Bílá věž a černá studna

4. června 2011 v 13:27 | Dyamirity |  Téma Týdne
Tuto jsem kdysi psala do nějaké soutěže, ale nic z toho nakonec nebylo. Limit na pohádku byl dvě stránky A4 a to opravdu nic napsat nešlo, takže jsem sesmolila jakousi napůl psychologickou rádoby pohádku. Pojmenovala jsem to Bílá věž a černá studna. Původně to bylo delší, ale abych se vešla do limitu, spostu věcí jsem musela vyškrtnout. Takže bych řekla, že tohle je takového ostrouhané torzo. Doufám, že i tak se to bude líbit.
Dodatek: Už tři dny jsem v Paříži!

Uprostřed hustého lesa stála bílá věž. Trčela nad vrcholky stromů a rýsovala se proti temné obloze. Lidé se té věže báli, a proto se jí širokým obloukem vyhýbali. I ti nejstatečnější muži si raději zašli pěkný kousek cesty, než aby se k věži přiblížili. Říkalo se, že tam straší.
Nestrašilo tam. Teď už alespoň ne. Jediný obyvatel věže byl tovaryš Matěj. Matěj však ve věži nežil z vlastní vůle. Před několika lety se k věži vydal i přes výslovný zákaz rodičů. Chtěl všem dokázat, že strašidla nejsou. To se však pletl.
V bílé věži žila čarodějnice. Byla již stará a moc líná na to, aby chodila škodit lidem do měst a vesnic. Když jí však chlapec přišel tak dobrovolně pod dlouhé kostnaté prsty, neodolala a přece jen na něj uvalila pro vlastní potěchu kletbu.


Kletba to byla strašlivá. Nezabila ho, ani ho neproměnila v žádné zvíře. Ukradla mu srdce a zavřela ho do zlaté schránky. Tu schovala do stříbrné truhlice a Matěje samotného přikovala k bílé věži železným řetězem. Od schránky, truhlice i řetězu vlastnila klíče. Zlatý, stříbrný a železný. Ty hodila do černé studny, která stála jen několik metrů od věže.
Matějův řetěz nebyl dost dlouhý, aby se ke studni dostal. Nebyl ani dost dlouhý, aby dosáhla na truhlici se schránkou. Nezbylo mu nic jiného než čekat, až ho někdo přijde vysvobodit. To však mohl být problém, protože se k věži všichni v okolí báli. A tak čekal, až se objeví někdo, kdo stejně jako on zanevře na varování vesničanů.
Od okamžiku, kdy byl Matěj přikován k věži, uběhlo již několik let. Vyrostl z dítěte v mladého muže, i přes to však zůstával přikovaný k bílé věži uprostřed lesů.
Mohl to být asi rok, co stará čarodějnice zemřela. Matěj, když viděl, že stará žena již dlouho žít nebude, doufal, že po její smrti kouzlo opadne a on bude volný. Babino kouzlo však přetrvalo.
Když zemřela, vykopal jí hrob, uložil jí do něj a do ještě kypré hlíny zabodl neumělý dřevěný kříž.
A tak čekal. Mohl se zdržovat v nejnižších patrech věže, do toho nejvyššího ho však řetěz nepustil. Do toho patra, kde měla stát truhlice se zlatou skříňkou, ve kterém leželo jeho srdce.
Nastal další podzim. Matěj seděl před věží, řetěz, který mu vedl z hrudi, se vinul k tlustému železnému kruhu, který byl zapuštěn do zdi věže.
Opíral se o zeď a zíral na potemnělé nebe. Mělo temnou barvu. Nad věží kroužil havran, jakoby obhlížel ono smutné místo. Věž byla v tomhle ročním období do poloviny své výšky obrostlá plazivým břečťanem.
Matěj měl v takovýchhle dnech pocit, že se odtud vážně nikdy nedostane. Pohledem zabloudil k černé studni, která stála jen několik metrů od něj.
"Že já jsem neposlechl rodiče a raději nezůstal doma," zamumlal a složil hlavu do dlaní. V příštím okamžiku však něco zašustilo v křoví, které lemovalo palouk, kde stála věž. Matěj zvedl hlavu a zahleděl se mezi listoví. Nikoho neviděl až…
"AU!" vyjeklo to v mlází a na mýtinu vpadla mladá dívka. Ve vlasech měla zapletené větvičky, jak se drala skrz křoví, na sobě potrhaný plášť. Chvíli jen ležela na usychající trávě, než se s bolestným skuhráním zvedla na nohy a oprášila si kabát.
Matěj musel uznat, že je hezká. Tmavé vlasy, ještě tmavší oči, jemně řezané rysy. Ale možná se mu zdála tak krásná proto, že už dlouho neviděl jiné lidi. Chvíli pátral v paměti, jestli ještě umí mluvit, než na ni zavolal:
"Hej, ty tam! Co jsi zač?"
Dívka se na něj zvědavě otočila.
"Já?"
"Je tu snad ještě někdo jiný?"
Přešla až k němu a asi metr od něj se zastavila. Pak se naklonila a zkoumavě se na něj zadívala, jako by byl nějaký zajímavý tvor, kterého nikdy před tím neviděla.
"Ty jsi strašidlo?" zeptala se.
"Ne! A já se ptal první, co jsi zač!"
"Říkají mi Čejka,"
"Já jsem Matěj,"
Posadila se do trávy naproti němu a ukázala na řetěz, který mu vedl z hrudi.
"Takže, Matěji, co ty tady vlastně děláš? Připoutaný k zakleté věži?"
Povzdechl si a začal vyprávět. Čejka vypadala, jako že jí to zajímá. Když se dostal k části, kde čarodějnice zemřela, neopustila si poznámku:
"Ale že si to po tom všem zasloužila, baba,"
Když skončil, chvíli oba mlčeli. Matěj byl rád, že si konečně může s někým promluvit. "Takže mi chceš říct, že jsi tady, přikovaný k věži a přitom máš klíče támhle ve studni?" zeptala se Čejka nechápavě.
"Už jsem ti přece říkal, že tam můj řetěz nedosáhne. Navíc, ta studna je taky pod kletbou. I kdybych tam dosáhl, nevím, co by mě tam čekalo!"
Čejka se prudce napřímila.
"Osvobodím tě! Šla jsem do světa, abych všem dokázala, že i jako dívka můžu dokázat veliké věci! A to dokážu tak, když tě osvobodím!"
"Ne, Čejko, do té studny nemůžeš!"
Dívka však už lehkým krokem vyběhla k černé studni. Matěj jí chtěl zastavit, jeho řetěz byl však moc krátký. Mohl jen sledovat, jak dívka přehazuje nohy přes římsu studně a pomalu se spouští dovnitř. Těsně předtím, než mu zmizela z očí, se ještě usmála a naprosto klidným tónem pronesla:
"Neboj, já se vrátím,"
Ubíhali dny, měsíce. Matěj byl od toho okamžiku ještě nešťastnější a osamělejší než dřív. Teď měl ještě navíc na svědomí zkázu mladé dívky. Usínal i nudil se s výčitkami svědomí a nekonečnou samotou. Přál si, aby Čejce nikdy nezkřížil cestu.
Uběhli dva roky. Matěj usínal pod hvězdami. Navykl si spát venku, co nejblíže studny. Usnul neklidným spánkem, kde ho pronásledovali zmatené obrazy čarodějnice, klíčů a dlouhých chodeb.
Najednou ho probudil jakýsi zvuk. Byl to cinkot klíčů.

Ano, Dyamirity se dala na pohádky. Skoro se stydím.
Ještě podotýkám, že je to psané "pro děti", proto některé ty výrazy.

Dyamirity
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 margarrita margarrita | Web | 4. června 2011 v 13:56 | Reagovat

Moc krásná pohádka :)

2 Bleach Bleach | 5. června 2011 v 19:54 | Reagovat

Aj mne sa to veľmi páčilo :D Ja mám rada rozprávky a zvlášť takéhoto ľudového štýlu :D

3 Alcielle Storm Alcielle Storm | Web | 7. června 2011 v 13:55 | Reagovat

Jéé, pohádka...Alcielle měla pohádky vždycky ráda. Alcielle má na pohádky slabost a Alcielle doufá, že napíšeš další *.*, protože tahle se jí moc a moc líbila :)

4 Dyamirity Dyamirity | Web | 7. června 2011 v 18:26 | Reagovat

[3]: A Alcielle objevila kouzlo třetí osoby ~^.^~ Ale Dyamirity je ráda, že se Alcielle pohádka líbila!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama