio, Mizuki už nebude zítra mezi živými!"
"Ber to jako bonus!"


Mizuki se neustále pokoušela Nanamimu omluvit a nějak si u něj vykoupit odpuštění, on měl ale konečně důvod, proč ji zarytě ignorovat a odsekávat jí na každou otázku jedno, maximálně dvouslovnou odpovědí.
Okolo Homury se neustále ometal Daisuke, který stále cítil potřebu mu něco splatit za to, že kdysi pomohl Meiko. A Meiko samotná vypadala od výletu nějak přešle. Nanamiho napadlo, jestli nemá nějaké podezření, když ji málem srazil ve dveřích tehdy, když se běžel hlavou zabořit do závěje.
Ovšem jeho vztah se Seijim se zase vrátil do starých kolejí. Všechny ty nejisté pohledy a stydlivé ticho, všechno zůstalo na Kuroyamě a mezi nimi vládla opět taková menší válka.
K Homurovi se ovšem všichni chovali jinak. Možná protože ho viděli, jak se opil téměř do němoty. Možná protože jen mohli nakouknout hloub pod tu drsnou slupku.
Keigo a Ichirou se ho přestali bát úplně.
Homura si nebyl jistý, jestli se mu to líbí, nebo ne. Přece jen, byl samotář a vyhovovalo mu to. Dlouho se stranil lidí a neuměl vycházet s nikým jiným než se svou rodinou. A Nanamim, samozřejmě.
Uvědomil si, že Nanamiho už neřadí mezi ostatní lidi. A ani mezi členy rodiny ho nebyl schopen zařadit. Nanami si prostě v jeho životě vytvořil svou vlastní kategorii.
Při hodině japonštiny se Yamada pokusil zrekapitulovat jejich výlet.
"Mí drazí studenti, můžu říct, že jste mě překvapili," začal svou řeč a opřel se o kraj katedry.
"Někteří z vás dokonce i mile. Chci vás pochválit za výstup na chatu Touhou. Připouštím, že výstup to byl nesnadný a místy možná i trochu zákeřný…"
"…to myslíte ty závěje sněhu, do kterých šlo zapadnout až po krk a z kterých bylo skoro nemožné se dostat?" ujišťoval se kysele Ichirou, který se s jednou z takových závějí blíže seznámil.
"Třeba," připustil Yamada, "ale vy jste to zvládli. Navíc tam celou dobu vládla tak úžasná nálada, že myslím, že trocha sněhu ji pokazit nemohla!"
Homura si nebyl jistý, jestli byl Yamada na té samé výpravě jako on. Pokud si totiž pamatoval, nad jejich třídou se vznášel oblak těžké deprese a chvílemi tam bylo tak pochmurno, že i on si připadal jako dobrou náladou sršící optimista.
Ale to byl jen jeho názor. Yamada-sensei měl zřejmě své růžové brýle nasazené příliš dlouho a už nedokázal rozpoznat realitu od svých bujných fantazií.
"Navíc jste mě potěšili, že jste po večerce neprováděli žádné skopičiny…" pokračoval, jako kdyby o tomhle tématu mohl něco vědět, když v osm hodin večer ulehl ve svém jednolůžkovém pokoji v přízemí a až do rána o sobě nevěděl, natož aby vyšel do patra zkontrolovat svoje svěřence.
Nanami si nejistě prohrábl vlasy a rozhlédl se. Jeho zrudlé tváře si ale naštěstí nikdo nevšiml. Nebyl si totiž jistý, jestli by se to, co prováděl, nedalo náhodou zařadit pod pojem skopičiny.
Jak se totiž druhého dne dozvěděl, k žádnému fyzicky bližšímu úletu nedošlo, což ho překvapilo. Už na několika podobných výletech byl a na každém se něco semlelo.
Musel však uznat, že několikrát v tom měl prsty on.
Jako i tentokrát…
Jak se zdálo, celé skopičiny tedy zatáhl on a Homura.


"Hodláš mi někdy říct, co se stalo ten večer na výletě, Nanami?" zeptal se ho Homura během polední přestávky, kterou strávili jak jinak, než na střeše. Nanami se na něj podíval zpoza kožešinového lemování kapuci, kterou měl přetaženou přes hlavu.
"Cože?" zeptal se nechápavě a hůlkami prohrábl obsah svého benta. Pokoušel se mezi rýží najít ještě nějaký ukrytý kousek ryby.
"No, Meiko se zmínila, že jsem nevypadal moc dobře…" začal pomalu Homura a pohled měl upřený na vrcholku holého stromu, který stál vedle školy. "Tak se prý šla podívat, jestli jsem v pohodě, což se mě osobně trochu dotklo. No a prý, že jsi jí málem sejmul dveřmi a vyrazil z pokoje, jako kdyby ti hořelo za patami."
Nanami měl hlavu skloněnou, takže Homura neviděl jeho zděšený výraz.
"No… a co?" zeptal se opatrně, přičemž cítil, jak mu po zátylku stéká kapka potu.
"Musel jsem ti něco říct!" vysvětloval Homura, který si stále z té noci nic nepamatoval. Potom se zarazil a trochu provinile si prohrábl vlasy. "Víš, když piju, nedávám si moc pozor na pusu…"
Nanami si nemohl odpustit významný pohled. Homura právě vyslovil tak do kolen srážející dvojsmysl, že se musel přemáhat, aby mu nahlas nezatleskal.
Nakonec se však rozhodl zapírat. "Nic jsi mi neřekl. Jen jsi nebyl jediný, kdo trochu přebral. Strávil jsem noc v koupelně!" To, že ji tam strávil s hlavou pod sprchou, o tom už se raději nezmiňoval.
Homura nevypadal zrovna přesvědčeně.
"Vážně?" ujišťoval se.
"Vážně!"
"Fakt jsem ti nic neřekl? Nic, co bys mohl použít proti mně, ani nic, co by tě urazilo?"
"Fakt jsi mi nic neřekl. Kolikrát to chceš zopakovat?"
"Zkus to ještě párkrát a možná ti to uvěřím."
Nanami se posmutněle usmál. To se Homura opravdu načeká.


Ten večer, kdy Mizuki Nanamimu rozsekla obočí, Nanami zase nespal. Tentokrát však z naprosto jiného důvodu. Seděl na posteli a roztřeseně svíral mobil, jehož světlo mu ozařovalo tvář.
Byla to už dvaadvacátá zpráva.
První byla ještě vcelku zdvořilá, ale úroveň a trpělivost pisatele klesala každou další níž a níž. Teď už to byly malé uzlíčky hněvu a vzteku. Ale obsah byl pořád stejný.
VYBRAL SIS, NANO.
Sklouzl očima z displeje mobilu na spícího Homuru.
PRAVE MI DOSLA TRPELIVOST.
Nanami se ušklíbl. Poslední varování už mu od něj přišla tolikrát, že už to ani nepočítal.
UVEDOM SI, COS ZAHODIL.
Znovu upřel pohled na Homuru. Ten ze spaní zamručel a převalil se na druhý bok.
JSI BLBEJSI, NEZ JSEM SI MYSLEL.
Ano, to asi byl.
Zaklapl mobil a odhodil ho na pokrývku vedle sebe. Opřel se o stěnu za sebou, objal si kolena rukama a nejistě sledoval blikání Homurova budíku.
Věděl, že dřív nebo později se to provalí. A jak se zdálo, tak se to provalí dřív.
Měl mu to říct. Měl by mu to říct. Pořád měl čas. A bylo by lepší, kdyby se to dozvěděl od něj a ne od kohokoliv jiného. Ale dokázal by mu to vysvětlit? Co? Jak? A hlavně… proč?
Konečky prstů si přejel po linii levé klíční kosti. Sklopil oči k mobilu.
Tak strašně rád by mu to řekl, vysvětlil, svěřil se. Ale nedokázal to. Nedokázal to říct ani Ritsuce a ta o něm věděla skoro víc jak Seiji. Alespoň, co se jeho citů týče.
Strašně ho mrzelo, že musí Homurovi lhát. Že se musí přetvařovat. Rád by k němu byl upřímný a všechno mu řekl. Jak tohle, tak to o jeho citech.
Ale copak to mohl udělat?
Mohl jedním dechem říct "Miluju tě" a hned potom zase tu ponižující větu, která mu čím dál častěji vyvstávala v mysli?
Nanami si prohrábl vlasy a bolestně sykl, když zavadil o stále ještě čerstvou ránu.
Bude mu to muset říct. Ještě dřív, než se mu svěří se svými city. Protože až potom bude moct soudit, jak opravdová ta slova jsou.
Ale jak vyzní "Miluju tě"…
…když předtím bude muset říct "Zradil jsem tě"?


Přesně o třicet sedm hodin a dvacet jedna minut později dostane Ritsuka pozvání na rande, které velmi nevybíravě odmítne.
Přesně o třicet sedm hodin a dvacet sedm minut později se Homura dozví jednu polovinu Nanamiho ponižujícího tajemství.


Dodatek autora na anime-manze:
Sparkless ist hier! ...nesnáším němčinu...
U minulé kapitoly jste se mě ptali, jestli někdy zveřejním Nanamiho deníček, který si píše. Odpověď zní: ANO!
Bude to jeden ze speciálů, který sem přidám po skončení série. K tomu bych chtěla dodat, že až Sparkie skončí, nemusíte věšet hlavy.
Plánuju, zatím jenom PLÁNUJU, druhou sérii. Ale nic není jisté. Zatím se zaobírám dvacátou kapitolou =D
Uklidnili jste mě, že nejsem jediná, kdo nejí ananasovou pizzu, díky bohu =D Nebo spíš díky vám =D
A teď už k téhle kapitole: Je asi nejkratší. Původně v téhle kapitole už mělo začít VELKÉ ODHALOVÁNÍ NANAMIHO MINULOSTI, ale nakonec jsem se rozhodla to posunout.
Bude to BAM, jako rána do hlavy =D Zatím můžete hádat =D
V téhle kapitole máme další výhružné esemesky, ty by vám mohly něco napovědět.
Nakonec bych chtěla poděkovat sixpounder za korekturu, kterou mi dělá tak mimochodem, když si Sparkieho čte =D
Užijte si to ♥
Dodatek: Všimli jste si někdy, jak jsou skopi'činy necudné slovo? =D

Vysvětlení: Slovo skopičiny my na anime-manze vycenzurovali. Ano.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám SHI-team?

Ano
Ne
Ještě nevím =D

Komentáře

1 Bleach Bleach | 1. června 2012 v 21:47 | Reagovat

Na anime-mange cenzurujú aj slovo špička... aj to je zrejme neslušné :D Zaujímavá kapitola, teším sa na ďalšiu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama