DOOM - Kapitola 16. : Ticho

25. srpna 2011 v 12:34 | Dyamirity |  DOOM
Zdravím. Dlouho jste se s DOOMem neviděli, že? Nějak na něj zapomínám. Mám teď trochu fofr. Pokouším se dodělat Sparklesse a polovinu patnáctého volume SHI-teamu před koncem prázdnin, ale nějak pořád pokulhávám. Navíc tu máme vražedné vdero. A tím myslím VRAŽEDNÉ. Na kapotách aut by se dala smažit vajíčka a člověk se připéká do vlastní postele, takže se z ní ráno nemůže zvednout, pokud se v noci dostatečně nepřevaluje =D Ale to jen tak okrajově. Tuhle kapitolu sem dávám hlavně kvůli Lan, která mi DOOMíky připomněla na anime-manze. Takže díky =D
Tohle je trochu smutný díl, ale bylo to nezbytné. Omlouvám se. Užijte si to.

Čas se jim opravdu krátil. Ze tří měsíců se pomalu staly dva a najednou před nimi byl poslední měsíc příprav. Sparrow prožíval jedno z nejšťastnějších období svého života. Na veliké vývěsce v jídelně, která upozorňovala na blížící se soutěž talentů, doopravdy stálo DOOM, hned mezi Camelií a Bridgitte Moressovou, která zpívala.
Písničky měli vybrané. Nakonec se shodli na Shock (ten název oné písničce už zůstal) u kterého si sice Sparrow nebyl úplně jistý textem, ale zase to zachraňovala melodie a potom vybrali písničku Chill Out!, energickou rockovou pecku u které se zase děsil vokálů. Chill Out! byla úžasná písnička. Text, hudbu i rozdělení hlasů, na všem s DOOMem dřeli až do konce sil, ale ChO! měla pro Sparrowa jednu nevýhodu. Víc než na hudbu vsázeli na jeho zpěv, měl tam proto mnohem výraznější sóla a jedno místo musel vyzpívat bez doprovodu a držet tam několik vteřin čisté béčko, což ho děsilo i ve snech.


"Béčko? Mám problém i s malým béčkem, natož s b dva!" děsil se, když si asi po milionté pročítal text.
Brook si povzdechla. "Sparrow, tohle už jsme řešili! Vyzpíváš to naprosto čistě a zní to úžasně!" Sparrow po ní vrhl naprosto zdrcující pohled, který si poslední dobou značně vytrénoval.
Ramirez přitakal. "Brooks má výjimečně pravdu ("Fakt díky za podporu, Rame, člověk se cítí mnohem líp"), zníš fakt světově!"
Nevěděl, jestli jim má věřit.
Ucítil na rameni čísi ruku. "Hej!" ozvalo se. Otočil se. Za ním stál opět Cameron Evans a tvářil se ještě nakvašeněji než posledně.
"Můžu ti pomoct?" zeptal se Sparrow. Neměl zájem se s frontonem Camelie nějak zvlášť vybavovat.
"Věříš si, Torresi?" Cameronův hlas přímo přetékal pohrdáním. Sparrowa až zamrazilo. Pomalu se na něj otočil. "Věříš si, že nás vážně porazíš?"
"Proč bych…"
"Dávej si pozor, Torresi. Mohla by se ti stát nějaká nepříjemnost, pokud si neuvědomíš, kde je tvoje místo!" pokračoval ledově Cameron.
Sparrow cítil, jak se mu v útrobách cosi sevřelo.
"Moje místo?" zeptal se nakonec Sparrow.
Cameron se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá. Stáli u skříněk a kolem nich se valil dav studentů.
"Tvoje místo. Tvoje místo mezi lůzou, Torresi. Nepatříš mezi nás, ať si říká, kdo chce, co chce."
"Starej se o sebe," odfrkl si Sparrow jak znovu našel svou odvahu, přehodil si tašku přes rameno a zabouchl svou skříňku. Otočil se a vyšel klidným krokem směrem k východu ze školy. Cameron stál se založenýma rukama u jeho skříňky a sledoval, jak odchází. V očích se mu zračila čirá nenávist. Sparrow Torres, první člověk, který se mu postavil.
"Ty toho budeš tak litovat, Torresi…" zamumlal a odešel.
Sparrow si v tu chvíli ještě neuvědomoval, jak moc by se měl té výhružky bát.
Den nato se školou nesl podivný, nervózní šum. Chodby byly plné hloučků studentů, kteří si o něčem šeptali. Když Sparrow vešel do školy s Morganem po boku, jako kdyby celá vstupní hala ztichla.
"Co se děje?" zeptal se nervózně Sparrow, jak si všiml napjaté nálady. Morgan pokrčil rameny. Zdálo se, že všichni studenti je rádoby nenápadně pozorují.
Pomalu procházeli chodbou, a kam vešli, tam lidé umlkali v rozhovorech. Sparrow začal mít neblahé tušení, že se něco děje. To mu jen potvrdila Brook a Ramirez stojící uprostřed chodby jako stráž, oba nepřirozeně bledí a nesví.
Sparrow se zděšeně podíval na jejich zkroušené výrazy.
"Co se stalo?"
"No…" začala opatrně Brook a přešlápla z nohy na nohu. "Neví se, kdo to udělal… ale… Sparrow, kdybys jen věděl, jak je mi to líto… víš…" koktala a uhýbala očima, kam jen mohla. Sparrow okolo nich prkenně prošel a zahnul za roh, kde měl skříňku.
Zarazil se.
"Sparrow…" začal Bennet, který stál u jeho skříňky, ale nepokračoval, když viděl šokovaný výraz v jeho tváři.
Jeho skříňka měla surově vylomená dvířka, která se povalovala na zemi několik metrů od něj. Celý obsah jeho skříňky byl vysypaný po podlaze, takže se dalo málem brodit po kolena v papírech. Ale to nebylo to, co Sparrowa tak naprosto šokovalo. Něco podobného už se na jejich škole několikrát stalo, ale vždycky oběti jen vysypali skříňku.
"Kdo…" zamumlal Sparrow a sklonil se k zemi. Zvedl z ní krk kytary z kterého na třech nepřetržených strunách viselo torzo těla. Rozhlédl se. Po chodbě ležely roztroušené ostatky jeho vlastní kytary naprosto rozmetané na kusy.
Takhle skončila Kathryn Pump.
Sparrow zbytky kytary odhodil doprostřed chodby. S šustotem dopadla do stohu papírů. Slyšel, jak se okolo něj hromadí lidé. Čumilové nechtěli přijít ani kousek téhle smutné scény.
Měl pocit, jak kdyby před sebou viděl mrtvolu přítele. Nebyl daleko od pravdy. Kathryn byla na kusy. A nic na světě už by jí nedokázalo spravit. Ani kouzlo ne.
"Mohla by se ti stát nějaká nepříjemnost, pokud si neuvědomíš, kde je tvoje místo!" vyvstanuv mu v paměti. Tohle si představoval Cameron Evans jako nepříjemnost.
Sparrow si z ramene stáhl tašku a hodil jí Ramirezovi. Pomalým krokem přešel k pouzdru od kytary, ve kterém měl Kathryn zamčenou ve skříňce a beze slova do něj začal sbírat ostatky kytary.
Celá ta scéna působila neuvěřitelně hrdým, symbolickým dojmem. Brook, Morgan, Ramirez a Bennet si jen vyměňovali pochmurné pohledy.
Sparrow konečně pouzdro zapnul a napřímil se. Stále mlčky přešel zpátky k Ramirezovi a vzal si od něj zpátky brašnu. Potom se otočil a vyšel zpátky chodbou, kterou před několika okamžiky přišel. Dav studentů se před ním rozestoupil a udělal mu uličku. Ze Sparrowa najednou sálala tichá zuřivost a tak odstrašující respekt, že i čtvrťáci před ledově se tvářícím prvákem ustoupili.
Zbytek DOOMu jen tiše sledovali důstojný odchod svého vůdce.
"Co myslíte, že bude dělat?" zeptal se nakonec Morgan.
"Myslela jsem, že Sparrowa znám, ale po tomhle… vážně netuším," zamumlala Brook. Bennet se sklonil a ze země sebral štos papírů.
"Každopádně, tohle byl od Evanse kopanec hodně hluboko pod pás,"
Morgan se na něj otočil a přitom na zem odložil svojí tašku. "Myslíš, že v tomhle má prsty Evans?" Bez jediného dalšího slova se dal do sbírání Sparrowovových sešitů a učebnic.
"Kdo jiný?" pokrčil rameny Bennet.
"Nedokážu si představit, že tu Evans v noci páčil Sparrowovu skříňku," zavrtěl hlavou Ramirez a přidal se k Morganovi.
"Možná to nebyl přímo Evans, ale rozhodně za tím stojí. Má dlouhé prsty, stejně jako jeho tatínek," řekla Brook.
Společně sebrali Sparrowovi věci a zamkli je v Bennetově skříňce, který jí měl opodál. Když se rozešli do tříd, bylo dávno po zvonění, ale jim to nevadilo. Brook strávila celý den vyhlížením Sparrowa, ale ten den se už neobjevil. Nedal vědět. Mohli jen hádat, kam ze školy zamířil.
Nedorazil ani večer do zkušebny. Když se pokoušeli volat k Torresům, nikdo to nebral a ani Janice neodpovídala na Bennetovy esemesky. Všechny ale překvapil telefonát profesora Harrise.
Brook dala mobil na hlasitý odposlech a natočila ho k ostatním.
Z mobilu se ozval ustaraný hlas profesora Harrise. "Už se vám ozval Sparrow?"
Morgan zavrtěl hlavou, i když to nemohl Harris vidět a povzdechl si. "Ne. Trnem tu strachy stejně jako vy,"
V mobilu to zašustilo, jak si Harris povzdechl také. "Dejte mi vědět, kdyby se ozval. Vážně si o něj dělám starosti. Netuším, co mohl ve vzteku udělat,"
"Ve vzteku?" podivil se Bennet. "Myslíte, že Sparrow měl vztek?"
"Ano, to si myslím. Možná na to nevypadal, ale v duchu určitě zuřil. Kdo by na jeho místě také ne, že ano?"
"To je pravda."
"Nevíme, co udělal nebo udělá. Možná rozpustí DOOM, jen aby si to už nemusel znovu zažít."
Ramirez, Brook, Morgan a Bennet se po sobě překvapeně podívali. Profesor Harris hovor ukončil, ale ve zkušebně zůstalo viset tíživé ticho.
"Myslíte, že vážně DOOM rozpustí?" zeptal se nakonec Ramirez. Nikdo mu neodpověděl.
"Já… ze začátku jsem to bral jako žert. Na ten konkurs jsem šel, abych se podíval na ten výkvět hudební spodiny a možná, abych se na pár dní pobavil, protože jsem nevěřil, že ta kapela vydrží. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat, ale… vážně mě to začalo bavit," řekl nakonec Morgan a odhrnul si vlasy z očí.
Brook přitakala. "Já taky. Já se tam zase přidala jenom, protože jsem se nemohla dívat, jak Smith przní tu písničku a taky jsem nečekala, že z té kapely něco bude,"
"Taky vám tohle všechno tak nějak přirostlo k srdci?" zeptal se Ramirez a rozhlédl se.
Bennet se usmál. "Ten kluk… je z nás nejmladší a na začátku tohohle všeho jsme sotva věděli, jak se jmenuje… tak tenhle kluk nás spojil dohromady. Předsedu školní rady, hlavní redaktorku školních novin, kapitána školního fotbalového mužstva a jednoho z nejdůležitějších členů módní komunity. A Sparrow. Pět lidí, od kterých by to nikdo neočekával. A to máme společnou jenom lásku k hudbě," Zavrtěl hlavou. "Máte pravdu, taky by mi to chybělo,"
"Nemůžeme dovolit, aby nás ze hry vyřadil takový póvl jako Camelie!" vyjekl rozhořčeně Morgan a vyskočil ze židle, která stála za klávesami. "Jestliže to teď vzdáme. Kterýkoliv z nás, nebo dokonce Sparrow… bude všechna ta práce k ničemu, protože potom, co prohrajeme tu pitomou soutěž, se můžeme jít klouzat!"
"Ten blonďák má pravdu!" zašklebila se Brook.
Aniž by si to kterýkoliv z nich uvědomil, ten večer vzniklo opravdové pevné přátelství, které nikdo neplánoval. I kdyby chtěli, svázal je osud dohromady pouty, které se ani jednomu z nich nikdy potom nepodařilo rozbít. Přátelství, které si toho ještě mělo spoustu zkusit, existovalo už déle, ale teď bylo zpečetěno. Pět naprosto rozdílných lidí, z nichž jeden byl bůhví kde, si tak propletli životy, že nebyla možnost, jak z té pavučiny ven. Ale to ani jeden z nich nevěděl.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 J. J. | Web | 25. srpna 2011 v 15:31 | Reagovat

Sentimentálně okouzlující :D

2 Adely Adely | Web | 26. srpna 2011 v 15:36 | Reagovat

ten konec byl opravdu dojemný *utírá slzičku* je mi líto jeho kytary :/ btw DOOM mi přez prázdniny opravdu chyběl :)

3 Dyamirity Dyamirity | Web | 26. srpna 2011 v 16:41 | Reagovat

[2]: Já jsem na něj úplně zapomněla... omlouvám se -_-''

4 Sibi. Sibi. | E-mail | 28. srpna 2011 v 17:05 | Reagovat

Na bruslích jezdí epicky a ještě čte a píše mangu ... :)

5 Dyamirity Dyamirity | Web | 28. srpna 2011 v 18:38 | Reagovat

[4]: Oh, někdo mě tu zná osobně? =D

6 Sibi. Sibi. | E-mail | 28. srpna 2011 v 20:24 | Reagovat

Nene kdepak. Dá se říct, že jen z vidění. K tomuhle blogu jsem se dostal přes neskutečně moc náhod, to že bruslíš fakt výborně jsem ti chtěl říct už hodněkrát, ale možná jsem k tomu za prvé neměl odvahu a za druhé tam taky hraje svojí roli to, že u toho posloucháš hudbu :D. Možná bych si být tebou jen dával většího majzla při najíždění do těch křižovatek, ale od toho tu nejsem :)

7 Dyamirity Dyamirity | Web | 28. srpna 2011 v 20:49 | Reagovat

[6]: Ehe, křižovatky... moje slabost... ono to možná nevypadá, ale já se stihnu rozhlédnout... většinou. Nejsi první, kdo mi to říká =D
A za pochvalu děkuju. Ono si mě spousta lidí zastavuje a já se tak při ježdění kolikrát i popovídám. I když poslouchám a jsem jsem tak hluchá jako tetřev, na výraznější gesta reaguju =D

8 Sibi. Sibi. | E-mail | 28. srpna 2011 v 21:11 | Reagovat

:)

9 Lusy Lusy | 19. října 2012 v 20:50 | Reagovat

Nechceš sem pridať pokračovanie ? Pretože ta poviedka je úplne totálne úžasná <3 :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama