DOOM - Kapitola 1. : Konkurs

4. února 2011 v 16:06 | Dyamirity |  DOOM
Tak. Tady to je. První kapitola. Doufám, že se najde někdo, kdo bude mít trochu odvahy a přečte si to. Prosím, nebuďte krutí, ano?

Kapitola I. : Konkurs
"Kapelu?"
"Jakej idiot chce zakládat kapelu?"
"To je jak z blbýho filmu,"
"Nějakej zoufalec,"
       Sparrow Torres se tvářil jakoby nic. I když cítil pohledy všech, kteří ho viděli, jak dává leták na nástěnku. Leták, který sháněl hudebně založené potenciální členy do jeho ještě neexistující kapely. Už totiž zjistil, že na sólové dráze slávu neurve. Duo, on a jeho kytara Kathryn Pump, nemělo budoucnost. A tak doufal, že to zachrání další členi kapely.
Bicák, baskytarista, druhý kytarista a klávesák. Tak zněl jeho plán.
       Na plakát se zrovna díval Duke Ramirez, školní fotbalová hvězda, o kterém se šuškalo, že má mozek o velikosti angreštu. I teď podpaží držel fotbalový míč a tvářil se, že má problém plakát vůbec přečíst, natož ho pochopit.
"Copak Ramirezi, nemůžeš si vzpomenout, jak se čte to kulaté písmenko?" Sparrow protočil oči. Cooperová mu tady chyběla. Stejně jako byl Ramirez sportovní hvězda, Cooperová excelovala v angličtině a vedla školní noviny.
Radši se otočil a odešel. Nemohl se dívat na to, jak přihlížející cupují jeho leták na kusy jako supi. Vlastně ho cupovali jen obrazně, ale i to stačilo.
       Vešel do třídy biologie a sklouzl do své lavice. Připadal si absolutně vyšťavený. Vidina kapely se pomalu rozplývala. Stejně jako jeho sláva. Ale co… na odpoledním výběru, na který si rezervoval jednu hudební učebnu, se teprve ukáže, jak moc je to tragické…
      Celý den byl nervózní, že při hodinách nemohl ani pořádně sedět v klidu. Několikrát ho profesoři vyzkoušeli za nepozornost a on si ani jednou nemohl vzpomenout na probíranou látku. Sparrow se také přistihl, jak pozoruje ostatní spolužáky i jiné studenty a chodbách a zkouší uhodnout, kdo by asi mohl mít trochu hudebního sluchu.
Všichni ale vypadali stejně hudebně hluše jako vždy.


Sice slyšel jakési zvěsti o jakémsi hudebním vzdělání některých studentů, ale dost o tom pochyboval. Jedině u čtyř lidí si mohl být jistý. U skupiny Camelie, která byla mezi studenty dost oblíbená. Camelie se skládala ze čtyř (podle Sparrowa namyšlených) třeťáků. Klasická chlapecká skupina s texty o promarněné lásce a o bolesti života. Sparrow je tiše nenáviděl.
       Oběd byl jako vždy ukázka školní hierarchie. Stoly byly obsazené určenými skupinkami, které se spolu nikdy nebavily. Fotbalisti, roztleskávačky, členové školní rady, skejťáci, šprti, redakce školních novin, módou posedlý kroužek návrhářů, dramaťák, školní barbíny, anorektičky, paka, která věřila jen ve Star Trek… každý měl svoje loviště. Sparrow sedal v té nejpodřadnější části. Takzvaná Země nikoho. Vyvrženci. Ti, kteří nepatřili nikam.
Sparrow klesl k jednomu stolu a posmutněle se podíval na školní oběd neurčité barvy. Cítil v zádech zbloudilé pohledy těch, kteří četli ten leták. Začínal litovat, že ho vůbec vyvěšoval. Ale skupinu potřeboval. Hudba byla jeho život.
Konkurs měl začít ve tři v hudební učebně číslo 14. Po obědě ho čekali ještě dvě hodiny, než měl začít. Chemie a angličtina. Potom měl v plánu běžet se vyzvracet na záchod a rychle jít připravit aparaturu do učebny.
Chemie proběhla v klidu, ale Sparrow cítil, že pomalu přichází známá nevolnost z nervozity. Pokud bude někdy hrát na veřejnosti, bude si muset před vystoupením vzít kinedryl. Angličtina byla horší. Zase jednou psali písemku, o jejímž obsahu Sparrow neměl ani potuchy. Hned jak zazvonilo, shrnul všechny své věci ze stolu do tašky a rozeběhl se do skříňky. Jak se mu třásli ruce, nemohl chvíli vytočit správný kód, ale nakonec se mu to povedlo. Vytáhl z ní tmavě šedé pouzdro na kytaru, v kterém odpočívala Kathryn Pump. Skříňku zase zabouchl a tentokrát se rozběhl k hudební učebně.

Byla odemčená a oknem sem proudil svěží vzduch. Na stupínku stály bicí, o ně byla opřena elektrická kytara. Na klavíru, který stál v koutě, ležela baskytara. Všechno se zdálo v pořádku. Klesl na stupínek, rozepnul obal kytary a vytáhl svojí milovanou Kathryn a několik popsaných listů papírů, které odložil na klavír vedle basy.
Najednou mu bylo jedno, jestli propadá z francouzštiny a že u obědů sedá v Zemi nikoho. Měl svojí hudbu a Kathryn. Nejdřív náhodně vybrnkával akordy, potom se ale proti jeho vůli zformovali do předehry jeho zatím nejlepší písničky, která se paradoxně jmenovala Pracovní název. Takhle se jmenovali všechny Sparrowovi písničky. Nesnášel vymýšlení názvů, tak tomu prostě pleskl nějaký titulek. Třeba Pro Kathryn, Vytvořeno ve středu, nebo Blbost.
Uměl jí nazpaměť. I text. Ani se nemusel dívat do not, které nechal ležet na klavíru. Jenom mu tak chyběli ty ostatní nástroje, které prostě potřeboval. Bicí, klávesy, druhá kytara, baskytara.
       K jeho potěšení přišlo asi dvanáct lidí. Sice klasické šedé myši, které nikdo ve škole neznal jménem, ale alespoň něco.
"Dobře… takže… tady jsou noty," ukázal na několik listů Pracovního názvu, "Zkuste tohle. První kytara má…" Chytil Kathryn, kterou měl pověšenou přes rameno, a pevnou rukou zahrál základní melodii. Možná je chtěl šokovat, možná si u nich chtěl vyžádat respekt, ale trochu to přehnal. Nasadil takovou intenzitu, tempo a okrasy, které se často objevovali na koncertech skutečných rockových skupin.
"No né! Ono to vážně umí hrát!"    
Ve dveřích stáli dvě osoby, které by tady na sto procent nečekal. Mike Morgan, blonďatý idol posedlý módou a vlastním účesem a Dave Bennet, předseda školní rady.

Mike Morgan si odhrnul z čela blonďaté prameny, které mu rádoby ledabyle spadaly do očí, a upravil si límeček jeho dokonale urovnané košile.
"Chlapec ze Země nikoho je očividně překvapen, že na jeho "konkurs" přišel někdo, jehož jméno je ve škole známé," Slovo konkurs řekl s tak znatelnými uvozovkami, až to Sparrowa málem zabolelo.
"Miku, to byla pěkně kyselá poznámka," pousmál se Bennet a prošel kolem něj a usadil se na jednu z volných židlí.
"A není to pravda? Nechápu, proč jsem sem vůbec přišel. Kdybych chtěl, tak se dostanu do Camelie, ale ne, oni jsou jen ta úžasná skupinka třeťáků,"
Morgan Sparrowa pomalu vytáčel a tak mu pokynul ke kytaře.
"Tak se ukaž, ty manekýne,"
Morgan byl tím protiútokem očividně vyveden z míry. Střelil pohledem k Bennetovi, ale ten si přes obroučky brýlí prohlížel svět za oknem.
"Chtěl jsem udělat prvákovi radost, že se o jeho skupinku zajímá, alespoň někdo z vyšších kruhů, ale ne, já se musím srazit ve dveřích s naším úžasným andělským zástupcem školní rady," Potom se úkosem podíval na Sparrowa, který pořád ukazoval na kytaru. "Ale na tohle já nehraju,"
Rázným krokem přešel ke klávesám, které stály v druhém rohu od klavíru, a sehnul se k zásuvce. Zastrčil do ní přípojku, potom se narovnal, urovnal si kalhoty a nacvičeným rozmáchlým pohybem klávesy zapnul. Chvíli si něco nastavoval, než uhodil do kláves tak prudce, až se otřásly ve stojanu. Naleštěnou botou zatápal po pedálu.
"Elegantní klávesista Mike Morgan," zasmál se potměšile Bennet, který se na něj otočil od okna. Tyhle pohyby měl Morgan nacvičené.
Sparrow se opřel o klavír a Morgana sledoval. Sotva uhodil do kláves, věděl, že Morgan tu není jen, aby se předváděl. V ostrém tempu nasadil známou melodii, kterou Sparrow nevěděl kam zařadit. Ale po chvíli vzal z klavíru noty a postavil je do stojanu na klávesách. Morgan se na ně tázavě podíval a rozložil je. Dvě, tři vteřiny se na ně díval a porovnával zápis na klávesy se zápisy ostatních nástrojů.
Potom se jeho prsty v neuvěřitelné rychlosti rozeběhly po klávesách. Sparrowa až překvapilo, s jakou lehkostí dokáže hrát, i když ty noty vidí poprvé v životě. Rozhodl se nasadit tempo. Popotáhl si popruh na Kathryn a prohrábl prsty struny a chytil se na Morganovu hru. Uhráli takhle spolu asi jednu a půl strany, než Morgan najednou přestal.
"Ta písnička. Psals jí ty?" zkoumavě se na Sparrowa podíval. Ten jen kývl.
"Beru to,"
Sparrow zamrkal. "Co prosím?"
"Budu hrát v tom tvým hejhuláriu,"
"A co když já tě tam nechci?"
"Možná jsi idiot, ale tvoje hudba je vcelku slušná a to, že někdo na klávesy umí, to poznáš," pokrčil Morgan rameny. Sparrow cítil, jak mu po zádech stéká kapka potu. Jeho sebejistota mu vzala vítr z plachet. Ale potom se otočil k ostatním přihlížejícím, kteří jen koukali s pusami do velikého O.
"Kdo to chtěl zkusit na klávesy?"
Čtyři lidé zvedli ruku.
"Nashle, ale tohohle idiota beru,"
Jeden druhák se zvedl ze židle. "A to ani nechceš slyšet, jak hrajeme?"
Sparrow se zamyslel. Morgan měl při hraní jeho písničky ten správný projev a hraní si očividně užíval. "Ne," řekl nakonec. Druhák se zvedl a následován dalšími třemi klávesáky vyšel z místnosti.
Morgan mezitím obešel klávesy a úhledně se usadil na sedátko před klavír.
       Další půlhodinu strávil Sparrow vybíráním bicáka. Všech pět lidí, kteří přišli, byli hrozní. Neudrželi ani základní rytmus, a když přišlo na něco rychlejšího, nevěděli, kam s rukama. Jedna prvačka se z toho až rozbrečela a s kvílením vyběhla z učebny. To Sparrowem trochu otřáslo. Nakonec vybral nějakého druháka s velmi originálním jménem. Jmenoval se John Smith. Byl stejně hrozný jako ostatní, ale nakonec z něj vypadlo, že má alespoň vlastní bicí. John se posadil úplně dozadu na jednu ze židlí a na tváři měl podivnou směsici nervozity a strachu.
Z bicích neměl Sparrow vůbec tak dobrý pocit jako z kláves, to mu potvrdil i Morgan, který si ho při posledním vystoupení přitáhl za košili k sobě a šeptl mu do ucha:
"Líp na bicí hraje i moje babička. S tímhle toho moc neuděláme," Sparrowa alespoň potěšilo, že loajálně říká my.
       Na řadu přišla první kytara. To přišli jen tři lidé. Bennet, blonďatá prvanda a jakýsi třeťák s oranžově nabarvenými vlasy. Ten na kytaru drnkal cosi, co se zdálo být směsicí metalu, punku a vřískání kočky. Nedalo se to vůbec poslouchat. Zatímco Sparrow jen tiše trpěl a škubal obličejem, Morgan si bez okolků zakryl obě uši rukama.
Kytarista si toho samozřejmě všiml, a když si znovu sedal, vrhl na blonďáka zlý pohled. Prvačka nervózně přešla ke kytaře a s roztřesenýma rukama se jí křečovitě chopila. Nervózně drnkala jeden akord za druhým, ale bylo vidět, že se moc soustředí na správné hmaty a nevnímá, co vlastně hraje. Asi taky poznala, že její šance jsou dost mizivé.
Morgan do Sparrowa šťouchl špičkou boty. "Teď sleduj,"
Bennet pomalu vstal, urovnal si brýle a prohrábl si černé vlasy. Sparrow přemýšlel, jak to školní smetánka dělá, že vypadá vždycky tak, jak vypadá.
Bennet chytil kytaru a projel jí struny. Zaposlouchal se do vyznívajících tónů.
Potom se podíval na noty, které pořád stály na klávesách. Prohlížel si je asi pět vteřin, než se od nich odvrátil a zavřel oči. A začal hrát. Sparrow v tichém úžase poslouchal vlastní písničku. Bennet si jí napoprvé zapamatoval snad celou. Přeskočil opakování repetice a pokračoval dál.
Jeho hraní bylo skvělé. A navíc si zapamatoval písničku jenom na první pohled.
"Neuvěřitelné," zamumlal.
Bennet skončil a Sparrow měl co dělat, aby nezačal tleskat.
"Řekl bych… že to máš," zasmál se nakonec.
Chtěl ještě něco říct zbylým dvěma, ale blondýna už tam nebyla. Asi utekla během Bennetovy hry a Sparrow si jí ani nevšiml. A oranžovohlavec odsupěl beze slova za ní.
Už zbyla jenom baskytara. A čtyři zájemci.
       První hrál, jako že nehrál. Sparrow mu dal noty Pracovního názvu, ale on hrál pomaleji, než Sparrow písničku vůbec psal.
Druhý zase brnkal tak energicky, až mu projížděli prsty mezi strunami. Sparrow pomalu začal přemýšlet, jestli nemá úspěšnost ve škole něco společného s hudebním nadáním. Protože jediní zdární hráči byli asi vážně Bennet a Morgan.
Třetí baskytarista už byl docela dobrý. Udržel tempo, jen se mu občas trochu rozbíhali tóny.
Zrovna ve chvíli, kdy chtěl začít hrát čtvrtý, ve dveřích se objevila vysoká postava. Sparrow oněměl úžasem. Ve dveřích stál Duke Ramirez, přes rameno měl pověšené pouzdro na kytaru a podpaží svíral helmu na motorku. Těžce oddechoval, jakoby běžel.
"Nejdu doufám pozdě, že ne?"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám "deníkové" články?

Ano
Ne
Čtu jen komix

Komentáře

1 Maki Maki | Web | 4. února 2011 v 20:53 | Reagovat

Ta povídka se mi moc líbí :) pokračuješ v tom že ano? :)

2 Dyamirity Dyamirity | Web | 4. února 2011 v 22:04 | Reagovat

Jojo. Teď to má zhruba 30. kapitol =D

3 Rue Rue | Web | 5. února 2011 v 1:15 | Reagovat

Je to dobrý :D. Dobře se to čte, ale z prvního dílu toho zatím moc nepoznám. Rozhodně bych to ale vydávala dál, třeba jako shi-team jednou týdně :).
Ty na něco hraješ?

4 Dyamirity Dyamirity | Web | 5. února 2011 v 9:44 | Reagovat

[3]: Jojo. To jsem plánovala, jednou týdně.
A ano, hraju. Čtyři roky jsem hrála na flétnu, což mě nebavilo, tak jsem přešla na klarinet, na který už hraju šestým rokem. Taky jsem hrála na klávesy.
Ale co se týče DOOMu, tak hlavně konzultuju s Hate, mou hudební guru =D

5 Bleach Bleach | 5. února 2011 v 12:52 | Reagovat

Celkom milé... len mi to skutočne pripomína filmy z Disney Channel, ktoré ja neznášam... a sklamalo ma aj to, že sa to odohráva v USA, akoby v Čechách neboli ľudia, ktorí idú za svojím snom

6 Dyamirity Dyamirity | Web | 5. února 2011 v 13:34 | Reagovat

[5]: Já vím, ale... já neumím psát s českými jmény. Připadá mi to divné. Jedinou povídku s českými jmény mám sílu vůle a i tak mi přišlo divné, že tam je někdo se jménem Honza...

7 Scratch~ Scratch~ | Web | 5. února 2011 v 23:00 | Reagovat

*nadšeně tleská* Tohle chce další kapitolu! xDDD

8 Alcielle Storm Alcielle Storm | Web | 6. února 2011 v 18:55 | Reagovat

Jen chvilku tady nejsem a tady se změní věcí! Tahle povídka...já...já koukám a jsem unešená! Je to báječné! Skvělé a...já nevím co ještě...ale jooo, vím...další kapitolu XD Mimochodem, nemusím říct, co všechno mě napadá za perverznosti, když je tam tolik kluků, že? *.*

9 Dyamirity Dyamirity | Web | 6. února 2011 v 20:17 | Reagovat

[8]: Ne, že by mě to nenapadlo, ale... přece jen, i moje perverznost má jisté míry vůči seriózní tvorbě =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama