Sparkless - Kapitola 3.

13. října 2011 v 16:53 | Dyamirity |  Sparkless
Chjo, dneska mě v tý škole točil kdo mohl... nálada pod psa, protože jsem totálně podělala písemku z chemie, bolí mě hlava a na zítra se musím učit bižuli... Ale s tou chemií to snad nebude tak hrozný, protože i kdybych dostala bůra, pořád mi vychází dvojka (záviďte mi můj průměr =D). A z příští písemky snad zase ulovím jedničku a bude to... no uvidím.
Ale teď z jiného soudku. Přináším třetí kapitolu Sparkieho. Zjistila jsem, že i když jí sem dávám postupně, už dva lidi si kvůli němu založili účet na anime-manze, aby si ho mohli dočíst =D Na jednu stranu mě to těší a na druhou deptá, že to tady bude číst o to míň lidí. Ale to je fuk. Pěkně si počtěte.


"Ááá, proč se Nanami pořád ometá kolem Homury?"
Homura zuřil.
"Pozvala bych ho na zmrzlinu nebo tak, ale bojím se, když je u toho Homura!"
Homura opravdu zuřil.
"Ááá, to je otrava…"
Zuřil. A to z jednoho prostého důvodu. A ten důvod měl iniciály N.S.



Ať se Homura snažil jak chtěl, Nanami se stal jeho stínem. Tedy, technicky vzato stínem. Od stínu se totiž obvykle očekává, že se budou tiše táhnout za svým pánem a nebudou ho jakkoliv obtěžovat. Nanami by ovšem jako stín pohořel, jelikož Homuru obtěžoval v jednom kuse.
Nejhorší na tom všem bylo, že Nanami si to podle všeho docela užíval. Toho malého sadistu prostě bavilo Homuru neustále přivádět k šílenství. A že se mu to dařilo alespoň šestkrát denně.
Překvapení přišlo zhruba dva týdny po Nanamiho příchodu. Homura se zrovna pokoušel přijít na nějaký velice originální způsob, jak Nanamiho sprovodit z povrchu zemského, když do jejich třídy vpluly Homurovy mladší sestřičky.
Kyouko měla ten švitořivě optimistický výraz, který Homuru občas značně vytáčel a Ritsuka měla nos zabořený v nějaké knížce, jejíž přebal hlásal Pán much. Homurovi bylo jasné, že knížka obývající přebal neviděla Pána much ani okénkem rychlíku. Jednak by to znamenalo, že Ritsuka čte Pána much už asi po stopadesáté a jednak si Homura nevybavoval, že v Pánu much by se někdy vyskytovala slova jako "vlahý pohled", "bolestivý sten" nebo… Homurova paměť marně pátrala po tom posledním slovním spojení, ale nakonec došla k závěru, že jiná část jeho mozku ho pro zachování jeho duševní stability raději vycenzurovala. (Pozn.: Stejně jako by to udělali adminové a-m. Zde vám nechávám volné pole, zvrhlíci. Domyslete si sem jakoukoliv prasečinku, jaká vás napadne ♥)
Každopádně, Kyouko okamžitě přeběhla k Homurově stolu a vrhla se mu kolem krku.
"Ahoj, nii-chan!" zatrylkovala vesele.
Ritsuka jen pozvedla hlavu od knihy, posunula si brýle výš na nose a kývla na pozdrav.
"Ehm… ahoj," pozdravil zaraženě Homura a pokusil si Kyouko odháčkovat z krku, "co tu děláte?" Nebyl zvyklý na návštěvy svých mladších sester u nich ve třídě. Ostatní spolužáci se na ně taky dívali s mírně zaraženým výrazem.
S mrazením v zádech očekával až…
"Ahoj, my se asi ještě neznáme. Já jsem Nanami Shirogane!"
…se stane přesně tohle…
Nanami se opíral o desku Homurovi lavice a na tváři měl výraz "Jsem hodný kluk!", který byl průhledný jako nekvalitní izolepa. Alespoň Homurovi to tak připadalo. Jejich spolužačky při tom výrazu však stále ještě padaly do mdlob.
Kyouko se začervenala. "Já… já… teda…" zakoktala se.
"Já jsem Ritsuka. Tohle je Kyouko. Seijiho mladší sestry. Těší nás," řekla suše Ritsuka aniž by vzhlédla a pomalu otočila stránku "Pána -všeho možného, snad kromě- much".
Nanami byl tou chladnou reakcí trochu překvapen.
"Co tu děláte?" zeptal se znovu Homura.
Kyouko potřásla hlavou, aby se zbavila hypnotických účinků Nanamiho úsměvu.
"Víš, nii-chan, my jsme tu vlastně kvůli Nanami-kunovi…" začala pomalu, jako by se bála, že po ní Homura skočí a zaživa spolkne.
On totiž vypadal, že to skutečně udělá. Výraz ve tváři mu ztuhl a pohled potemněl.
"Pokračuj," vyzval ji pomalu.
Ve třídě někdo jakoby snížil volume. Homurova narůstající aura temnot jakoby automaticky všechny nutila ztlumit hlas. Bylo to jako pokoušet se křičet v kostele. Nebo na hřbitově.
"No…" polkla Kyouko a nervózně si na prst natáčela pramen hnědých vlasů. "Víš… jak máma říkala, něco… tedy… ehm…"
Homura cítil náhlou potřebu svou mladší sestru úkladně zavraždit.
"Máma se ptá, jestli by Nanami nechtěl přijít na večeři."
Ritsuka konečně zvedla hlavu od knížky a s viditelným zájmem sledovala reakci svého staršího bratra. Ten chvíli vypadal, že vyhladí polovinu své rodiny jednou ranou, ale hned nato zbledl a následně zešedl.
Ritsuka se ušklíbla.
Nanami vypadal překvapeně. Chvíli se zamyšleně díval na Ritsuku, než sklouzl očima na Homuru. Potom pohled upřel na strop a několik vteřin po něm zamyšleně těkal.
Nakonec si založil ruce v bok a usmál se.
"Rád přijdu!"
Homura přemýšlel, jestli by bylo možné oběsit se na školní kravatě.


"Seijiii, ty se zlobíš?"
"Ne, proč myslíš, Nanami?"
"Protože vidím tu tvojí naběhlou žílu na čele. Vidíš? Tady, tadyhle!"
"Nech toho! Už tak mám náladu pod psa…"
"Vidíš, já to říkal! Zlobíš se na mě! Proč?"
"Nezlobím."
"Ale jo!"
"Ale ne."
"Ale jo!"
"Tohle začíná vypadat jako scéna z filmu pro pamětníky. Nezlobím se. Tečka."
"Ale zlobíš!"
"Proč bych se měl asi tak zlobit?! Protože tě moje vlastní matka bez mého vědomí pozvala k nám a má za to, že jsme nejlepší kamarádi? Protože Kyouko málem omdlela, když t k nám zvala? A nebo protože Ritsuka si myslí, že…"
"Že co?"
"…ale nic. Radši nic. Každopádně myslíš, že kvůli tomuhle se na tebe zlobím?"
"No…. jo."
"Tak to máš sakra pravdu! Jasně, že se zlobím! A ne až tak moc na svojí rodinu jako na tebe, ty blbče! Proč jsi to přijal?!"
Nanami se zastavil a s uraženým výrazem se na Homuru otočil. Už se připozdívalo a oba dva mířili k Homurovi domů. Chvíli jen stáli a přetlačovali se pohledy.
Nakonec první uhnul očima Homura.
"No, každopádně, připrav se, že moje rodina se k tobě bude chovat jako kdybychom byli bůhvíjací kamarádi. Kyouko zase něco plácla před mámou a nějak se toho chytili."
Homura opět vyšel. Nanami popoběhl, aby s ním udržel krok.
"Ale vždyť my jsme kamarádi, Seiji!" ozval se po chvíli.
Homuru až překvapilo jakým upřímným tónem to řekl. Přesto se nezastavil.
"Jo, to určitě," odfrkl si.
Nanami se zasmál.
Netrvalo ani deset minut a stanuli před domem rodiny Homura. Byl to řadový domek s uzounkým proužkem trávy mezi samotným domem a brankou a kamennou cestičkou. Ve spodním patře se svítilo. Homura beze slova otevřel branku a nechal Nanamiho projít, než jí zase pečlivě zavřel. Nanami se zastavil a vzhlédl.
"Které z těch oken je tvoje, Seiji?" zeptal se.
Homura se povzdechl a zamířil ke vchodových dveřím. "To napravo. Levý je pokoj holek."
Vytáhl z kapsy kroužek s klíči, otevřel dveře a s Nanamim v patách vešel dovnitř.
"Jsem doma!" zavolal Homura a odkopl boty do rohu chodby. Nanami se zul a zdvořile své boty srovnal hned k prahu. Homura si mezitím stáhl z ramen bundu a odhodil ji na opodál stojící věšák.
"V kuchyni!" ozvalo se zpoza rohu. Nanami se zvědavě rozhlížel až se pohledem zastavil na fotce visící na zdi. Byla na ní celá Homurovic rodina. Děti byly ještě malé, Homurovi mohlo být tak sedm osm let. Nanami se usmál při pohledu na rozcuchaného rozesmátého chlapce s ušpiněným obličejem, který držel za ruku holčičku v níž Nanami poznal Ritsuku.
"Byli jsme na dovolené v Hokkaidu. Ta fotka je skoro deset let stará," ozvalo se mu za zády. Nanami se překvapeně otočil. Homura měl na tváři podivný úsměv, jak vzpomínal na dětská léta. Nanami naklonil hlavu a zkoumavě si ho prohlížel.
Najednou Homura potřásl hlavou a ten okamžik byl pryč. Kývl na Nanamiho a vešel do kuchyně.
V kuchyni byla jen Homurova matka a Kyouko, která jí pomáhala s přípravou večeře. Když vešli do místnosti, obě dvě se otočily. Kyouko zrudla a rychle sklopila hlavu k mrkvi, kterou zrovna krájela. Homurova matka se usmála.
"Dobrý večer," pozdravil Nanami a úsměv jí oplatil.
"Ahoj. Ty musíš být Nanami-kun. Moc ráda tě konečně poznávám."
Homura si povzdechl. Tohle bude dlouhý večer…


Nanami opět ukázal, jak hluboké kouzlo osobnosti má. Oba Homurovi rodiče jím byli naprosto uneseni. Homurův otec si s Nanamim vehementně potřásl rukou, divže mu jí neutrhl, načež mu vyrazil dech, když ho bodře poplácal po zádech.
Kyouko se snažila Nanamimu obloukem vyhnout a pokaždé, když se na něj podívala, zrudla jako rajče a odvrátila hlavu.
Ritsuka byla snad ještě horší. V jednom kuse, pokud si zrovna nečetla, klouzala očima ze svého staršího bratra na Nanamiho a zpět a pokaždé, když Homura její pohled zachytil, jen povytáhla obočí a sklonila hlavu zpět do stránek Pána much.
Když konečně zasedli k večeři, započal veliký výslech, který Homura s hrůzou očekával už od jejich příchodu.
"Takže, Shirogane-kun, ty ses teď někdy přestěhoval sem do města?" zeptal se Homurův otec.
Nanami zavrtěl hlavou. "Jen jsem změnil školu. Na té minulé jsem měl nějaké nepříjemnosti a bylo jednoduší přestoupit na Midoriaki."
Homura se ušklíbl. Ty nepříjemnosti si dokázal živě představit. Vlastně měl hned několik verzí, zmlácením spolužáka počínaje, svedením ředitelovy dcery konče. Mezi těmito dvěma variantami leželo několik desítek jiných možností, které v Nanamiho případě nebyly nevylučitelné.
"A co rodiče? Co říkali na tvůj přechod na Midoriaki?"
"Asi o tom ani neví. Rozvedli se, když mi bylo šest. Pak začalo přetahování o mou maličkost. Ani jeden z nich mě nechtěl, takže jsem skončil u babičky, u které jsem žil až donedávna, ale pak jsem si řekl, že je načase opustit hnízdo. No a tak žiju na vlastní pěst."
Homura překvapeně vzhlédl od talíře. Tohle netušil.
"Takže bydlíš sám? Vážně?" podivila se Homurova matka.
Nanami pokrčil rameny a stydlivě se usmál. "Mám pronajatý malý byt kousek od školy, ale moc nevycházím s domácím."
Homura zamyšleně žvýkal. Kdo by to byl řekl, že Nanami žije sám?
Možná proto se okolo něj tak ometal, napadlo Homuru. Možná to byl Nanami, kdo tu byl osamělý.
Homurův otec se zasmál. "Shirogane-kun je prostě samostatný muž! Bravo, chlapče! Nemůžeš se celý život držet maminčiny sukně!" Znovu poplácal Nanamiho po rameni, čímž mu málem amputoval paži.
"Dobře, beru to jako výzvu, abych se zítra sbalil a odstěhoval," poznamenal kousavě Homura. Matka mu vrazila jemný pohlavek.
"Tak to ať tě ani nenapadne, mladý muži!"
"Homura-sama má pravdu, Seiji. Měl by sis rodiny vážit víc!"
Homura téměř viděl sparklíky, které od Nanamiho odlétávaly na všechny strany. Ten bastard se proti němu pokoušel poštvat vlastní rodinu. A nejhorší na tom bylo, že se mu to dařilo.
Jen Ritsuka, která seděla Homurovi po pravici, se zdála, že jí Nanamiho daří efektivně ignorovat. Svojí knížku měla opřenou o mísu se salátem a těkala očima po stránce nevnímajíc okolní svět.
Homura sklouzl pohledem do knihy. Přečetl jen první větu, zrudl a radši se dál věnoval své večeři. Tak tohle rozhodně nebyl Pán much. Nanami si toho všiml a pobaveně se ušklíbl.
"A co jinak, Shirogane-kun? Jak se ti líbí na Midoriaki?" pokračoval v rozhovoru Homurův otec a zamával vidličkou.
"Midoriaki je skvělá škola. Spolužáci i učitelé jsou na mně strašně milí, takže si v podstatě nemám na co stěžovat!"
"Midoriaki stojí za starou belu. Spolužáci jsou povrchní a pokud se jim nevlichotíš, dívají se na tebe celý život skrz prsty. Učitelé se zase snaží získat falešnou autoritu," odfrkl si pohrdlivě Homura a mračil se na obsah svého talíře.
Jeho matka se zamračila. "Seiji, přestaň! Víš, že to není pravda! Měl bys víc kamarádů, kdyby ses snažil…"
"Kdybych se jak snažil?" Zvedl oči a chladně je upřel nejdřív na matku, potom na otce. "Radši než se ponižovat, budu bez přátel, děkuji."
Homurova matka se chlácholivě usmála. Na tohle byla zvyklá. Ano, bylo jí to líto, ale její syn byl prostě takový. A navíc, teď se zdálo, že si konečně kamaráda našel a o to jí hlavně šlo.
Homura se chtěl dál věnovat jídlu, když vtom se ozval Nanami.
"Člověk by měl mít svou hrdost. Tohle já obdivuju. Že se Seiji drží svých zásad. I když mu to někdy spíš uškodí, než pomůže…"
Hned nato Homura Nanamiho pod stolem pořádně nakopl. Nanamimu vhrkli do očí slzy, ale jinak na sobě nedal nic znát. Pomalu křečovitě otočil hlavu k Homurovi. Ten na něj jen tiše vrhal pohled, který jasně říkal:
"Tohle nepřežiješ, ty bastarde!"

"To bylo od tebe pěkně zlé, Seiji! Víš, jak to bolí?!" fňukal Nanami, když šel s Homurou domů. Homura se rozhodl jít s ním, pro všechny případy. Tak to řekl alespoň rodičům. Nanamimu bylo jasné, že jde s ním jen proto, aby mu mohl za právě uplynulý večer pěkně vynadat.
Homura to samozřejmě udělal.
"Neměl ses tak předvádět. Stejně nechápu, co to bylo! Naši jsou z tebe úplně naměkko!"
"Tvoji rodiče byli prostě jen milí!"
"Ale jistě, Shirogane-kun, kdybys cokoliv potřeboval, neboj se na nás obrátit…" napodobil Homura hlas svého otce, načež se trpce zašklebil.
"Náááhodou, třeba tu nabídku využiju…"
Homura se zastavil. Najednou ho nenapadala věta, která by ho vyděsila víc, než tahle.


Přesně o dvacet pět minut později Ritsuka své sestře oznámila, že jejich starší bratr a ten černovlasý frajírek si spolu na sto procent něco začnou.
Přesně o patnáct dní později naplnil Nanami svou hrozbu a využil nabídky od Homurova otce.

Dodatek na anime-manze:
BWAHAHAH! Třetí kapitola!
Víte, zjistila jsem, že jste strašní drahoušci. Vždycky jsem měla trochu problémy, že jsem se třeba zarazila na jednom místě povídky a nebyla jsem schopna se hnout z místa. Ale když čtu komentáře (velice lichotivé komentáře, chichichi), vždycky mě to nastartuje. Jděte do háje s Redbullem!
Vážně, z každého komentáře mám radost jak malé dítě o Vánocích.
Co bych jen dodala k téhle kapitole? Snad jen, že Pána much nikdy nečtěte, já z něj měla o loňských prázdninách asi týdenní depresi.
Potom, že chci mladší sestru jako je Ritsuka a staršího bráchu jako je Seiji-kun ♥ A Nanamiho jako domácího mazlíčka!
Chichichi, už se těším, jak se vám bude tahle kapitola líbit. A jak příští...
Takže, buďte trpěliví, miláčci, a pěkně komentujte ♥
P.S.: Co byste řekli na nějakou tu ilustraci?

Ilustrace bude u příští kapitoly =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bleach Bleach | 13. října 2011 v 19:24 | Reagovat

No ja by som teda sestru ako je Ritsuka nechcela... a mimochodom, čo je to tá bůra?

2 Dyamirity Dyamirity | Web | 13. října 2011 v 19:53 | Reagovat

[1]: Tak to jsi asi jediná =D Ale na jednu stranu to chápu =)
A bůr je pětka =D A pořádná =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama