Květen 2012

Paříž-Londýn (Část první)

31. května 2012 v 21:40 | Dyamirity |  Reporty
A máme slibovaný report z našeho výletu Anglie-Francie.
~~~

Jak už asi víte, všechno tam bylo na poslední chvíli a já osobně jsem si zařizovala vše včetně pojištění tři hodiny předem. Ale vyvedlo se to, to musím uznat. Neměla jsem foťák, ale od babičky jsem si půjčila kameru a tak jsem většinu cesty zpracovala do takového videodeníčku. Mám dohromady šestadvacet použitelných videí, takže vám je sem dám v několika částech, jak je postupně nahrávám na youtubko. Moc okecávání okolo nebude, jen si užijte naše úžasné trollení.
Předem musím podotknout, že spoustu věcí tam asi nepochopíte a pokud neznáte BBC Sherlocka, tak tam toho nepochopíte asi většinu. Protože právě Sherlocka a jeho hlášky jsme tam omýlaly, hotové z toho, že jedem do Anglie =D

A cast? Tmavovláska s brýlemi je LeeLee, bledule s dlouhýma hnědýma vlasama Hate a růžovovlasá cácora je Gira. Já se vyskytuju až později asi ve třech videích a tak vác provází jen můj upištěný komentář.
Doufám, že takhle ve skutečnosti nezním. Pokud ano, zastřelte mě.

Záznam první.
Hned při odjezdu. Gira dorazila o víc jak půl hodinu později a byla načuřená. To jen pro vysvětlení toho prostředníčku, který jste od ní obdrželi. Na začátku jsem byla trochu překvapená, že jsem tu kameru zprovoznila. Nechtěla totiž vůbec fungovat a já tam půl hodiny studovala návod.
Jen tak mimochodem, přiznejte si, kdo si Hate představoval takhle? Z těch mých popisů ani nevím, co byste tak mohli čekat =D

Druhý záznam.
Pořád v buse, jak je zmíněno, o pět hodin později, myslím. Když na ta videa koukám teď, úplně se mi to vrací. Úplně bych tam jela znova. Chjo... no budu si muset počkat. No, nějaké vysvětlivky. Co se týče auta: LeeLee je milovnice formulí (toť i vysvětlivka s mumlání slova Lewis ze spaní) a aut vůbec. Co se týče slov Janne a tak dál, to je zase finský metal. Tam se trochu nechytám.
Po pěti hodinách už nám tam dost šibe.

Záznam třetí.
Zastávka v Německu. Všichni byli hotoví z německých záchodů na benzině. Víte, jak se tam samy čistí a točí a tak vůbec. Já jezdím každou zimu do itálie, takže to znám, ale některé slečny vycházely z kabinky s očima navrch hlavy a měly z toho Vánoce. U tohohle videa jsem požádala Hate, aby ho nějak uvedla, ale Gira jí do toho trollí.
Kulturní vložku s mlékem a IOU radši přeskočím. Abych vysvětlila ten konec: Okřikla mě tam zničehonic se objevuvší obsluha. Německy. Málem jsem při tom proskočila výlohou ven =D

Tohle je výstup k Sak...Sacré...ehm Sacré Ceur...jak se to krucinál píše? No to je jedno. Prostě nahoře nad Montmartrem. Strašlivě dlouhý schody. Funím tam do toho jako medvěd a navíc tam fouká vítr. Ale pořád jsem na tom byla líp, než ty tři. Ten začátek jsem zvládla v pohodě.

Další Sacreiluztfhdjkghér, který nevím, jak se píše. Spíš kochání se památkami než co jiného.

Měly jsme tam trochu pršavo. Trochu víc. Bylo by mě to otrávilo, kdybych se tak netěšila do Londýna. Už jsem v Paříži jednou byla a tehdy jsme tam měli pařák a blankytně modrou oblohu. A tentokrát... LeeLee to shrnula naprosto přesně. Myslím, že tohle už bylo v době, kdy jsem začala otravovat s palačinkou.
Víte, vloni, když jsem ve Francii byla s Fcuhs, dávaly jsme si tam francouzskou palačinku, Crépes. A já jí za každou cenu chtěla znova. Takže jsem celou dobu v Paříži už od rána otravovala s palačinkou. Musela jsem všem jít šíleně na nervy, ale já chtěla SVOJÍ PALAČINKU!!
A jestli jsem jí dostala se dozvíte v další várce videí.

Dyamirity

Titulek momentálně nedostupný

31. května 2012 v 20:53 | Dyamirity |  Moje výšplechty
Zřejmě to začnu dělat jako Scratch a místo titulků budu psát jen čísla. Ono to má svoje kouzlo.

O čem budu mluvit dneska? Mám asi tři miliardy věcí, o které bych se ráda podělila, ale zaprvé některé nejdou vyjádřit slovy (když něco vyprávím, strašlivě u toho gestikuluju a dělám ksichty a u jiných byste usnuly, protože to, co je super vzrůšo pro mě, pro vás by nebylo ani náhodou. Ale dneska je hlavní téma:
TÁBOR!

Říkáte si Ale no tak, na táboře byl každý... ano, já tam byla. Desetkrát. A to nezaokrouhluju, aby to znělo hustě. Vážně na tábor svého srdce Ranč v Údolí poblíž Ošelína jsem jela během svého života desetkrát. Na oficiální léto. Moje teta totiž chodila s majitelem, takže jsem tam byla pečená vařená. Ale i když se rozešli, pořád jsem zůstala Ranči věrná.
A byla jsem rozhodnutá jednoho dne jet i jako praktikantka. A hlavně se mě na to každý , kdo mě znal, včetně kuchařky, která je majitelova maminka, strašně milá paní, která mě zná asi od šesti, ptal. A letos... here I am.
Zítra jedu na školení. Yeaaaah!
Byla s tím spousta problémů, protože nám přišel mail a já jako největší borka ho smazala, protože jsem myslela, že je to spam. Naštěstí Lenča, kámoška s kterou tam jedu, mi dala vědět. Potom tam psala maila, kde se ptala na takové vcelku důlěžité informace. A odpověď nikde. Čekáme týden, dva... až včera jsme začaly trošku nervóznět. Já už téměř panikařit. Naštěstí hlavní vedoucí jí dneska napsala a my si mohly oddechnout.
Víceméně.
Ještě nás zítra čeká několikahodinová cesta vlakem a pak pár kiláků od nádraží až do tábora. Ale vážně se tam těším. Nebyla jsem tam teď dva roky a strašně mi to tam chybí.
Navíc, i když jsou vedoucí úplně zničený (jeden vedoucí k nám jednou přišel o polední klid do chatky a bez pardonu nám tam usnul), vždycky tam maj strašnou srandu =D Tak uvidíme.
Navíc potřebuju inspiraci do další série povídky Disturbing dreams. Vlastně tam jedu i kvůli vám!
Nuž, uvidíme, jak to dopadne. Kdyžtak v létě na dva týdny zmizím a vy mi povinně budete psát do vzkazníku, abych si tam měla co číst =D

Dyamirity

Sparkless - Kapitola 14.

30. května 2012 v 21:27 | Dyamirity |  Sparkless
Po připdání minuilé kapitoly jsem neodolala... a přečetla si Sparkieho celého odznovu. Já!! JÁÁ!! JÁ, která to napsala.
Je to fluff. Když jsem ho vloni začala psát, ani jsem nevěděla, co přesně slovo fluff znamená. Teď by se dalo říct, že ta dvě slova jsou synonymní. Ale to odbíhám. (Už je to rok, co jsem Sparkieho začala. No tedy.)
Co dodat k téhle kapitole?
Komfort a nějaké o vyhrožování. Enjoy, honey.


"Nevrť se, Nanami!"
Nanami Shirogane byl poprvé za tu dobu, co chodil na Midoriaki, sražen na kolena.
"Ale to bolí, Seiji! Au! Dávej pozor!"
Dostal totiž facku.
"Ježiš, ty jsi citlivka. Vzmuž se, ty malej podvraťáku!"
Od Mizuki.
"Chtěl bych vidět tebe na svém místě!"
To by samo o sobě nebylo hrozné, kdyby ho ránou nepřirazila čelem rovnou na rám okna.

Not good enough

30. května 2012 v 14:01 | Dyamirity |  Moje výšplechty
Explain me. Now.


Oficiálně vzdávám snahu dostat se do Autorskýho klubu. Držela jsem ho takhle dva roky! Dva roky! A moje přihláška do klubu byla zamítnutá. Nevím proč, řekla bych, že podmínky splňuju, ale co já do toho mám co mluvit. Zřejmě nejsem dost autorská. Takže co já se tady budu stresovat, jestli tady mám jen své věci a jestli u cizích věcí mám zdroj a pokud možno stoslovné poděkování autora za půjčení díla.
Ne, vážně, ale vážně jsem se snažila, abych měla všechno autorské. Na přijetí mi dost záleželo a když už se dlouho nic nedělo, poslala jsem mail, co tedy bude. Bylo mi odpovězeno, že mojí přihlášku zamítli už dáááávno.
To tedy děkuju pěkně.
Já vím, stěžuju si tu v podstatě na nic, ale stejně mi to vadí.
Ale což... přihlášku znovu podávat nebudu, protože by stejně trvalo tak tři až šest let, než by se na mě dostala řada. Smůla. Co se dá dělat.
Budu se stím muset smířit.

Dyami-chán

Recenze Honto Yajuu

26. května 2012 v 12:11 | Dyamirity |  Yaoi
-Tak jsem se rozhodla napsat recenzi na další kousek... a to jen z toho důvodu, že jsem ho zrovna dočetla a jsem tak přeplněna roztomilostí, že se o ní prostě musím podělit-

Název: Honto Yajuu
Autorka: Yamamoto Kotetsuko
Status: Ongoing
Hodnocení: 8/10

Na některé mangy se díváme se značnou nejistotou hned od začátku. Honto Yajuu (možno překládat Jako bestie (Like a beast)) je jedna z nich. A proč byla HY tak alarmující? Protože její popisek zněl:

A policeman, a yakuza and an underwear thief - where better to start a love story? A forbidden-sparkling love story between a sexy policeman and a gorgeous yakuza.

Pro ty z vás, kdo neoplývají znalostí angličtiny s radostí přeložím:

Policajt, yakuzák a zloděj spodního prádla - jak lépe začít příběh jedné lásky? Love story jiskřící zakázanou láskou mezi sexy policajtíkem a okouzlujícím yakuzákem.

V hlavě mi okamžitě naběhli všechny ty béčkové, céčkové a déčkové onevolumovky, kde je hlavní seme nabušený vůdce yakuzy a buší do nějakého ubohého... doplňte cokoliv, taková manga určitě existuje. Takže jsem HY rozklikávala se značnou nejistotou očekávaje... no, budu upřímná, dvoumetrovou gorilu, co si podává nevinného strážníčka. Ale stejně jsem se do toho pustila, protože mi tam neseděla jedna věc.
Zloděj spodního prádla?!
Hlavním hrdinou Honto Yajuu se chtě nechtě stává obyčejný strážník Ueda Tomoharu v okamžiku, kdy mu na dveře zaklepe jemu neznámý člen yakuzy se slovy díků a obálkou plnou peněz.
Ueda netuší kdo to je, proč je u něj v bytě, proč mu podstrkuje sumu, která se rovná několika jeho platům a hlavně, proč mu děkuje za pomoc předešlé noci.
Vždyť minulou noc.... minulou noc chytil jenom nějakého úchyláka, který kradl lidem spodní prádlo. Pak se tam motalo pár čumilů a... strašně kjůt černovlasé třeštidlo, které se původně za úchylákem hnalo a řvalo jako na lesy. To po zjištění, že Ueda už úchyláka chytil, popadl svoje spodky a vzalo čáru dřív, než se Ueda zmohl na slovo.
No a jak se ukázalo, podivný cizinec je právě ten spoďárový jelimánek z předešlého večera, jen ve slunečních brýlích, řvavém obleku a s nagelovanými vlasy. Vlastním jménem Gotouda Aki.
A tak se stalo, že se Aki hned při jejich druhém setkání přiznal, že se do něj zamiloval na první pohled.

Ueda samozřejmě neví, jak na to regovat a tak mu řekne: Co takhle se scházet, abychom se lépe poznali? Aki, velice entusiastický uke, se toho samozřetelně okamžitě chytí a začne dolézat tak, že by se i prvotřídní stalker styděl. Chodí za Uedou na stanici, doprovází ho domů, chodí s ním do hospody (přičemž svým yakuzáckým vzhledem děsí mírumilovné občany)...
Ueda by všem nebyl správný seme, kdyby si ho pomaličku polehoučku nezačínal oblibovat. Ono to vlastně ani moc nejde, neoblíbit si Akiho, protože Aki je roztomilejší než košík štěňátek a stal se idolem celého jejich klanu.
Bohužel kromě mafiánských poskoků a Uedy si Akiho oblíbil i výše zmíněný zloděj spoďárů, který si po prvním pokuse na Akiho počká, když odchází z hospody, kde byl s Uedou. Ueda naštěstí okamžitě vyrazí za ním a dorazí právě včas, aby dostal basebalkou do hlavy.
Probudí se u spoďárového stalkera doma, vedle Akiho totálně promáčeného vodou (protože podle stalkera vypadá z nenagelovanými vlasy líp). Po nějakém tom fluffu typu: Proč jsi za mnou šel, Kdybych za tebou nešel, litoval bych toho, Aki stalkera sejme prvotřídní hlavičkou a oba mohou opět odkvačit domů.
Tam Ueda Akimu klade na srdce, ať na sebe nikdy nenechá sáhnout no a pak... však to známe. Ovšem romantická scéna nedojde až do ložnice, protože Ueda je po ráně pálkou pořád mimo a nedostatek kyslíku mu zrovna nepřidá.
A tak končí první kapitola.

Řeknete si: Kýč.
A... ano, on to kýč vlastně je. Jsou tam použito tolik kýčovitých situací, že by to v jiné manze bylo bráno jako urážka, ale Honto Yajuu je tak strašně roztomilá, sladká, vtipná a takdál, že nad tím jen ócháte a ácháte.
Fajn, přiznávám, óchala jsem a áchala hlavně kvůli Akimu. Protože Aki je tak prvotřídní uke, že by se od něj mohl leckterý uke co učit. Nemá vůbec vkus pro módu, proto se celou dobu objevuje v kýčovitě barevných oblecích (přičemž autorka nám jejich barvu téměř nikdy nezapomene připsat do poznámky na okraj, proto i když je manga černobílá, Aki se nám ukáže v obleku bílém, kanárkově žlutém, fialovém, několikrát v modrém a myslím, že i v červeném), je strašlivě agresivní, tudíž se pokouší zabát kohokoliv, kdo mu jen brnkne na nervy.

A co bych mohla říct ke zbytku mangy? Jak už jsem se zmínila, vymyslete si nějakou klišé scénu a ona tam bude. Ať už tajení jejich vztahu před mladším bratrem, záchranou zmíněného bratra zpod auta, nebo únos mafiánskou bosskou, popřípadě žárlivé scény. Všechno tam máme. Navíc Ueda dostane několikrát pořádnou ránu do hlavy ať už o hranu stolu nebo už zmíněnou pálkou. Člověk by se skoro divil, že mu mozek nevytekl ušima.

Sečteno podtrženo?
Honto Yajuu bylo příjemné překvapení, protože místo nabušeného bosse a chudinky policejního ukeho se z hlavních hrdinů vyklubaly vážně sympatické postavy a i když by neuškodila nějaké originálnější zápletka, je to taková ta manga, kterou si můžete přečíst pokud nechcete moc přemýšlet a chcete jen spoustu ňufky ňufky fluffu. Co se týče ostatních postav, musím vyzdvihnozut naprosto nedůležitou postavu Uedova kolegy, který chudák musí trpět na stanici těžké flirtování hlavních hrdinů a pořád si není jistý, jestli jsou pár nebo ne.
Kresbu má manga příjemnou, alespoň já mám tenhle typ moc ráda. Žádní bara, žádní shotové.

Honto Yajuu nakonec dostává osm bodů z deseti, protože přece jen existují lepší mangy, ale autorka si u mě zároveň dost šplhla Akim a humorem.

-Takový obyčejný průběh běžného dne-

Možná bych ještě měla podotknout, že čtvrtá kapitola v prvním volume je taková jednorázovka, která nesouvisí s hlavním příběhem. Zápletka je velice prostá a každý ji četl už tisíckrát: Maník se zamiluje do mladšího nevlastního brášky. Co mě ovšem dostalo byl fakt, že rodiče nejenže o tom věděli, ale navíc maníkovi poradili, ať se mu vyzná, aby věděl, na čem je. A maník, za což mu tleskám, na ně spustil, co jsou to proboha za rodiče, že doporučují jednomu synovi aby se spustil s tím druhým. Takže seme, i když se zamiloval do svého malého bráchy, což v manze zrovna nemiluju, dostává palec nahoru.

Dyamirity

Sparkless - Kapitola 13.

16. května 2012 v 18:19 | Dyamirity |  Sparkless
Takže jak jsem slíbila, další kapitola Sparkieho, tentokrát s nešťastným číslem třináct. Pro osvěžení děje z minulých dílů: Nanami a Homura společně se svou úžasnou a milovanou třídou odjíždí na školní výlet (teď by nezasvěcený čtenář mohl udělat: Ugh, klišéééé) na Kuroyamu. Jsou ubytování v rozkládající se chatě, blablabla, spousta eye-fuckingu a večer, po jisté dávce alkoholu a melodramatickém rozhovoru o lásce si hlavní dva protagonisté konečně dají první pusu. No a tam jsme skončili, pokud vím. Takže enjoy it a pěkně komentujte.


"Bože můj, moje hlava…"
Políbil ho.
"Já jsem musel včera vypadat…"
Vážně ho políbil.
"Nanami… hej, Nanami? Co se děje?"
A ten bast*rd, ten snadno opitelný, náladový, věčně nabručený, sexy bast*rd, si na to nepamatoval!!

Žiju

16. května 2012 v 17:52 | Dyamirity |  Moje výšplechty
Ano je to tak, i když se tak poslední dobou netvářím.

Ehm.
Takže. Jak začít...
Pro začátek se omluvím za svou nepřítomnost.
Poslední dobou se mi dělo tolik věcí, že se musím zase srovnat s normálním během života. Nuže.
Byla jsem v Anglii, na animefestu a bůhví kde ještě. A o všem dostanete report. Jen co natahám fotky z af do počítače (a vytahám nějaké z ostatních, co tam fotili) a videa z Anglie se mi vrátí (i s kamerou v níž sou) od tety.
Dále sem budu muset přidat nový SHI-team, nový Sparkless a jsem rozhodnutá udělat nějaké nové recenze. Nějak mi to tady tleje... a kdo za to může? Sherlock. Protože poslední dobou pořád sedím na tumblru a sjíždím tam... všechno možné. Nebudeme rozebírat di podrobností, stejně to nechcete vědět. Věřte mi.
No ale každopádně, pokud sem ještě někdo chodíte, vydržte, prosím. Já to tu vážně vzkřísím.
Zrovna dneska jsem se před spolužákem zmínila, že mám blog.
Po jeho žádosti o udání adresy jsem se vážně zamyslela, co by se stalo, kdyby na povrch vyplynulo, jaká jsem zrůda. Bylo to zamyšlení docela hluboké a končilo trochu nejistým výrazem ve tváři.
Mé fandomy, blog, internet a tak vůbec mě zdemagogovali (existuje to slovo?) (řekla bych, že ne) v... otaku, yaoistku, Sherlockianku, Cumberbitch, shounen-ai spisovatelku, kreslířku pochybné mangy s přílišným výskytem drůbeže... a seznam pokračuje.
Ale což, každý musíme být pyšní na to, co jsme. A já jsem.

Dyamirity
Věřili byste, že mi zkomolili jméno ve Vějíři? Prohodili tam m a r. Vážně začínám uvažovat, že si tu přezdívku nějak zkrátím... ale když ona se mi tak líbí...!