Přežila jsem Zitka

23. září 2010 v 12:35 | Dyamirity |  Moje výšplechty

aneb jak je příjemné, když si konečně veřejně zanadáváte na třídního profesora ♥


           Asi každý ví, jak je nepříjemné, dkyž vám někdo dlouho leží v žaludku. Náš třídní mi tam leží už od primy a pěkně si tam hoví. Tohle je scéna, která se mi stala dneska při češtině. A na kterou jsem dost, ale vážně DOST pyšná!

     Píšu. A myslím, že píšu dobře. Taky kreslím komixy (čehož je svědkem tahle stránka). A právě Komixy je našemu třídnímu trnem v patě. Viz. devátá kapitola Fall, kde jsem se rozepsala o zabaveném sešitě. Ale on mě pořád nutí něco psát. Prý za odměnu. Nebo spíš za trest.

     Včera jsem nedávala pozor při hodině. Komukoliv jinému by jenom vynadal. Mně dal za úkol si přečíst Markétu Lazaretskou (nebo jak se to jmenuje) a udělat o ní referát.

     Zuřila jsem. A když jsem přišla ze školy, respektive z výtvarky, hned jsem si postěžovala mamince (která má pro mé problémy s naším třídním veliké pochopení). Začala jsem jí vykládat, jak mě to všechno štve, že nechci být bita vlastní holí (NETUŠÍM, jak mě tohle slovní spojení napadlo) atd. apod... a ona se mě naprosto vážně zeptala:
     "A řeklas mu to?"

     Zmlkla jsem. Samozřejmě, že NEŘEKLA. Ne, že bych na to neměla odvahu. Jen nebyla příležitost a neměla jsem nikdy vůli, čas nebo snad chuť dávat dohromady souvislý text a ne jen několikavětné výkřiky zlosti.

     Druhý den, cestou do školy, jsem o tom přemýšlela. Mám hroznou vlastnost, všechno si idealizovat a vždycky věřit v nejlepší možné řešení. V tomhle případě se mi to samozřejmě stalo taky. A tak jsem si řekla: PROČ NE? A rozhodla se, že na něj vybalím všechny ty hořkosti, co jsem si v sobě tak dlouho nosila. (Představivost a optimismus = 250%. Pud sebezáchovy = 0%)

     Minulý týden jsme dostali za úkol připravit si tříminutovou přednášku, proslov, nebo něco takového. Samozřejmě jsem se na to úplně vyflákla. Ale teď mi tenhle úkol skýtal možnost mluvit bez přerušování a před celou třídou (protože nejeden člověk tam se mnou souhlasil).

     Vážně jsem se na to upnula. Udělala jsem si poznámky, co na něj vychrlím, domluvila jsem se se třídou, aby byli během toho výkladu ticho (Protože kdyby začali pokřikovat, třídní by zase vyletěl z kůže vzteky). A pomaloučku, polehoučku na mě začala lézt tetička tréma.

     Měla jsem pocit, jako bych stála v zákulisí divadla. Motýli v břiše. Zima a teplo. Pocit, že se každou chvíli pozvracím. Chtěla jsem mu to říct, ale zároveň jsem se bála, že se naštve a půjde to z kopce. Menší paradox.

     Konečně přišla ta hodina. Hodina H. Klepala jsem se jako ratlík, měla jsem pocit, že nazvracím kamarádce sedící přede mnou do kapuci a poznámky jsem si sežmoulala do kuličky velikosti hrášku.

     Jo, byla jsem připravena!
    
     Ostatní ze třídy byli skvělí. Kam jsem se podívala, někdo se na mě usmíval nebo ukazoval, že mi drží palce. Nemluvila jsem totiž jen za sebe, ale i za . A tak jsem se konečně přihlásila, že svůj tříminutový referát řeknu jako první. Nikdo jiný ho taky neměl... jen tak mimochodem.
  
      V okamžiku, kdy jsem začala mluvit všechna nervozita opadla. Mluvila jsem k třídě, ne k třídnímu. Prokládala jsem vážná témata vtipnými poznámkami (Teda.... myslím, že byli vtipné. Ostatní se smáli...). Pořádně jsem se rozjela a samu mě překvapovalo, jak snadno a srozumitelně skládám dohromady věty. Někdy mám totiž problém, že se na nějakém slově zaseknu a teprv mi do mozku dojde, co pusa už řekla... a pak mám několika vteřinový zásek.

     Jela jsem. Vyplivala jsem na něj všechno, co mi připadlo na mysl. Jak mě štve, že zneužívá talent cizích lidí, jak nás mezi sebou ponižuje.

     Reakce třídy byla úžasná. Vážně byli zticha, jen občas se zasmáli nebo mi poradili, když jsem přestávala nit myšlenky.

     A tříďas? Ten dostal hned ze začátku záchvat chichotání a vydržel mu až do konce. V jednu chvíli se chytil za hlavu, a to jsem se normálně musela zastavit a zeptat, jestli se směje nebo brečí. Smál se.

     Když jsem skončila, místo po třech minutách asi po čtvrt hodině, sklidila jsem solidní aplaus. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, i když mě to strašně bavilo. Převádět problémy naší třídy do lehce sarkastické formy veřejného projevu =D

     Třídní to vzal dobře. Líp než jsem myslela. A já jsem spokojená. Dnešní den hodnotím 9/10, to protože ještě neskončil.

Díky za pozornost,
Dyamirity

P.S. : Tak tohle je ukázka, co si představuju pod pojmem Můj výšplecht =D

(EDIT: (30.10.2010) O týden později. Zitko svůj přístup nejenomže nezměnil, ale podle mě se natruc chová ještě víc zabitíhodně. A dneska mi zároveň zabavil první dvě stránky desátého volume (Juchů!). To naštěstí vrátil. Ale stejně to nemělo asi žádný smysl, ten můj sáhodlouhý, strhující projev =D Uvidím, jak se to časem vyvine...)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hate Hate | Web | 23. září 2010 v 18:17 | Reagovat

Ááá! No jo, já jsem prostě mistr na prošvihnutí dokonalejch momentů :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama