Sparkless - Kapitola 12.

18. března 2012 v 14:50 | Dyamirity |  Sparkless
Tak aby vám to nebylo líto, máme tady dalšího Sparklesse. Zase jsem na něj dlouho zanevřela, tak tady je.
Včera jsme se s Hatey rozhodly, že uděláme fanfikci na Sherlocka, takže jsem zvědavá... hohoho... =D
Taky budu předělávat design blogu. Bude tmavší (s pozadím tapety z Baker street) a víc kchůl =D Snad...
K téhle kapitole: konečně to začíná být shounen-ai, takže pozor =D


Homura nikdy neuměl pít.
Věděl to o sobě.
A i přesto si nedával pozor.
Proto to dopadlo tak, jak to dopadlo.
To, co se událo té noci, mu alkohol prostě vymazal z hlavy.
Bohudík… bohužel… to nedokázal nikdy posoudit.



Mizukino vyprávění nebralo konce. Nikdo neměl dostatek odvahy na to, aby ji přerušil, ale zároveň ji nikdo nechtěl poslouchat. Možná až na její partu dvorních dam, ale ty by ji poslouchaly i kdyby přednášela o možnostech využití měděného drátu.
Proto to všichni řešili tak, jak se to rozhodl řešit i Nanami s Homurou.
Přemírou alkoholu.
Nanamiho překvapilo, jak málo toho Homura snese. Už po hodině vypadal trochu přepadle. On sám však žádné účinky alkoholu nepociťoval. Možná byl odolnější, možná toho jen vypil míň. Věděl ale, že sotva se zvedne a rozproudí se mu krev, bude jak praštěný palicí.
Nakonec to byla Sayuri, kdo třídu zachránil před rozpuštěním mozku. Chytila polštář, který jí ležel za zády a vmetla ho Mizuki do tváře. Ta jen překvapeně vykvikla.
"Satou-san, tohle už není možný. Mě opravdu nezajímá, jaké jsi měla dilema, když sis kupovala kombinézu. A myslím, že většinu lidí to tu nezajímá úplně stejně!"
Nanami přikývl.
Mizuki se rozhořčeně rozhlédla a hledala oporu ve tvářích svých kamarádek. Ty už však její vyprávění tak unavilo, že se nezmohly na slovo.
Homura se ušklíbl. "Jak se zdá, pohádka skončila," řekl s neskrývaným sadismem mířeným proti Mizuki. Byl to tón, který Nanami nikdy předtím u Homury neslyšel. Mizuki zřejmě taky ne. Trhla hlavou a překvapeně se na Homuru zadívala. Ten její očními linkami obroubený pohled trpělivě opětoval. Nakonec Mizuki uhnula očima jako první.
Homurův uhrančivě zelený pohled ji znervózňoval, ale zároveň začínala chápat, proč je z něj Meiko, jedna z jejích přívrženkyň tak na měkko. Předtím se jí vysmívala, že na Homurovi není nic, o co by měla stát, najednou si však uvědomovala, jak se mýlila.
Přihnula si z kelímku jakési nažloutlé tekutiny.
Ano, právě byla zaměřena na Nanamiho, ale taková malá jistota nikdy neškodila.

Konverzace se brzy rozproudila ve všech směrech a ne jen kolem Mizuki. Homura byl zabraný do debaty s Keigem, jejíž smysl všem okolo unikal. Nanami jedním uchem poslouchal, co mu vykládá Mizuki z protější postele, ale po očku sledoval Homuru. Zdálo se, že ztrácí zábrany, a když se trochu napije, přestává být nabručeným introvertem.
Nevěděl, jestli má být rád. Přece jen v koutku duše cítil, že jedním z důvodů, proč se zamiloval zrovna do Seijiho byl fakt, že nebyl jako ostatní lidé, jaké znal. Nehýřil optimismem, ani se neutápěl v depresích. Nálady střídal častěji, než jak se měnilo májové počasí.
Homura se posunul na posteli a opřel se o stěnu za ní.
Kolenem se bezděky opřel Nanamimu o záda. Nanami sebou škubl, ale jinak na sobě nedával nic znát. Byl to prostě mezilidský kontakt, který by ho neměl nijak rozrušovat. Nebo vzrušovat, napadlo ho, a aby tu myšlenku zahnal, natáhl se po jednom kelímku.

Za pět minut půl druhé se Homura náhle zvedl. Vypadal dost přešle a musel se přidržovat postele.
"Já končím, mládeži," pronesl rozvláčně a trochu nejistě vyšel ke dveřím.
Nanami se zvedl taky, usmál se na jednu z dívek, s kterou vedl rozhovor a vydal se za Seijim. Chtěl se ujistit, že dorazí do správného pokoje a po svých. Už měl taky trochu v hlavě, ale rozhodně míň, než Homura.
Těsně před tím, než opustil pokoj, se ještě zastavil a rozhlédl se po místnosti. Pohledem se zastavil na Mizuki. Ta si toho všimla a pohodila vlasy.
"Satou-san?"
"Ano, Nanami-kun?" zeptala se s nadějí v hlase a vypjala hrudník, jako poštovní holub.
Nanami se upřímně usmál. "Z té tvojí kombinézy je mi na blití!" A vyšel z místnosti, zatímco Mizuki seděla jako opařená a zírala za ním.
Sotva vyšel ze dveří, Homura se chytil za hlavu a zasténal.
"Ráno mi bude blbě," poznamenal vcelku bezúčelně, jelikož to bylo Nanamimu jasné na první pohled. Chvíli stál v mírném předklonu, než se vydal na opačnou stranu, než kde měli pokoj.
"Sei-" začal Nanami, ale Homura se otočil a přitiskl si ukazováček na rty, aby ho umlčel.
"Hned jsem zpátky," slíbil s úsměvem, než zmizel v koupelně. Nanami stál na chodbě a nejistě čekal, jestli se ozve zvuk pádu nebo něco na ten způsob. Jediné, co slyšel, byl ale zvuk tekoucí vody.
Po necelé minutě vyšel Homura ven a srčela z něj voda. Zřejmě strčil hlavu pod kohoutek.
Nanami překvapeně zamžikal, když Homura došel až k němu a oklepal se jako pes, aby si z vlasů vytřásl přebytečnou vodu.
"Mnohem lepší," oddechl si Homura a protáhl se. Nanami si povzdechl, chytil ho za zápěstí a vedl ho k pokoji. Otevřel dveře, a aniž by rozsvítil, došel k Homurově posteli. Ten na ní těžce dosedl a téměř okamžitě padl po zádech na polštář.
Nanami se vrátil ke dveím a pečlivě je zavřel. Nato došel zpátky k posteli a posadil se na její okraj někam do úrovně Homurovo kolen.
Homura zhluboka oddechoval.
"Nanami?" zeptal se po chvíli.
"Hm?"
"Proč sis vybral mě?"
Nanami úlekem nadskočil. "C-cože?" vyjekl a alkoholovým oparem zastřené myšlenky se mu rozutekly do všech směrů. On to ví. On to ví! ON TO VÍ!!
"Myslím proč… proč to… proč se se mnou bavíš. Proč já?" Homura mluvil pomalu, jak těžce skládal slova do vět. Na nějaké složitější souvětí neměl teď ani pomyšlení.
Nanami si úlevně oddechl. Nebezpečí zažehnáno. To slovo na L Homuru zřejmě ani nenapadlo. A on sám mu jej do úst vkládat nebude.
"Víš, já nevím." Nanami se opřel o Homurovo pokrčenou nohu, aniž by vnímal, co vlastně dělá. "Tak nějak… jsme si podobní, víš?"
Homura si založil ruce za hlavou a pokoušel se soustředit pohled na postel nad sebou. Byla už tma a jen světlo měsíce trochu osvětlovalo temnou místnost. Ticho noci přerušovalo jen tiché mumlání značící hovor o dva pokoje dál. Byli první, kdo odešel a na dlouhou dobu asi i poslední. Po tom, co Mizuki přestala vyprávět své nezáživné, přehnanými slovy prokládané historky, se zábava docela rozproudila.
"To není pravda. Nejsme si podobní. V ničem. Vůbec. Jsme naprosté… jak se to…" Homura nemohl najít to slovo, které by to vystihovalo. Nanami zaklonil hlavu a opřel mu jí o koleno.
"Protiklady?" zkusil mu poradit. Homura přikývl.
"To je ono. Oheň a led. Nemáme nic společného!"
"Snad kromě Yuua?"
Homura nadzvedl hlavu. "He?" nechápal.
Nanami mávl rukou. "Však víš. Oba jsme mu dali přes držku," vysvětlil mu s úsměvem a trochu se uvelebil Homurovi na koleni. Homura na to neřekl jediné slovo.
"Ale máme toho společného víc, než myslíš."
Homura se unaveně zasmál. I když toho měl dost vypito, pořád byl ještě dostatečně při smyslech.
"Co třeba?" zajímal se a otřel si z čela pramínek vody, které se mu klikatil od vlasů až k bradě. Ramena trika měl úplně mokrá, stejně jako polštář.
Nanami se zamyslel. "No…" začal, ale Homura ho přerušil.
"Nemáme nic společného. Shoda těch… okolností nám trošku propletla životy. To je všechno. Kdybychom byli jenom sol… spolužáci, ani spolu nemluvíme, protože nemáme o čem,"
"A takhle máme o čem? Pořád se o něčem bavíme," oponoval mu Nanami. Tahle výměna názorů by jindy přešla v obvyklou hádku, končící buď Homurovým naštvaným odchodem z místnosti, nebo Nanamiho: Pomlč, Seiji.
Teď však ani jeden neměl náladu ani chuť se hádat.
"Já nevím," řekl nakonec Homura.
Chvíli v místnosti vládlo ticho. Homura byl však v nějaké vyprávěcí náladě a tak začal znovu.
"Nanami?"
"Seiji?"
"Můžu ti něco říct? Jako kamarádovi?"
"Do toho!"
Homura si hlasitě oddechl, prohrábl si vodou nasáklé vlasy, až se nakonec rozhodl začít. "Jsem divnej, když jsem v sedmnácti letech ještě neměl pořádně holku?"
Nanami překvapeně otočil oči k Homurovi. Ten upíral pohled nad sebe a vypadal, že ho to doopravdy trápí.
Nanami se zasmál. "Nejsi. Prostě jsi ještě nepotkal tu pravou,"
"Někdy mám pocit, že žádná pravá neexistuje…"
"To je z toho chlastu. Už na tebe jde melancholie. Počkej chvíli, ono to přejde," uklidňoval ho Nanami a hlava se mu svezla z Homurova kolene. Vzepřel se na loktech a znovu se uvelebil.
"Já mluvím vážně, Nanami. Je mi sedmnáct a nikdy jsem neměl vážný vztah. Někde je chyba, jen to přiznej!"
Nanami si povzdechl. "Dobře, tak moc obvyklé to není, ale co? Někoho můžeš potkat třeba zítra. Dej tomu čas. Nějak se to musí samo vyvinout…"
Chtěl pokračovat, ale Homura se posměšně uchechtl. Znělo to trochu zoufale.
"Tebe to vážně tak trápí, Seiji? Že jsi ještě neměl holku? To bych do tebe neřekl," podivil se upřímně Nanami, natáhl ruku a zatahal Homuru za triko.
"Proč?"
"He?" zeptal se nechápavě Nanami a napřímil se. Homura se nadzvedl, aby na něj líp viděl. Nanamimu ve tmě pokoje zářili jen oči.
"Proč bys to do mě to… neřekl?" chtěl vědět Homura a měřil si ho pohledem. Nanami si prohrábl vlasy. Nevěděl, co mu na to říct, aby ho neurazil.
"Já nevím. Prostě bych… to do tebe neřekl. Že tě to bude trápit," pokrčil nakonec rameny.
"Můžu ti ale říct jednu věc. Já už pár holek měl, ale není moc o co stát. Musíš mít štěstí, abys narazil na nějakou, která bude milá a aspoň trochu chytrá. Ale většinou jsou to jen slepice, co tě mají jen jako módní doplněk. Třeba jako Mizuki…"
"Ale všechny holky nejsou takové, ne?"
"To ne, ale jak říkám, musíš dlouho hledat, než najdeš."
Homura se znovu uvelebil na polštáři, teď už nasáklém vodou. Nanami ho pozoroval.
"Proč nemáš holku, Nanami? Neříkej mi, že denně nepřijímáš stovky těch… nabídek!" Homura stále déle hledal složitější podstatná jména.
Nanami neurčitě pokrčil rameny. Odpověď znal, ale nemohl jí říct. Ať by byl Homura sebevíc opilý, tahle informace by ho vystřízlivěla rychleji než sklenice rajčatového džusu s pepřem.
"Prostě… jsem teď raději sám," pokoušel se nějak zakrýt své rozpaky. Homura se naštěstí nevyptával.
"Proč tě tak štve, že jsi sám? Spousta podpantlofláků by ti mohla závidět. Co by oni dali za trochu svobody," pokračoval Nanami a znovu se opřel Homurovi o levou nohu.
"Co je na tom špatného chtít trochu lásky?"
Nanami sjel pohledem k Homurově tváři. Kdyby jen věděl, kolik lásky by mohl najít, kdyby se jen trochu rozhlédl a otevřel oči.
"A navíc je dost smutný, když je ti sedmnáct a ještě nikdy jsi nikoho nepolíbil."
Nanami se narovnal, jako kdyby jím projel elektrický proud. Málem se překotil z postele a rozbil si nos o podlahu, na poslední chvíli se však vyrovnal a otočil se na Homuru. Ten jen překvapeně zamrkal, když si jeho reakce všiml.
"Neříkej mi, že…"
"Mysli. Nikdy jsem neměl holku. S kým bych si to asi trénoval?" zamručel trochu uraženě Homura, ale nezdál se nijak zvlášť rozzlobený. Nanamimu bylo jasné, že něco takového by mu za střízliva ani nenaznačil, natož, aby mu to takhle natvrdo, bez žádné vaty okolo, řekl.
Nanami nervózně polkl.
Hlavou mu proletěla sebevražedná myšlenka.
Ne, tohle přece nem…
"Sedni si," řekla jeho pusa dřív, než ji mozek stihl zastavit.
Homura nechápavě naklonil hlavu na stranu, až se mu mokré vlasy svezly do očí.
"Říkám, sedni si," opakoval svůj požadavek Nanami a otočil se k němu čelem. Cítil, jak mu buší srdce. Doufal, že teď nedostane infarkt, nebo se jeho srdce nerozhodne jít na procházku a předčasně neopustí jeho tělo. Vůbec by se tomu nedivil.
Homura pokrčil rameny a trochu nejistě se na loktech vytáhl do sedu.
Nanami se pokoušel přesvědčit sám sebe, ať to proboha nedělá. Že ho Homura zabije. Jestli ne teď, tak ráno určitě. Že tímhle akorát zhatí vše, celý ten křehký vztah, který se tvořil víc jak dva měsíce. Že tohle nemůže přežít.
Jeho mozek byl rozhodnut mu v tom zabránit. Naštěstí Nanamiho tělo bylo občas na mozku naprosto nezávislé.
A tak dřív, než jeho mysl stihla přitáhnout příslušným nervovým zakončením uzdu, Nanami se zhluboka nadechl, přiklekl si k Homurovi a jednou rukou ho popadl za triko.
"Doufám, že tohle si ráno nebudeš pamatovat," zamumlal roztřeseně. Homura nechápavě zamrkal, ale to už se Nanami znovu zhluboka nadechl a bez jediného dalšího slova ho políbil.

O sto padesát kilometrů dál se Ritsuka náhle probudila a posadila se. Ztěžka oddechovala a v prstech drtila lem své přikrývky.
"Co se děje, nee-chan?" zamumlala ospale Kyouko, kterou probudilo zavrzání postele. Ritsuka si promnula kořen nosu a snažila se uklidnit.
"Nic… spi… spi dál," zamumlala.
Ritsuka vstala z postele a přešla k oknu. V hlavě jí stále vrtala esemeska od Seijiho. Co to mělo sakra znamenat? Proč od ní chtěl pomoct? S čím? A proč ona?
Odpověď jí napadla hned, jak jí zpráva došla, ale stále se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je špatná. Protože jinak by to znamenalo… nenapadalo jí jiné slovo než průser.
Protože něco jiného bylo, číst o tom knihy. Něco jiného bylo stát uprostřed toho všeho a pokoušet se to rozmotat.
Ritsuka si zoufale prohrábla vlasy.
Snad poprvé v životě nevěděla, co dělat.
Nesměla to říct ani jednomu z nich, to jí bylo jasné. Ale přece… bylo jí jasné, že oni sami s tím nic neudělají. Protože Homura nebyl z těch, kteří by své emoce dávali najevo obzvlášť jednoznačně…

Zabije ho. Určitě ho zabije. Tohle nemůže přežít. Prostě nemůže. Ať se na to díval, z jaké strany chtěl, pokaždé to končilo jeho smrtí. Protože to se přece nedělá, líbat nejlepšího kamaráda, ať už by byl opilý sebevíc.
To všechno běželo Nanamimu hlavou vteřinu před tím, než Homuru políbil. Sotva to však udělal, bylo mu všechno jedno. Už tři týdny toužil tohle udělat.
Teď nebo nikdy, říká se. Nanami si vybral teď.
Přiklekl si k Homurovi blíž a druhou rukou, kterou mu nesvíral triko, se roztřeseně opřel o jeho nohu.
Homura byl tak překvapený, že několik vteřin nebyl schopen vůbec reagovat. Tohle vážně nečekal. A vlastně, kdo by to čekal…
Nanami čekal na chvíli, kdy ho Homura odstrčí. On sám to totiž nebyl schopný ukončit. Ruka, kterou svíral modrou látku Homurova trika, se mu třásla.
Homura natáhl ruku.
Nanami křečovitě zavřel oči a s obrovským sebezapřením se od Homury na několik milimetrů odtáhl. Čekal.
A pak mu najednou Homura zezadu podepřel hlavu a přitáhl si ho k dalšímu, téměř lačnému polibku. Nanami by byl překvapeně vyjekl, kdyby neměl rty zaměstnané trochu jinak.
Cítil na krku jemný dotek Homurových prstů, které ho držely stále na dosah.
Když se na to Nanami díval zpětně, dost pochyboval, že Homura byl začátečník. Buď ho provokoval kolosální lží, anebo měl dar od Boha.
Tak jako tak, ať už byl Homura opilý a nezkušený sebevíc, Nanami nevěděl, co by mu vytkl, kdyby se ho Homura nedejbože ptal, co by mohl zlepšit.
Nanami cítil na své rozpálené tváři chladivé prameny Homurových vlasů.
Na okamžik se od sebe odtáhli a prudce oddechovali. Nanamimu přišlo, jako kdyby uběhl maraton. Ve tmě viděl jen lesk Homurových očí.
Uběhly dlouhé tři vteřiny, než to Nanami nevydržel a znovu se k Homurovi nepřitáhl. Ten však nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo.
Aniž by si to alespoň jeden z nich uvědomovali, každým okamžikem si byli blíž a blíž, a to ne jen obrazně řečeno.
Nanami se postupně přesunul do kleku nad Homuru a rukou, kterou nedržel, teď už zbytečně, jeho triko, mu z čela odhrnul prameny mokrých vlasů. Nakonec mu ruka poklesla až na Homurovo rameno.
Ani jeden si nebyl jistý, kam až to může zajít. Jakékoliv zábrany totiž asi před hodinou utopili v něčem, co mělo na etiketě namalovaný ananas, pití uvnitř však ananas určitě nevidělo ani z vlaku.
Nanamiho napadlo, že tu poznámku o Mizukině kombinéze si mohl odpustit. Protože to byla vlastně ona, která tuhle situaci zařídila. Sice hodně velikou oklikou, ale zařídila.
Homura naklonil hlavu na stranu a pomalu, ale jistě přebíral iniciativu. Nanami mu to ulehčil, když se mu téměř naprosto podřídil. Na každý, byť sebejemnější, dotek ihned reagoval.
A pak najednou, v okamžiku kdy Nanami začal Homuru stahovat na postel, se ode dveří ozvalo nesmělé zaklepání.
"Ehm… Homuro-kun, Nanami-kun…" Meiko.
Najednou to bylo pryč. Nanami se od Homury odtáhl a jeden vypadal překvapeněji než ten druhý. Ztěžka oddechovali a vyměňovali si dost vystrašené pohledy. Nakonec se Nanami prudce vysmekl z Homurova sevření a skulil se z postele na zem. Rychle se zvedl na nohy a vrhl po Homurovi poslední zoufalý pohled, než vyrazil ke dveřím.
Rozrazil je a div, že jimi nezlomil Meiko nos. Proběhl kolem ní, klopýtavě zatočil a zmizel Homurovi z očí. Ten jen nechápavě seděl na posteli a snažil se přijít na to, co se tu právě stalo. Chytil se za čelo. Z pití ho bolela hlava. Pochyboval, že si ráno bude z téhle noci pamatovat víc než jen pár zmatených útržků. Nevěděl, jestli je to dobře nebo ne.
"Homuro-kun?" ozvala se ode dveří nejistě Meiko. Nic nechápala.
"Můžeš mě nechat samotného, Takahashi-san?" dostal ze sebe nakonec Homura a byl rád, že ve tmě pokoje není vidět, jak pomalu rudne. "Potřebuju… já… potřebuju…"
"Co potřebuješ, Homuro-kun?"
"Potřebuju pomoct…"

Přesně o osmdesát tři vteřin později skočil Nanami po hlavě do první závěje, kterou před chatou uviděl.
Přesně o šedesát sedm dní později si celou tuhle akci zopakovali naprosto střízliví.

Dodatek autora na anime-manga:
VAROVÁNÍ:
Tato kapitola může způsobovat vnitřní krvácení, širokou škálu srdečních příhod, nebo nutnou potřebu přivodit si kóma opakovanými údery hlavou o desku stolu.
Autorka nenese žádnou právní zodpovědnost za váš stav po přečtení.
♪♫~La~la~la~la~la~♫♪
Tak varování bychom měli, teď k tomu zbytku. ♥
Na začátek bych chtěla říct, že jsem zřejmě průhledná jako izolepa, protože moje plány už asi před třemi kapitolami někdo odhalil. Pokoušela jsem se viníka zpětně dohledat, abych mu pořádně vynadala, ale nějak se mi to nepodařilo =D
Stalkování vás zřejmě bavit nepřestalo a proto si tu nenápadně udělám reklamu, kde mě můžete stalkovat dál. TADY <- můžete najít můj skromný blog s mou tvorbou. (<-Toto není podprahová reklama)
Ještě jsem chtěla zmínit, že tu pro vás mám další ilustraci ZDE! Doufám, že se vám bude líbit =D
Co víc dodat? Snad jen, že tohle je TA DLOUHO OČEKÁVANÁ DVANÁCTKA, KŇÁÁÁ! Kterou si zpětně ráda pročítám i já.
Znovu opakuji, že za vás nenesu zodpovědnost.
Za tuhle kapitolu mě sežerete zaživa =D
Těším se na komentáře, ať už budou jakéhokoliv rázu!
Já jsem tak zlá! ♥

Ilustrace:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 E-Fox E-Fox | 14. ledna 2013 v 20:56 | Reagovat

Anooo XD *konečně se dočkala* já věděla, že když jsem místo učení raděj četla další díl Sparkless tak že jsem udělala dobře... ehm mno, to možná říkám te´d ještě uvidím, co řeknu na písemce no :D ale i tak to stálo za to :D četla jsem to asi dvakrát jednou protože proto a po druhé protože se všichni dohodli, že mi na tuhle kapitolku nedají svatý pokoj :D ale... :3 no co na to vlastně říct XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama