Červen 2011

Vytáhněte slunečníky, prázdniny začínají!

30. června 2011 v 20:46 | Dyamirity |  Moje výšplechty

PRÁZDNINY!!!


Ano, je to tak! Vysvědčení je rozdáno, stejně jako facky, popřípadě hodnotné dary a peníze. V mém případě to byl dar v podobě kompletního seriálu Sherlocka Holmese ♥ , kde je super kjůt Watson.
Mé vysvědčení dopadlo líp, než jsem čekala. Nakonec jsem skončila s třemi trojkami a to ze zemáku (kvůli pětce za práci z hodiny, když mi profesorka zabavila SHI-team...), němčiny a bižule (za to může zase těhotná profesorka s kterou mávali hormony a byla protivná jak... doplňte si sami...)

Jinak mé vysvědčení vypadalo zhruba takto:

Český jazyk - výborný
Anglický jazyk - výborný
Německý jazyk - dobrý
Občanská nauka - chvalitebný
Dějepis - chvalitebný
Zeměpis - dobrý
Matematika - chvalitebný
Fyzika - chvalitebný
Chemie - chvalitebný
Biologie - dobrý
Hudební/výtvarná/tělesná výchova - výborný
Informatika - výborný

K čemuž bych dodala snad jen to, že za celých devět let, co chodím do školy jsem nikdy nedostala dvojku z češtiny a to ani na těch malých vysvědčením ve čtvrtletích nebo v pololetí. Angličtina se mi povedla zlepšit kvůli TNT, pro které překládám mangy. Němčina se mi zhnusila společně s profesorkou. Za dvojku z občanky zde děkuji svému třídnímu, protože mi vycházela trojka, ale on se smiloval a dal mi tu dvojku, možná trochu z protekce, ale což... Dějepis mám ráda a tak jsem ho udržela na dvojce. Zemák naší rodině nikdy zvlášť nešel, ale od té doby, co čtu Hetalii jsem na tom znateně líp. Na matiku a fyziku máme stejného profesora, takže mi to splývá. Profesor-inženýr mě má vcelku rád, protože mi občas dochází spojitosti a vím nějaké věci navíc. Chemii mám strašně ráda (já vím, jsem divná) a dvojku mám jen proto, že jsme asi na dva měsíce měli nějakou praktikantku, která mi ten průměr zes... pokazila. O bižuli už jsem se zmiňovala, ale tu jsem DŘÍV měla taky ráda. Hudebka, výtvarka a tělák pro nějsou díky klarinetu, SHI-teamu a bruslím problém. No a infule... stačí umět trochu ladit barvy a dělat prezentace a máte to =D

Každopádně, začaly nám letní prázdniny a to teplotami okolo patnácti stupňů, přeháňkami a větrem, který mi málem odnes želvu z balkonu. Doufejme proto, že se to trochu vybere a bude pěkně, abych mohla dorovnat to hrozné opálení, co se mi udělalo od náramků.
Tohle léto se budu upřímně nudit. Ne, mluvím vážně, skutečně nudit, protože nejedu na tábor. Poprvé od svých pěti let. Dávám si letos pauzu a příští rok už pojedu jako praktoška. Ale letos... strávím asi léto jako maniak. Budu psát, bruslit, kreslit, bruslit, jíst, kreslit, psát a možná i trochu spát. Což bude pro vás dobře, ale pro mě zabiják organismu.
Jediný plán, který mám je asi chata a návštěva u Giry (kde si hodlám ukrást jedno z jejích koťat a propašovat si ho domů).
Takže pokud by měl někdo chuť, klidně se stavte =D

Yaoi zdar.
Dyamirity
Jůůů, konečně se mi povedl nějaký smysluplný článek!

Hra na vojáčky

29. června 2011 v 18:27 | Dyamirity |  Moje výšplechty
~Yaoi je všude. Opravdu všude! Dokonce i v armádě!~

Den před vysvědčením a... yaoi je opravdu všude i touhle dobou. Byli jsme totiž (jako každý rok) na Floře, kde probíhal jakýsi den s vojáky. Byla to vcelku nuda, ale jeden voják tam byl dost drsnej.
Byl u stanoviště s házením granátů (bez komentáře) a ty hlášky, který celou dobu střílel... no já myslela, že umřu. Nejlepší bylo, že říkal, že jedkonoh jeho kamaráda nevzali k vojákům kvůli tomu, že pil moc coly a měl tak vysoký cukr. No a tak se jedna spolužačka zeptala, jestli můžou kouřit.
A on na to:
"No, já tady od kouření nejsem..."
Samozřejmě jsem ihned zastavovala masivní nosebleed a on jen nechápavě koukal, jak se tam válím smíchy po trávě. Nakonec mu to ale asi došlo, protože se zarazil a prý:
"Dobře, tohle jsem formuloval blbě!"
Já nevím, jestli mi to ti lidi dělaj naschvál, ale tohle se mi za týden stalo už podruhé. Minulý pátek jsme totiž byli na školním výletě na laser game, o čemž jsem se tady taky chtěla zmínit, ale nějak nebyla chuť.
No, každopádně, bylo nás tam čtrnáct z třiceti, takže jsme celou cestu dělali ptákoviny, obzvlášť těch šest kilometrů, co jsme šli lesem. Jeden spolužák měl fialové tričko a tak brzo začali padat vtipy a nakonec to vyústilo v "Teplé bratry" souhrného označení pro naše dva spolužáky.

Jirka z lesa vytáhl jakýsi klacek.
Já: Jo, tuhle chvíli si užij, Jiříku, protože tohle je ta největší kláda, jakou kdy budeš držet. I když kdo ví... musíme zjistit, jak je na tom Nacmik.

Nechápu, proč všechny exkurze mimo školu musí končit nějakou yaoi libůstkou z které budu umírat ještě půl roku. Vážně to nechápu.
...
Jinak bych chtěla podotknout, že poslední dobou shi-t nějak flákám, alespoň co se týče denníkových článků. Dost jste mě ovšem zklamali, když jste mi nikdo neokomentovali novou kapitolu SHI-teamu. Buď to ti čtenáři, co většinou komentují, ještě nečetli nebo to byl silně podprůměrný díl.
Anebo vás to přestalo bavit a kašlete na mě =D
Což doufám, že ne.
Poslední dobou pracuju hlavně na Sparklessovi, povídce, co píšu na anime-mangu. Odkaz najdete v záhlaví. A Sparkie se možná časem objeví i tady...
Je mi vedro.
Končím.
Pa.

Dyamirity


Kapitola 46.5 : A svět miluje mizeru...

26. června 2011 v 21:24 | Dyamirity |  Kapitola 46.5
Má dvě stránky.
Nedává smysl.
A přesto tu je.
Bonusová kapitola s číslem čtyřicet šest celých pět.
Nepochopíte jí.
Můžete se ptát, co znamená.
Nebojte, časem se to dozvíte, ale teď...
... buďte prostě šokováni...


Kapitola 46. : Knockout

26. června 2011 v 21:16 | Dyamirity |  Kapitola 46
Tadáá! Máme tu další kapitolu. Je pojmenovaná podle jedné písničky od Chuldren of Bodom, abych udělala radost Hate. Vlastně není pojmenovaná ÚPLNĚ, porotože plný názec písničky zní Shovel Knockout. Ale to je jedno.
Tuhle kapitolu jsem skenovala s menším kontrastem, takže barvy už mi tolik neutíkaly. A co dodat k ději? Filozofování na téma osud a trocha Kakoichiho zločiných plánů. Bhaha! K téhle kapitole se vztahuje jakási bonusovka, kterou dám do dalšího článku... ale o tom až později.
Dnes tu máme jako písničku strašně upištěný opening Working!!, který jsem z nepochopitelného důvodu podlouchala celou dobu, když jsem jednotlivé stránky připravovala. Na Working!! se chytám o prázdninách, takže možná časem bude i recenze. Písnička se jmenuje Someone else a je... nevím, jak je to slovo =D



K téhle úvodní stránce: Aya vypadá jako pes. Kameko zase jako kdyby spolkla žábu. Chidori a Yomaru jsou jako kjůty kjůt sourozenci. Hoshi a Shiramizu jsou tací neutrální, ale Uma a Aiiro! Božíčku, tady jsou nějak extrovně mňamózní. (Ano, samochvála smrdí, ale co se dá dělat?)


Povídkový šuplíček

26. června 2011 v 13:04 | Dyamirity |  Povídky
Rozhodla jsem se sem dát takový menší rozcetník na povídky. Portože sem hodlám dávat víc povídek! Víííc!
Bwahahaha!
Bojte se!

DOOM

Sparrow Torres se na své škole řadí mezi béčkaře, ale kvůli své lásce k hudbě se rozhodne spáchat společenskou sebevraždu a vyhlásit konkurz do kapely. Když se mu do něj přihlásí čtyři áčka, špičky školní hierarchie, uvědomuje si, jak moc se bude muset změnit, aby si získal respekt a udržel svou kapelu.
Žánr: hudební, komedie, série
Počet kapitol: 15+, ongoing

  1. Konkurs
  2. Nová kapela
  3. Zkáza a ničení
  4. Zkušebna
  5. Kathryn, Sheela, Wood, Tiger a Casio
  6. Fotbáál!
  7. Nelsonští mývali versus Elmerští sokoli
  8. Na konci duhy
  9. Na vzhledu nezáleží?!
  10. Sparrow Torres versus Cameron Evans
  11. Muž přes palubu
  12. Neděle s velkým N
  13. Doom a DOOM
  14. Příběh pokračuje
  15. Takové menší profesionální tajemství
  16. Ticho
Momentálně pozastaveno

SPARKLESS


Homura Seiji je sedmnáctiletý introvert, který se ne vlastní vinou neustále dostává do pouličních rvaček. Nemá přátele a je spokojený jako samotář vrčící na lidi, kteří se k němu pokusí přiblížit. Život a zaběhlou rutinu mu naruší až Nanami Shirogane, který se mu vloudí do života, do pokoje a který nevypadá, že mu to bude stačit.
Žánr: komedie, shounen-ai, romantika, série
Počet kapitol: 40, kompletní

  1. Kapitola

SMĚSICE

-Zase jednou jsem jednou dostala za úkol napsat trest do češtiny. Tentokrát povídku začínající jenom na jedno písmeno. A jak to dopadlo můžete ohodnotit zde.-

-Pseudo pohádka psaná do soutěže. Soutěž byla nakonec stejně zrušená, takže mě to ani nijak nemrzí. Limit byl dvě A4. Jediné písmenko navíc a překročila bych ho =D -



DOOM - Kapitola 14. : Příběh pokračuje

23. června 2011 v 20:42 | Dyamirity |  DOOM
Zase to tu tleje a nic nepřibývá, tak sem přihodíme další DOOM, co říkáte?
Poslední dobou se věnuju hlavně Sparkiemu, jedné novější povídce, kterou dávám na anime-mangu. Jelikož nejnovější SHI-team mi zabavila zeměpisářka a na jedničku nějak nemám náladu, mám na psaní trochu víc času.
Ale teď už DOOM a... užijte si ho.

Vešli do jídelny. Bavili se o právě skončené hodině fyziky, během které do sebe profesor Alberto nechtěně pustil elektrický proud. To, že spolu chodí ještě nikomu neřekli, ale domluvili se, že to udělají právě na obědě. Fyzika byla poslední hodina, kterou spolu dneska měli.
Došli ke stolu kousek od dveří, kde seděla Sunny se svými kamarádkami.
"Tak ahoj," usmála se a políbila ho na tvář. Sparrow na ní mávl a vyšel ke stolu DOOMu. Moc dobře si všiml pohledu, který na něj vrhali studenti, kteří si toho všimli. Megan, například, seděla s pusou dokořán.
Sotva dosedl, všiml si podezřelého ticha. Nemohl si taky nevšimnout šokovaného výrazu ve tvářích Brook a Ramireze. Morgan a Bennet se tvářili pouze překvapeně.
"Takže jsi to zvládl," podotkl Morgan a znovu se sklonil nad sešit španělštiny, ze kterého se doteď učil. Brook vrhla na Ramireze jakýsi nic neříkající pohled.

Kapitola 45. : Nedotknutelná

19. června 2011 v 17:48 | Dyamirity |  Kapitola 45.
Hola hej, je tu neděle a pětačtyřicátá kapitola. Už se zase vracím do starých kolejí. To znamená každou neděli jeden díl. Je ovšem problém, že teď mi to trvá čím dál dýl. Dřív jsem prostě naskenovala, vyčistila a toť vše. A teď? Od té doby, co jsem předělávala jedničku pro anime-mangu jsem začala stínovat i díly sem, na shi-t. A to je docela záhul. Vypadá to pěkně a občas je to i přehlednější, ale nervy tečou proudem. Ale nedramatizujme to, je tu kapitola ze Shigaie (již třetí) a to znamená spousta Takibiho, kterého jsem si poslední dobou strašně zamilovala. Netuším proč, on je prostě takovej ťulda. Jinak, zmiňovala jsem se, že mi 14. volume zabavila zeměpisářka a nemůžu ho tak dělat? Začíná mi to trochu vadit, protože už jsou to dva týdny... GRÁÁÁ, ať mi ho ta blbka vrátí!
Ale vy si pusťte dnešní písničku, chorus Ten-faced Gumi:

A enjoy it.


Z nějakého důvodu se mi tahle kapitolanaskenovala strašně slabě a tak mi barvy zase všude utíkali.

Poznámky k XI. volume

13. června 2011 v 21:15 | Dyamirity |  Poznámky XI.
~Slíbila jsem poznámky? Slíbila. Jsou poznámky? Jsou! Dyamirity drží slovo! Bwahaha!~


Co dodat? Tohle volume by se dalo shrnout do několika bodů.
Kakoichi je ve skutečnosti hodný, přející, sexy strejda. (Haha!)
Ritsu je sexy člověk, roztomilá kočka! (Hahaha!)
Chidori umí hrát na klavír a konečně si přiznal, že miluje Shiru. A je sexy!
Všechny postavy mi bishíkují.
Přestává mi fungovat pud sebezáchovy.
Tohle jsem dodělávala o Silvestra. Tomu říkám odvaz! Nevím, co víc dodat. vše je zhruba shrnuté v psaných poznámkách. Poslední kapitola je nedotahovaná, takže barvičky mi utékali a mě z toho šibalo. Ale jsem pyšná na zvrat v Kakoichiho osobnosti. A na Ritsua, jehož vlasy jsem vymýšlela strašně dlouho. Jeho vestička je inspirovaná bundou kluka, s kterým jsem byla na cyklisťáku. Jen jsem tomu zkrátila rukávy a přidala ten límec. A pak, že se inspirace nebere ze všedního života.
Měla bych se jít učit na chemii...
Asi si jdu dát nějaké plytké yaoi...

Bye, byes!
Dyamirity

Kapitola 44. : Last night

12. června 2011 v 19:55 | Dyamirity |  Kapitola 44.
Konečně je to tady! Další, dlouho očekávaná kapitola SHI-teamu! Poslední kapitola 11. volume, která tu měla být už dva týdny, ale já jaksi pořád nestíhala =D Ale dneska jsem si řekla, že klidně nebudu celý den jíst, ale dodělám jí! A dokázala jsem to! Takže tady je. Last night. Nepředstavujte si nic... ehm, ehm..., jako některé moje spolužačky.
Tohle není zrovna moje oblíbená kapitola. Měla jsem jí vymyšlenou tak nádhernou... a nakonec jsem tam zmrvila všechno, co šlo. Navíc jsem měla období, kdy jsem nedotahovala, takže mi ty barvy pořád utíkaly, když jsem vybarvovala. No hrůza... navíc Shira v té košili vypadá jako kluk... no, nebudu to dál protahovat, tady je dnešní písnička, která je určena speciálně pro tuhle kapitolu (pochopíte):

Back to life od Giovanni Alleviho.
Ale teď už se do toho pusťte. Enjoy it!



Čtyřicátiny a trochu víc...

12. června 2011 v 10:54 | Dyamirity |  Moje výšplechty
~Jak se může zvrtnout obyčejná rodinná oslava...~
Všichni známe rodinné oslavy na nichž se ve velkém konzumují chlebíčky, probírají se staré rodinné historky a všichni účastníci se nemůžou dočkat konce. No, moje maminka se rozhodla své čtyřicátiny oslavit v trochu jiném stylu. Rezervovala si čtyři stoly na Hříbku, hospodě, která patří jednomu jejímu kamarádovi a kromě rodiny se rozhodla pozvat i kamarády a kolegyně z práce.
Abych byla upřímná, nějak se mi tam nechtělo, protože jsem se bála klasiky: budu sedět nad Spritem a budu se nudit. Jó, kéž by...
Dorazila celá rodina (včetně mé milované sestřenky, kterou jsem tehdy hlídala a desetiletého bratránka, takže jsem byla třetí nejmladší) a máminy kolegyně a později dorazil dokonce i Banán,který s náma byl na horách a zmiňovaný majitel hospody s manželkou.
No, řeknu vám, bylo to zajímavé.
Nejdřív jsem seděla na rohu lavice a poblíž jsem měla jen babičku s jejím novým přítelem. Naštěstí jsem se časem nenápadně přesunula k jinému stolu.

Fuchs: Borisi, jak vypadá medvědí hovno?

Ale přejděme k věci. Můžu říct, že se mi poprvé v životě podařilo přiopít se. Ano, může se to zdát divné, ale ještě nikdy se mi to nepovedlo. Ano, jsem divná, ale v patnácti jsem se ještě neopila a byla jsem na sebe docela pyšná. Ale jak se ukázalo, většina mé rodiny je fascinovaná představou, že mě opije. Fuchs to zkoušela, Boris (strejda) to zkoušel... a včera se jim to tak trochu podařilo.
Nalila jsem do sebe tři grepový amundseny, stříbrnou tequilu a zelenou, přičemž jsem sestře upíjela víno. Já vím, že to není nic moc, ale snažte se vzít v potaz fakt, že já skoro vůbec nepiju!
No, při tequile jsem se málem utopila, jak se mi sůl dostala do nosu, ale můžu říct, že amundsen mi chutnal asi nejvíc.
No, to bylo někdy okolo půlnoci (oslava se začínala v sedm). Pokud si pamatujete svpjí první zkušenost s větším množstvím alkoholu, asi tušíte, jak mi bylo. Seděla jsem jako pecka, hlavu podepřenou z každé strany jednou rukou a snažila jsem se moc nehýbat, abych to ještě nezhoršovala.
Nakonec jsem byla vyslána domů se sestrou jako doprovodem. Ukázalo se, že já jsem na tom z nás dvou líp. Přinejmenším jsem trefila náš vchod.
Dorazily jsme domů, když Fuchs byla v takové té rozverné náladě. A prý: "Půjdeme na HB (jedna ze dvou "diskoték" v Žatci)" Nevím jak je to možné, ale prostě jsem s ní souhlasila, i když už se mi ten svět dost motal.
No, došli jsme pod hábéčko, usedli ke stolu a sestra objednala dvě malá piva. Mě pivo osobně moc nechutná, i když je to na žatečáka hanba. Prostě mi to nějak extra nechutná. Ale přepila jsem jí!
Potom mě vytáhla ven a to už se to nějak rozleželo. Před vchodem jsem se musela zastavit a dát si srovnávací minutku. Fuchs už ale pokračovala dál ke vchodu.
Doteď mi není tak úplně jasné, jestli bylo zavřeno nebo jsme prostě netrefily vchodové dveře. Před vchodem jsme natrefili na dva kluky, který byli taky dost blízko své hranice a ptali se nás, jestli je tam někde bankomat.
Můžu vám říct, že zatímco se s nimi Fuch s bavila, já jsem se snažila vymyslet, jestli tam nějakej je...
No, ale bylo nám řečeno, že je otevřenej liďák, druhá diskotéka, která je od hábéčka strašně daleko.
To už jsem razantně odmítla a odvekla sestru domů...
Lidi, ještě před tím pivem mi nebylo blbě, ale potom...
Potom co jsem zalehla, během půl minuty jsem usnula a k životu jsem se probudila až o osm hodin později, tedy asi před hodinou a půl...

No, tolik k mé první zkušenosti s větším množstvím alkoholu než moje rovnováha unese. Fuchs tvrdí, že je dobře, že se to alespoň dělo v rodinném kruhu...

Dyamirity~
SHI-team bude během dneška

Město světel - REPORT

8. června 2011 v 20:31 | Dyamirity |  Reporty
~Dyamirity je zpět a už dokonce vyspala tu autobusovou ztrátu spánku, takže je schopná něco dělat. Takže se Dyamirity rozhodla napsat report a přidat fotky. A Dyamirity musí zabít Alcielle, protože od ní chytila používání třetí osoby...~
- Ano, tohle je Eiffelovka... -

Na výlet, který jsme s Fuchs dostaly k patnáctinám (já) a dvacetinám (Fuchs) jsme odjížděli přesně v den Fuchsiných jedenadvacátých narozenin. Naši nás odvezli až do Prahy, kde jsme trochu nestíhali, ale nakonec nám díkybohu neujeli. I když to bylo o fous. To byla středa. Nešla jsem do školy, protože jsem se psychicky připravovala na tu patnáctihodinovou (zopakuji číslem: 15!!) cestu do Paříže.
Cesta proběhla.... všeljak. Asi vymyslím pohodlný autobus a budu milionář. Protože tohle vůbec nešlo. Sedadla byla tak blízko u sebe, že jsem si málem vyrazila zuby o kolena, z okénka jsem viděla svůj výhled 70x80 cm, protože sedadla byla nízko a... no, stručně a jasně, to, čím jsem jeli rozhodně nebyl dopravní prostředek, kterým byste se vydali na cestu kolem světa. Navíc ti kdo mají sestru, pokud možno starší, mě chápou, když poznamenám, že patnáct hodin na stejné sedačce vážně vyvolává ponorkovou nemoc a někdy okolo třetí hodiny ranní už máte vážně chuť roztřískat okno a utéct s jekotem pryč.
Ale... dojeli jsme. Očička jak angoráci a náladu pod psa, ale dojeli. Paříž!
- Rozhled z Eiffelovky -

Bílá věž a černá studna

4. června 2011 v 13:27 | Dyamirity |  Téma Týdne
Tuto jsem kdysi psala do nějaké soutěže, ale nic z toho nakonec nebylo. Limit na pohádku byl dvě stránky A4 a to opravdu nic napsat nešlo, takže jsem sesmolila jakousi napůl psychologickou rádoby pohádku. Pojmenovala jsem to Bílá věž a černá studna. Původně to bylo delší, ale abych se vešla do limitu, spostu věcí jsem musela vyškrtnout. Takže bych řekla, že tohle je takového ostrouhané torzo. Doufám, že i tak se to bude líbit.
Dodatek: Už tři dny jsem v Paříži!

Uprostřed hustého lesa stála bílá věž. Trčela nad vrcholky stromů a rýsovala se proti temné obloze. Lidé se té věže báli, a proto se jí širokým obloukem vyhýbali. I ti nejstatečnější muži si raději zašli pěkný kousek cesty, než aby se k věži přiblížili. Říkalo se, že tam straší.
Nestrašilo tam. Teď už alespoň ne. Jediný obyvatel věže byl tovaryš Matěj. Matěj však ve věži nežil z vlastní vůle. Před několika lety se k věži vydal i přes výslovný zákaz rodičů. Chtěl všem dokázat, že strašidla nejsou. To se však pletl.
V bílé věži žila čarodějnice. Byla již stará a moc líná na to, aby chodila škodit lidem do měst a vesnic. Když jí však chlapec přišel tak dobrovolně pod dlouhé kostnaté prsty, neodolala a přece jen na něj uvalila pro vlastní potěchu kletbu.

Mermaid melody Pichi Pichi Pitch

3. června 2011 v 15:00 | Dyamirity |  Anime
~Tuhle recenzi jsem psala kdysi dávno pro sekai.cz, který nějak.... přestal fungovat a recenze se tam nikdy neobjevila. Proto ji dávám sem. Je psaná jinak než jste zvyklí, protože se pokouším omezit své osobní ftipné poznámky a popisovat to realisticky. Hahaha...~
Upozorňuji vás, že dnes bych se už takového díla nedotkla ani násadou od smetáku, ale když je vám 11 a s anime nemáte žádné zkušenosti, sáhnete po čemkoliv...

Název: Mermaid Melody Pichi Pichi Pitch/ Mermaid melody Pichi Pichi Pitch Pure
Autor: Yokote Michiko, Hanamori Pink
Status: Hotovo, 91 (!) epizod
Hodnocení: 4/10, a to jen proto, že je to má ♥ záležitost


Bylo, nebylo, za sedmero horami, sedmero lesy, sedmero kopečky a za spousty dalšími sedmery přírodními útvary, žila v moři krásná mořská víla. Jednoho dne vyplavala na hladinu a uviděla loď. Loď se ovšem potopila a ona zachránila malého chlapce, kterého předtím na lodi zahlédla. Sklánějíc se nad ním, se ho snažila probudit, až dostala nápad. Obětuje svou perlu, zdroj své moci, aby ho oživila. A jak si řekla, tak také udělala. Chlapec se probudil, chvíli na sebe koukali jako blumy, načež mořská panna opět skočila do moře, perlu nechajíc u chlapce.
Story jak vystřižená ze studia Walt Disney. Tenhle příběh se však stal v Japonsku a mořská panna se nejmenuje Ariel, ale Nanami Luchia. A právě ona je hlavní hrdinkou této 90tidílné, roztomilé, růžové a uzpívané série jménem Mermaid Melody Pichi Pichi Pitch.


Připravte si kapesníky, popřípadě blicí pytlíky, podle toho jak snášíte růžovou barvu, shoujo klišata a j-pop!
Luchie je čtrnáct a rozhodne se, že chce vidět svět nad hladinou. Leckdo se jí v tom snaží zabránit, ona však stejně odejde (nebo spíš odplave) v doprovodu podivného tučňákovitého tvora v námořnickém oblečku, který nese jméno Hippo (Dodnes jsem nepochopila, proč se to zvíře jmenovalo Hippo. Hippo! Tučňák!). Na souši se promění v mladou dívku a ubytuje se u další mořské panny, Nikory, která jí nechá bydlet ve své ubytovně, když Luchia bude uklízet. (Ale jelikož mladá princezna nikdy ani okem nezavadila o smeták, natož aby se čirou náhodou dotkla například utěrky, použila bych teď výraz: Slon v porcelánu.)


Druhý den jde do školy. A tam potká… jaké překvapení, ale což, tohle je shoujo anime… svou dětskou lásku, Kaita, kterému obětovala svou perlu. Jak už asi tušíte, zamiluje se do něj ještě víc. Příběh se začíná komplikovat, když na Kaita, který u sebe pořád nosí Luchiinu perlu, zaútočí jedna z Black Beauty Lovers (to jsou záporačky milující hlavního záporáka Gaita), Izuru. Jelikož Luchia jako mořská panna vypadá víc jako hrdinka, než v nudné lidské formě, Kaito jí pozná, předá jí perlu a Luchia se poprvé mění. Izuru zažene půlminutovou písničkou a Kaita vytáhne na břeh. Roztomilé! (Blicí pytlíky do pohotovostní polohy, tady to nekončí.)
Kromě Luchii existuje ještě šest mořských panen, které se k ní časem buď přidají natrvalo, nebo se alespoň na několik epizod zastaví. Ale pokud byste se na MMPPP nechtěli dívat, stačil by vám zhruba tenhle souhrn: V každé epizodě Luchia a její dvě spolužačky a kamarádky Hanon a Lina (jež jsou taky mořské panny, což se ukáže v epizodě…. 2 a 3) porazí jednu popřípadě i více Black Beauty Lover, Luchia si udělá nějaký trapas před Kaitem, nebo s ním jde alespoň na rande. A myslím, že ve veliké většině epizod je i uvzdychaná scéna Luchii ve vaně s ploutví, jak poslouchá hrací skříňku, točí si do vany pěnu, přičemž nahlas kňourá o svých trápeních. V MMPPP sice zápletka je, ale není zřejmě natolik důležitá, jako vztah Kaita a Luchii. Mimochodem, jejich vztah taky není žádný med. Pusinky, hádky, usmíření, dárečky, amnézie… prostě vše, co se vejde do 90 epizod. Nesmíme zapomenout ani na fakt, že Kaito miluje mořskou pannu, o které nejdřív neví, že je to Luchia (…), což nám situaci komplikuje ještě víc (Ano, jde to!).
Tohle anime je růžové, plné nadýchaného popíku, kterým mořské panny porážejí nepřátele, popř. kterým v pozdějších dílech další záporačky týrají mořské panny, dále je série plná západů slunce, povzdechů jmen hlavních hrdinů, bublinek a předvídatelných scén. Ale nejvíc mě na MMPPP vytáčel hlas hlavní hrdinky. Asumi Nakata, která Luchiu dabuje, má ukňouraný hlásek, ze kterého člověku, po pěti hodinách poslouchání, netečou jenom nervy, ale i mozek.
Vím, že to zní, že na tomhle anime není nic dobrého. Já osobně bych ho ale doporučovala pouze jako takovou odpočinkovou sérii, třeba mezi Death Note a Elfen Lied, kde chcete jen naivní dialogy, u kterých nemusíte přemýšlet. MMPPP bylo moje první anime (Takže ho můžu kritizovat jen já!), takže k němu mám zvláštní vztah, asi jako každý ke svému prvnímu. I když je fakt, že hned po MMPPP jsem sledovala Tokyo Mew Mew a MMPPP se mi hned zdálo jako pouhopouhá kopie téhle série s příměsí disneyho klasiky.

Mermaid Melody Pichi Pichi Pitch má dvě série, druhá se jmenuje Mermaid Melody Pichi Pichi Pitch Pure (No kdo kurňa může vymyslet tak dlouhej název pro anime?) , dohromady má devadesát jedna dílů. Pokud bych měla hodnotit od jedničky do desítky, dala bych čtyři a půl, protože existuje hodně lepších, ale i horších anime a mang. Doporučuju mladším generacím, nebo divákům, kteří nemají nijak zvláštní nároky, popř. lidem s úchylkou na slzy, výkřiky jmen a boje založené pouze na zpěvu. Pokud se ovšem považujete za opravdového otaku, který má přehled ve všech anime kategoriích, MMPPP byste měli znát.
A na závěr ještě pár ukázek prvotřídního japonského mermaid popíku:

-Legend of mermaid-

KODOU -Perfect Harmony-

Super Love Songs

Dodatek: Tuto recenzi jsem psala 26.9.2010, což je devět měsíců. Co bych dodala dnes? Snad jen, že existují i shoujo anime s příběhem a Mermaid melody se mi zdá plitší, čím sem starší. Ovšem jedna věc se mi líbí dodnes. Ne, nemyslím ani písničky, ani hlavní hrdinky. Mám tam strašně ráda Hippa. Jak tučňáčí, tak lidskou (ano!) verzi. On je to takovej ťuťu shota (Ne, nezbláznila jsem se!), kterej se tam zaplete s jednou záporačkou a celé to skončí strašlivě smutně. Je fakt, že jsem happy end přála víc jemu než všem hrdinkám dohromady.
A ano, tohle je ta modrá tučňáčí příšerka.
Uke všech ukat. Jsem zvrácená a jsem na to pyšná!

Mimochodem, touhle dobou už bych měla být dva dny v Paříži.
Dyamirity~

DOOM - Kapitola 13.: Doom a DOOM

2. června 2011 v 15:00 | Dyamirity |  DOOM
Tak, už jsem v Paříži. Snad. Pokud náš autobus nespadl ze skály.
DOOM jsem sem nedávala pěknou dobu, takže dva díly po sobě neuškodí. Tenhle díl mám ráda. Už je tam Doomeček. Nuž nic, užijte si DOOM a já si užiju Louvre ♥

Morgan se protáhl. Někdy se mu zdálo, že noc je tak čtyřikrát kratší než den a na dostatečný spánek tam prostě není čas.
Byl na cestě do školy. Foukal vítr, který mu cuchal blonďaté, doteď perfektně učesané vlasy, což mu náladu, která už teď kolísala kolem bodu mrazu, ještě zhoršilo. Míjel domy s perfektně zastřiženými trávníky, které byly téměř totožné s tím jejich jen měly před domem jiné, perfektně vyleštěné auto a na trávě byly zaražené jiné dekorace.
Tak moc tuhle čtvrť nenáviděl. Ulice plná zbohatlíků bez ždibce morálky. A jeho otec mezi ně patřil, pokud jim přímo nevládl.
Konečně vyšel do ulice, kde stály obyčejné řadové domky. Na trávě se válela kola a plastové hračky, místo aby tam stály kýčovité zahradní dekorace, domy byly od sebe odlišené třeba květinami v okně, nebo výzdobou na verandě.

Ztracena v Paříži

1. června 2011 v 10:09 | Dyamirity |  Moje výšplechty
~Pařííííííži, už jedu!~

Jsem zde, abych vám vysvětlila svou neaktivitu. Je to proto, že jsem zaprvé měla spoustu práce s dokončováním překladů, remaku druhé kapitoly a obrázku do fanartové soutěže.
Zadruhé proto, že dnes jedu do Paříže!
Ano, vážně jedu zničit další město!
Odjíždíme dneska ve tři a budu tam až do neděle, ale přednastavím sem nějaký ten článek dopředu, aby to tu jen tak nezevlovalo.
Ohledně SHI-teamu: V neděli jsem ho nestihla a příští neděli asi nebude znovu. Proto sem pravděpodobně dám hotové remaky, které už mám hezky nachystané. Ano, vím, že netrpělivě čekáte, jak to bude pokračovat, ale já jsem vážně nic nestíhala. Omlouvám se.
Dnes je prvního června, což znamená, že je den dětí a Fuchs, moje stařičká sestra, má jednadvacáté narozeniny. A právě dnes jedeme do Paříže. Mimochodem, ten zájezd jsme dostali v patnáctinám (já) a dvacetinám (Fuchs). Takže trvalo jen rok, než se to všechno domluvilo. No to je krásné, ne?
Tak jako tak, strašně se tam těším, i když už teď umírám z představy patnácti hodin strávených v autobuse. (POZNÁMKA: Nastahovat si do mobilu HODNĚ yaoi obrázků) Ale Paříž, lidi, PAŘÍŽ!!
Každý tam jako dítě chtěl, když viděl tu kýčovitou fotku Eiffelovky ze zahrad pod ní. Ano, tuhle fotku chce i naše maminka, Bože....
Takže až se vrátím, bude tady spousta fotek. Snad. Asi. Pokud nám někdo neukradne foťák.
Hele... nevíte, jak se francouzsky řekne: "Promiňte, ztratila jsem sestru, mohl byste mi ukázat, kudy se dostanu na nejbližší policejní stanici?"

Dyamirity~

DOOM - Kapitola 12. :Neděle s velkým N

1. června 2011 v 9:56 | Dyamirity |  DOOM
Ahóóój, tak jsem zde i s další kapitolou DOOMu, který tady zase nějakou dobu nebyl. Chtěla bych se vám tímto omluvit, že není nový SHI-team, ale v neděli a vlastně ani včera a předevčírem jsem neměla vůbec čas. Takže sem dám asi remake první kapitoly, který už mám hotový. Ale o tom se rozepíšu až v dalších článcích. Teď je tu DOOM.

Když se Sparrow v neděli probudil, měl pocit, jako kdyby mu v krku spala žába. Seštrachal se z postele a zamířil do koupelny. Tam opakoval každodenní rituál shrnování kosmetiky do vany a vrátil se znovu do pokoje. Hodiny na zdi ukazovali devět hodiny. Měl tedy pět hodin. V pátek se se Sunny (dost nervózně) domluvil, že jí vyzvedne.
Posadil se na široký parapet, kde měl výhled na příjezdovou cestu, chytil do ruky Sanderse, svojí druhou kytaru, klasickou španělku.
Aniž by vnímal co hraje, zíral do blankytně modré oblohy a přemýšlel. Byl tak strašně nervózní, že strach ze zpěvu před DOOMem se tomu nemohla rovnat. Udělal dobře, když jí na rande pozval, i když se cítí jako před popravou? Ale bylo pozdě to rušit.