Sparkless - Kapitola 13.

16. května 2012 v 18:19 | Dyamirity |  Sparkless
Takže jak jsem slíbila, další kapitola Sparkieho, tentokrát s nešťastným číslem třináct. Pro osvěžení děje z minulých dílů: Nanami a Homura společně se svou úžasnou a milovanou třídou odjíždí na školní výlet (teď by nezasvěcený čtenář mohl udělat: Ugh, klišéééé) na Kuroyamu. Jsou ubytování v rozkládající se chatě, blablabla, spousta eye-fuckingu a večer, po jisté dávce alkoholu a melodramatickém rozhovoru o lásce si hlavní dva protagonisté konečně dají první pusu. No a tam jsme skončili, pokud vím. Takže enjoy it a pěkně komentujte.


"Bože můj, moje hlava…"
Políbil ho.
"Já jsem musel včera vypadat…"
Vážně ho políbil.
"Nanami… hej, Nanami? Co se děje?"
A ten bast*rd, ten snadno opitelný, náladový, věčně nabručený, sexy bast*rd, si na to nepamatoval!!


Nanami celé dopoledne s Homurou nepromluvil jediné slovo. Ne, že by nechtěl, prostě nebyl schopen se mu podívat do očí, aniž by si vzpomněl na včerejší noc.
Homura byl zmatený. Nechápal, proč se mu Nanami takovým obloukem vyhýbá. Ano, možná byl toho rána trochu popuzenější než obvykle, ale to bylo tou bolestí hlavy a navíc, Nanamimu jeho výkyvy nálad nikdy nevadily.
Naštěstí na tom nebyl zdaleka nejhůř. Keigo to zřejmě hodně přehnal, protože odmítl jít na snídani a místo toho zvracel na záchodech. Homura mu to trochu záviděl. Sám měl pocit, že pořádné vyzvracení by mu hodně pomohlo.
Nejhorší bylo, že si z většiny noci nic moc nepamatoval. To, že dorazili k holkám na pokoj a že začal pít, aby nemusel poslouchat Mizuki, to si pamatoval ještě jasně. Ale postupně mu vzpomínky překryla mléčně bílá mlha, a postupně se zakalila až v neprostupnou stěnu naprostého výpadku.
Netušil, jak se večer dostal zpátky do pokoje až do okamžiku, kdy mu Ichirou sdělil, že ho tam mírně nejistě jdoucího dovedl Nanami.
"Nanami?" zeptal se opatrně, když si po snídani balili.
"Hm?" Nanami k němu seděl zády, ale zdálo se, že ho poslouchá.
"Já… řekl jsem ti včera večer něco?"
Nanami se zarazil s rukou v polovině pohybu. Nejistě se pootočil. "No…"
Homura se pomalu začínal bát, že Nanamimu řekl něco, kvůli čemu se k němu chová tak odtažitě. Bylo mu to trochu proti srsti, ale Nanamiho si nechtěl znepřátelit. Zrovna od něj by ale čekal, že nějaké opilecké blábolení, za které se teď dost styděl, nebude brát vážně.
"No?" povytáhl obočí.
Nanami se otočil a ušklíbl se. "Trochu jsi blábolil, ale bohužel, žádné velké tajemství jsi mi nesdělil, i když jsem v to trochu doufal," řekl nakonec.
V duchu však proklínal koho, a co jen šlo. Mizuki, alkohol, osud, Homuru, boží prozřetelnost, Meiko a v neposlední řadě i sebe. Mohl si za to vlastně sám. Naprosto, úplně, absolutně sám.
Povzdechl si a prudkým pohybem zatáhl zip u své tašky. Za pár hodin už Kuroyamu opustí a celou tuhle epizodu nechají za sebou. Co se na Kuroyamě stalo, to tam taky zůstane a pokud by se to pokoušelo je následovat do Tamayori, Nanami byl ochoten to umlátit tím nejbližším tupým předmětem, který by se mu dostal pod ruku.
Tohle byla prostě jen další smutná příhoda v jeho smutném životě.
A jemu nezbývá nic jiného, než na to celé zapomenout…

Ve dvě hodiny odpoledne, hned po obědě před chatou zastavil roztřesený autobus. Vypadal ještě ubožeji než ten, kterým tam jeli. Homura nejistě přejel vozidlo pohledem.
"Nejsem sice automechanik, ale tohle je rádo, že drží pohromadě…" zamumlal.
Nanami pokrčil rameny. "Yamada má povolené sedmiprocentní ztráty…"
"Když se tahle věc zřítí ze silnice do škarpy, bude Yamada rád, když mu sedm procent přežije!" stál si na svém Homura a sledoval, jak profesor nejistě nastupuje do autobusu a na něčem se domlouvá s řidičem.
"Chceš snad jít domů pěšky?" zeptal se s úšklebkem na tváři Nanami a nadhodil si tašku na rameni, po kterém mu stále sklouzávala dolů.
"Možná bych tam byl dřív." Homura i Nanami si nebyli úplně jisti, jestli to náhodou není pravda.
V tom okamžiku vydal autobus dlouhý kvílivý zvuk.
Nanami si s Homuroui vyměnil nejistý pohled.
"Víš…" začal Nanami, ale Homura ho přerušil.
"Takže jdeme pěšky, co?"
"Jo."
"Možná chytíme stopa!"
"Leda tak psí spřežení…"
"Všechno lepší než tahle roz… ehm, dobrý den, profesore… zrovna jsme s Nanamim diskutovali, jaký krásný autobus nás veze domů… při pohledu na něj se cítím stejně bezpečně jako Leonardo di Caprio v Titanicu…"
"Víš, Homuro-san, měl jsem tě radši, když jsi byl introvertní nemluva…"

"Domov, sladký domov!"
Homura se slastně protáhl a pustil tašku na podlahu předsíně. Už se těšil na sprchu a své mladší sestřičky. Sice si to nikdy nepřiznal, ale kdykoliv je delší dobu, i třeba jen ty tři dny, neviděl, začínalo se mu stýskat.
Byl to prostě starší bratříček k pohledání.
Nanami si důkladně otřel boty na rohožce a vešel dovnitř. Bylo to opravdu jako vracet se domů.
"Já mám hlad," Homura se zdál v dobré náladě. "Co kdybychom potom zašli na jídlo?" Otočil se na Nanamiho a vyčkával odpověď. Nanami však k jeho překvapení zavrtěl hlavou.
"Promiň," zamumlal a zul se, "jsem unavený, asi si půjdu lehnout!"
Homura vypadal překvapeně. Jindy si Nanami nenechal ujít jedinou příležitost, jak s ním strávit čas.
"Tak… dobře," zamrkal nejistě Homura, pověsil si bundu na věšák, sebral svou tašku ze země a vyšel ke schodům. Nanami jen postával na chodbě.
Po chvíli chytil svou tašku za ucho a vydal se za Homurou. Než však vyšel schody, Homura už stihl přejít do koupelny, z které už se ozýval šum sprchy.
Nanami si s bolestným bodnutím na hrudi vzpomněl na studený dotek Homurovo mokrých vlasů na své tváři. Rozčileně nakopl svou tašku a sesul se na postel.
Chtělo se mu brečet.
Zůstal ležet, i když Homura vyšel z koupelny, převlékl se a chtěl vyrazit zase ven. Ve dveřích se na Nanamiho naposledy otočil.
"Vážně nechceš jít se mnou?" zeptal se.
Nanami zavrtěl hlavou.
Homura pokrčil rameny, mávl na rozloučenou a vyšel z místnosti. Nanami ještě slyšel jeho kroky na schodech a hovor, jak se v kuchyni na okamžik zastavil, aby pozdravil své sestry. Potom už bylo slyšet bouchnutí dveří.
Nanami se převalil na levý bok a zahleděl se do stěny vedle své postele. Cítil se pod psa. A tentokrát se tak i choval. Obyčejně se pokoušel svojí špatnou náladu skrývat, aby si nikdo nemyslel, že je naštvaný kvůli němu. Ale tentokrát se ničím takovým nezabýval. Bylo mu jedno, komu ublíží, i kdyby to měl být Homura.
Zarazil se. Ne, to ne. Homruovi nechtěl ublížit za žádnou cenu.
Zhluboka si povzdechl, podložil si hlavu rukou a očima se soustředil na prasklinku v barvě na zdi. Co by měl dělat? Říct mu to? Zapomenout na to? Tvářit se, že se nic nestalo?
To bylo ideální řešení. Zapomenout. Homurovi se to celkem bez problémů podařilo, ale s ním to bude trošku těžší.
"Co ti Seiji udělal?"
"Ahoj, Ritsuko…" zamumlal Nanami, aniž by zvedl hlavu.
Ritsuka vešla do pokoje a přivřela dveře. Na to se posadila okraj Homurovy postele, hodila si nohu přes nohu a čekala.
"Chceš o tom mluvit?"
"O čem?" zeptal se vcelku zbytečně.
Ritsuka si povzdechla. "Budeme si tu hrát na ťulpasy nebo to přeskočíme a přejdeme rovnou k věci? Máš depresi. A pořádnou. Že to ani hrnek horkého kakaa nespraví."
Nanami souhlasně zamručel. To by sedělo.
"Co ti můj bratr zase řekl? Nebo co udělal?"
Nanami něco nezřetelně zamumlal a Ritsuka pochopila, že tudy cesta nevede.
"Tak co se stalo? Zlomil ti srdce? Vyspal se tam s někým? Začal se tam před tvýma očima s někým líbat? Musíš mi trochu napovědět…" chtěla pokračovat, ale to si všimla, že Nanami neznatelně přikyvuje.
"On se tam s někým vyspal?" povytáhla nevěřícně obočí. Zavrtění hlavou.
"Takže líbal?" zkusila to podruhé. Přikývnutí. Rázné a krátké.
"S kým?"
Nanami zarputile mlčel, otočen k ní zády.
"Meiko?" Zavrtění hlavou.
"Mizuki?" Zavrtění hlavou.
"Sayuri?" Zavrtění hlavou.
"Hinata?" Zavrtění hlavou.
"Tasumi?" Zavrtění hlavou.
"Sakura?" Zavrtění hlavou.
"Ééé… Kai?" Zavrtění hlavou.
"Saaya?" Zavrtění hlavou.
"No… eh… Nami?" Zavrtění hlavou.
"Tak… Akira?" Zavrtění hlavou.
"Takže Kisami!" Nanami i pojedenácté zarputile zavrtěl hlavou.
Ritsuka nechápavě naklonila hlavu. Věděla jistě, že ve druháku je jenom jedenáct holek. A ty se jí horko těžko podařilo vyjmenovat jenom, protože měla úžasnou paměť na jména a tváře.
Horlivě přemýšlela, kdo to tak mohl být. Možná tam byl nějaký jiný zájezd. Nebo mají ve třídě novou holku.
Ritsuce bylo jasné, že odpověď je jednodušší, než se zdá.
Že leží přímo před… ní…
Ritsuka prudce vyskočila na nohy. "Ach můj bože, ty ses líbal se Seijim?!" vyjekla a úplně zapomněla, že je ve skutečnosti introvertní, téměř veškeré emoce postrádající puberťačka. Srdcem i duší byla yaoistkou a právě tohle srdce teď málem prodělalo infarkt.
"Co… jak… proč… jak… kdy… COŽE?!" nechápala.
Ano, tušila, že jednou to přijde, ale určitě ne tak brzy a hlavně… PROČ byl Nanami v depresi, zatímco Homura měl tak nezvykle dobrou náladu. Její bratr měl zuřit, rozbíjet věci a křičet tak, že by na něj sousedi volali policii. Ale on si nakráčel s úsměvem do kuchyně, ji i Kyouko pozdravil, na otázku, jak bylo na výletě, odpověděl: Celkem fajn a opustil dům za účelem ukojení hladu.
"Jak je to možné?" vrtěla nechápavě hlavou Ritsuka a klesla zpátky na Homurovu postel.
Nanami stále ležel čelem ke zdi.
"On si to nepamatuje," zamumlal nakonec tak depresivním hlasem, že by kvůli němu lumíci skákali ze skal.
"Jakto?"
"Opil se."
Ritsuka hápavě přikývla. Už zase se jí podařilo trochu se vnitřně vyrovnat s tím, co se právě dozvěděla. "Aha."
"No a pak…" Nanami nevěděl, jak tu větu formulovat. Pak začal Seiji filozofovat o tom, že nikdy neměl holku a že neumí líbat, tak jsem se rozhodl ho to naučit? Pak se na Seijiho v alkoholovém opojení prostě vrhl. Pak ho Seiji k polibku přímo vyprovokoval?
"Pak jsi ho políbil," doplnila ho Ritsuka.
"Jo," přikývl smutně Nanami. "Ale víš, co na to bylo nejhorší?"
"Hm?"
"Že on mě neodstrčil. Nic mi neřekl. On… prostě…"
Ritsuka se naklonila dopředu.
"No prostě… kdyby nám na dveře nezabušila Meiko, nevím, jak by to skončilo."
Ritsuka si udělala mentální poznámku, aby Meiko při nejbližší příležitosti zavraždila. Nebo popřípadě napsala Sayuri, ta by to měla jednoduší, jelikož s Meiko chodí do třídy. A přece jenom, účel světí prostředky a nezáleží na tom, kolik zemře lidí, pokud bránily lásce.
"Chceš mi tím naznačit, že kdyby tam nevrazila ta zrzavá čub-, chci říct, že kdyby tam nevrazila Meiko, tak by se s tebou Seiji, zdůrazňuji, můj starší bratr Seiji, takový vysoký, hnědé vlasy, zelené oči, věčně nabručenej výraz, vcelku hezkej, vyspal?!" ujišťovala se Ritsuka, jako kdyby nemohla uvěřit vlastním uším.
"No…" Nanami polkl. O tomhle zatím nepřemýšlel, ale odpověď byla jasná. "Už k tomu bylo dost nakročeno," připustil nakonec.
Ritsuka vypadala šokovaně. To by do Seijiho nikdy neřekla. Tetřev jeden.
Vstala z postele a zamířila ke dveřím.
"Ritsuko, prosím, neříkej mu to," ozval se ještě Nanami.
Usmála se. "Neboj, nemám to v úmyslu. Ale ty by sis měl uvědomit jednu věc."
"Poslouchám."
"Je mi patnáct. Nemůžu řešit všechny tvoje problémy…"

Nanami horečně přemýšlel, co má dělat. Zatímco si nepřítomně zapisoval do deníku, který si na Ritsučino doporučení začal psát, své rozporuplné zážitky z výletu, vymýšlel strategii, kterou použije v následujícím boji proti svým citům.
Věděl jedno. Nesmí na sobě dát nic znát. Homura nesmí ani tušit, že s Nanamim je něco jinak než dřív. A hlavně, mít depresi ho hluboce nebavilo.
Horlivě podtrhl slovní spojení "zabít Mizuki".
Dobře. Musí se s tím poprat jako muž, kterým stále byl. Tušil, že brzy se všechno provalí a musí proto využít veškerý čas, který může s Homurou trávit.
Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří.
Nanami nechápavě pohlédl na budík, který stál na Homurově nočním stolu. Bylo to ani ne dvacet minut, co Homura odešel. Ať už by šel jíst kakoliv, za takhle krátkou dobu by mu nestihli přinést ani minerálku.
Homura vyběhl schody a nahlédl do pokoje. Když spatřil Nanamiho, jak překvapeně vzhlíží od svého deníčku, usmál se. V ruce svíral neprůhlednou igelitovou tašku.
"Myslel jsem, že budeš spát," řekl, když vešel do pokoje. Z krku si odmotával dlouhou zelenou šálu a igelitku si odložil na postel.
"No…" Nanami se rychle pokoušel vymyslet nějakou výmluvu. Homura se jí však nedožadoval. Když se vyvlékl ze všech vrstev, které nutně nepotřeboval, posadil se svojí postel a vyklepal z igelitky velkou čtvercovou krabici. Přitáhl mezi jejich postele židli, krabici otevřel a položil ji na židli jako na stolek.
Nanami se natáhl, aby viděl dovnitř.
Usmál se. "I když si to odmítáš přiznat, jsi citlivka," poznamenal a posadil se.
Homura už chtěl něco namítnout, ale potom si to rozmyslel a pokrčil rameny.
Krabice obsahovala pizzu, rozdělenou na dvě poloviny. Jedna byla pokryta tlustou vrstvou sýra a šunky. Druhá se honosila směsicí, v níž jednoznačně převládal ananas.

"Stejně nechápu, jak to můžeš jíst. Ananas se šunkou? Fuj," otřásl se Homura, když zády opřený o zeď přežvykoval svůj dílek. Nanami vzhlédl od své zuřivé snahy vydloubat s pizzy všechen ananas a sníst ho naráz.
"Proč?" zamračil se nechápavě.
Homura pokrčil rameny a polkl sousto, co měl zrovna v puse.
"Prostě sladký a slaný… to nejde dohromady. Navíc ananas…"
"Máš něco proti ananasu?" zasyčel Nanami, jako kdyby se ho to osobně dotklo.
Homura zvedl ruce na svou obranu. "Ne, ne, vůbec, ananas je skvělý ovoce. Navenek vypadá sice trochu nepřístupně a drsně, ale…"
"…uvnitř je sladkej?" doplnil ho Nanami. Homuru vůbec nenapadlo, jak hluboký dvojsmysl Nanami do té věty zakomponoval.
"Jo," přikývl nejistě Homura.
"To je důvod, proč ho miluju," usmál se Nanami a hladově se zakousl do trojúhelníčku pizzy. Homura na něj upřel zkoumavý pohled.
"Hohe?" zahuhňal Nanami, když si toho všiml.
Homura potřásl hlavou, jak se vrátil do reality. "Ale nic. Jen tě docela obdivuju, že to můžeš jíst."
"To říká někdo, kdo je schopný zapíjet třešně mlíkem," ušklíbl se Nanami a s viditelnou potěchou z Homurova znechucení se natáhl pro další dílek.
"Na tom není nic špatného"
"Vem si to takhle. Ananasovou pizzu jí miliony lidí po celém světě. To, co jsi schopný sníst ty, nad tím by ohrnul nos i Sylvester, babiččin pes a to ti říkám, že ten sežere, na co přijde!"
Homura si odfrkl. Nanami k němu natáhl ruku s pizzou. "Dělej, ochutnej to! Vidím, že jsem tě zviklal!"
Homura se chvíli vzpíral, ale nakonec doopravdy ochutnal. Chvíli se šklebil a Nanami se upřímně bavil jeho grimasami.
Nakonec polkl a otřásl se.
Nanami se však ušklíbl. "Chutná ti to, viď že jo!"
"Ne!"
"Jo jo, je mi to jasné, Seiji. Úplně!"
"Nanami, nes*r!"
"Vždyť nic nedělám!"

Přesně o třicet dva minut později si Homuru napadlo, jestli to s tím ananasem Nanami nemyslel ještě trochu jinak, než se na první pohled zdálo.
Přesně o sedmdesát šest dní později se Nanami marně pokoušel Homuru naučit ananas jíst.

Dodatek na anime-manze:
Mám pocit, že jste se mi rozutekly do celého světa, podle toho, jak píšete, že se odněkud vracíte. Gráá, proklínám prázdniny =D
Já totiž celý léto smrdím doma. Ano, ÚPLNĚ CELÉ LÉTO.
Ale no nic. Snad se mé čtanářské ovečky brzy vrátí.
Teď k příběhu: minulý díl byl trošku náročný, proto tu máme zase trochu oddechovější.
Chtěla bych zdůraznit, že já sama ananas miluju, ale na pizze jsem ho nikdy nezkoušela.
A víte, jak dlouho mi trvalo vypsat jedenáct dívčích jmen, které jsem nikdy nepoužila jako důležitou postavu buď ve Sparkiem, nebo v SHI-teamu? =D
Mimochodem, opouštíme Kuroyamu a znovu se vrháme do víru Tamayori, jejich domovského města. Epizoda Kuroyama je za námi. Můžete odložit šály a rukavice =D
Ano, já sama jsem strávila poslední tři kapitoly v županu, když jsem popisovala ty závěje =D
Ale tak jako tak, užijte si díl s nešťastným číslem a pěkně komentujte ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 © Kl[ér] © Kl[ér] | Web | 16. května 2012 v 18:23 | Reagovat

Až budu  mít čas, tak si to přečtu, je to strašně dlouhé...:D

2 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 16. května 2012 v 18:26 | Reagovat

pěkný bloček :-)

3 McMuffin McMuffin | 16. května 2012 v 20:24 | Reagovat

Tohle postrkování mezi těma dvěma je prostě úžasný :D :D

4 Karika Karika | 20. května 2012 v 19:12 | Reagovat

Tohle je na žalobu! Zažaluju tě! To není ani násilní ani v tom nefiguruje provaz! To není fér! Já mám pracovat! Já musím pracovat! Ještě půl hodiny zahálení a všechno jde do h*jzlu! Mamí! Proč někdo píše tak, že od toho oči neodtrhnu ani po sto padesátý! To je důvod, proč nechodím na králíčkův blog! Ach jo... tohle asi bude další zakázaný blog, protože jinak se k ničemu nedostanu...

5 E-Fox E-Fox | 14. ledna 2013 v 21:35 | Reagovat

Okey, sice jsem si slíbila, že se dnes trošku vyspím... a nebudu spát svých obvyklých sedm hodin a prodloužím si to alespoň o půl hodinku... ale ehm... dopadlo to tak jak to dopadnout mohlo, kdybych nebyla tak imunitní a raděj se nakazila bráškovou nemocí bylo by vše o moc snažší, i když, říkám si, že bych mohla s tím čtením troch zpomalit, protože se pomalu blížím k polsední kapitole, která doufám není poslední jako úplně :) no, tak sem toho tady zase spoustu blbě prokecala a že bych se dostala i k nějakému normálnímu ohodnocení, než že bych si pořád stěžovala, jak se nemůžu od počítače hnout... hmmm okey... ananas je boží :D ale maminka mi ho nikdy nechce koupit, takže první co udělám bude, že v sobotu ho koupím a donutím ho sníst kámošku která k nám jede na výkend... hihi a na dobrou noc ji budu číst první díly Sparkího, protože vím, jak nesnáší, když o něčem pořád dokola mluvím a ona naprosto necápe o co go :D Tak nějak mi došlo že si to určo nebude pamatovat :D ale myslím, že je to tak boží a já si prostě musím přečíst další díl XD

6 Dyamirity Dyamirity | 15. ledna 2013 v 15:38 | Reagovat

[5]: Po Sparklessovi, je ještě druhá série Sparkless: Double Bang (tu teď dokončuji) a volně navazuje Marionette a postupně budou ještě další.
Každopádně jsem ráda, že se ti Sparkie líbí a jen ho pěkně šiř dál =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama