Město světel - REPORT

8. června 2011 v 20:31 | Dyamirity |  Reporty
~Dyamirity je zpět a už dokonce vyspala tu autobusovou ztrátu spánku, takže je schopná něco dělat. Takže se Dyamirity rozhodla napsat report a přidat fotky. A Dyamirity musí zabít Alcielle, protože od ní chytila používání třetí osoby...~
- Ano, tohle je Eiffelovka... -

Na výlet, který jsme s Fuchs dostaly k patnáctinám (já) a dvacetinám (Fuchs) jsme odjížděli přesně v den Fuchsiných jedenadvacátých narozenin. Naši nás odvezli až do Prahy, kde jsme trochu nestíhali, ale nakonec nám díkybohu neujeli. I když to bylo o fous. To byla středa. Nešla jsem do školy, protože jsem se psychicky připravovala na tu patnáctihodinovou (zopakuji číslem: 15!!) cestu do Paříže.
Cesta proběhla.... všeljak. Asi vymyslím pohodlný autobus a budu milionář. Protože tohle vůbec nešlo. Sedadla byla tak blízko u sebe, že jsem si málem vyrazila zuby o kolena, z okénka jsem viděla svůj výhled 70x80 cm, protože sedadla byla nízko a... no, stručně a jasně, to, čím jsem jeli rozhodně nebyl dopravní prostředek, kterým byste se vydali na cestu kolem světa. Navíc ti kdo mají sestru, pokud možno starší, mě chápou, když poznamenám, že patnáct hodin na stejné sedačce vážně vyvolává ponorkovou nemoc a někdy okolo třetí hodiny ranní už máte vážně chuť roztřískat okno a utéct s jekotem pryč.
Ale... dojeli jsme. Očička jak angoráci a náladu pod psa, ale dojeli. Paříž!
- Rozhled z Eiffelovky -


Po okružní jízdě, kterou mi cestovní kancelář zprostředkovala pomocí už zmíněného okénka metr na metr nás autobusáci vyhodili nahoře nad Eiffelovkou a čau. Okamžitě se na nás sesypali černoši nutící nám malé Eiffelovky na klíče. Takže jsme narychlo vyfotili pár panoramat z věžičkou a utíkali pryč pod ní, kde jsme měli hodinu rozchod, než nám jí otevřou. Jak se však ukázalo, černoši byli i zde a tady navíc pletli i jamajské náramky pro štěstí...
Fuchs: (černoch jí právě dopletl náramek, uvázal nám každé jeden na ruku a čeká) How much does it cost?
Černoch: Five euro for one.
F: Tak tos uhod. Si to vem zpátky.
Č: Okay. So how much do you pay?
F: Two euros.
Č: Okay.
Fuchs mu dá dvě eura. Černoch stále čeká. Pak ukazuje na mě, že já taky dvě eura.
F: Tu máš euro, čau.
(Zkráceno a zbaveno sprostých slov).
- Dyami-chan na Eiffelovce se Seinou za zády. Klobouk v tlapkách, aby neuletěl, vlasy rozevláté ve větru... -
A pak jsme vyrazili. Ještě teď mě bolí nohy, když si vzpomenu, kolik jsme toho našlapali. Proběhli jsme snad celou Paříž. Už si to nepamatuju, ale vím, že tam byl Notre Dame, Pantheon, Justiční palác, jakési zahrady, Latinskou čtvrť, Sorbonu a spoustu francouzů.
Bylo to únavné, bylo strašlivé vedro a nožičky mě už ke konci dne zrazovaly. Takže jsme nastoupili s celou skupinou i paní průvodkyní do metra (Zlaté pražské metro a jeho tři linky! Pařížské metro má čtrnáct linek plus jakési příměstské metro-vlak, víc jak sedmdesátšest stanic! Já, která se ztratí i v žateckým MHDéčku jsem se pokoušela orientovat v metru, které má osmdesát stanic!!) a vyjeli k hotelu.
Tam jsme si chvíli počkali, než jsme dostali instrukce. Než můžeme použít výtah, musíme vyťukat kód (3669), společné sprchy a záchody (...) a pokoj je taky na kód (161693, ano, tohle jsem si musela zapamatovat...).
A samotný pokoj.... spíš kajuta. S Fuchs jsme se tam málem ušlapaly a to jsme tam byly jen dvě a ne tři, pro které byl ten pokoj původně určen. Byly jsme zničené, ale musely jsme si jít ještě nakoupit. Cestou ze sámošky jsme dostaly jedno pozvání na rande od dvou Francouzů a další pronesl něco ve smyslu: "Wow, you're beautiful!"
Francie je zvláštní země...

- Veget na trávníku před Eiffelovkou -
Druhý den jsme si šly prohlédnout Vítězný oblouk a po té dlooooouhé ulici až na Náměstí svornosti s obeliskem. Pak jsme prošli zahradami až k malému vítěznému oblouku a tam jsme stáli před... ano, hádáte správně, před Louvrem. Před místem, kam jsem se z celé Paříže těšila nejvíc. Všichni staří mistři pod jednou střechou.
Problém byl v tom, že Fuchs byla strašně otrávená a pořád fňukala, jak jí to nebyví a jak jí vadí, že tam nejsou anglické popisky, což mě tedy vůbec nevadilo.
Ale Fuchs se po chvíli zmocnil ukeovský syndrom, takže nekladla odpor, když jsem jí slušně řečeno protáhla celým Louvrem. Viděla jsem většinu důležitých děl, které byly vyznačeny v brožurce. Monu Lisu, která ode mně byla dvacet metrů, jsem viděla přes to tlusté sklo a asi sto rukou šílených turistů. Ale stejně to byl jen prťavý tmavý obrázek. Víc se mi líbily sochy. Obzvlášť jedna.... Bwahahahaa! (<-Literární verze ďábelského smíchu)

- Drbající se svalovec a.k.a. Umírající otrok od Michelangela. Ignorujte prosím mé ohyzdné brýle, ale já bych jinak v tom Louvru viděla velké prdlajs. Povšimněte si ovšem, jak se pokouším vypadat nevinně. V duchu už jsem si říkala, že tahle soucha se bude jistým lidem moc líbit. Zdravím Alcielle, Scratch, Maki a ostatní yaoistky. Líbí se vám? -
- Nevíte, proč když jsem tohle viděla, hned mě napadlo: Seme nese svého ukeho...? Toto sousoší sotjí kus od Louvru za Malým vítězným obloukem. Jsem fakt zkažená.... -
Louvre jsem byla nucena opustit a pak jsme šli se sestrou na coura po Paříži. Trochu jsme zabloudili a do míst, kde jsme se měli procházet až zítra se skupinou. Když jsme se pak vrátili na sraz, poslala nás na naší vlastní žádost průvodkyně ještě do Židovské čtvrti. Což je moc hezký kus města. Pokud pojedete do Paříže, zavítejte určitě i tam.
Třetí den byl trochu hektický. Nejdřív jsme byly na Sacre... e...to... Sacre něco, co zní jako Kér, ale píše se to jinak. A potom jsme si prošli celým Monmart. Všechny ty mlýny, i Moulin Rouge (kterým je ve skutečnosti takový dost mrňavý a jako vystřižený z kýčovité knížky pro děti), potom hospodu s králíkem na vývěsním štítu, kde se scházeli umělci, kavárnu z filmu Amélie z Monmartu a tak dál. Poté jsme se oddělili od zbytku skupiny a vyrazili metrem dál.

Byly jsme ve Versailles, kde jsem se zase královsky nudila (a smažila jsem se) já a Fuchs byla jak nadopovaná veverka. A přitom... ano, bylo to hezké, ale přece jenom, velké zahrady a pár fontán. Mohla bych říct, že Lednice je to samé v malém. Takhle totiž ona argumentovala, proč se jí nelíbí v Louvru. Prý: Tohle můžu vidět v Česku na každém zámku... Cestou z Versailles jsme dost surově zabloudily v metru. To jsem se fakt bála, že už nikdy netrefíme zpátky...
Takže Versailles jsem si moc neužila. Když jsme se z Versailles vrátili, srazili jsme se na Náměstí svornosti a odtamtud jsme zamířili rovnou na finální plavbu po Seině. Můžu vám říct, mě boleli nohy, že jsem myslela, že nedojdu. Šli jsme po břehu a vedle nás kotvili lodě pod vělkými čísly. Bylo to zhruba takhle:

Dyamirity: Hm... sedmička... tak doufám, že pojedeme z šestky...
Tak možná ze čtyřky.
Že by z trojky?
Dvojka?
No to mi neříkejte, že se budu muset táhnout až k jedničce!!!

Musela.

- Noční Eiffelovka... a rozcuchaná Dyamirity s nepochopitelným výrazem, kterým už před zrcedlem nejsem schopná zopakovat...-

Už to vezmu hopem. Prohlédli jsme si celou Paříž ještě jednou z hladiny Seiny a ve snášející se noci. Seděli jsme hezky na střeše lodi a jen otáčeli hlavu- nalevo, napravo, nalevo, napravo.... Po vystoupení jsme naběhli do autobusu a zpátky do Čech. Cestou jsme se ještě zastavili v jakémsi německém městečku, kde šla většina lidí do lázní a mi se sestrou na snídani, kde nás obtěžoval velice neurvalý vrabec.
Do Prahy jsme dojeli zhruba ve dvě a ze Zličína jsme dalím busem zamířili do našeho domovského Žatce. Bylo to únavné a autobus nebudu chtít vidět ještě tak rok,... ale byla to Paříž, no ne?
Ještě jeden bonus. Přijdeme domů, otevřeme dveře.... a zírá na nás nový pokoj. Ne, nekecám, během našeho pobytu v Paříži nám naši předělali pokoj. Teď máme zařivě žluto-modré stěny, nový koberec a přestavěný nábytek. Mám super rodiče... =D
A na závěr ještě pár fotek:

- Já ve Versailles. Trošku mi to připadá jako: "Pojď sem, tetička Dyami ti dá bonbónek..." -

- Otravné ptactvo. To jsme zrovna papaly párek v rohlíku (:čti dva párky v bagetě) a já stále musela Fuchs ujišťovat, že havran by po ní šel leda kdyby už tak dva týdny tlela dva metry pod zemí, ale jako na živolu na ní nepůjdou. Ano, já jsem ta o pět let mladší... -

- Vítězný oblouk -

- Obelisk na Náměstí svornosti -

- Obrácená pyramida v Louvru -

- Moulin Rouge -
A ještě než tenhle report uzavřeme, chtěla bych se s vámi podělit ještě o jednu humornou vzpomínku. Měli jsme ve skupině jednu.... starou dámu. Mohlo jí být tak šedesát a byla tam s jednou kaamrádkou zhruba ve svém věku. Řeknu vám, takovou ženskou znám jen jednu a to mám kolikrát co dělat, abych jí nezakroutila krkem!!
Paní byla v Paříži již podruhé, takže všechno viděla, všechno znala, všude byla, pořáýd průvodkyni skákala do řeči a měla otravné dotazy. Už druhý den z ní kvetla nejen průvodkyně, ale celá skupina mě s Fuchs nevyjímaje. Navíc dáma měla zářivě oranžovou hlavu.
Už dlouho jsem neměla chuť někoho tak moc zabít... tedy, pokud nepočítám jednu moc milou spolužačku. Už vážně končím! Už jenom poslední fotku. Pracovní název: A Dyamirity dobyla Paříž...

Na téhle fotce jsem nějak hubená... ~^.^~
Dyamirity
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Envy Envy | 9. června 2011 v 15:56 | Reagovat

Haha, ta poslední fotka je nejlepší! Tak snad sis to i přes tu zdlouhavou jízdu autobusem a bolavé nohy užila, ale vypadá to, že jo, a to je hlavní.

A náhodou, pssaní o sobě ve třetí osobě je fajn, ale po nějaké době tě to začne štvát.

2 Alcielle Storm Alcielle Storm | Web | 10. června 2011 v 21:30 | Reagovat

Proč zabít Alluš? Alluš je hodná, milá (skromná) a nic by nikomu neudělala. Obdivuje všechno co Dyamirity napsala a co si Alluš právě přečetla...ehm dobře, končím, už mluvím normálně!
Takže ta socha...ehm, ta první ne sousoší - takže ta první je stopro uke (upřímně s tím vybavením XD) a to sousoší je jasné...šmarjá! Nikdy mě nesmí pustit do Louvru! Nikdy! Minule se to sice obešlo bez prolité krve, ale kdo ví jak by to dopadlo příště...poslední fotka je megamonstrózní! Jak už řekla Envy. Soucítím s tvýma nožičkama a ...snad jsem na nic nezapomněla! Snad jen. Vítej zpátky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama