DOOM - Kapitola 15. : Takové menší profesionální tajemství

6. července 2011 v 10:22 | Dyamirity |  DOOM
A je tu po delší době opět DOOM. Musela jsem kvůli němu najít flahku, protože verze, kterou mám v počítači končí čtrnáctkou a zbytek jsem psala už jen na zmiňovanou flashku. Naštěstí svůj tvůrčí nepořádek mám dokonale zmapován, tedy když mi ho neuklidí máma, a flashka leží v Fuchsině doupěti. Naštěstí já jsem tvor odvážný a nebála jsem se ji z jejích spárů osvobodit =D Takže tady to máte:

Den otevřených dveří byl vždycky událostí. Dveře se technicky vzato otevřely v osm hodin a rodiče mohli volně procházet celou školou až do tří. Ve třídách zbylo jen málo lidí, protože většina jich byla u svých kroužků a představovala je rodičům.
Nejzajímavější ten den byl vždycky oběd. Studenti se tvářili, jako že se ve skutečnosti nebaví, s kým se baví, ale baví se s lidmi, jejichž rodiče se znají s jejich rodiči, popřípadě s lidmi, s kterými se bavili ve školce a které rodiče považovali za VHODNÉ.
Sparrow vešel do třídy a zjistil, že v ní sedí jen asi osm lidí. Posadil se na své místo a vytáhl z tašky učebnice angličtiny. Brook ve třídě nebyla, protože měla na starost školní noviny. Místo ní si k němu přisedla Sunny. Sparrowa až teď napadlo, že ani ona nepatří do žádné oficiální skupiny, kromě své party kamarádek, z nichž byly všechny členky nějakého spolku. Měl pocit, že Amber třeba hraje v orchestru na cello.
Hodiny byly mnohem volnější než jindy, zaprvé protože jich tam byla asi jen třetina, proti normálu a zadruhé protože jim do tříd pořád courali rodiče. Sparrow byl rád, že jeho rodiče zatím neměli chuť prohlédnout si, jak pracuje v hodinách.


Před obědem dostal trochu strach, kde bude sedět, DOOM ho však nezklamal. Sotva vešel do jídelny, všiml si zpřeházeného zasedacího pořádku, jejich stůl uprostřed jídelny však zůstal beze změny.
"Ahoj, Sparrow," pozdravil ho Morgan, sotva dosedl. Zdálo se, že frmol okolo nich je nijak nevzrušuje. Ani je nenapadlo, že by si šli někam přesednout. Sparrowa to v koutku duše potěšilo.
"Tak jak vám jde prosazování pýchy naší školy?" zajímal se a přejel je pohledem. Vypadali vyčerpaně.
"Ani mi nemluv," povzdechl si Bennet a promnul si oči. Vypadal, jako by už dva dny nespal. Sparrow nepochyboval, že měl s přípravami dne otevřených dveří práci jako nikdo na škole.
V klidu obědvali, když se do jídelny začali trousit rodiče, aby pozdravili své pasoucí se potomky. Zahlédli matku Suri Dwaneové, její přesnou kopii, stejně blonďatou a načesanou, jenom make-upu měla ještě víc, rodiče Booche Bakera, jehož táta byl překvapivě malý a hubený pán, otce Camerona Evanse se stejným nabubřelým výrazem, jaký měl jeho syn.
Jejich rozhovor se pomalu stáčel k soutěži a Sparrow se už už chtěl zeptat, proč mu Brook dala své písničky, když najednou někdo rozrazil dveře jídelny a hlasitě zahalekal.
"No mě snad šálí zrak! Brook Cooperová!" zaječela jakási žena, přeběhla k jejich stolu a popadla Brook do náručí. Brook sama vypadala, že se za chvíli udusí, ale přece jen se jí podařilo vyrazit: "Nemůžu dýchat, teto!"
Žena jí pustila a Brook se bezmocně zhroutila zpátky na lavičku a mnula si žebra. Ramirez vypadal, že by nejraději zalezl pod stůl.
"Nemůžu uvěřit, že tě vidím, holčičko! To už je doba! Kolik to už je let? Tři, čtyři, co jste se s Derekem přestali kamarádit? Ale já věděla, že vám to dlouho nevydrží…"
Žena mluvila a mluvila. Ramirez a Brook se po sobě podívali způsobem, který napovídal, že téhle situace se oba dva z hlouby duše báli.
Ramirez se nakonec rozhodl jí přerušit. "Myslím, že Brooks to pochopila, mami,"
Sparrow, Morgan a Bennet na něj vytřeštili oči. "Mami?"
To se Ramirezova matka otočila i na ně. "Á, vy musíte být z té kapely, ve které teď Derek hraje. Moc ráda vás poznávám," Sparrow už nevěděl, co si má myslet, ale pomalu mu docházelo, že tohle, by mohlo odpovědět na hodně jeho otázek.
Chvíli ještě švitořila kolem nich, než se rozhodla, že bude lepší už jít, rozcuchala Ramirezovi vlasy (Brook měla díkybohu klobouk) a opustila je. Chvíli seděli v napjatém tichu, než si Ramirez hlasitě povzdechl.
"No tak… do toho. Jen nás oškubejte,"
"Co to mělo znamenat?"
"Dereku?"
"Budete mít hodně co vysvětlovat,"
Nakonec se toho ujala Brook. "Je to tak čtyři roky, jak říkala Ramova máma. Do té doby jsme… ach můj bože, jak jsem doufala, že tohle už nebudu muset vyslovit… byli nejlepší kamarádi. Známe se přes naše rodiče už… kolik… deset let. Od školky jsme byli kamarádi, ale pak, když jsme přešli na vyšší stupeň, začaly se naše koníčky nějak rozcházet. Ram se dal na fotbal a já na žurnalistiku a tak to… nějak vyšumělo. Byla jsem u Ramirezů pečená, vařená, proto byla teta tak nadšená, že mě zase vidí,"
"Takže ty se nám tu snažíš říct, že vy dva… zdůrazňuji VY DVA… jste byli nejenom kamarádi, ale ještě ke všemu nejlepší? Vždyť na sebe nemůžete ani promluvit, abyste se nehádali!"
"Ona byla jako dítě milá, roztomilá a hlavně ne tak neskutečně rejpavá," podotkl Ramirez. Brook se na něj zadívala pohledem, který by jiného člověka zabil.
"Když jste byli kamarádi, proč jste se k sobě začali chovat tak, jak jste se chovali, než jste přešli do DOOMu?" zajímal se Sparrow. Najednou mu to začínalo být jasné. Proč měl Ramirez na Brook takový vliv, i jak Brook věděla, že Ramirez umí zpívat.
"Baví nás to," zazubili se oba dva.
"Proč mě ta odpověď vůbec nepřekvapila?" povytáhl obočí Morgan a opřel se lokty o stůl.
"Mě by spíš zajímalo, proč jste nám to neřekli," Brook a Ramirez se zamysleli. Potom oba zároveň pokrčili rameny. Sparrowa napadlo, jestli nejsou náhodou nějak telepaticky propojeni. Najednou ho napadlo ještě něco.
"Proč ti tvoje máma říkala Dereku?"
"Třeba… protože se tak jmenuju?" odpověděl Ramirez s tak výmluvným pohledem, až se Sparrow skoro zastyděl nad svojí otázkou.
"A co má znamenat Duke?" zeptal se Bennet, jako by se snažil Sparrowa zastat.
"To je… ani ne přezdívka, spíš…" začal Ramirez, ale Brook ho přerušila.
"Tak si začal říkat, nebo lépe řečeno, tak mu začali říkat, když začal hrát fotbal,"
"Proč?" nechápal Sparrow.
"Tak já ti to vysvětlím takhle. Fotbalisti většinou neoplývají moc velkou inteligencí. ("O mě jsi to rozšířila ty, jen tak mimochodem,") Proto se podívejme na jména několika fotbalistů. Duke, Booch. Lex. Dash. Rob. Cay. Co mají společného?"
Morgan povytáhl obočí tak vysoko, až mu málem zmizelo v blonďatých vlasech. "Jedna slabika?"
"Bingo!"
"Chceš nám namluvit, že si fotbalisti dávají takovéhle přezdívky, protože se jim lépe pamatují?" zeptal se překvapeně Bennet.
"Pochopils,"
"To je přece blbost,"
Brook povytáhla obočí a pohodila hlavou ke stolu, kde sedělo několik členů fotbalového týmu. Bennet a Sparrow se tím směrem nějakou dobu dívali, než oba poraženě přikývli na znamení souhlasu.
"Dobře, něco na tom je!"
Sparrow se zkoumavě zadíval na Ramireze. Kdyby to nevěděl, netipl by ho na fotbalistu. Alespoň povahově a inteligenčně. Vzhledově, to už bylo něco jiného.
"Takže jsi na Brook zapracoval, aby vydala svoje písničky?" zeptal se nakonec, jak se mu to znovu vynořilo v mysli. K jeho překvapení mu odpověděla Brook, a to tónem, který u ní ještě nikdy neslyšel.
"C-cože? Dala jsem ti je, protože jsem si to rozmyslela! Ram s tím nemá nic společného! Co jsem zač, že by mě nejlepší kámoš musel přemlouvat, abych světu ukázala svojí několikaletou práci? Jsem novinářka! S publikací svých věcí jsem neměla a nemám problém, prostě jsem se rozhodla, že není tak hloupý nápad, trochu rozšířit náš sortiment písniček!"
Sparrow trochu překvapeně zamrkal. Takovouhle odpověď vážně nečekal. Čekal spíš. Dvouslovnou, kousavou odpověď, stejnou jako na podobné otázky dostal vždycky. Navíc si všiml, že neřekla bývalý nejlepší kámoš.
Mohla mít Sunny pravdu? Mohlo mezi těma dvěma být něco víc než jen přátelství? Přece jen když už kdysi byli nejlepší kamarádi (což Sparrow doteď nedokázal tak úplně pobrat). A neřekli jim to.
"Když o tom tak přemýšlím, myslím, že si vás dva pamatuju ze základky. Ramirez Byl o rok výš, ale i tak jste spolu trávili veškerý volný čas," ozval se Morgan a zářivě modrýma očima se na oba zadíval.
"Proč jste nám to neřekli? Dělali jste okolo toho tajnosti, jako by šlo o bůhví co," zeptal se znovu Bennet. Brook to chtěla znovu přejít pokrčením rameny, ale Ramirez se zhluboka nadechl a prohrábl si popelavě světlé vlasy, které mu už odrůstali z krátkého sportovního sestřihu.
"Nevím, jak ty Brooks, ale já jsem se za sebe docela styděl. Kvůli fotbalu jsem se vykašlal na naše přátelství. Když jsme přišli do DOOMu, měl jsem pocit, jakoby to začalo od začátku. A ty čtyři roky jako kdyby se prostě vymazali. Neměl jsem důvod ani chuť to rozpitvávat,"
Brook pomalu přikývla.
Den otevřených dveří po obědě pokračoval. Vyučování ovšem skončilo a tak studenti mohli procházet školu a prohlížet si projekty jednotlivých oddělení.
Sparrow se rozloučil s ostatními a pomalu vyšel na obhlídku školy. Ostatní měli vlastní starosti.
Procházel chodbami a míjel se se studenty z jiných tříd i rodiči. Překvapilo ho, jak moc studentů ho zdraví a zná jménem. Ano, vsadil se sice s Camelií, že je na soutěži rozmázne, ale i tak…
Nakoukl do místnosti, kde sídlil orchestr. Několik rodičů i studentů tam se zájmem pozorovali nějakou etudu. Mezi hráči rozeznal i Amber.
Rychle však ze třídy vyšel.
Prohlížel si projekty jednotlivých kroužků i spolků. U biologického kroužku si vzpomněl na pitvání žáby a podvědomě se usmál.
Zamířil do třídy, kterou používala módní komunita. Ti měli na programu jakousi miniaturní módní přehlídku. Sparrow si vybavoval, jak se o tom Morgan zmiňoval. Vešel do třídy. Vypadalo to tam jako v nějakém módním butiku. Po stěnách byly rozvěšeny nákresy a návrhy nejrůznějšího oblečení, na stojanech po obvodu třídy stály rozvěšené šaty, bundy a vlastně téměř všechno oblečení, které byl Sparrow schopen vyjmenovat. Třída byla zaplněna převážně dívkami, které se rozplývaly nad modely.
Sparrow si všiml, že některé z kousků jsou dokonce na prodej.
Morgana našel, jak se hrbí u jedněch šatů a něco na nich horlivě špendlí. Nad ním se skláněla jakási dívka a lomila rukama.
"Jak se ten lem mohl odpárat?"
Morgan si povzdechl a z rukávu si vytáhl další špendlík, který okamžitě zakomponoval do dolního lemu modré látky.
"Jednoduše. Blbě jsi ho přišila. Tohle už jsou třetí šaty, u kterých jsi na lemování použila špatný steh. Nemůžu to po tobě pořád opravovat!"
Dívka se najednou zarazila. "Proč?"
Sparrow pojal podezření, že to ta holka dělá schválně, aby si jí Morgan všímal.
"Hotovo. Jestli tady objevím další kus oblečení s tímhle místo lemu, vážně už ti něco udělám, Beverly!"
Dívka se uchichtla a odskotačila na druhou stranu místnosti mezi své kamarádky. Morgan se zvedl a protáhl si záda. Jak se otočil, spatřil Sparrowa, jak ho pobaveně pozoruje.
"Nazdar. Přišel ses podívat, jak tady bojuju?" zeptal se a přešel k dalšímu stojanu, kde začal kontrolovat černou bundu.
"Jojo," přikývl Sparrow.
"Dej mi deset minut a trhnu se odsud. Hlídám to tu celej den, tak by mě mohl přijít někdo vystřídat,"
Sparrow se rozhlédl. "Kolik je tady vlastně kluků?"
Morgan zaklonil hlavu a přivřel oči, jak v duchu počítal. "No… i se mnou je nás tu šest. Šest kluků a devět holek. Jak říká můj otec, tohle není zrovna chlapský obor," Odhodil si z čela prameny blonďatých vlasů.
Sparrow se posadil na jednu ze židlí a sledoval frmol okolo. Nemohl si nevšimnout, že kdykoliv si nějaká dívka nevěděla rady, ihned spěchala za Morganem nebo druhým klukem, který ke komunitě patřil a byl právě přítomen.
Morgan se naštěstí byl schopen utrhnout za necelých pět minut a s úlevným povzdechem se Sparrowem opustil třídu.
"Kam teď?" zeptal se a protáhl se.
Sparrow se zamyslel. Kam teď, to byla moc dobrá otázka. Nakonec ukázal na levou chodbou.
"Jdeme nabrat Brook," zavelel. Morgan přikývl, prohrábl si vlasy a vyšel směrem, kam Sparrow ukázal.
Brook seděla v redakci novin a něco smolila na prastarém psacím stroji.
"Ahoj," pozdravil Sparrow. Brook zvedla ruku, aby ho zastavila a několika poklepy dokončila větu.
"Fajn. Ahoj," usmála se a otočila se na otočné kancelářské židli k nim.
Morgan se rozhlédl. "No… nic lidí tady teda nemáte," poznamenal. Brook pokrčila rameny.
"Jsme školní noviny. Sem lidé přijdou jen, aby se podívali na svá pracující dítka,"
Morgan povytáhl obočí. "Pracující dítka?"
"Promiň. Právě píšu recenzi, tak mám pořád novinářský slovník,"
Seděli na tribuně a vyhřívali se na slunci. Po hřišti pobíhal fotbalový tým s Ramirezem v čele a hráli jakýsi přátelský zápas s některými akčnějšími rodiči.
V hloučku seděl DOOM až na Ramireze a navíc i Sunny a Megan. Bennet se na chvíli trhnul od svých povinností a vyšel na čerstvý vzduch. Sluníčko pařilo a teplota stoupla nad pětadvacet stupňů. Brook ležela na lavičce o řadu níž než ostatní, klobouk měla stažený do čela a budila dojem, že spí, přitom ale sledovala hřiště.
"Brook?" zeptala se Sunny.
"Hm?" zamručela, ale nijak jinak nereagovala.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Hm," zněla odpověď.
Sunny se zhluboka a nadechla a zamyslela, jakoby v duchu formulovala otázku. Sparrow se na ní nechápavě díval. Nakonec Sunny šokovala všechny kolem sebe naprosto prostým:
"Brook, tobě se líbí Ramirez?"
Brook vyjekla a škubla sebou tak, až s hlasitou ránou dopadla na lavičku pod sebou. Skutálela se ještě o řadu níž a možná by se kotrmelci dostala až na hřiště, kdyby se nezastavila o hlouček nějakých studentů.
"COŽE?" vyštěkla, když jí jeden z nich pomohl na nohy a ona se vrátila nahoru.
Morgan, Bennet a Sparrow si vyměnili všeříkající pohledy. Sunny a Megan jen povytáhly obočí.
"Ale no tak, Brook…" začal Sparrow, ale Brook ho ostře přerušila.
"Ne! Jsme jen kamarádi! Dobří kamarádi od dětství! Toť vše. A už o tom nechci slyšet! Ani od jednoho z vás!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám design?

Ano
Ne
Ujde

Komentáře

1 J. J. | Web | 6. července 2011 v 11:16 | Reagovat

Iks Dé :D Brook a Ramirez mi vzdáleně připomínaji Boota a Kůstku z mých oblíbených Sběratelů kostí. Oni se k sobě dopracovávají tak strašně pomálu :D
Je to perfektní :D

2 Jiří Jiří | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 10:58 | Reagovat

Moc hezký článek =).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama