Sparkless - Kapitola 11.

29. února 2012 v 21:35 | Dyamirity |  Sparkless
Another chapter ♥
DOOM bude zítra. Na 1000% procent. Na 1500% Určitě!!
Co k téhle kapitole? Homura ukazuje svou pijanskou stránku osobnosti, trošku zimní atmosféry (uvědomte si, že Sparklesse jsem psala v létě) a pokus o další vyznání.


"Jsme jen kamarádi."
"To povídej někomu, kdo ti to uvěří!"
"Říkám, že jsme jen kamarádi, sakra!"
"Jasně, Seiji-kun, jáásně!"
"Přestaň mě rozčilovat! Přestaň!!"
"Ale pročpak?"
"Protože se odmítám hádat sám se sebou!"
"Suchare…"


Oběd absolvovali mlčky. Stejně tak i cestu k zamrzlým vodopádům, které ležely jen patnáct minut chůze od chaty Touhou. Ne, že by si neměli, co říct. Prostě nevěděli jak.
Navíc Mizuki v teple pookřála a začala zase dorážet na Nanamiho, který z ní po několika minutách pěnil. Měl chuť jí nějak vážně ublížit. Přetáhnout něčím tupým a s životem neslučitelným po hlavě.
Nanami byl však slušně vychovaný mladý muž a proto se pokoušel tvářit, že ho její přítomnost neznechucuje a že ji dokonce vítá.
Nálada se mu zvedla, až když dorazili k vodopádům. Yamada jim sice popisoval, jak jsou krásné, oni však znali jeho pohled na svět, v němž i zvířecí mršina měla své kouzlo a stála za to, aby byla obdivována.
Zamrzlé kaskády ale vypadaly jako z pohádky.
Když třída vyšla zpoza zatáčky a vodopády se jí konečně dostaly do zorného pole, překvapeně zpomalila.
Z vysoké skály spadal mohutný vodopád, který se ve výšce několika metrů nad zemí rozbíjel a několik velikých, vodou ohlazených kamenů. Z těch pak voda stékala dolů na další patro kamenů. Odtamtud už spadala do jezírka, přes nějž vedl úzký dřevěný můstek.
V létě voda proudila, bublala a hlasitě hučela, nyní se však změnila v masu ledu, po jejímž povrchu líně kanuly pomalé pramínky vody.
Dlouhé, neposkvrněné rampouchy, vypadající jako výtvory sklářského mistra, se leskly v poledním slunci. V údolíčku vládlo ticho přerušované jen tichým zurčením vody a občasným zacinkáním rampouchů.
Profesor Yamada se s úsměvem ohlédl na šokovanou třídu a pomalu došel k dřevěnému mostu. Z něj se dalo na ledové varhany téměř sáhnout.
"Tak, co tomu říkáte?" zeptal se vesele. Nikdo ze třídy nebyl schopen odpovědět. Dokonce i Nanami se svými věčnými poznámkami byl potichu.
Takhle působilo kouzlo ledových kaskád.

Nanami seděl na mostě, nohy prostrčené mezi dřevěnými tyčemi zábradlí a okouzleně pozoroval vodu tekoucí po zledovatělých kamenech.
Špičky bot si téměř máčel v zamrzlém jezírku, čelem byl opřený o zábradlí a v rukou svíral dvě z tyčí.
Když za sebou uslyšel na prkenném mostě kroky, ani se neotočil.
Homura se posadil vedle něj, neřekl však ani slovo.
Chvíli poslouchali, jak jejich třída, usazená na několika lavičkách vytesaných z hrubého kamene, které stály opodál, hlasitě debatuje o kráse ledové skulptury. Po několika minutách se Homura s povzdechem lokty opřel o zábradlí a hlavu si položil na předloktí. Nespouštěl přitom z očí jiskřící led.
"Díky, Nanami," řekl nakonec.
Nanami byl rád, že má před sebou něco, na čem by mohl mít upřené oči, a nemusel jimi těkat, aby se vyhnul Homurovo zelenému pohledu.
"Nemáš zač."
"Mám. A ty to víš," odporoval mu Homura zatvrzele.
Nanami se usmál. "Dobře. Máš zač. Budu tě kvůli tomu nutit, abys mi do konce života sloužil. Budeš můj osobní šerpa a poskok!"
Oba se zasmáli. Byl to jeden z mála okamžiků, za celou dobu, co se znali, kdy se neměli chuť navzájem zabít, zmrzačit nebo zesměšnit. Okamžik tichého míru.
"Seiji?"
"Hm?"
"Já…" začal Nanami pomalu a zvažoval každé svoje další slovo. Nerad by skončil s hlavou rozraženou jedním z těch kamenů, na které se zrovna díval.
"Já… no…" pokoušel se začít větu, která mu už tak dlouho vázla v krku, ale chtěla zoufale ven.
"Chci jen říct, že…"
Homura se na něj překvapeně otočil, znepokojen Nanamiho náhlým koktáním. Sotva Nanami zachytil jeho tázavý pohled, věděl, že nedořekne.
Odvrátil hlavu a svěsil ramena. "Nic," povzdechl si, "Nech to plavat."
Homura si ho ještě chvíli zkoumavě prohlížel, než se vrátil zpátky k obdivování ledového vodopádu. Nanami jen zaryl prsty do příček zábradlí. Další pokus, další selhání.

Ke zklamání většiny třídy se po další půl hodině zvedli a vydali se zpátky k jejich chatě. Homura se protáhl a promnul si ztuhlý krk. Už se těšil do vařící sprchy a do postele. A to byly tři hodiny odpoledne.
Zítra touhle dobou budou nastupovat do autobusu domů, napadlo ho.
Trochu ho to mrzelo. Tady, na Kuroyamě, se mu všechno zdálo tak vzdálené, jako kdyby to nebyla ani pravda. Jeho rodiče, sestry i rváči z celého města, kteří ho chtěli pokořit. Tady to bylo nereálné. Možná proto měl pocit, že co se stane tady, nemůže nijak ovlivnit život mimo Kuroyamu.
A taky se mu zdálo, že se tu chová jinak, jako kdyby se nemusel tolik přetvařovat. Ano, byl tady sice se svou třídou, ale bylo to jiné.
Seskočil z jedné závěje a chvíli počkal, dokud za zády neuslyší tupý náraz značící, že Nanami je pořád za ním.
Nanami se choval zvláštně. A vlastně i on sám se k Nanamimu choval… ne vyloženě divně… spíš… jinak. Jinak než doma.
Zavrtěl hlavou a přidal do kroku.

"Ááá, postýlka!" zvolal oslavně Ichirou a po hlavě padl do postele. Postel zaskřípala, ale zůstala stát. Nanami mezitím prohlížel jejich novou postel. Vypadala bytelněji, a i když se o ni opřel, naklonil se jen o pár centimetrů. To ho dostatečně uklidnilo, aby se pokusil na ní vylézt.
Skřípění postele bylo znatelně slabší než včera a zdálo se, že tahle postel se pod ním v nejbližší době nepropadne. Ještě na zkoušku několikrát poskočil, aby ozkoušel její stabilitu, ale to hlavou narazil do stropu a raději si sedl. Chvíli se rozhlížel po pokoji ze svého nového stanoviště, než se rozvalil na polštář a protáhl se.
Cítil, jak se mu povolují promrzlé svaly.
"Koukám, správce na tu postel nezapomněl," poznamenal Homura, když vešel do dveří a unaveně se posadil na dolní matraci. Nanami místo odpovědi zamručel jako kočka ležící na sluníčku.
"Nevím, jak vy, ale já jdu do sprchy," pokračoval Homura a sklonil se pod postel, odkud vytáhl svou tašku, "protože i když vodopády za to stály, jsem zmrzlý jako preclík."
Nanami se na horní posteli převalil čelem ke zdi.
Sotva Homura odešel, ve dveřích se objevila Mizuki. Už byla ze své odpudivé modré kombinézy převlečená a usmívala se od ucha k uchu.
"Nanami-kún?" zatrylkovala a vešla do pokoje. Nanami se ani nehnul. Ichirou a Keigo na druhé posteli se po sobě podívali.
"Víš, dneska večer chceme s holkami uspořádat menší… jak to říct…"
Ožíračku, napadlo Nanamiho okamžitě. Tohle znal.
"Řekněme menší oslavu na ukončení výletu," zakončila větu Mizuki. Nanami se ušklíbl, i když to ona nemohla vidět.
"A já… my jsme si říkaly, jestli byste nechtěli přijít."
Nanami nereagoval.
"Po večerce," doplnila nejistě Mizuki, jako kdyby si nebyla jistá, že jí Nanami rozuměl. Ten se s povzdechem na posteli posadil a přejel ji čokoládově hnědým pohledem. Mizuki se ošila, ale pokoušela se udržet si eleganci.
"No dobře." Nanami se falešně usmál a prohrábl si černé vlasy.
"Buďte u nás v jedenáct," zahihňala se Mizuki, otočila se na podpatku a vyšla z pokoje. Nanami zasténal, chytil se za čelo a pozadu padl zpátky na postel, která naštěstí stále držela.
"Co se děje, Nanami-kun? Nevypadáš jako typ, kterému by se představa, že se bude do noci opíjet s bandou spolužaček, příčila," zeptal se nejistě Keigo a pokoušel se dostat Ichiroua ze své postele.
"Ne, to ne, spíš… nějak nemám náladu," pokrčil rameny Nanami a stále hleděl ke dveřím, v nichž před okamžikem zmizela ta blonďatá nádhera.

"Nikam nejdu," zavrčel Homura, ležící na své posteli, s rukama založenýma za hlavou. Nanami, který se nakláněl přes zábradlí své postele a shlížel na něj dolů, se zamračil.
"No tak, Seiji, pokus se trochu zapadnout do kolektivu!" dorážel na něj zoufale. Představa, že by strávil celou noc jen v přítomnosti svých spolužáků bez Homury ho totiž děsila už asi dvě hodiny, po jejichž dobu se pokoušel Homuru přesvědčit, aby šel s ním.
"Stejně se tam s tebou počítá a ty budeš mít jen větší šanci, že tě třída přijme!"
"Nemám zájem," pokrčil rameny Homura. Oči měl zavřené, ale obočí měl svraštěné u kořene nosu. "Jsem samotář. Nepotřebuju mít kolem sebe pořád hromadu otravujících lidí!"
Nanami zalomcoval prknem, kterého se usilovně držel, aby se mohl vyklonit co nejvíc přes okraj postele. "Seiji, přece mě v tom nenecháš! Já tam sám nejdu!"
"Tak nechoď," usadil ho chladně Homura.
"Ale…" snažil se Nanami přijít na nějaký důvod, proč oba dva musí jít.
"Vem si to tak… máme tu dvě flašky. A zpátky je přivézt nemůžeme!" zkoušel to a v hlase už mu jasně zazníval tón zoufalství.
Homura pootevřel jedno oko a zahleděl se na Nanamiho, který se k němu nakláněl přes římsu vrchní postele. Černé vlasy mu spadaly do tváře a on si je v jednom kuse odhrnoval z očí, aby na Homuru viděl.
Povzdechl si.
"Na hodinu," zamumlal nakonec poraženě a oči zase zavřel.
Nanami se usmál a stáhl se zpátky na svoji postel. Vyhrál! Vážně vyhrál! Zamával rukama nad hlavou a předvedl improvizovaný tanec vítězství vsedě. Byl rád, že Keigo a Ichirou byli dole v kiosku a ničili si zrovna zubní sklovinu nepřeberným množstvím cukru.
"Nanami?"
"Hm?" zarazil se Nanami v polovině pohybu.
"Ale až řeknu, vracím se. A je mi jedno, jestli tam zůstaneš nebo ne. Prostě mě nebudeš přemlouvat, dobře?"
"Jistě, Sei-chan!"
Homura Nanamiho postel zespoda prudce nakopl, až Nanami vyjekl a nadskočil, div si nerozrazil hlavu o strop.
"To, že mi říkáš křestním jménem, už jsem nějak překousl, ale jestli mi ještě jednou řekneš Sei-chan, prokopnu tě oknem, než napočítáš do tří!"
"Jistě, Sei-ch… chci říct, jistě, Seiji,"
"Chytrej kluk. Pochopil…"

I přes halasné protesty byla večerka ustanovena na deset hodin. Měli proto ještě hodinu po večerce čekat, než se mohli přesunout k holkám na pokoj.
Homura byl pořád otrávený a jeho nálada se pohybovala u bodu mrazu. Nanami na tom nebyl o nic líp. Seděl na své posteli a pokoušel se najít signál.
"Seiji?" ozval se asi deset minut po zavelení večerky. Homura ze spodní postele zamručel na znamení, že ho poslouchá.
"Můžu tě o něco poprosit, ještě než půjdeme k holkám?"
"No?" zeptal se opatrně Homura a zašustění peřin Nanamimu naznačilo, že se posadil.
"Prosím tě, mohl bys ode mě držet dál Mizuki?"
Ichirou z vedlejší postele pobaveně vyprskl smíchy. Keigo ho v příštím okamžiku umlčel kopancem do postele.
Homura se zvedl z postele, postavil se na matraci a chytil se za prkno, které Nanamiho chránilo před střemhlavým pádem z postele, kdyby se v noci moc horlivě převaloval. Naklonil hlavu a povytáhl obočí.
"Proč?" zeptal se.
Nanami zaklapl mobil, podrbal se ve vlasech a nejistě pokrčil rameny.
"Mizuki je… Mizuki… jak to říct…"
"Toho, že Mizuki za tebou dolejzá jsem si všiml i já, v čem je problém?"
"Je strašně otravná a není schopná pochopit, že nemám zájem!" snažil se mu vysvětlit Nanami a pozoroval prasklinu na stropě, ve které právě zmizel pavouk. Po chvíli ji zase opustil a s kmitajícími nožičkami přeběhl po stropě směrem k pavučině v rohu místnosti.
"Fajn," pokývl k Nanamiho překvapení nakonec Homura, pustil se jeho postele a zase se svezl k sobě.
Nanamiho napadlo, jak to, že když si Homura všiml Mizukina zájmu o Nanamiho, tak proč si nevšiml Meičiny zoufalé snahy upoutat jeho pozornost. Odpověď byla prostá. Homura byl jednoduše ignorant.
Nanami pohlédl na mobil. Na rozzářeného displeji svítily číslice 22:14. Ještě tři čtvrtě hodiny. Povzdechl si a pustil mobil na peřinu.
Každou minutu se mu tam chtělo míň a míň.
Kdyby však tušil, co ho tam čeká, rozhodně by neváhal…

"Hej, Nanami, vstávej! Nanami! Nanaaamiii! Hej! Shirogane, vstávej!"
Nanami rozlepil víčka při zvuku svého jména.
"Hm?" zamumlal rozespale a zvedl se na loktech. Zřejmě během těch pětačtyřiceti minut musel usnout. Homura se ušklíbl.
"No, na to, že chceš pít, až do noci jsi nějakej zničenej," řekl posměšně a bezděčně mu urovnal rozcuchané vlasy. Na to se pustil postele a seskočil na zem. Nanami zamžikal.
Homura si povzdechl. "Dělej, Nanami! Kluci už dávno šli!" popoháněl ho.
Nanami něco zamručel a pomalu se dal do slézání postele. Nakonec to v pořádku zvládl a stanul na pevné zemi. Nazul si zářivě zelené boty a protáhl se.
"Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se, promnul si oči a rozhlédl se. Pokoj byl ponořen do tmy a jediné světlo sem proudilo z chodby pootevřenými dveřmi.
Nanami se natáhl a ze žebříku své postele stáhl slunečnicově žlutou košili, kterou si přetáhl přes bílé triko, co už měl na sobě.
"Kde jsou ty lahve?" zeptal se a zmateně se rozhlédl.
"Ichirou a Keigo už je vzali. Už jsou tak deset minut pryč."
Nanami byl pořád trochu dezorientovaný jako každý, koho probudí po hodině spánku. Homura ho musel nasměrovat ke dveřím a v podstatě ho vyvést ven.
Před dveřmi zabočili doprava, minuli jedny dveře a u druhých, na kterých visela na křivo pověšená čtrnáctka Homura opatrně zaklepal. Přitom se obezřetně rozhlížel. Poslední, co teď potřebovali, byl profesor Yamada, který by je načapal před dívčím pokojem.
Dveře se otevřely a objevila se v nich zrzavá hlava. Meiko zrudla, když uviděla Homuru a proto rychle otevřela dveře dokořán a pustila je dovnitř. Nanami se jí nedivil. Homura měl na sobě modré triko bez rukávů, které mu odhalovalo svalnatá ramena.
Pokoj, asi o polovinu větší než jejich byl plný lidí. Kromě Mizuki a její slepičárny, kluků z jejich pokoje tam byli i sportovci ze sedmnáctky a trojice holek z patnáctky. Uprostřed místnosti stál stolek, který tam někdo přetáhl od okna a který doslova přetékal nejrůznějšími lahvemi.
Homuru napadlo, že na to, že nikomu nebylo víc jak sedmnáct (přičemž on byl ze třídy třetí nejstarší, hned po Sayuri a Kentarovi, který byl jedním z počítačových maniaků), jsou docela dobře zásobeni.
"Konečně jste tady!" Mizuki seděla na jedné posteli, na níž ležel růžový přehoz, a v ruce svírala plastový kelímek.
"Nanami nebyl k probuzení," pokrčil rameny Homura a usadil se na jednu z postelí.
Nanami si po chvilce zaváhání přisednul mezi něj a Meiko. Ta na něj vrhla ublížený pohled, on si ho však nevšímal. Ano, žárlil na ni, ale co s tím měl dělat? Byl rozhodnutý držet Meiko od Homury stejně, jako Homura slíbil, že bude Mizuki držet od něj. Mizuki sedící naproti němu vypadala značně rozladěně. Zřejmě si myslela, že si Nanamiho posadí k sobě a celou noc mu nedá pokoj.
Když však zjistila, že sedí mimo dosah jejích perfektně upravených nehtů, rozhodla se ho zlanařit alespoň svým vyprávěním. Spustila svým vysokým nosovým hlasem.
Nanami zamžikal. Mizukin hlas byl jako hřebík do hlavy, obzvlášť když se právě probudil. Natáhl se ke stolku. Tahle situace měla jediné řešení. Opít se.

Přesně o sto třicet šest minut později Homura přepil svůj limit o celé dvě deci.
Přesně o sto šedesát jedna minut později se Nanami posadil pod sprchu a víc jak dvě hodiny seděl v proudu ledové vody.

Dodatek autora na anime-manze:
Vaše škemrání dopadlo na úrodnou půdu. Ano, je to tak, jedenáctku přidávám ani ne 24 hodin po desítce.
Jak jsem měkká. Stydím se za sebe... ale což, konec sebelítosti a teď k věci. Poznámky se mi čím dál tím víc protahují, ale zjistila jsem, že vám to nevadí.
Naprosto jste mě šokovali rychlostí: Sparkie byl přidán ani ne dvě hodin a už u něj bylo sedm komentářů. A než jsem je stihla dočíst, byly tam další dva. O_O
Napadá mě jedno nevinné slovíčko: sta~lki~ng.... ne, že bych si stěžovala =D Tyhle komentáře mě vážně moc potěšily a nejen proto, že mi hned několikrát byla vyznána láska.
(Poznámka: Když mě budete třikrát denně krmit, jsem ochotná se k vám nastěhovat ♥)
Ale ke Sparkiemu: Nanami je díl od dílu větší ťulda, Homura se sice snaží tvářit jako drsňák, ale pomalu propadá jeho kouzlu (jako některé čtenářky) a ty dvě mrchny Mizuki a Meiko pijou krev komu můžou. Homura tu zrzavou pipku neměl vůbec zachraňovat...
Možná jste si všimli, že tohle je 11. díl... což znamená? Dávali jste ve škole pozor? Jaké číslo je po jedenáctce?
Hm? Hm?!
Ano, je to DVANÁCTKA! Takže pěkně čekejte ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adél Adél | 29. února 2012 v 22:38 | Reagovat

Víš jak ti zaručeně hrábně? pustíš si Mozarta, Vivaldiho a potom 2ne1, Karu, Super junior, Girls generation... atd............. T_T

2 Dyamirity Dyamirity | 1. března 2012 v 9:33 | Reagovat

[1]: Jo tak takovýhle skoky znám =D

3 Bleach Bleach | 1. března 2012 v 16:24 | Reagovat

Som teda riadne zvedavá, čo sa nabudúce udeje... daj ďalšiu kapitolu rýchlo, ináč budem musieť aj ja dočítať na anime-mange :D
P.S.: Bude aj SHI-team?

4 Dyamirity Dyamirity | 1. března 2012 v 16:53 | Reagovat

[3]: Ten bude zítra nebo pozítří =3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama