DOOM - Kapitola 17.: Sparrow Torres, těší mě!

9. září 2011 v 16:02 | Dyamirity |  DOOM
Another DOOM chapter =D Ano je to tak.
Poslední dokončená kapitola. Pak už budu muset zase máknout, abych DOOM dokončila.
Tuhle kapitolu mám strašlivě ráda. Sparrow ukazuje, že umí být tvrďák, hahá! Technicky vzato =D
No, nebudu to protahovat, tady to máte. Enjoy it.

Druhý den pořád netušili, co se Sparrowem je. Všechny čtyři tížila myšlenka, že se možná doopravdy rozhodne DOOM zrušit. Přetrpěli si ten den až do oběda. Shodli se, že po obědě se nenápadně vypaří ze školy, protože to čekání jim přišlo nesnesitelně.
Celá škola jako by byla ponořena do bazénu nervozity. Jen Cameron Evans byl ze sebe očividně spokojen. On a zbytek Camelie seděl obklopen svými obdivovateli a vesele se tam o něčem bavili. Nikdo z DOOMu nepochyboval, že se Cameron něčím chlubí. Čím, to jim bylo upřímně jedno.
"Mám strašnou chuť tam jít a jednu pořádnou mu ubalit," zavrčel Ramirez.
"Co ti brání?" zeptala se Brook a loupla po Cameronovi zlým pohledem.


Ramirez se na moment vážně zamyslel. Bennet však zavrtěl hlavou. "Kdybys mu jednu vrazil a věř, že pokud by ses k tomu rozhodl, měl bys moje vřelé sympatie, vyřadili by nás ze soutěže a měli bychom utrum už teď,"
"Kam se poděla ta neutralita předsedy školní rady?" povytáhl obočí Morgan.
"Sparrow jí odnesl i se zbytky vlastní rozmlácené kytary,"
Studenti po stolu DOOMu pořád pokukovali. Zvlášť Sunny, která se tvářila stejně ustaraně jako se cítili členové kapely. Přece jenom se Sparrowem už nějakou dobu chodila a jejich vztah se vyvíjel dobře.
"Kam myslíš, že šel?"
"Co takhle skočit z mostu? Rozbili mu kytaru,"
"Idiote. To neříkej ani v legraci!"
"No co? Jen hypotéza,"
"Třeba utekl,"
"Nebo se jen utápí v depresi a kašle na školu,"
DOOM slyšel všechny ty hypotézy a názory jiných lidí, sami si však představu nebyli schopni udělat. Možná se báli.
Cameron Evans se najednou zvedl z kruhu svých fanoušků a otočil se ke stolu DOOMu.
"Kde máte toho ubožáka? To ho ten včerejšek tak sebral?" zasmál se uštěpačně. Brook měla chuť po něm mrštit čímkoliv tvrdým, co měla v dosahu.
"Tak to vypadá, že jste skončili ještě dřív, než jste začali," a znovu se posadil. Ramirez už mu chtěl něco odpovědět, když se otevřely dveře do jídelny. Celá jídelna se otočila, protože v nich nestál nikdo jiný, než Sparrow Torres osobně. Ale kdo by ho nečekal, možná by ho ani nepoznal.
Přes rameno měl přehozené pouzdro s kytarou a školní brašnu, školní uniformu, všechno jako jindy (možná až na ten kožený náramek na levačce). Až na vlasy. A výraz. Tvářil se naprosto cool, jak se později vyjádřila jakási prvačka. Z pohledu mu sálalo čiré odhodlání, jako kdyby udělal, nebo se chystal udělat něco, na co už se dlouho těšil. Ale nejvíc to změnili ty vlasy.
Sparrow zahodil svůj účes, který mu Morgan tak často kritizoval. Dřív měl vlasy delší a tak nějak všude. Teď je měl však ostříhané do áčkovské obdoby ledabylého rozcuchu. Vzadu měl vlasy sestříhané a krátké, ale vepředu mu je kdosi nechal delší, trochu do očí. Vypadal jako áčko. Doopravdy. Postoj i výraz o něm vypovídal, že je naprosto odhodlaný.
"Ty!" To oslovení bylo zřejmě na Camerona. Sparrow rázným krokem přešel přes jídelnu. U stolu DOOMu si odložil kytaru a tašku a zamířil ke stolu Camelie.
"Pokud sis myslel, že tímhle laciným, ale zato dost podlým trikem mě donutíš to vzdát, škaredě ses spletl! Já vím, kde je moje místo! A vždycky jsem to věděl! Tuhle hru nevyhraješ podvodem, Evansi! Nehodlám to vzdát, a pokud se mnou támhle ti čtyři budou ochotni hrát, smeteme tě z pódia i se zbytkem té tvé pokrytecké bandičky!"
Sparrow se několikrát přerývavě nadechl. Slova z něj padala, jak mu přišla na mysl a vůbec se nedržel scénáře, který si takovou dobu spřádal v hlavě.
"No, to je zhruba všechno, co jsem ti chtěl říct. Možná ještě: Přestaň se chovat jako mistr světa jenom proto, že máš zazobaný papínka a všechno, na co si ukážeš, protože jednoho dne se ti to vymstí. A taky by sis měl přestat myslet, že áčka jsou víc než ostatní lidi na týhle škole. Mezi nimi je spousta lidí, kteří by tě ve všem, ale opakuji ve všem, co si myslíš, že umíš, strčili do kapsy. Debile,"
S tím posledním slovem se otočil, došel ke stolu DOOMu a posadil se, jako kdyby se nic nestalo. Ostatní členové kapely jen seděli s pusami dokořán a zírali na něj jako na boží zjevení.
A potom se stala ta nejúžasnější věc, jakou kdy Sparrow do té doby zažil. Bennet se zničehonic postavil a pomalu, jako kdyby si to teprve rozmýšlel, začal tleskat. Téměř okamžitě se k němu přidal i Morgan, Brook a Ramirez. Postupně se ale přidávali další a další.
Bylo to, jako kdyby pustil sněhovou kouli z kopce. Nabalovalo se to dál a dál, víc a víc. Sparrow totiž udělal to, co si spousta lidí přála udělat tak dlouho. Dobrá polovina školy se postavila a tleskala. Ten zbytek, to byli přívrženci a uctívači Camelie. Ti na celou scénu jen nakvašeně zahlíželi. Cameron Evans sám seděl, jako kdyby do něj uhodilo. Ostatní tři členové Camelie vrhali na Sparrowa tak zlé pohledy, že by se z toho slabší povaha pozvracela.
Po deseti minutách se jídelna poměrně uklidnila. Poměrně. Pořád to v ní šumělo jako u moře, jak se přetřásal Sparrowův efektivní nástup a peprný projev, ale DOOM je ignoroval. U svého stolu, uprostřed toho všeho seděli v kroužku a snažili se tvářit, jako kdyby to byl obyčejný oběd.
"Co je tohle?" zeptal se nakonec Bennet a bradou kývl k pouzdru s kytarou. "Neříkej mi, že se někomu podařilo Kathryn opravit,"
Sparrow zavrtěl hlavou. "Kathryn je na maděru. Tu by nezachránil ani zázrak. Naprosto jí rozmetali," Roztáhl zip pouzdra a vytáhl nástroj. Byla to černá kytara, blyštící se novotou. Příčně se přes ni táhl jediný žlutý pruh, jinak byla lesklá, čistě černá.
"DOOMe, seznamte se s nejnovějším členem, tahle kráska se jmenuje…"
"Doufám, že ne Kathryn druhá," zasmála se Brook.
Sparrow povytáhl obočí. "Ne, to fakt ne. Tohle je Destiny,"
"Destiny? Líbí se mi to jméno," usmál se Morgan. Pak očima zabloudil k Sparrowovým vlasům. "Co…" chtěl se zeptat.
Sparrow si prohrábl čerstvě ostříhané vlasy rukou a odfrkl si. "Říkal jsem si, že to chce změnu," pokrčil rameny.
"Celé téhle šaškárně dávám osm bodů z deseti. Dva srážím za Kathryn a hlavně…" Brook se natáhla přes stůl a vrazila Sparrowovi pohlavek, že ho málem srazila z lavičky.
"Brook…" vyjekl a chytil se za hlavu. "Za co to bylo?"
Brook se ušklíbla. "Včera jsi zdrhnul a nedal jsi nikomu vědět, ty idiote! Víš, jaký jsme měli strach?" obořila se na něj.
"Uklidni se, Brooks, ještě to tady s tebou šlehne," uklidňoval jí Ramirez, ale vypadal, že s ní plně souhlasí.
Sparrow vypadal překvapeně. "Měli jste o mě strach?" opakoval nechápavě.
"Ty idiote! No jasně, že jo! Trnuli jsme tady strachy, kam ses vypařil! Tohle už nám nedělej! Jsme kamarádi, chápeš? Přátelé! Amigos! Proč bychom se o tebe asi nebáli, když ses takhle vypařil a přitom se tvářil, že si dojdeš skočit z nejbližšího mostu?!" Brook už se chystala mu dát ránu podruhé, ale Ramirez jí popadl za ramena a proti její vůli jí zase posadil.
"Klídek, Brooks! Mysli na něco hezkýho! Modrý nebe, ptáčci… ok?"
Sparrow vypadal zaraženě. Vůbec ho to nenapadlo.
Rozhlédl se po nich. Brook se pořád tvářila, že by ho byla schopna sežrat, Ramirez, i když se jí snažil uklidnit, vypadal, že s ní úplně souhlasí. Morgan a Bennet jen seděli, ale na tvářích jim byl znát tichý souhlas.
"Omlouvám se," povzdechl si nakonec.
Od toho okamžiku začali s DOOMem makat ještě víc než kdy předtím. Den ode dne byli lepší a lepší. Sparrow byl rád, že chodí zrovna se Sunny, která k jeho situaci byla chápavá. Po tom, co jí vysvětlil důvody své absence, a ona mu odpustila (To bylo nejděsivějších pět minut ve Sparrowově životě, když se tvářila, že ho z místa pošle k vodě). Všem na škole bylo jasné, že tohle už není jen tak nějaký žert. DOOM byl nakonec uznán jako kapela všemi studenty i většinou profesorů. Někteří, většinou fanoušci Camelie, si to však přiznávali jen těžko.
Jednou přišel Sparrow do zkušebny a čekal ho pořádný šok. Uprostřed garáže stál Bennet, ruce rozpažené, narovnaný, jako kdyby spolkl hodně dlouhé pravítko a tvářil se, jako kdyby byl nucen pozorovat dokument o rozmnožovacích rituálech ptakopysků. Vedle něj klečel Morgan, okolo krku omotaný krejčovský metr, v ruce poznámkový blok, do kterého něco aktivně čmáral.
"Co to…" chtěl se zeptat, ale Bennet ho umlčel.
"Ani slovo," zamumlal chladně, jako kdyby právě zažíval jednu z nejtrapnějších okamžiků svého života. Sparrow si z ramene stáhl popruh pouzdra kytary.
"Morgane?" zkusil to znovu, tentokrát směrem k blonďákovi. Když nereagoval, odpověděl mu Ramirez, který seděl za klávesami a kterého si doteď nevšiml. Ramirez se očividně moc dobře bavil.
"Morgan se zřejmě rozhodl, že něco udělá s naším otřesným stylem a tak se dal do braní měr!" oznámil Sparrowovi. Ten jen povytáhl obočí. Tohle málo si mohl domyslet z Bennetovi strnulé pozice a krejčovského metru.
"Co je na tom tak vtipného?" nechápal, jelikož Ramirez se pořád pochichtával.
"Víš, já už to mám za sebou," začal Ramirez a chtěl pokračovat, ale zřejmě ho nějaká myšlenka pobavila tak, že se musel zarazit. Chytil se dlaní za pusu a chvíli se jen připitoměle uculoval, nakonec se však sebral a dopověděl to. "Ale dokážu si představit Brooks, až jí tohle Morgan oznámí. Úplně jí slyším. V žádným případě, to bude to první, co mu na to řekne!"
"Ale kušuj," mávl rukou Morgan, znovu roztáhl metr a dal se do přeměřování Bennetových ramen. "Takhle mě snad do háje nepošle ne?"
"V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ!" zavrtěla rázně hlavou, ruce založené na prsou.
"Dlužím ti dvacku," zamumlal Bennet směrem k Ramirezovi.
"Ale no tak, Brook, dřív jsem si plánoval, že budu módní návrhář, tak mi nepokaž alespoň tohle!" zasténal Morgan. Brook ho probodla pohledem.
"Opakuji: V žádným případě!"
"Proč?"
"Z principu!"
Stáli proti sobě a oba vypadali, že kdyby mohli, začali by po sobě metat blesky. Morgan byl přece jen o něco vyšší, Brook to však vyrovnávala vražedným pohledem, ještě znásobený výrazně namalovanýma očima.
"Nemůžeme Camelii natrhnout pr…zadek, když budem jak vandráci. Na stylu taky záleží. Podívej se na ně. Sice vystupujou pokaždé v černých sakách, černých kalhotách a bílých košilích, ale alespoň NĚCO!"
Brook vypadala, že jí trošičku nahlodal zoubek pochybností. Zamyslela se.
"No?" zeptal se Morgan s nadějí a jednou rukou si odhrnul světlé vlasy z očí. Brook si ho změřila podezíravým pohledem zpod krempy károvaného klobouku. Chvíli na sebe zase zamyšleně zírali, než Brook rezignovaně svěsila ramena.
"Asi mi nic jiného nezbyde, že?" zamumlala pokořeně a rozhlédla se.
Ramirez s úsměvem zavrtěl hlavou.
Povzdechla si. "Víte, někdy lituju, že jsem tu jediná holka,"
"Nestěžuj si, máš tu Morgana!" ušklíbl se Sparrow. Poslední dobou se víc osměloval a do ostatních členů kapely i ryl. Dřív se bál, protože byli přece jenom hvězdy. Teď už věděl, že ho berou jako sobě rovného a někdy od něj snesou víc, než by si mohl dovolit kdo jiný.
"Ne, já to myslím vážně. Já chudinka jsem tady utlačovaná čtyřmi kluky. Feministky by z toho hned udělaly skandál, víte. Ale co bych kvůli vám neudělala…"
"Chudinka? Utlačovaná? Ty?" povytáhl obočí Ramirez. Brook po něm šlehla vražedným pohledem. "Pomlč, Rame!"
Ale nakonec přece jen svolila a po několika minutovém cirkusu se mohli dát do zkoušení. Ve Sparrowovi se mísili dva pocity. Radost a hanba. Destiny, jeho nová kytara, měla úžasný zvuk a hrálo se mu na ní možná ještě líp než na Kathryn, ale když ho tohle napadlo, vždycky měl pocit, jako kdyby Kathryn zradil.
V polovině Just to be heard se ozvalo trylkovité zazvonění mobilu. Ramirez omluvně mávl rukou a z kapsy vylovil telefon. Podíval se na číslo a překvapeně se zamračil. Potom stiskl tlačítko pro příjem hovorů.
"Haló, Sophie, co se děje?" zeptal se opatrně. Sparrow se zamračil a otočil se k Brook.
"Kdo je Sophie?" zeptal se tiše, zatímco Ramirez vyšel před garáž, aby mohl volat v klidu.
Brook se protáhla. "Sparrowe, nedělej unáhlené závěry. Sophie je Ramova mladší ségra. Starší mladší ségra. Je jí čtrnáct,"
Sparrow přikývl.
Ramirez se po chvíli vrátil, v tváři podivnou směsici nervozity a dětské radosti. Jeho čtyři spoluhráči na něj jen zírali s nechápavými pohledy. Ramirez se posadil na pohovku, ruce mezi koleny. "Volala mi sestřička,"
"To už víme,"
"Sdělila mi, že máma bude v sobotu pořádat zahradní oslavu…"
Brook se zasmála. "Tvoje moje máma pořád pořádá ty Garden party? Ne, to jako vážně? Už je to něco přes rok, co naši byli na poslední." Pak se otočila na zbývající členy DOOMu. "Abyste to chápali, Ramova máma pořádá absolutně úžasný společenský sešlosti. Vždycky na nich můžete potkat lidi z téměř všech oborů, společenských vrstev, prostě taková přehlídka městské populace. Jako dítě jsem to tam vždycky milovala,"
Ramirez si povzdechl a prohrábl si vlasy. "Jo. Na tohle je moje máma odbornice,"
"A co to má společného s námi?" zeptal se Morgan, ale už asi sám tušil odpověď.
"Máma byla při dni otevřených dveří naprosto unesená a tak chce… achá, ani se mi to nechce říkat… abyste přišli taky. Je to trapný, ale prosím, pojďte. Už ta poslední byla děsná nuda. Táta mě pokaždé vláčí za všemi svými spolupracovníky a chlubí se,"
"Tebou?" povytáhla obočí Brook.
"Vtipná, strašně vtipná, Brooks," ušklíbl se Ramirez. Potom se otočil k ostatním. "Tak půjdete?"
Bennet prohrábl rukou struny kytary a ušklíbl se. "Já mám takový pocit, že nám ani nic jiného nezbyde,"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Adely Adely | Web | 10. září 2011 v 21:58 | Reagovat

Wow!! Sparrow je borec :D konečně se projevil jako drsňák :D úžasná kapitolka Dy-chan :-)

2 lanthara lanthara | 30. září 2011 v 23:17 | Reagovat

hahaha krásně mu to natřel XD
už se nemůžu dočkat až Camelie zvadne XD

3 Dyamirity Dyamirity | 30. září 2011 v 23:34 | Reagovat

[2]: Jé, pěkný dvojsmysl =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama