Únor 2012

Sparkless - Kapitola 11.

29. února 2012 v 21:35 | Dyamirity |  Sparkless
Another chapter ♥
DOOM bude zítra. Na 1000% procent. Na 1500% Určitě!!
Co k téhle kapitole? Homura ukazuje svou pijanskou stránku osobnosti, trošku zimní atmosféry (uvědomte si, že Sparklesse jsem psala v létě) a pokus o další vyznání.


"Jsme jen kamarádi."
"To povídej někomu, kdo ti to uvěří!"
"Říkám, že jsme jen kamarádi, sakra!"
"Jasně, Seiji-kun, jáásně!"
"Přestaň mě rozčilovat! Přestaň!!"
"Ale pročpak?"
"Protože se odmítám hádat sám se sebou!"
"Suchare…"

Uzávěrky všude kolem

29. února 2012 v 11:05 | Dyamirity |  Moje výšplechty
-Apatieee-
Asi nikdy nebudu spisovatelka. A pokud ano, tak mi z toho šibne, respektive šibne z toho mé editorce. Mám totiž velice roztomilou vlastnost dokončovat práce (např. do soutěží) těsně před uzávěrkou. U Urbal legends (u kterých stále čekám na výsledky, mimochodem) jsem měla rezervu asi šesti hodin. U příspěvku do Vějíře (držte mě a Kakoichimu palečky!!) jsem měla rezervu asi... hm... půl hodiny?
Muselo se to odeslat do 28.2. Já svůj příspěvek odeslala asi v půl dvanácté a to s nervy nadranc, protože... znáte zákon schválnosti? TO se mě drží nehty!
Dokončím si takghle komix, na hodinkách ještě hodina. Tak hupky dupky na e-mail a chci poslat svůj -awesome- díl Vějíře, když najednou: Stránku nelze zobrazit.
FUUUUUUUU!!
Začala jsem panikařit. Tohle už se mi jednou stalo, když jsem chtěla Selině poslat SHI-team a musela jsem to přeposlat Hate, aby jí to poslala. No, problém byl v tom, že v půl dvanáctý těžko seženete někoho, kdo by vám takhle pomáhal. Vlastně, v mém VIP seznamu na ICQ byla jen Svítící nadporučík. A tak jsem začala obtěžovat jí.
Málem jsem se rozbrečela. Pět dní skoro nepřetržité práce (pokud nepočítám školu a kroužky) a teď to nebudu moct poslat.
Nakonec se mi to povedlo přes gmail a mohla jít skoro ve dvanáct v klidu spát. Naštěstí (bohužel?) jsem nemocná, takže to ani tak nevadilo. Skolila mě Rýmička a navršený stres z přehrávek, výstavy, uzávěrky vějíře a... tak nějak celkově. Takže teď jsem v klídku doma, odpočívám a hlavně, což je moc příjemný pocit, vím, že teď zase můžu chvíli psát a kreslit, co budu chtít a nebude mě tlačit žádný termín.
Takže konečně dodělám DOOM, art trady a tak podobně.
Ano, slyšíte dobře, konečně bude DOOM!

Dyamirity

So little time

21. února 2012 v 22:14 | Dyamirity |  Moje výšplechty

Ókej, lidi, začíná to se mnou být vážný.
Nic nestíhám a teď nežertuju. Sotva jsem poslala povídku do jedný soutěže, jedu na soustředění, pak připravuju výstavu a najednou BUM, přijde e-mail, jestli se teda ráčím něco poslat do českýho sborníku mangy Vějíře. Jejdanánku!
Nic nestíhám!! Pomoc! Už si musím dávat lístečky na nástěnku, abych nezapomněla na nic důležitýho.
To je fakt smutný. Navíc musím začít s povinnou četbou a Hate mi slíbila BBC Sherlocka...
Ughuhuh... asi začnu fetovat. Nebo spíš brát !něco na posilněnou" =D =D
Nemůžete mi poradit?
Sakra, te´d jsem si vzpomněla, že mám ještě nějaky trady... oh shit.
Koukám, že tohle je další článek beze smyslu, kde si stěžuju, jak nemám čas a jaká jsem chudinka. Už vás musím nudit. A navíc jsem vám slíbila i DOOM a SHI-team. Už to mám skoro hotový. U DOOMu mi chybí už jen stránka a u SHI-teamu asi jenom pět stran na dostínování. I když musím udělat tu mangu do Vějíře. Nějaké návrhy? Původně jsem chtěla dělat něco ze SHI-teamu, ale spíš udělám něco z Disturbing Dreams. To je mimochodem souhrný název Sparklesse, Marionette a spol.
Jdu spinkat, poslední dobou jsem nějaká unavená. Lehnu, spím a ráno vstanu z mrtvých.
Dobrou noc.

Dyamirity

BIG YOUTUBE TROL FAIL!

16. února 2012 v 19:38 | Dyamirity |  Moje výšplechty

Víte, já jakožto yaoistka leccos vydržím, ale co je moc, to je moc. A tohle už je moc!
Před jistou dobou začal někdo velice podle nahlašovat nejrůznější super kchůl účty s tím, že na ně má autorská práva. Už mi takhle zrušili tři milované účty.
1. chohakkai, moji zásobitelku ZoSan doujinshi
2. Treetopfan, zásobitelku tanečních videí s kjůtovníma japoncema (říkejte tomu úchylka, já tomu říkám láska)
Ale totálně to zabili tím, že skončil i Amonderevex. Amon! Můj. Zásobitel. Nico. nico. Videí.
Chápete to?! Nico Nico Videa! Písničky! Moje milované japonské písničky od super talentovaných anobnymních zpěvíků!
Ale co je nejhorší, od něj pocházejí všechny moje videa s Gerem!
S GEREM!
Úplně slyším, jak admini youtube na mě dělají Trololololo.
Buhuhůů!


To bolí.
Vraťte mi moje videa!
Fňuk.

Dyamirity

Kiss chart

9. února 2012 v 21:28 | Dyamirity |  Galerie
Vždycky se mi líbily Kiss charty, kterých je plný zerochan... říkala jsem si, že si taky možná jednou nějaký udělám, jen jsem nevěděla s kým.
No a dneska mě to napadlo. Mám čtyři shounen-ai páry. Chart má čtyři okýnka. Počty byly tedy jednoduché.
Chvíli mi trvalo, než jsem je rozdělila. Pusa na rty byla jasná: Nanami a Homura. A ten zbytek byl vlastně jen los.
Z těchhle čtyř znáte jen dvoje, ty spodní, z Marionette a Sparklesse.
Ti vrchní jsou ze zatím nezhotovených Echoes a Two Weeks. Konečně jsem pojmenovala hrdiny i z Echoes. Midori Tomohisa (napůl blonďatej seme) a Sakuraga Tori (naštvanej uke). Sakuraga, Sakuraga, Sakuraga... tím si ještě nejsem jistá. Každopádně jsem možná vymyslela souhrný název pro všechny ty povídky.
Disturbing dreams.
Jen mě napadá, jestli to v angličtině nevypadá jako... ehh... však vy víte... chjo...
Už tu nebudu dál kecat. Enjoy.

Uke's rebellion

8. února 2012 v 19:33 | Dyamirity |  Galerie
Nechápu, co mě to popadlo, že jsem udělala tohle!
Nanami a Remyuu... Remyuu by nepřežil ani kdyby na Nanamiho položil jeden prstík, natož tohle...
Nevím proč, ale Remyuu je na semeho jako stvořený. Kdyby neměl Shimejiho, tak bůhví...
Nějak jsem se v tom SAI rozkreslila. No, snad se líbí.
Těm, kteří nemají rádi yaoi se omlouvám.


School canteen

5. února 2012 v 19:01 | Dyamirity |  Galerie
Jak jsem zrpovoznila PTS, nějak jsem se rozkreslila. Jde to rychle, jde to snadno... a tak vznikl další strip, tentokráte na téma Školní jídelna. No řekněte, není to u vás ve školní jídelně stejné?


Pure sexiness

4. února 2012 v 22:23 | Dyamirity |  Galerie
Tohle prostě nepotřebuje komentář. Tohle mluví samo za sebe!! Už strašně dlouho jsem to chtěla udělat... Aiira jen v té jeho bundičce. Kyáááh. Enjoy him!

Slinty slint.

True story

4. února 2012 v 10:35 | Dyamirity |  Galerie

Tento strip vznikl na popus odřeknutého plesu. Nějak jsem měla potřebu vysvětlit, proč jsem si to na poslední chvíli rozmyslela. Zároveň jsem nějak zrpovoznila přítlak na tabletu z čehož mám sperradost =D

Dyamirity

U tety Gréty - Lyžák 2012

3. února 2012 v 20:07 | Dyamirity |  Reporty
-Tak a je tu slibovaný report z lyžáku-

-Pokud hledáte Dyami-chan, jsem ta napůl schovaná lady v růžové mikině-

Tak. Odkud bych začala? No... asi si to rozdělím zase na části, ono se to píše líp.

Cesta
Jeli jsme autobusem, přirozeně. Bohudík to nebyl nějaký danko bus, který má tendenci trousit součástky, ale vcelku kvalitní dálkový bus, který měl dokonce na zadní části sedadla přimontované takové ty malé plastikové stolečky jako jsou v letadle. Ne tedy, že by ty štolečky byla nějaká výhra. Upřímně řečeno, dosti mě iritovaly, protože pořád padaly a mám od nich kolena samou modřinu.
V buse jsme měli sedět starší vzadu, mladší vepředu. Nějak se to nepovedlo, takže za uchem mi tam celou cestu štěbetaly nějaké sekundánky, které jsem měla chuť už po hodině prohodit oknem. Protože nás byl lichý počet, seděla jsem taky se sekundánkou, ale byla fajn a tak mi to ani nevadilo. Cesta proběhla v duchu očekávání, potichu hraných filmů a nedostatku zastávek na záchod. Zastavili jsme totiž jednou v Čechách a bylo nám řečeno, že za půl hodiny nám bude zastaveno ještě jednou. Překvapení ovšem bylo, že se žádná další zastávka po půl hodině nekonala. Ani po hodině a dokonce ani po hodině a půl. Prý, že si mysleli, že jsme všichni byli na té první (jakože nebyli) a že další není potřeba. Nakonec jsme si tu zastávku vydupali a když jsem začala být dokonce trochu hysterická (to jste mě totiž ještě neviděli, když potřebuju na záchod!!) tak to najednou šlo. Pak nám zastavili ještě jednou, ale řekněte mi... není to přece jen málo na desetihodinovou cestu?


Příjezd, penzion tety Gréty a ZVD (závady všeho druhu)
Když autobus konečně zastavil, první věc, která mě napadla bylo: Prosím, ať tady stavíme jenom na záchod. Víte proč?
Protože i když z té chaty bylo ve tmě podvečera houbeles vidět, okno kuchyně svítilo do tmy a řeknu vám, že kdyby TAM zavolali Pohlreicha, tak by se zebl*l hned ve dveřích. Náš výraz při pohledu na rposvícené okno byl zhruba:
O______________________________________o
No ale, co se dalo dělat, popadli jsme svoje zavazadla a nacpali jsme se do malinkaté haly. Smrdělo to tam jako v kabinetu našeho profesora bižule (takový ten pach zatuchlého kouře a nikdy nevětrané kuřárny) a hned u vchodu se zelenalo akvárko jehož šupinaté obyvatelky div neklepaly ploutvičkami na sklo a nevolaly o pomoc. No a tak jsme čekali... a čekali... a zase čekali... profesoři řešili pokoje a nějaké jiné pitomosti s majitelkou a my... čekali.
Nakonec jsme se dočkali sdělení, že všechny holky z kvinty (to jest my) jsme v jednom pokoje s VIP číslem 1. Vyvlekly jsme svoje kufry do prvního patra a vstoupily do našeho království.
Oprava: NAMAČKALY jsme se do našeho království.
Byl to pokoj 4x6 a mrňavounkou předsíní a ještě menší koupelničkou se záchodem. Že se vám to nezdá tak hrozné? No dobře, když jsou tam tři lůidé, tak v pohodě. Ale nás tam bylo sedm!! SEDM a KUFRY!
Nebylo tam k hnutí a tak jsme hned po příchodu přestěhvaly stůl a jednu postel tak, aby se tam alespoň dalo procházet. Dobře, rpocházet se tam pořád nedalo a to kvůli mému kufru, který stál v uličce, protože jinam se nevešel, ale pořád se tam dalo pohybovat líp než předtím. Nehledě na to, že jsme se zbavily jednoho nočního stolku a to jest tím způsobem, že jsme ho postavily na skříň.
Nějak jsme se rozložily na jednotlivé postele. Vybalovat jsme ani nezkoušely, protože tam nebylo místo.
Mě osobně dost znervózňovala má postel. Jsem zvyklá spát na palandě, prosím, ale na palandě, která:
1)nevrže při sebemenším pohybu, včetně mrkání
2)nemá péra, která vám znásilňují záda a jiné anatomie celou noc
3)je sešroubovaná ze dvou válend a tím pádem:
4)NEMÁ PO OBOU DVOU STRANÁCH DVA METRY VOLNÉHO PÁDU!
Ano, každou noc jsem usínala se smrtelnou hrůzou, že se převalím na stranu a propadnu buď na svůj kufr, tj. směrem do místnosti nebo do mezery mezi postelí a zdí, která měla kvůli výklenku s oknem šířku asi půl metru.
No, ale každopádně, to nebylo to nejhorší.
Závady se začaly řadit do fronty jako na Matějské pouti.
Záchod splachoval jednou za hodinu.
Dvířka od skříňky v koupelně zůstávala v ruce. Doslova a do písmene.
Netopilo se. <- Což je na horách dost problém.
Kikina měla v posteli vypadlá dvě prkna, ale za to si mohla sama, protože kdo by zkoušel, jak se skáče na posteli na které hodlá ještě někdy spát? No?
Naštěstí tam byli i lidé, kteří na tom byli hůř. Přesněji řečeno kluci z prváku. Těm se pokoj doslova rozpadal. Kompletní výčet by zněl asi takto: Postele vrzající při sebemenším pohybu (ještě menším pohybu než u nás), navíc čtyři postele spojené dohromady. To jest, když se pohne jeden ze čtyř, ostatní se nevyspí. Proto museli kluci z horních pater spát na zemi. Dále jim tam chyběly kličky u oken, protékala jim sprcha, záchod jim při každém spláchnutí stříkal do všech stran a aby to klukům nebylo líto, třetí den jim pro jistotu upadlo splachovadlo. Dále díry ve dveřích, pokud si pamatuju tak nějaké trable se skříní a zlatý hřeb: Třetího dne se jim uprostřed noci utrhla garniž (to jest ta věc, co drží záclonu) a spadla na hlavu jednoho toho chudáka spícího na zemi.
No nejeli byste tam hned na dovču?


Jídlo
Ano, jídlo si prostě zaslouží vlastní podrubriku. Protože jak vidíte na obrázku nahoře, je opravdu o čem psát.
Tak zaprvé: Jídelna.
Byly dvě jídelny. V jedné seděli prcci s profesory a v druhé my, starší. S naší jídelnou byla propojena i recepce, kde Gréta, majitelka hotelu, hulila jako tovární komín a ani se neobtěžovala zavřít si dveře. Stejně tak pokuřoval i kuchař, v jedný ruce vařečku v druhý cigáro. Nuž, každopádně, jaká kvalita jídla bude, jsme se dozvěděli hned první večer. Nevalná. Pokud bych měla porovnat všechna jídla, nejlepší byla asi šunka s bramborovou kaší, ale popravdě, co se na tom dá zkazit? Jinak bych to všechno shrnula tak, že Gréta kdysi koupila pytel nějakého koření a to používá do všech jídel. Já, jakožto dcera svého otce, už jsem si za svých šestnáct let na pálivé jídlo zvykla, ale to co vařili u Gréty, to se prostě nedalo. Navíc všechno pro efekt posypávali pažitkou.
Ale teď je na řadě Historka. Historka s velkým H.
Hned první den se nás dosti dotkla jedna věc: v naší jídelně byly lahve vody. Fajn, fajn, něco pít musíme. To jsme si myslely do okamžiku, kdy se Saša (pořizovatelka ilustračních fotek) vrátila z vedlejší jídelny s očima navrch hlavy, že ti malí fakani mají kolu, sprite a ledový čaj.
Pochopte, mě voda nevadí. Já vodu ráda. Ale fakt, že ti hajzlíci mají něco extra, jenom protože Gréta leze do zadku profesorům... no to tedy ne. Dvě lahve byly zkonfiskovány a rozlity v naší jídelně.
No, ale to nenjí to hlavní. To hlavní přišlo o dva dny později u večeře. Byla nám přinesena polévka. Polévka byla vesměs snězena (já jsem ji raději vynechala, protožebyla nějaká borkolicová nebo květáková, teď už nevím jistě) a čekalo se na druhý chod. Řekli nám, že vedle ještě nedojedli polívku, takže musíme počkat. Tak jsme (zase) čekali. A čeho jsme se dočkali? PO HODINĚ už nám to bylo divné a tak jsme zašli do vedlejší jídelny a heleme se! Oni už si papají. Přinesli jim později polévku, ale sotva dojedli, dali jim druhé jídlo a my jsme zatím hladověli vedle. A oni už dojedli, když nám to teprve přinesli. Profesorka prý, ať jdeme na denní rozkaz. Tak jsme jí vyřídili, že jestli nechce, abychom to tam jedli na kolenou, počká si pro změnu ona.
Jinak co se týče jídla: Jíst se daly snídaně a to proto, že jsme každý dostal dvě housky-na víc jsme neměly nárok- a nějaký ten sýr, máslo, marmeláda, nugeta, šunka a kakao nebo čaj.
Mimochodem, věděli jste, že kakao se dá spálit?

-Osazenstvo našeho pokoje + Máňa z vedlejšího čeká na jídlo. Saša chybí, jelikož fotí, Kikina chybí, protože se v té hdoinové pauze rozhodla vysprchovat.-

Lyžování
Tahle část bude nejkratší, protože si nebylo na co stěžovat. Počasí super až na drhý den, kdy trochu sněžilo, ale zima, že namrzalo všechno nezabalené aespoň do dvou svetrů. Byla jsem v nejlepší skupině lyžařů, protože už pár let jezdím s tátou a Fuchs do Itálie. Jediné extra události byli když jsem o jednoho spolužáka ohnula hůlku a jinému pomáhala hledat lyži v několik metrech hlubokého sněhu, což byla docela síla. Jinak jsem přejedená hranolek a párků, protože na sjezdovce se nic jiného jíst nedalo. V Itálii si člověk může dát alespoň Panini nebo pizzu. Ale tady ne, tady jen Bratwurst mit Pommes, pokud nechtěl v restauraci nechat dvacet éček.

-Teta Gréta-

A ten zbytek...
Nuž, co víc dodat. Cestu zpátky jsme přežili. Když to vezmu kolem a kol, ani jsme nepařili, jak jsme měli v plánu. Jen jednu noc trochu a to vlastně zapařil jen jeden spolužák, který pak trochu zvracel... trochu...
Profesoři na nás měli keci, jako kdybychom tam dělali bůhvíco, ale řekla bych, že nic tak příšerného jsme neprovedli. Jasně, trochu jsme si stěřovali, ale jsme puberťáci, proboha...
Myslím, že to by stačilo. Asi jste si udělali obrázek, jaké to tam bylo, ne?
Možná ještě jednu věc a to k tetě Grétě: Gréta, majitelka hotelu, se ve skutečnosti jmenovala Betii, ale my jsme si ji hned první den přejmenovali na Grétu, Gertu, Gertrudu nebo Truddi, každý měl to svoje... protože ona se na ta jména tak HODILA! Babice jedna. Hned první večer něco spálili a začal jim pípat požární hlásič, tak ho pro jistotu vypnuli... to není to od nich milé? Hned jsem se tam cítila bezpečněji.

No a na závěr dvě hláčky lyžáku:
Jsme čarovní.
Achtung, achtung, ich bin terorist!!

Dyamirity